mcleod

Dokonalý hudební dokument! Tak ono moje hodnocení není možná z mnoha důvodů to nejobjektivnější, ale přesto se pokusím představit kvality tohoto dokumentu. Pearl Jam jsou sice mojí nejoblíbenější kapelou, takže by se mi dost možná líbil každý jejich dokument, ale tento má vedle hudebních a informačních předností i myšlenkové a především filmařské kvality. Originálně natočený dokument zachycuje cestu a ne vždy jednoduchý (mnohdy i tragický) přerod Pearl Jam od klubových začátků v Seattlu, přes naštvané rozervané mladíky až po společensko-kritickou kapelu pohodových stále energických čtyřicátníků. Vzpomínky a myšlenky členů kapely jsou proloženy velkým množstvím výborných záznamů z koncertů kapely (vztahujících se k probíraným tématům) či starými rozhovory se členy kapely. Dokument navíc nepředstavuje pouze samotnou kapelu, ale také všechny osobnosti, které měly mnohdy zásadní vliv na jejich tvorbu... Nevím, jak může tento film působit na nezaujaté diváky, ale mně, jako velkému fandovi Pearl Jam, otevřel nové roviny mé obliby této kapely. Navíc mě to utvrdilo v mé fancinaci energičností této výjimečné kapely, která se tolik projevovala v jejich začátcích, ale která je v jejich vystoupeních cítit dodnes... a doufám, že ještě dlouho bude.

Dokonalý film. Jarmusch točí dva typy filmů. Na jedné straně jsou "pohodové filmy" zachycující "všední" život "všedních" postav (např. Broken Flowers, Night on Earth), na straně druhé jsou surrealistické filmy ve stylu Dead Man nebo právě The Limits of Control. A protože mám rád, když se mohu hluboce ponořit do nějakého originálního filozofického filmu, který je schopen mi něco přinést, je pro mě tento film naprostým skvostem. Už samotné ubíhání příběhu, kdy sledujeme postavu s posláním, které neznáme, mi přišlo zajímavé, než jsem ve filmu objevil hlubší myšlenku a hlubší poselství. To je vlastně velmi podobné Jarmuschově nejstaršímu filmu Permanent Vacation, jen forma jakou byl film natočen mi vyhovovala více v tomto případě. Důležitá je závěrečná scéna s neznámým členem amerického establishmentu. Pomsta je k ničemu, jde pouze o vyjádření opovržení vůči kravaťákům a vlastně celému materialistickému vidění světa. Na druhé straně je skrze celý film oslavována krása nezávislé duchovní intelektuální stránky života, včetně filmu, hudby, malířství a vědy. To je tedy ta podstatná část života, nikoli ta materiální, která se snaží všechny ovládnout, ale která potřebuje armádu ochranky, a přesto neunikne zničení intelektuálními hodnotami. Ty na rozdíl od jednoduchého prostého vidění světa materialismem díky své představivosti vidí svět v jeho krásné složitosti a umělecké interpretaci. Co na tom, že možná nejde o realitu. Realita je relativní. Co je podstatné... NO LIMITS NO CONTROL.

Výborný film originálním způsobem přibližující geniální román Muzeum nevinnosti od Orhana Pamuka. Předpokládám, že tomu, kdo nečetl tuto propracovanou a hlubokou knihu s romanticky tragickým a rozervaným příběhem nenaplněné ale přitom šťastné lásky (nebo tomu, komu se nelíbila, není určitě pro každého), zřejmě film nic moc neřekne. Ale ti, co byli z knihy nadšení stejně jako já, budou z filmu stoprocentně stejně odvaření jako ze samotné knihy. Film obsahuje nejen obrazové ztvárnění hlavní osy zmíněné knihy, ale také literární inspiraci jejího autora a jeho melancholický pohled na starý a omšelý Istanbul plný zapomenutých příběhů místních lidí... čímž se vytváří ještě propracovanější kruh uzavírající se kolem Muzea nevinnosti. Ten kruh tvořený geniálním uměleckým záměrem autora, který je zhmotněn nejen románem, ale také fyzickým muzeem vytvořeným jednou z postav románu z věcí s vazbou k tragickému příběhu, které v knize sám sbíral. Při cestě do Istanbulu mám jasno, co stoprocentně navštívím. Abych si opět a znovu připomněl svůj úžas nad knihou, ke kterému se nyní přidal i úžas nad jedním z nejzajímavějších filmů, jaké jsem poslední dobou viděl.

Jediné slovo mě napadá, které může naprosto dokonale vystihnout atmosféru, myšlenky a odkaz filmu... SVOBODA. Ne ta, kterou se nám snaží vtlouct do hlavy reklamy na "osvobozující" výrobky a bankovní půjčky, ne ta, kterou člověk "získá" nastoupením do nudné a obtěžující práce, kde má "odpovídající platové ohodnocení a možnost kariérního postupu", ne ta, kterou člověk "získává" odklopením nepotřebnými naleštěnými novými a moderními věcmi... tohle je absolutní svoboda ducha. Svoboda v nezávislosti. Tím se film dokázal trefit do mého nejhlubšího přesvědčení o současné společnosti (a připomenout mi můj dávno zapomenutý velký sen cesty na Aljašku) a získal tak jednoznačné první místo na mém žebříčku nejlepších filmů všech dob. Na filmu snad není jediná chyba, jediné hluché místo. Na otevřeného diváka se valí proud myšlenek a dojmů, doplněných o výbornou muziku největšího představitele nezávislého přístupu k životu a ke světu Eddieho Veddera. Říkám si, že kvalitu filmu možná zajistila právě spolupráce několika lidí se stejnou nezávislou životní filozofií. Po přečtení Krakauerovy knižní předlohy musím konstatovat ještě jedno plus... jde o snad jediný film, který je stejně dobrý jako jeho knižní předloha. A samotnou postavu Christophera McCandlesse hodnotím velmi kladně... uměl snít a přemýšlet o životě, dokázal jít za svým životním snem, k čemuž má jen málo lidí odvahu, a žil naprosto šťastný (i když krátký) život... jeho smrt pak byla souhrou několika nešťastných náhod, nikoli neschopnosti, jak se zde může člověk v mnoha případech také dočíst. Ačkoli poslední dobou si říkám, zda jeho život nebyl vůči ostatním lidem až příliš sobecký...

Rockový příběh inspirovaný životem prvního opravdového rockera Jima Morrisona. Nejpovedenější rockový film... atmosféra začínajícího rocku, životní názory hlavní postavy, vše je vykreslené dokonale a s neskutečným nábojem. Film podkreslují výborně vybrané písně The Doors (a jiných... např. Velvet Underground), nadčasové kapely, která se nespokojila se všudypřítomnou hipísáckou vlnou v muzice a vytvořila vlastní nestárnoucí styl. Stvořili rockovou legendu. Zároveň obrovským dílem přispěli ke změně společnosti od upjaté kariérní společnosti 50. let (kdy měřítkem dobrého života byla velikost domu, velikost platu, počet aut, míra poslušnosti manželky a bělost plotu) k naprosto uvolněné společnosti 70. let (kdy dobrý život představovaly návštěvy rockových koncertů a celkově užívání si pohodového života). Všechno tohle ze zmiňovaného filmu na diváka vyloženě sálá. Pro připomenutí krásných časů dnešnímu opět kariérnímu světu a pro morální podporu dnešnímu postmaterialismu a několika málo zbylým rockerům je tento film ideálním dílem.

Čím častěji tenhle film sleduju, tím se mi líbí víc. Povaleč a nezávislák Dude, skvěle zahraný Jeffem Bridgesem (nemůžu si pomoct, ale strašně mi připomíná Eddieho Veddera), je vytržen ze svého pohodlného života, když se nešťastnou náhodou zaplete do "mafiánských" her. Film je postaven na konfrontaci nezávislého světa Dudea a "selfmademanů" žijících svůj americký sen (kteří jsou ale naprosto stejně neschopní). Celý film tak je protknut nejen výbornou nezávislou atmosférou ztracenců z bowlingu, ale také karikaturami úchylek americké společnosti. Můj pohled na film a na hlavní postavu přesně vystihuje věta z konce filmu, přednesená "kovbojským" průvodcem filmem: Nevím jak vy, ale já jsem rád, že tam někde je. Výborný humor Coenů pak vytváří z celého filmu dokonalý výtvor, který se může hrdě zařadit mezi nejlepší americké filmy.

Filmu o Máchovi, mém nejoblíbenějším básníkovi, pokud by byl byť jen trochu povedený, bych ani nemohl dát jiné hodnocení... navíc, když je zajímavý, dobře natočený a Rudolf Hrušínský v něm vypráví mé nejoblíbenější Máchovy verše krásně doplňující právě probíhající dění. Františku Vláčilovi se povedlo nejen přiblížit osobnost největšího českého romantika, ale také zasadit jeho život do sobě vlastní nepospíchající atmosféry plné běsu a zkázy... kdo jiný mohl natočit takový film, hold velkému rozervanému básníkovi. Pravdou je, že jeho starší filmy mají trochu propracovanější obrazovou složku i silnější onu vláčilovskou atmosféru... pokud by se jim více podobal, mohl být ještě zajímavější. Ale i tak jsem spokojený.

Krásné ztvárnění vídeňského života Mozarta, které je sice zřejmě na hony vzdáleno od skutečnosti, ale je natočeno tak úžasně poutavě, že se i tři hodiny zdají jako pár okamžiků a že jistě spoustu lidí, stejně jako mě, dokázalo přitáhnout k Mozartovi a klasické hudbě obecně. Okamžiky, kdy génius pracuje a v pozadí hraje právě skládaná hudba, jsou úžasně působivé, hlavně v závěru při práci na (mé nejoblíbenější klasické skladbě) Requiem. Obecně zapojení Mozartových skladeb do příběhu tak, že se stávají jeho neoddělitelnou součástí, je dokonalou prací opravdu výborného režiséra. Stejně tak se Formanovi povedlo vybrat perfektně sedící herce do hlavních rolí Mozarta i Salieriho. Vše je doplněno výbornou kamerou, kde nutně musím vyzvednout krásné exteriéry předrevoluční Prahy. Formanovi se vše povedlo uřídit tak, že žádná část filmu není nudná, ale naopak má každá své napětí a kouzlo, a vše plyne naprosto dokonale od začátku až do konce filmu.

Judea A.D. 33, Saturday afternoon, about tea time. Výborný film Monty Pythonů zesměšňující snad všechny blízkovýchodní náboženství, včetně náboženského fanatismu, modlářství nebo stádového následování, a politiku, včetně neschopných lídrů a uzurpátorů moci, kteří se vlády drží jen díky ještě větší neschopnosti odbojových politických skupin. Ale před hodnocením se zamysleme: Co pro nás kromě natočení Života Briana, Svatého Grálu, Smyslu života, Létajícího cirkusu, tedy nejgeniálnějšího humoru všech dob, Monty Pythoni kdy udělali? Let's go on stoning!

Film o tom, jak se může z člověka zcela jednoduše stát zrůda nenávidějící lidi a celý svět. Nejdřív vše začíná druhou světovou válkou, kde malý kluk ztratí svého otce. Když si během svého následného dětství nemá s kým hrát, pomalu se obklopuje neproniknutelnou zdí. Svoji cihlu přidá také úchylný anglický vzdělávací systém svojí brutalitou vyučování a hierarchie zarážející jakoukoliv dětskou fantazii a kreativitu. Když hlavní postavu v dospělosti nehezkým způsobem opustí přítelkyně a jemu zbude jen prázdný život rockové hvězdy, vznikne v jeho hlavě monstrum nenávidějící jakkoliv se odlišující lidské bytosti. Stává se tak stejným "člověkem" jakým byli nacisté, kteří zasadili první cihlu, když mu zabili jeho otce. Vše se tak točí v kruhu, když jedna generace zhrzených vytváří svými postoji další generaci zhrzených. Na závěr je hlavní postava svým vlastním svědomím (po "procesu" plném vykrucování se a svalování viny na všechny okolo) odsouzena k tomu, aby rozbořila ochranou zeď, která jí nedovolila jakoukoliv empatii vůči lidem v okolí, a uvědomila si tak, co udělala a komu se podobala. Snad jediný hudební film, u kterého musí člověk permanentně přemýšlet v doprovodu perfektní muziky. Prostě geniální.