Charlizee

„Dojdu sem a první, co kontroluju, je výhled a cesta k východu. Můžu ti říct poznávací značky všech šesti aut, co stojí venku. Vím, že naše číšnice je levačka, a chlápek, co sedí u pultu, váží 105 kilo a umí se pohybovat. Vím, že nejpravděpodobnější místo, kde najít pistoli, je v náklaďáku venku; v týhle nádmořský výšce dokážu uběhnout míli, než se mi začnou třást ruce. Jak můžu vědět tohleto........a přitom nevědět kdo jsem?“ S postavou agenta Jasona Bournea se poprvé setkáváme ve chvíli, kdy jeho polomrtvé tělo z moře vytáhne posádka rybářské lodi. Nepamatuje si kdo je, co udělal, ale nezapomněl nic ze svých schopností a dovedností. Jeho vzpomínky jsou zahaleny temnotou, jeho mysl bloudí v ulicích prázdnoty a chaosu. Cesta k poznání toho, kdo ve skutečnosti je, začíná ve švýcarské Ženevě. Po otevření své bankovní schránky, ve které je uložena spousta peněz a zbraň, nachází také americký pas na jméno Jason Bourne. Mimo tohoto dokladu ale hned posléze objeví pas brazilský na jméno Gilberto do Piento, ruský se jménem Foma Kiniaev, kanadský se jménem Kay Paul, následující je vystaven na jméno John Micheal Kane... Kdo je tedy Jason Bourne? Na to se nám snaží odpovědět filmová trilogie, jež vznikla na motivy tří knih amerického spisovatele špionážních thrillerů Roberta Ludluma. Zatímco první snímek The Bourne Identity (v České republice uváděn jako Agent bez minulosti) se od knižní předlohy liší pouze modernizací prostředí, v němž se příběh odehrává a částečnými škrty v ději, další části trilogie – The Bourne Supermacy (Bournův mýtus) a The Bourne Ultimatum (Bourneovo ultimátum) nemají s knižní předlohou mimo ústřední postavy nic společného. Druhá a třetí část se pak od té první odlišuje také svou formální stránkou, protože režie byla svěřena Paulu Greengrassovi namísto původního Douga Limana. „Greengrass ve svém pojetí snímků využívá paradokumentární podobu. Hlavní aktéry snímá velmi zblízka roztřesenou a prudce švenkující kamerou v kratičkých hekticky prostříhaných záběrech, díky nimž jsou diváci do veškerého dění fyzicky vtahováni a pohlcování jím, jako by se Bourneovy mise sami bezprostředně a v reálném čase účastnili.“ Byť jde o filmy akční, nejsou to filmy speciálních efektů a výbuchů, vše je takové, jak to známe ze skutečného světa. Důležitým prvkem jsou také lokality. Příběh se odehrává převážně v ulicích Evropy. Točilo se v reálném prostředí, ne v kulisách. Skutečnost, že je Bourne Američan v Evropě, umocňuje jeho pocit izolace. Každá lokalita, která se ve filmu objeví, je důmyslným odrazem Bourneova stavu. Na začátku Bourneova mýtu se s Jasonem a jeho Marií setkáváme na indickém ostrově Goa, v místě, kde je velmi silná komunita hippies; v místě, kde lidé našli svůj ráj na zemi a už se odtud nechtějí vrátit. To je případ i Jasona a Marie, kteří si tady užívají svůj klid po událostech, se kterými se museli vyrovnat v předchozím dílu. Ulice jsou zde v neustálém pohybu, což je ideální pro začátek neklidného utrápeného Bournea, kterému se ve snech objevují v útržcích tváře jeho obětí a stopy jeho minulého života. Předzvěst toho, že se Bournův život nebude nadále vyvíjet bez honiček a pronásledování, zaznamenává Greengrass pomocí paralelního střihu, kdy pozorujeme Marii, jak sentimentálně prochází plážovým domem, ve kterém s Jasonem bydlí, jak listuje záznamy toho, na co ze svého minulého života si už vzpomněl a dojímá ji jejich současný spořádaný život. Na straně druhé sledujeme Bourna při kondičním běhu na pláži, který působí agresivně - téměř jako by šlo o běh do úplného vyčerpání. Záběry jsou střídány v rychlé frekvenci, působí vedle sebe v silném kontrastu a upozorňují tak diváka na nadcházející zvrat a akci. Marie je zabita, Bourneovi dojde, že jeho pronásledování jen tak nepřestane a znovu se vydává do Evropy pátrat po své minulosti, aby s ní mohl skoncovat. V Mnichově vyhledá domov dalšího bývalého agenta Treadstoneu, který je společně s ním posledním žijícím členem tohoto projektu, aby mohlo dojít k téměř epickému setkání. Bourne s bývalým kolegou jedná opatrně, uvědomuje si, že protivníkova úroveň je stejně vysoká jako jeho vlastní, což potrvdí i domácí rvačka mezi nimi – je režírována přesně tak rychle, jako když probíhá rvačka mezi dvěma chlapi, v níž oba dokáží velmi rychle zabít. Děj se přesouvá do Berlína, který je k Bourneově osobnosti možná nejvýstižnější paralelou. Stejné dva póly, jaké nalézáme v Bourneově charakteru, můžeme nalézt i v atmosféře Berlína, jinde na světě bychom asi těžko hledali místo, které je tak poznamenáno svým dlouholetým rozdělením a historickým vývojem, na žádném jiném místě nenajdeme tak výrazný rub a líc tváře města. Paul Greengrass k tomu říká: „Zvolili jsme Berlín na počest starých berlínských špionážek. Berlín je jiný – je to ploché město a táhne se do šířky, je v něm prostor a samota, je tady těžké se schovat.“ I další město, do kterého se děj přesune – Moskva, se zdá být odrazem Bourneovi osobnosti. Buduje se zde právní stát, ale zároveň je tady velmi silné a brutální podsvětí. Je to přesné prostředí pro tak konfliktní postavu jakou je Jason Bourne, prostředí plné nebezpečí, nejistoty a možností. Právě tady se odehraje absolutní vrchol celého filmu – honička v autě. Ta do určité míry odkazuje k ženevské honičce v Mini Cooperu, v tomto případě je ale ještě údernější a propracovanější, znázorňuje Bourneovo zoufalství – nutně se musí dostat k dívce, jejíž rodiče se stali kdysi jeho prvními obětmi, aby se jí mohl omluvit. O nic jiného mu už snad v životě nejde. Pocit opravdovosti zde vyvolává kamera umístěná přímo do Bourneova auta – divák je tak umístěn přímo do centra akce a celou honičku tak může prožívat společně s Bournem zevnitř auta. Vše kolem je zmatené, rychlé, zamotané, divák se stává skutečnou součástí, honička se stává daleko napínavější. Když pak konečně Bourne vyleze z auta a stojí v temnotě tunelu, spatříme uvolňující úlevu v podobě světla na jeho konci a jsme přesvědčeni, že vše míří ke kladnému vyústění. Jason Bourne je chytrý chlap – není to James Bond spoléhající na nějaký důmyslný vynález, uvažuje za chodu, improvizuje, plánuje, má skvělý smysl pro načasování. Narozdíl od zmíněného Bonda je jeho postava realističtější a naprosto odišná. Nepije, nekouří, neotáčí se za každou sukní, namísto supertajných zbraní a nejmodernějších sportovích vozů využívá spíše hromadné dopravy, nenasazuje svůj život z vlasteneckého cítění, ale naopak protože se stavá obětí nekontrolovaného systému, pro který pracoval. „Emotivně odtažité, až apatické pojetí Bourneovy postavy je zcela adekvátní charakteru příběhu a vytváří kontrast k jeho vizuálně agresivní stylizaci. To se netýká jen přesně obsazeného Matta Damona, ale i ženských postav zosobněných Joan Allen a Julií Stiles, jejichž krásné tváře zastřené temnou vážností působí, jako by byly vytesané z kusu ledu.“ V úplném závěru Bourneova mýtu , který už je zároveň součástí děje dílu třetího, se z úst vyšetřovatelky Pamely Landy společně s Bournem dozvídáme jeho skutečné jméno David Webb a tím dostaneme odpověď na základní otázku, která postavu provází od samého začátku - nikdy nebylo zcela jisté, zda Jason Bourne je skutečné jméno našeho agenta a tímto odhalením se před Jasonem/Davidem otevírá skutečná cesta k nalezení pravé identity. S pokynutím: „Odpočiňte si, Pam, vypadáte unaveně...“ a za prvních tónů Mobyho explozivní skladby Extreme Ways jsme jednou nohou na přemostění k finální verzi trilogie... Paul Greengrass k celému snímku říká: „Chtěl jsem, aby děj byl bez ladu a skladu, ale zároveň přesně vyprávěl příběh, takže to působí dojmem volného, nacvičeného baletu.“