Mkartaylas56

Dev Patel opět překvapuje. Po nečekané herecké štaci v historickém artu Zelený rytíř se nyní objevuje jako ryzí akční hrdina z ranku Johna Wicka či Nobodyho. A aby toho nebylo málo, tak nejenom že mu tato role parádně sedla, ale jde i o jeho režijní debut, což když jsem se dozvěděl, tak mi mohly vypadnout oči. Debut je to totiž naprosto přesvědčivý, působí to, jakoby šlo o práci již prověřeného tvůrce a minimálně po stránce kamery, střihu či celkové estetiky nemám žádné výtky. Choreografie akčních scén je také na vysoké úrovni a nebál bych se říct, že nemá příliš daleko k žánrovým špičkám (které v současnosti představuje zmiňovaný John Wick). Po příběhové stránce se logicky nemůžeme bavit o ničem převratném, ovšem líbilo se mi, jak Patel do zažitého příběhu o pomstě zakomponoval některé náboženské motivy, které společně s (pro západního diváka) dozajista neokoukanou indickou estetikou tvoří to potřebné koření dávajíc filmu šmrnc a to "něco" navíc. Vlastně je jen jediná škoda, že se Patelova určitá míra nezkušenosti projevila v tempu, protože po dosti nadupané a příjemně plynoucí první půlce přichází znatelný sešup, vyprávění už najednou nemá takový drive a to vlastně až do finále, kde se zase naskočí zpět do správných kolejí. V konečném důsledku je ale skutečně potřeba přihlédnout k tomu, že jde o režijní prvotinu a z tohoto hlediska musí převažovat chvála. Monkey Man je jednoduše povinností pro každého fanouška akčních filmů a Dev Patel je minimálně v rámci žánru obrovským příslibem do budoucna.

Není to vlastně špatné, film pěkně odsýpá, herci v čele s J. Wrightem hrají sympaticky a sem tam se dá najít i dost vtipná scénka. Ovšem hlavní devíza filmu, tedy sociální komentář a pohled na to, jak převážně "bílá" část společnosti nahlíží na kulturu z rukou černochů, je z mého pohledu trestuhodně málo využita. Čekal jsem více nápadů, podvratnější provedení a místo toho jsem se dočkal jen jedné zajímavé konverzace ke konci filmu a několika humoresek. Z velké části se navíc zaměřujeme i na osobní život hlavní postavy, což je sice potřebné, ale nečekal jsem, že tato linka bude hrát takřka prim po celou stopáž. Obzvláště i po udělení Oscara za nejlepší scénář jsem měl jednoduše vyšší očekávání a i když mě Americká fikce vyloženě nenudila, tak jsem doufal v chytřejší a komplexnější zpracování daného tématu.

Aneb jak udělat kouzelně půvabnou, výpravnou a všerůznými atrakcemi po okraj naplněnou pohádku a zároveň tím skvěle přenést knižní fikční svět na filmové plátno. Ani po 23 letech mě Kámen mudrců nepřestává bavit a i když by se na něm daly najít nedostatky, tak si stále stojím za tím, že v rámci žánru a cílovky jde o vynikající počin.

Herecky i řemeslně jde o solidní podívanou, která umí bavit, ovšem není schopna ničím extra překvapit a i přes silný potenciál svého námětu o kontroverzních bratrech Mašínech se nepouští jak do možných psychologických hrátek, tak nedává postavám dostatečný prostor k rozvinutí, což dělá z filmu mimo jiné až příliš chladnou záležitost. Jde tak o lehké zklamání, vzhledem k vysoké popularitě a počtu ocenění, co jsou Bratrům věnovány, a musím si stát za tím, že v silné konkurenci loňských českých filmů nejde o mého favorita (kterého bych navíc posílal do boje o oscary).

Zóna zájmu si v mých očích rozhodně zaslouží chválu, především za své de facto dokonalé technické zpracování a za inovativní přístup ke svému námětu a holocaustu, jako takovému. Nasávat nepříjemnou atmosféru a sledovat veškeré dění okolo Osvětimského vyhlazovacího tábora tak, že se nikdy nepodíváme dovnitř, ale pouze slyšíme výkřiky, výstřely nebo vidíme mohutný dým vycházející ze spaloven, a to navíc očima lidí, kteří jsou vůči všemu tomu zlu otupělí ba někteří i vysloveně lhostejní, je dozajista působivé a velmi osvěžující. Plus Jonathanu Glazerovi se tak povedlo úspěšně se vymanit ze zajetých žánrových kolejí. Rovněž je vlastně příjemné, že film není příliš doslovný po obsahové stránce, a tak nabízí dost prostoru k vlastní interpretaci či zamyšlení. Bohužel i přes tyto pozitiva nemůžu Zóně zájmu dát lepší hodnocení a to proto, že mé nadšení ze zvolené formy trvalo asi tak jednu třetinu stopáže, a ve zbylých dvou už to pro mě byl takový pomalý, monotónní dojezd. Také tomu příliš nepomohl chladný a odtažitý styl režie, který má své opodstatnění a film díky němu funguje jak má, avšak pro můj divácký zážitek to byla jen další rána a například na postavy jsem se absolutně nedokázal napojit. Musím tedy říct, že i přes zmíněná pozitiva a můj osobní respekt vůči zajímavému zpracování, jsme se s J. Glazerem příliš nepotkali a více, než mírně nadprůměrné hodnocení ze sebe dostat nedokážu.

Aneb jak můžou přehnané ambice rodičů, ale především pak toxická maskulinita zničit hned několik lidských životů. Studio A24 opět přišlo se zajímavým kouskem, který na první pohled klame tělem a z domnělého (klasického) sportovního životopisu se tak nakonec vyklubalo psychologické a sžíravé drama, stojící na nosných tématech, které by jakoby Aronofskymu z oka vypadlo. Svým zpracováním je to zároveň velký slowburn, který se divákovi pomaloučku a s úspěchem zarývá pod kůži. Rovněž nezklamává ani sympatické herecké obsazení, kde kromě solidního Zacka Efrona v hlavní roli za mě vede "otec rodiny" Holt McCallany. Nakonec tím největším minusem pro mě bylo místy pomalejší tempo, avšak věřím, že obzvlášť milovníci slow-burnů si budou libovat maximálně. Se vším všudy je každopádně The Iron Claw působivým dramatem, které se mnou zarezonovalo, dokázalo mě takříkajíc zařezat do sedačky a i když určitě nemusí být pro každého, tak mu nadprůměrná známka rozhodně náleží.

I přesto, že se do rukou Christophera Nolana tentokrát dostal potenciálně nejkomornější a nejpřízemnější příběh, tak by to nebyl on, aby nám, místo běžné životopisné konverzačky, do kin doručil epický, informacemi a dialogy natřískaný, tříhodinový velkofilm, který je navíc zabalený do, pro Nolana příznačného, kulervoucího audiovizuálního kabátku. Ten obzvláště v Imaxu působí takzvaně "out of this world" a už teď je jasné, že na domácích nosičích bude lehce okleštěn o ten punc naprosté výjimečnosti. Ovšem co bude fungovat vždycky, je například chytré a pro vysoké ambice snímku funkční, několikavrstvé vyprávění skrze několik jasně oddělených a přesto skvěle se prolínajících časových rovin. Stejně tak funkční herecké výkony celého natřískaného ansámblu, v čele s vynikajícím Cillianem Murphym, jenž po mnoha štacích napříč Nolanovou filmografií konečně dostal ústřední roli a odvděčil se výkonem hodným Oscara. Takzvaně rochnit si divák může i ve vysoce nabitém scénáři, který ovšem pod svou tíhou neztrácí na kvalitě a ani na chvíli si tak nelze říct, že by upustil páru. Paradoxně tahle věc je ale zároveň mým největším mínusem filmu, poněvadž on skutečně nezastavuje a to ani ve chvílích, kdy by se to dle mého hodilo. A navíc, tři hodiny vysokého tempa a nespočtu dialogů na mě, hlavně při prvním shlédnutí, bylo trošičku moc. Ovšem veškeré zmíněné vysoce nadstandartní kvality, včetně toho neopakovatelného audiovizuálního zážitku z kina, na který budu ještě dlouho vzpomínat, z mého pohledu tento mínus suverénně zastiňují. Oppenheimer je tak dalším fantastickým počinem mého nejoblíbenějšího režiséra, jeden z nejlepších filmů roku 2023 a věřím, že brzy i oscarový laureát.

Španělé mi tímto překvapením udělali ohromnou radost. Od režiséra Bayony jsem zatím viděl pouze Jurský svět, takže mnoho příležitostí pro ocenění jeho možných kvalit se mi dosud nedostalo. Po dokoukání Sněžného bratrstva se to ovšem konečně nabízí. Už od samotné havárie, jenž slouží jako šokující, leč působivý vstup do sněžného pekla, si mě se svým týmem dokázal omotat kolem prstu a i když by se našlo pár hluchých míst, tak celkově film šlape. Vypíchl bych výbornou práci se zvukem, velkorysé i nápadité kamerové záběry, skvěle ladící hudbu a celkově parádní kompaktnost jednotlivých scén. Stejně tak stojí za pochvalu herecké výkony, mrazivá atmosféra a vysoce naturalistický pohled na boj o přežití. Pro mě osobně se ale celkový zážitek z filmu vytahuje takto vysoko proto, že jsem se dokázal, díky zmíněným aspektům a času stráveným s přeživšími, jednoduše a bez problémů emocionálně napojit na postavy a cítit se jako jeden z nich. Což se dokonale zúročilo v závěru, kde jsem cítil takový pocit zadostiučinění spojený s radostí, jako už dlouho ne. Možná že s odstupem času už to tak silně cítit nebudu, ale teď, čerstvě po shlédnutí, si pro mě Sněžné bratrstvo zasluhuje vysokou známku a po delší době můžu říct, že se Netflixu něco opravdu povedlo.

Velice originální a nadějná premisa přetavená v jeden z nejzábavnějších a nejzajímavějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Dream Scenario by se dalo rozdělit na dvě části. První nabízí rafinovaně a úderně podaný komentář ke cancel culture, případně k internetovým hvězdičkám, které se přes noc, a tak trochu náhodou, staly virálními, aniž by následně měli šanci svou náhlou slávu ukočírovat. Druhá část filmu je pak naprosto typická jak pro studio A24, tak i pro hlavní hvězdu Nicolase Cage. Jsou to jednotlivé scénky využívající téma snů a to naprosto skvělou a svěží kombinací bizáru, komedie a hororu. Ať už jde o jakoukoliv část tohoto mixu, vždy se v nich jede na sto procent a jsou tak nejen ukrutně zábavné, ale i snadno zapamatovatelné. Tvůrci se tu očividně vyřádili, ovšem nemohlo by to fungovat právě bez Nicolase Cage. Ten dostal herecky velmi vděčnou roli, v níž si vyzkoušel mnoho různých poloh a musím říct, že to zvládl prakticky dokonale. Podpořil tak můj celkově skvělý zážitek, který mi vlastně jako jediný kazí úplný konec snímku, kde se výrazně sešlápne noha z plynu a osobně bych si v něm představoval silnější tématickou tečku. Přesto ve mně ale jednoznačně převažuje nadšení, od Všechno, všude, najednou jde o další film A24, který se mnou pořádně zarezonoval a s hodnocením se vlastně nacházím jen krůček od udělení plného počtu hvězdiček. Velká paráda!

Na poměry životopisných filmů, obzvlášť těch, co se točí okolo motorsportu, představuje Ferrari znatelný úkrok od zajetých standardů. Místo příběhu daného závodníka či automobilky, jenž by byl odvyprávěn napříč mnoha lety a obsáhl by tak všechny významné milníky, se Michael Mann rozhodl zpracovat pouze jednu část života Enza Ferrariho. A navíc jde o část zkoumajíc především jeho rodinné peripetie, které jsou pak spíše lehce doplňovány scénami ze závodních okruhů. Na jednu stranu toto rozhodnutí podporuji, obzvlášť když je film podpořen skvělou režií a výrazně stojí na dialozích a hereckých výkonech, kde jak Adam Driver, tak (možná především) Penélope Cruz, dělají svou práci na jedničku. Ovšem po většinu filmu se ve mně přesto ozýval jemný hlásek, který vyžadoval trochu více akce, trochu více napětí. I přes obdiv vůči celkové preciznosti, se kterou byl film natočen, se mi zkrátka po čistě subjektivní stránce nedostavil tak dokonalý a vyvážený zážitek, jaký bych si představoval. Nic to ale samozřejmě nemění na tom, že Ferrari stojí za vidění a že jde o další nadstandardní filmový příspěvek Michaela Manna, který by žádný milovník kvalitního řemesla neměl minout.