Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Romantický

Recenze (303)

plakát

Sharafat Gayi Tel Lene (2015) 

Zodpovědný slušňák Prithvi (Z. Khan) právě požádal svoji lásku Meghu (T. Desai) o ruku. Zatím však musí nadále sdílet pronajatý byt se svým spolubydlícím Samem (R. Singh), který je jeho pravým opakem. Oba mají stále hluboko do kapsy. Když jde jednou Prithvi vybrat do bankomatu drobný peníz na své živobytí, zůstane jako opařený. Na jeho bídném účtu se objeví obrovská částka. Je jasné, že to není samo sebou. Navíc, když se na scéně objeví ještě nečitelný bankovní víceprezident D. K. Thawani (A. Kher) je jasné, že touto událostí se započala hra na kočku a myš, do které jsou všichni čtyři vtaženi. O zvraty a spletité intriky nebude rozhodně nouze..... Béčkový film s převážně béčkovými herci, který ovšem nepůsobil vůbec špatným dojemem a místy dokázal být i napínavý. I když se držel po celou dobu v relativně klidných vodách, až po zajímavý, nečekaný a zamotaný zvrat (a vlastně i po něm) nacházející se v druhé půli, nenudil a na své možnosti si vedl slušně. I když mi moc nesedla ta blesková změna osobnosti u Prithvia ve chvíli, kdy se „lámal chléb“. Což mi samo o sobě určitě nijak nevadilo, jen to vzhledem k předchozímu nepůsobilo úplně věrohodně. Našince může dozajista potešit, když uvidí v záběrech v Indii rozšířené značky Baťa a Škoda. Též mě upoutala na zdi pod sebou napsaná hlavní náboženství Indie, z kterých bylo složeno slovo INDIAN. Z každého pěkně po písmenku - jak nápadité! Z. Khan, R. Singh a T. Desai si vedli dobře a jsem s nimi spokojený, ovšem legenda v podobě A. Khera byla vítaným osvěžením a díky němu měl příběh zcela jasně bodíky navíc. Hudba v moderním hávu příjemně viděné doplňovala, i když jsem vyloženě žádnou výraznou skladbu neobjevil. Hodnotím za příjemné a pohodové tři hvězdy. Dozajista se o žádné náročné veledílo nejedná, ale to jsem ani neočekával. Odpočinková záležitost se snahou, což se cení.

plakát

Satyameva Jayate (2018) 

Akční podívaná, ve které samozvaný mstitel z lidu trestá zkorumpované a hanebné příslušníky policie, kteří pošpinili svoji čest, uniformu a rodnou zemi. Proti tomu bych neměl vůbec nic, ale musím rovnou říci, že se mi vůbec nelíbil způsob, kterým svoji pomstu realizoval. Veer (J. Abraham) své oběti totiž upaloval zaživa, což je sice oblíbený zvyk v tamní lidové tradici, praktikující se dodnes, ale tímto konáním si hlavní hrdina („ten v právu“) mé sympatie určitě nezískal. Jsou i jiné způsoby, zvláště, když se nejednalo čistě o pomstu osobní k někomu určitému, dle zákona „zub za zub“. „Oběti“ byly vlastně jen zhmotněním toho, co nenáviděl, kvůli... Dobrá tedy, kdyby byl problém jen v tomto, tak přimhouřím oko, možná obě, ale tím mé výhrady rozhodně nekončily. Příběh sám byl totiž podivně poskládán a jeho kvalita nebyla konstantní. Ucházející, však příliš povrchní zpracování, kterému jsem navíc i přes upřímnou snahu nevěřil. Což logicky narušovalo a sráželo můj celkový prožitek směrem dolů. Navíc ta mravokárná sdělení pro společnost vyznívala až příliš uměle. Rozpačitý závěr tak do puntíku potvrdil můj nevýrazný dojem z celého příběhu. J. Abrahama mám moc rád, i když není toliko univerzálním hercem, tak akční role mu sednou parádně. M. Bajpai je po herecké stránce určitě všestranější, ale vyloženě do mého užšího okruhu oblíbenců ho zařadit nemohu. A. Sharma se zúčastnila a popravdě fakt, že již nic dalšího zatím nenatočila mi ani nevadí. Hudebně až na jednu vyjimku rovněž nepříliš výrazné. Tou byla skladba „Dilbar“, která je navíc převzatou a upravenou verzí výtečné „Dilbar Dilbar“ z filmu Sirf Tum (1994). Zde nám zatančí půvabná N. Fatehi. Znalcům již netřeba nic více dodávat. Pro ostatní upřesním, že se bude nač dívat. I přes počáteční snahu směrovanou ke čtyřem hvězdám jsem musel postupně snižovat až na výsledné a průměrné tři hvězdy. Což o to, myšlenka vůbec špatná nebyla, ale zpracování pokulhávalo více, než bylo zdrávo. Muselo by se mnohé změnit, abych mohl být spokojenější.

plakát

Dabangg 2 (2012) 

Stačí prvních pár minut a všem nadmíru je jasné, kdo pánem zdejším jest. Je to policejní inspektor Chulbul Pandey, ke kterému si chodit stěžovat na policejní brutalitu je jako přelévat oceán děravým vědrem. Jeho styl je nekompromisní a elegantní zároveň. Řídí se vlastními pravidly a zákony. Neústupný a nesmiřitelný bijec, přitom srdcem vtipálek a romantik. Prostým lidem milován a zlořády nenáviděn. Dávající naději, že všichni policisté v Indii nejsou podplatitelní, či přisluhovači místních politiků a vlivných lidí. Upřímně řečeno se mi osobnost hlavního hrdiny „pod kůži“ hluboko nedostala ani v prvním díle, pro svou občasnou „frajírkovskou namachrovanost ega“. Svoji práci však dělá na výbornou, takže... Například likvidace padoucha na svatbě mě vyloženě pobavila a nezůstalo jen u ní. Je jasné, že styl „přehnané akčnosti“ v indických filmech nemusí každému sednout, ale co naplat. Nikdo nikoho snad nenutí, aby se takové snímky díval (alespoň doufám). Já se naopak bavím náramně. Příběh má spád, akce střídá akci, navíc okořeněno odlehčujícími humornými prvky a romantikou. Společně tak výsledné tvoří příjemný, odpočinkový a pohodový konzistentní zážitek, co si více přát? S. Khan se pro podobné role snad narodil a já si ho v nich nadmíru užívám. S. Sinha je dobrá herečka, na kterou se vždy rád podívám, stejně jako na P. Raje. Padouch v jeho podání není sice až tak „odporný“, ale i tak nadmíru povedený. Hudebně výtečný mix tanečních i romantických písní. Můj osobní hit, ve kterém se nám představí další přední indická herečka K. Kapoor se zve „Fevicol Se“ - prostě parádní kousek pod značkou „Made in India“! Hodnocení nebylo žádným problémem a jasné čtyři hvězdy po zásluze uděleny. Jestli druhý díl připomíná první (tak určitě) a do jaké míry ho kopíruje, je mi úplně jedno, když vše funguje tak, jak má. Do vkusu a nálady se mi trefil ukázkově, takže svůj účel splnil, co dodat...

plakát

Osamělá noc (2020) 

Není to u mě příliš častým jevem, ale musím Netflix pochválit - toto se jim povedlo. Kriminální drama se vším všudy. Možna o něco delší, než bylo potřeba, ale rozhodně jsem se nenudil a nenašel jsem výraznějších hluchých míst. Postupné rozkrývání pravdy udržovalo moji pozornost po celou dobu v příjemném napětí. Možná jsem přeci jen postrádal větší dávku živelnosti, ale za vážný nedostatek to označit nemohu. Občasné odlehčení ve scénách s matkou hlavního hrdiny a její snahou najít mu nevěstu mne pobavilo. Zde mohou být někteří v šoku, že Indové řeší barvu pleti. Teď mnohé asi zklamu, protože světlejší odstín vyhrává. Když do toho ještě přidáme kasty a náboženské rozdělení, je nám jasné, kam by měly západní lidskoprávní neziskové organizace směrovat pozornost. Tam mohou všechny neziskově pomáhat do roztrhání těla, tak šup, už včera bylo pozdě! Téma, kdy se vyšetřuje zločin v rámci jedné rodiny mě příliš neoslovuje a cíleně takovou tvorbu nevyhledávám, což ale nic nemění na tom, že si takový snímek mohu užít, jako v tomto případě. Navíc ta jemná romantická linka táhnoucí se celým vyprávěním tomu postupně přidávala potřebnou sílu a oživení v podobě emocí, kterých se jinak příliš nedostávalo. Navíc i závěr sám si mne získal na plné čáře. N. Siddiqui je výborný a nadaný herec. Kdybych si ho nespojoval hlavně s postavami padouchů a podivných existencí, patřil by určitě do mého užšího okruhu herců. Přímo do toho nejužšího, ale v ženské kategorii, řadím po zásluze R. Apte. Ta si mne pozvolna získávala film po filmu, až jsem ji propadl naplno. Ústřední dvojice herců byla vybrána na jedničku s hvězdičkou. Jak tomu již u Netlixu bývá, tak klasické hudební vložky, toliko typické pro indickou kinematografii, až na vyjimky ignoruje. Sice jsem nějaké náznaky písní objevil, ale o tom se ani nemá smysl rozepisovat, neb není vlastně o čem psát. Čistě podkresová hudba se určitě povedla, jen toto mi však ke „štěstí“ nestačí. Hodnocení bylo po celou dobu konstantní a drželo se na čtyřech hvězdách bez výkyvů jakýmkoliv směrem. Moderní a prozápadní indická tvorba může dozajista oslovit větší publikum po celém světě, ale ztrácí na své jedinečnosti. Právě proto nemám z těchto snímků už takový požitek a radost, kterou mi přináší tvorba klasická a starší. Co naplat, na tom nic nezměním a kolo života se točí dál. Alespoň se naši diváci mohou seznámit s něčím, o co by za jiných okolností ani „neotřeli“ svůj zrak. Jestli budou pátrat dále a nebudou se báti objevovat něco nového, je již na každém zvlášt. Tak směle do toho!!!

plakát

Angu Vaikuntapurathu (2020) 

Povedené, i když... Začátek spojený s výměnou novorozeňat není sice nic nového, ale slibuje možnou zajímavou podívanou plnou zápletek z této situace vyplývajících. Bohužel se z tohoto nápadu nepodařilo dostat ani půlku předem nastíněného potenciálu, což je určitě škoda. Nedokáži však toto promarnění šance označit za zklamání a velkou chybu tvůrců. Síla příběhu byla jinde. To, co mě zaujalo, byla hlavně Bantuova (A. Arjun) osobnost. Samozřejmě dokonalý nebyl (kdo je?), ale jeho vlastnosti a neústupnost vůči bezpráví se mi tuze líbila. Kde mohl, tam pomohl (a že se s tím vůbec nemazlil), aniž by měl nějaké vedlejší úmysly. Říkat NE! a s nikým se nekakat mu očividně problémy nedělalo. Neustále zarputilý výraz obličeje jeho "otce" Valmikiho (M. Sharma) uvidím ještě dlouho před sebou. Jelikož se jednalo o postavu slizkou a krajně nesympatickou, která stála u zrodu všeho, čekal jsem, že bude závěr trochu jinak směrován, i když svůj trest vlastně dostal... Mohu poté již jen doufat, že Bantu na svoji „matku“ a „sestru“ nezapomněl, jako po mávnutí kouzelným zlatým proutkem. Příběh jako takový nebyl plně konzistentní, což mi vadilo. Hlavně jeho poslední třetina mě postupem času přestávala bavit a směrovala až k nezájmu k viděnému. Množství různých útržkovitých a rozházených nápadů zkrze celé vyprávění nebylo rozhodně žádnou výhrou. Někde to na váze přidalo, někde to bylo zase zbytečné a odbíhalo se od toho důležitého a hlavního. Nehledě nato jsem si však našel několik svých velmi oblíbených míst. Jako příklad mohu uvést bitku kvůli šálu (všechny bitky), fascinace Bantua půvaby Amulye (P. Hegde) nebo křepčení v zasedačce na známé indické filmové písně. To jsem se vážně pobavil. A. Arjun a jeho namachrovaný macho styl mi někde přijde již zbytečně teatrální, ale v tomto případě jsem nezaznamenal problém a byl jsem s jeho osobitým projevem spokojen, sedl mi. P. Hegde je sympatická krasavice, takže jsem s hlavním hrdinou jako muž soucítil. Tabu byla příjemným osvěžením, a i když byla její postava chladná a odtažitá (což mělo důvod), tak jsem si ji užil. Mile mne zaujal i Jayaram v roli Ramachandra (skutečný otec Bantua). Hudební stránka byla spíše průměrná, ale opět nezklamalo provedení, které jako skoro vždy dokázalo opravdu výrazně oslovit. O opětovném "nacpání" bělošek do písní se už raději nebudu vyjadřovat. Hodnocení bylo v prvních dvou třetinách ve znamení jasných čtyř hvězd, ale ta poslední část mě přiměla přemýšlet i o snížení, na které nakonec nedošlo. Musím však poznamenat, že se jedná ve výsledku o čtyři slabší hvězdy. Akční, vtipné a místy i vážné. Jen škoda těch zbytečných přívěsků a dějových kudrlinek, mohlo to jako celek fungovat daleko silněji a sebevědoměji.

plakát

Yevadu (2014) 

Dva a čtvrt filmu za cenu jednoho, no neberte to! V úvodní čtvrtce a jeho návazném pokračování, vidím podobnost s indickým snímkem Ghajini (2005/2008). A. Arjun se změní na R. Charana. K. Agarwal je logicky odejita (i když se tam ještě párkráte mihne) a nahradí ji A. Jackson. Musím říci, že ten přechod mezi těmito částmi odehrávající se v nemocnici byl absurdně vyhroceně teatrální, že jsem se musel až smát a kroutit nevěřícně hlavou. Ale dobrá, jdeme dále. Jaký čin rozdmýchal oheň pomsty již víme, takže můžeme pokročit k pomstě samé. Působilo to na mě lehce rozpačitě, nemohu si pomoci. To dávkování humoru s krutopřísně vážně branými pasážemi sráželo jakoukoliv mou snahu o sžití se s příběhem a postavami. Jednoduché a odbyté. Najednou byl konec a já jsem nevěřícně zíral na časomíru s otázkou, co se bude dít dále, když je už „uklizeno“? Brzy jsem pochopil, proč byla ta předchozí část tak skromně minimalistická. Autoři nám totiž přidají ještě další příběh, který by mohl být rovněž samostatným počinem. R. Charan nám zůstává a štafetu po A. Jackson převezme S. Haasan. Tento příběh je daleko vážnější. Vypráví o tom, že v jednotě je síla, která dokáže usurpátory rozdrtit na prach. Bez ní jsou i sebevětší schopnosti jedince omezené, s možností ovlivnit jen dílčí problémy. Na vytržení stromu i s kořeny to však nestačí. Nic nového pod sluncem ani v tomto případě nečekejte. Vše tu už bylo nespočetněkráte. I když to na mne působilo sterilně, tak alespoň jsem tomu narozdíl od předchozího, věřil určitě více. Bohužel žádná sláva, co naplat, ne vždy se zadaří. R. Charan je mi určitě sympatičtější než A. Arjun, takže jsem moc rád, že byly role rozvrženy v jeho prospěch. K. Agarwal je též sympatická herečka, navíc hojně obsazována a žádána. A. Jackson je sice moc pěkná, ovšem herecky to není žádná sláva, tzv. „okrasné dřevo“. S. Haasan je rovněž prvotřídní krasavice, po herecké stránce v pořádku, ale osobně k ní mám zvláštní odstup. Něco se mi na jejím projevu nepozdává. Hudebně solidní lepší průměr. Zpracování tanců mě oslovovalo rozhodně více, než písně samy o sobě. Co mi ale už řádně leze na nervy, je to množství bílých tanečnic. Tento trend je na hlavu. U nás nám všude cpou barevné herce a herečky na místa, kde to nemá vůbec smysl, a u nich tam zase cpou bílé. V příběhu na ně nenarazíte, ale příjdou taneční čísla a nestačím se divit, kolik je v Indii bělošek zaměstnaných na pozici „trsám po celé Indii“. Imperialističtí běloši si nedají pokoj a berou místním práci - zavrženíhodné! Jaká to byla ještě o dvě dekády zpět krása, když v indických filmech tančily Indky, ano šokující! Co jsem v hodnocení mohl s tímto materiálem dělat? Dílko je to ryze průměrné, ovšem bez větších problémů stravitelné. Najdou se místa lepší i horší. Snahu neupírám, ale silnějších momentů jsem příliš nezaznamenal a můj odstup od viděného vydržel pěkně od začátku až po závěrečné titulky. Tři poctivé hvězdy s potenciálem k vyšším patrům. Nejsem zklamán, ovšem ani nadšen, což mi k dobrému zážitku určitě nestačí. Zde opět platí, že méně je někdy více, a že mírná špetka originality je bezesporu lepší, než opakovat to samé stále dokola.

plakát

Happy (2006) 

Řádný to úlet snad ve všech ohledech. Byli tam všichni po celou dobu šťastní, nebo spíše šílení? Bé je správně, Á jen v určitých momentech povznesené romantiky, kterých bohužel moc nebylo. Příběh sám o sobě je řádně šílený. Myšlenka se mi bezesporu líbila, ale ty cesty, kterými se ubíral byly hrozivě kostrbaté, plné výmolů a děr do nikam. Opravdu všeho moc škodí! Ono slepit tolik minipříběhů a zápletek by dozajista šlo s daleko větší grácií, než tomu bylo v tomto případě, který bych se odvážil nazvat jasným příkladem neumětelství. Někde se začne, pak zase jinde, pak zase jinde, pak se to vrátí, vrátí, zase rozjede, mezi tím zamotá, rozmotá a zahodí. Co z toho asi tak může vzejít? Pejsek s kočičkou vaří dle zapadlého receptu jednoho z našich „předních“ všeumětelských gastronomických specialistů. Postavy samy o sobě jsou řádně šílené. To bez přehánění a někdy mi už vážně lezly krapet na nervy. Zřejmě hromadný útěk z místního ústavu pro choromyslné. Nemyslím to ve zlém, vtipných situací je tu díky tomu vskutku mnoho, i když se už někdy jde až za hranu snesitelnosti, ale normální tam byl snad jen ten bílý pejsek a kukačka. Je mi líto, ale je tomu tak. Řádné bitky jsou nedílnou součástí a kořením každého řádného indického filmu a ani v tomto případě nebudeme ošizeni. A. Arjun je dozajista nepřehlédnutelný suverén a G. D'Souza se řadí do dlouhé řady sympatických a krásných indických hereček. S postavami, které oba ztvárnily jsem už menší problémy určitě měl, ale zvláště u Genelie jsem milerád přimhouřil oko. Hudba se mi líbila, klasická telugská poctivá práce se vším všudy. V hodnocení jsem uvažoval i o čtyřech hvězdách, ale jak se vše postupně po cestě k vytouženému rozuzlení zápletky nabalovalo, tak vznikalo něco těžce uchopitelného (až opruzného) s množstvím různých slepých odboček místo přímé, zajímavé a kvalitně propracované jízdy za světlými zítřky. Nešlo přiřknout nic jiného než tři hvězdy, navíc s dávkou značné tolerance. I když se může zdát, že jsem nenechal na filmu nit suchou, tak tomu určitě není. Obsahuje humor, akci, romantiku, takže si dle mého každý najde to, co ho přímo oslovuje. Jen těch zbytečností a nesmyslů bylo na můj vkus více, než se slušelo a patřilo. Mávnout nad tím rukou, jako v jiných případech, jsem již nemohl.

plakát

Bhoothnath Returns (2014) 

Velmi volné pokračování filmu Bhoothnath z roku 2008. V tomto případě se primárně necílí na dětské publikum, jako tomu bylo u jeho předchůdce, ale v hledáčku se zcela jasně ocitlo publikum dospělých, i když je celek stále zaobalen v dětském hávu. První třetina tomu nenapovídá, jede se totiž v dobře ověřených postupech dílu prvního. Překvapilo mě, že svět indických duchů je zobrazen v jasně britském stylu. Nechápu. V celkovém kontextu v jakém zobrazují své bývalé utlačovatele by to mělo být spíše totální peklo, ne? Zde jako místo byrokracie a odpočinku, kde se čeká na další zrod. Možná se i sami Indové děsí po smrti žít v prostředí a systému indickém. Začátek tedy rozpačitý, ale poté jsem byl již daleko spokojenější a nápad, kdy chlapec jménem Akhrot (P. Bhalerao) s pomocí Bhoothnatha (A. Bachchan) pomáhá řešit problémy mezi světy živých a mrtvých, se mi moc líbil. Samozřejmě nic nového pod sluncem, ale i tak mě to oslovovalo ze všeho představeného nejvíce. Rozhodně více, než to, co následovalo. Tímto okamžikem opouštíme svět dětí a vstupujeme do světa dospělých. Hlavním a vlastně jediným tématem se stávají volby a naprosto hrůzná agitka o tom, jak je důležité volit, zaměřená asi na negramotné obyvatelstvo. Co všechno je špatně - snad všechno, co máme a nemáme dělat a nezapomenout na to nejdůležitější - jít volit, jít volit a... ano - jít volit! Samozřejmě volit dobře, jak jinak. Ideálně jen hodné duchy, živé indické politiky by volil jenom totální blázen. Tato část je tak natahovaná a zbytečná, že jsem se už docela těšil na závěrečné titulky. To vůbec nemluvím o naprosto nevyužitých možnostech, které duch měl a samozřejmě je používal minimálně. Proč taky, že? Musel kor vyhrát poctivě a se zlem se bojuje (jak jsem byl náležitě asi stokráte poučen) vždy a jen ve volebních místnostech. Další zajímavý snímek, který byl zničen pro vyšší cíle a „vyřešení“ jednoho z nepřeberných problémů této země. Člověk by si řekl, že po těch desetiletích svobody tam bude ráj na zemi, když si vládnou konečně sami, ale jak vidno, o tom to rozhodně není a ani nikdy nebylo. To je v lidech, společnosti a je samozřejmě daleko jednodušší to házet na druhé. To oni, protože... Jasně..., sněte dál! Rozhodně se však jednalo o propracovanější, poučnější, výchovnější a vážnější počin než byl předchůdce. Ten rozdíl mezi prvním a druhým dílem je diametrální. Též hlavní dětský hrdina je o třídu (možná dvě) sympatičtější než jeho předchůdce. A. Bachchan jako vždy výborný a rovněž B. Irani ztvárnil padoucha výtečně a skutečně mi pil krev. SRK a R. Kapoor se zde jen mihnou, aby svojí přítomností podpořili myšlenku a dodali nám sílu „změnit“ svět. Hudebně povedené a po této stránce jsem určitě spokojený. Zhruba do půlky měl příběh ještě co nabídnout a mé hodnocení bylo pevně ukotveno na čtyřech hvězdách, ale poté přišlo jen trápení a topení se ve vlastní rozlité vodě. Musel jsem tak jednu hvězdu ubrat na výsledné tři. Potenciál přítomen, nápad rovněž, ale zpracování bylo až moc násilné a vyumělkované, že by to pochopil i kámen, mezi ostatními kameny nejnatvrdlejší. Jestli něco v Indii chtějí zlepšit, což platí třeba i u Afriky, tak by mohli začít u snížení porodnosti. A samozřejmě choďte k volbám!

plakát

Bharat (2019) 

Bharat, jako vyprávění o životě jednoho muže od let čtyřicátých po současnost funguje relativně dobře, ale divák musí být do jisté míry určitě i trochu shovívavý. Každé období má svůj vlastní příběh s rozdílnou kvalitou. Začínáme v přítomnosti, kde se jen seznamujeme s hlavním hrdinou, zásadovým a rovným člověkem, jeho nejlepším přítelem a celou rodinou, se kterou plánuje svoji narozeninovu oslavu. Zde mohu jen poznamenat, že postavy na svůj věk příliš nevypadaly, ale budiž. Následuje dramatická část zasazená do Bharatova (S. Khan) dětství a nechvalně známých událostí roku 1947, které doprovázely rozdělení země. V ní se Bharatova rodina též rozdělí a tyto události zcela zásadně ovlivní jeho další život, když se ještě jako dítě stane "hlavou i rukama" rodiny a plní otcovo přání, aby se o všechny postaral. V té době se též seznámí se svým již zmiňovaným nejlepším přítelem Vilaytim (S. Grover). Následuje životní etapa, kterou Bharat trávil v cirkuse jako motocyklový jezdec - sebevrah. Šoumenské a nenudící. Prostě zábava se vším všudy s účastí pohledné Radhy (D. Patani). Není si nač stěžovat, jen se dívat a bavit se. Další posun v čase se zaměřením na hledání práce a její nalezení. Tento úsek sice nebyl nijak silný, ale je v něm několik humorných situací, kterým jsem se upřímně zasmál. Zde přichází na scénu Kumud Raina (K. Kaif), Bharatova životní láska. Tato postava mě úplně nepřesvědčila a měl jsem k ní stálý odstup. Události při důlním neštěstí a ono "oživení" hodinek se mi moc líbilo. Takže se dočkáme i několika vážnějších a hlubších momentů. Tak to má být, pro tolik potřebné udržení rovnováhy ve vypravování. Svatba sestry opět pobavila. To námořnická etapa dozajista vzbudí nejvíce rozporuplných pocitů. Hlavně tedy ta vložka se somálskými piráty. Je to taková klasická indická ujetost, ale tento způsob humoru mi není vůbec cizí, i když je jasné, že to ve výsledku ubírá na vážnosti, o kterou se zase jinde autoři snaží. Prostě někomu se to líbí, někomu to nevadí, a někdo to nevydýchává. Střídání tempa a žánrů je pro pro indickou tvorbu typické a já s tím problém nemám, pokud se to již opravdu nevymkne kontrole. Což se zde dle mého nestalo. Hudba jednoduše spojovat dokáže, tak proč ne? Přicházíme k části zaměřené na hledání ztracené části Bharatovy rodiny, která zůstala v době rozdělení na pákistánské straně, prostřednictvím televizního pořadu. Velmi emotivní a dojemné. Závěr se již věnuje přítomnosti a aktuálnímu problému s developery, kteří chtějí za každou cenu získat Bharatův krámek a postavit na jeho místě nákupní centrum a rozpuštění duchů minulosti. „Rozhovor“ s otcem mě vskutku oslovil, opět dojemné a vydařené. Někomu se herectví S. Khana líbit nemusí, ovšem já s ním žádný problém nikdy neměl, ba naopak. Je svůj a tak to má být. Takže ani v tomto případě mě absolutně ničím nezklamal. Jedině K. Kaif byla taková nevýrazná, bez života, energie..., jinak jsem byl po této stránce se všemi spokojený. Hudebně to nebylo až tolik výrazné, jak jsem očekával. Některé písně byly určitě povedené, jiné zase spíše průměrné. Hodnocení bylo jasné již od začátku a zobrazovalo se ve výrazných a pohodových čtyřech hvězdách. Samozřejmě, že to mohlo být lepší, mohlo se jít více do hloubky a tlačit na city, mohlo se něco vynechat a naopak něco přidat. Lépe zpracovat tak široký motiv, jaký představuje život sám a mohlo... Mohlo..., ale já to beru prostě takové, jaké to bylo a jsem s předvedeným spokojený a film jsem si užil. A to jde hlavně, ne?

plakát

Bhoothnath (2008) 

Bhoothnath je prvotně zaměřen na dětské publikum, takže ho tak musíme i brát. Je možno ho rozdělit do tří, pozvolna se rozvíjejících a na sebe navazujících částí. V samém úvodu se zdá, že skutečně přichází jemný horůrek, ale tento pocit žel nevydrží příliš dlouho. První část je čistě určena dětem. Pro mě osobně je jasně nejslabší, navíc s parádní přehlídkou spratkovitosti a rodičů s moderním přístupem k výchově tzv. „nevychovávat, vychová se samo“ - inu dosti iritující (slušně řečeno). Zpracování písně Hum To Hain Aandhi tomu všemu ještě nasadilo pomyslnou korunu. Pseudotvrdé hraní si dětí na nejnatvrdlejší a nejstupidnější pózy, místo alespoň malého výchovného efektu, se mi nelíbí, ba přímo vytáčí. Ale dobrá, jde se dál, musí. Po jedné zásadní události se přesouváme do části druhé, která je už konečně rozumnější a vážnější. Ovšem ani nyní jsem neměl pocit, že se bavím, naopak, nuda se počala plíživě prohlubovat. Z výchovného hlediska však daleko přijatelnější. Konečně správná cesta, po které se vydat. Takto to mělo vypadat od samého začátku. Naštěstí přichází část třetí! Dramatická a emotivní, mající sílu oslovit i dospělé, kteří tvorbu pro děti a mládež přímo nevyhledávají. I když se nešlo, ale vzhledem k zaměření to je logické, příliš do hloubky, tak nebylo předchozí tápaní v pološeru promarněné. Navíc jsem si konečně k hlavním postavám mohl jakžtakž najít cestu. Nejlepší herecký výkon podal zcela jasně A. Bachchan (Bhoothnath). J. Chawla (Anjali) a Aman Siddiqui (Aman „Banku“) rovněž v kondici, ale u hostujícího S.R.K. jsem pozoroval jakousi únavu. Něco jako, kdyby jen náhodou projížděl okolo, rychle se zúčastnil a poté kvapně spěchal domů na oběd. Hudebně jako celek dobrý lehký nadprůměr. Nějaké písně se mi líbily, zbytek již příliš nezaujal. Špatné rozhodně nebyly, ale jen si tak nevýrazně proplouvaly ve vodách průměrna. Hodnocení příliš složité nebylo. Od samého začátku jsem přidělil tři hvězdy s tím, že v dříve zmiňované závěrečné části na chvíli přišlo i zvažování o možném zvýšení na čtyři. Ovšem i tam se nepodařilo překročit své, i když solidně se posouvající hranice a cílové ambice, takže mé úmysly vedené tímto směrem, byly dalším vývojem zapomenuty. Zůstávám tak na třech hvězdách a nemohu ani říci, že silných. Určitě se z námětu dalo získat o mnoho a mnoho více. Kdo však nebude příliš očekávat, zaměření na dětské publikum mu nevadí, chce vypnout a přijít na jiné myšlenky, tak dle mého zklamán nebude.

Reklama

Reklama