Joe321

Neuvěřitelný. Cokoliv Bruce Gimme some sugar, baby Campbell řekne je hláška do zlatýho fondu. Zasmál jsem se tolikrát a nahlas. Ještě zábavnější než dvojka a nesčetněkrát lepší než nudná jednička. Koukat na Campbella hláškovat "Yo, she-bitch." bych vydržel pořád. Možná by už to ale znova bylo přece jenom o tom samém a ztratilo by to na lesku. Scéna kdy se snaží vzpomenout na slovo na N či proslov k vojákům je perfektní. Stejně tak mnoho dalších. "Good... Bad... I'm the guy with the gun." nebo -"Alright. Who wants some?"

Takhle vynikající jsem to rozhodně nečekal. Rodinka Rourke, Hopper a Dillon jako by ze skutečného života vypadla. Celkově všichni hrají výborně, ale Dillon mě náramně překvapil, protože právě on je nejlepší. Tupýho bitkaře topícího se ve stereotypním životě hraje velmi přesvědčivě a třeba scéna v baru... tam musel být opilej, protože takhle to zahrát... Tenhle stav totál na močku jsem už viděl/zažil tolikrát, že Dillon prostě musel být taky nebo je extra třída herec. Coppola navíc zapojil černobílý vizuál a doplnil ho takovým snovým audiem. Procházky, kdy Rourke přestane vnímat okolí mají sílu. -"California's like a beautiful, wild... beautiful, wild girl on heroin... who's high as a kite, thinkin' she's on top of the world, not knowing she's dying even if you show her the marks."

Tohle je jasnej restart. Proč by se děj dvojky odehrával na stejném místě a vlastně i se stejným vývojem, ale bez návaznosti jako pro mě zoufalou jedničku? Lidi si jí snad pletou se dvojkou nebo nevim. Tentokrát je to sakra zábava! Odpornosti jsou požitý spárvně a ne jen aby bezúčelně hnusily diváka. Bruce "Groovy" Campbell hláškuje jak o život a některé scény, jako například s hlavou nebo rukou, mě opravdu rozesmály a pobavily. Po tragickym prvnim dílu se mi do dvojky vůbec nechtělo. Naštěstí jsem se odhodlal a teď se těšim na trojku. -"I'll swallow your soul!" -"Swallow this." BANG!

Ach, to byla nuda. Tomuhle trhání, vrhání masa a stříkání tekutin nepřijdu na chuť. Zvlášt v takhle nezábavnym balení. Nebál jsem se vůbec. Z toho kousání a vymačkávání očí mi bylo akorát zle. To pak má být horor? Za hodně dlouhou dobu vyloženě přetrpěný film. Horor jako jediný žánr není pro mne. Teď mě čeká dvojka, tak snad...

Velmi dobré. To tenkrát byly časy panečku. Dneska už asi ani nepředstavitelné, aby se afroameričan musel takhle protrápit k úspěchu. Film zabírá dobu moc pěkně. Jen mu chybí nějaká vůdčí postava. Jeffrey Wright je hodně věrný, ale celkově je pozornost rozdělená na moc osobností, takže ve výsledku působí každá trošku nevýrazně. Blues doba ještě ani nebyla koncertová, takže rozjetý vystoupení chybí. Celkově mi v tom tedy chyběla trošku šťáva, ale kvůli tomu si stěžovat nebudu, protože hudba byla úžasná. -"The new craze sweeping the nation for young white boys and girls, surfing. I've provided them the soundtrack, unbeknownst to myself. I'm very ready to make more songs for the Beach Boys and all other manner of white folks to steal."

Na začátku jsem byl nadšený. Krásná R&B hudba. Jenže ta se odbyde ve třech písničkách a pak nastupuje už jen dnešní nezáživný muzikálový škvár zasazený do 60. let. Stane se z toho propagační materiál Beyoncé a tu já nemusim, i když zpívá a vypadá dobře. Dějově jednoduché a pro mě nudné, ale tak je to podle muzikálu no. Jediný Eddie Murphy tomu dodává lesk té úžasné doby. Jeho vystoupení jsou hodně autentická. A celkově jeho postava zdařile tehdejší. -"Miracles happen all the time in the world of R&B, baby." -" What R&B means?" -"Rough and black." -"Mr. Early, you're so crazy." -"Call me Jimmy, baby. Jimmy."

Dobrá odpočinkovka. Robert Patrick je mazák. Pokaždý mě tím svým úsměvem, jinou grimasou nebo hláškou neskutečně pobavil... -"Thanks for not reading me, coach." -"What kind of human being would I be if I did that?"

Nekoukatelný to nebylo. Akce je dobrá (zavěrečná čistka supr). Stevenson má ksicht na týpka, kterej při potkání odpráskne každýho hajzla. Jenže chudák vůbec nehláškuje (až na jednu ultimátní na konci) a snaží se to za něj dohnat duo bratrů (pořezaný dobrý, druhý trapný). Celkově slabší novodobé béčko, u kterého můžete vypnout. -"Let me put you out of my misery."

Trojku jsem viděl naposledy jako malej. Kvůli zdějšímu hodnocení jsem jí znova ani vidět nechtěl. Ono to ale tak zlé vůbec není. Určitě to nešlape jako jednička a už vůbec ne jako dvojka, ale pořád je to zábava. Foley bohužel vyměnil verbální střelivo za skutečné a proto hodně ubylo na hláškách. I tak jsem se díky pár výborným scénám dobře zasmál. -"Are you on a coffee break? Go get that son of a bitch."

Tohle vlastně není dokument. Je to jen audiovizuální profil. Dozvěděl jsem se pouze základní bio fakta. Annie Leibovitz prošla nejlepším hudebním obdobím (nepočítaje dekádu před tím), stále byla a je v úzkém kontaktu s vrcholným showbyznysem, a proto jsem čekal nějaké inside příběhy. Buď z časopisu Rolling Stone či turné Stounů. Nějaké epické vyprávění jak byl Richards nehorázně na močku někde v hotelovym pokoji s tuctem šlapek. Dál její pocity ohledně fotografování Lennona před jeho smrtí nebo aspoň něco z focení tolika celebrit a zajímavých osobností. Přece musí mít plno "zábavných příběhů z natáčení". Bohužel...