Ramanam

Příběhů založených na fotbalu a navíc, na fotbalu ženském, není v Indii mnoho, přeci jen jsou tam oblíbenější sporty. Ale jak je tam i řečeno, tak fotbal změnil k dobrému více lidí, než chrámy a školy, což je sice smutné, ale lepší než se bodat na ulici, to je fakt... Jedná se tedy o směs sportovního a klasického indického tématu boje mezi členy kriminálních partiček se silnou emancipačně osvětovou vložkou na podporu žen. První hodina mi příliš nesedla, ale poté se to zlepšilo. I přes mnohé podivnosti dějové je to stále sympatické, i když fotbalové zápasy vypadají až moc uměle (jako v počítačové hře), ale s tím jsem větší problém neměl. Ten jsem měl s poněkud plytkým dějem. Hudba jen průměrná. Čtyři slabší hvězdy.

Příběh indického velitele obojživelné tankové jednotky, jeho rodiny a přátel, je založen na skutečných událostech a postavách. Vypráví o indicko-pákistánské válce v roce 1971, kde se Západnímu Pákistánu (Pákistán) nelíbily snahy Východního Pákistánu (Bangladéš) o nezávislost. Pákistán (za plné podpory USA) se rozhodl jít „mírovou“ genocidní cestou, která stála život až tří milionů civilistů a vyvolala vlnu deseti milionů uprchlíků směřujících do Indie, a ta se rozhodla jednat... Mírotvorné USA dokonce na podporu Pákistánu vyslaly 7. flotilu, ale smůla... Indie to vyřešila rychleji. Jedná se o dobrý, leč v celku průměrný kousek. Tankové bitvy v indických filmech nevidíte každý den. Hudba je nevýrazná. Tři hvězdy.

Příběh nám přiblíží fungování světa. Lidi jsou jen stádo, které se nechá ovládat pár jedinci za zbytky své vlastní práce. Nějak to lidem prostě vyhovuje, i když mají oproti utlačovatelům drtivou převahu. Přitom stačí tak málo... Zvláště v zapadlé vesnici, kde se všichni znají. Než se ta masa pohne, bývá často pozdě. Hlavní hrdina Chitti (R. Charan) byl jako nahluchlý frajírek místy vskutku otravný a jeho neschopnost si vzít naslouchátko ho poté dozajista velmi mrzela. Naprosto nezodpovědné a nepromyšlené chování postav, kterým hrozí smrtelné nebezpečí v boji za obecné dobro, jsem nepobíral. Srp v zádech nevadí, zahojí se to... Pocity mám smíšené. S. R. Prabhu i tanec s P. Hegde potěšily. Hudba parádní. Čtyři hvězdy.

Pokračování svého megaúspěšného předchůdce překonalo jak v rozpočtu, tak i v tržbách. Jedná se tak o totální jedničku v kannadských vodách, ale dostalo se v tomto ohledu i mezi to naprosto nejúspěšnější, co bylo v Indii vytvořeno. Ve druhém díle se ve vyprávění o Rockym (Yash získal za svůj výkon cenu SIIMA), který vytvořil své vlastní impérium založeném na těžbě zlata, více politikaří, což je i logické. V tomto podnikání není nikdy o nepřátele nouze a žít poklidný život je vyloučeno. Příběh je stále velmi silný a plný akce, jen mi některé věci nedávaly patřičný smysl (např. ne/postup vůči opozici, zvraty...), ale neřešil jsem to a vše si naplno užíval. S. Dutt s R. Tandon potěšili. Hudba vydařená. Pět slabších hvězd.

Akční masakr v kannadštině nevidíte každý den. Navíc, když se jedná v té době o jejich nejnákladnější a zároveň nejvýdělečnější snímek, který byl po zásluze ověnčen cenami za nejlepší film a herce v hlavní roli (Yash) na cenách Filmfare určených pro tvorbu z jižní Indie. Ale zdejšímu publiku stále něco nevoní... Jednalo se o výjimečný zážitek a Yash byl vážně výborný. První půle se odehrávala v bombajském podsvětí, kde Rocky (Yash) postupně stoupá výše a výše v místní zločinecké hierarchii a zůstávají po něm jen hromady mrtvol. V druhé se Rocky vydává splnit nebezpečný úkol, který ho zavede do dolu na zlato. Mnoho vlasáčů a vousáčů, brutální vyvražďování s přesahem. Hudba je průměrnější. Pět slabších hvězd.

Říkal jsem si, jestli na takovou blbost mám vůbec něco psát, ale budiž... Takže..., ehm..., je to opravdu velká blbost! Dalo se to však čekat. Tam, kde se sejdou S. Shetty a D. Morea se žádné velké zázraky nekonají, ale J. Shroff a hlavně má veleoblíbená K. Kapoor mě nakonec přesvědčili, abych sebral odvahu a šel do toho. Béčkově neumětelský příběh, ve kterém váháte nad tím, který ze tří pánů je psychopatický vrah, jenž měl být raději již v dětství utracen pro blaho světa, je vskutku únavný. Oni jsou totiž svým způsobem magoři všichni tři, ale „alfu“ jsem poznal dříve, než byla odhalena (a ne, neměl jsem z toho radost), což nebylo příliš těžké. Vydržel jsem to celé jen díky K. Kapoor. Hudba je nevýrazná. Dvě hvězdy.

Daň z prsou, daň z kníru, daň z... No... Podobné věci jsou brány spíše jak vtip, ale jak vidno, vtip to všude nebyl. Opět jsem čekal, že hodné Indy budou mučit a zběsile nahánět zlí Britové, aneb Východoindická společnost ve své krvavé podstatě, ale oddechl jsem si. Indy nízké kasty mučí a zběsile nahání jen Indové vyšší kasty. Ano, o tom to je a bylo. Konečně!!! Po této stránce jsem spokojen. Netřeba si stále dokola lhát. Nepřítel není vždy vnější, ale nejvíce ten vnitřní! Příběh je žel poněkud nudný a rozvláčný, i když se stále něco děje (to je fakt), tak máte pocit, že se občas zastavil čas. S ochráncem utlačovaných nelze než sympatizovat, ale nějak se to celé utopilo v bezvýraznu. Hudba mě moc neoslovila. Tři hvězdy.

Starší bratříček filmu „Vishwatma“ (1992), který jsem viděl jako první. Hvězdné obsazení takřka totožné a výtečné. Zde přítomný J. Shroff je ale určitě lepší volbou než Ch. Pandey. M. Dixit nahradila rodící se hvězda D. Bharti a v tomto případě si na nic stěžovat nemohu. Na obě se vždy velmi rád podívám. I když jsou mnohé části v příběhu podobné, až přímo zopakované, tak mi z tohoto „souboje“ vítězně „Tridev“ určitě nevychází, kvůli nepřesvědčivému zpracování, kde to ve zjednodušeném vypravování žel dosti skřípe a nějak to celé pospolu moc nesedí. Ale co se povedlo v obou případech je nádherná hudba. Písně jako „Main Teri Mohabbat Mein“ a „Tirchi Topiwale“ jsou nesmrtelnou klasikou. Čtyři slabší hvězdy.

Osvěta s poučením na závěr, ale naštěstí ne toliko prvoplánovitá jako jinde. Vše je umě zaobaleno do poměrně dobrého příběhu, který hlavně díky K. Aaryanovi a K. Advani získává další velmi cenné bodíky k dobru, neb je radost tyto dva sympaťáky sledovat. Začátek není toliko výrazný, ale postupem času se rozkrývají jistá tajemství, které naprosto mění náhled na situaci a vysvětlí chování čerstvé novomanželky. Již to není toliko odlehčené, ale vše zvážní a dostává jiný rozměr. Pěkné, však něco tomu stále chybí... Nemohu si pomoci, ale moderní indická tvorba a způsob vyprávění mi již toliko neinponuje, jako jejich o dekádu/y starší filmy, včetně písní a hudby celkově. Ta je zde jen v mezích průměru. Čtyři slabší hvězdy.

Mám dosti nepříjemný pocit, že moderní Bollywood se začíná specializovat na osvětovou činnost a mě to přestává bavit. Je toho již vážně příliš a je to hlavně únavné. Chci příběhy, chci snít! Ne být neustále poučován tímto prvoplánovitým způsobem s vyumělkovanými dialogy. Nyní se nám vysvětluje, že není vlastně rozdílu mezi stoupenci různých náboženství, že jsme všichni stejní lidé a... To je jako agitka z EU a USA. To je nám všem jasné, ALE... No právě, to ALE!!! No nic... Asi do 3/4 se jedná o povrchně bezduchý příběh, a to nejdůležitější je obsaženo až v závěru. Tam to konečně dostává nějaký smysl a hloubku. Na podobné téma doporučuji vážnější film „Dharm“ (2007). Hudba ucházející. Tři slabší hvězdy.