T-pack

Šestá série pro mě byla v mnohém návrat k formě. Ani to podle mě není tak, že by se seriál nějak nápadně vrátil ke starým tématům a ke starému psaní. Proto je možná těžké určit, čím přesně to je, že u mě vymizela ta rozpačitost, kterou jsem pociťoval z posledních dvou sezón. Když to je dokonce třeba díl s dinosaury, kde je premisou odebraní veškeré zodpovědnosti lidem s důsledkem upadnutí do letargie, který bych zařadil spíš do slabší půlky, a radši budu vzpomínat na Summeřino Die Hardování nebo na švihlé sluneční rytíře. Mám navíc to neštěstí, že tenhle komentář dopisuju poté, co se svět dozvěděl o (zatím potenciálních) proviněních Justina Roilanda a showrunneři ho vyhodili, takže je to taky dost možná poslední série před konečným úpadkem seriálu.

Myslím si, že zbytek první série Smiling Friends zdatně pokračuje ve šlépějích pilotu, a v mnohém ho možná i předčí. Stále je to tak, že seriál nemá nejobjevnější přístup k náplni dílů v tom smyslu, že kdyby se vám podařilo každý díl shrnout do jednoho souvětí, nejsou Hadel s Cusackem asi jediní na planetě, kteří s nimi dokážou přijít. Jejich autorství se nicméně ukazuje v detailech, v jednotlivých momentech, a především pak v různorodosti postupů, kterými dosahují humoru. Přestože zde najdete přehršel hlášek a hlodů, které vás rozesmějí, tak se show nespoléhá jen na ně. Jsou to absurdnosti situací, gagy v pozadí, nečekané momenty, ale i variace ve stylu animace, které vás pobaví. Halloweenská epizoda je možná celkem vedle, jinak mají Smiling Friends ale téměř nekonečnou zásobu nezapomenutelných scén. Nikdy jsem navíc neměl pocit, že by si šli pro nucenej nebo levnej fór. Je to takový chaos bez servítek, a já ho chci vidět řádit dál.

Nechápu, jak se někdo v Netflixu mohl rozhodnout nepokračovat v produkci téhle fantastické věci. Dobrá – možná to není kdovíjak revoluční po stránce zápletky nebo příběhu. Ale máloco bude mít takovou výpravu a úžasné skloubení CGI s praktickými efekty, natož když těmi praktickými efekty je skoro výhradně technika loutkářství, něco ve filmové produkci využíváno spíše okrajově. Být to stejné vyprávění s reálnými herci, asi by to byla jen lehce nadprůměrná fantasy, a dneska už člověk nemůže vyjít před práh svojí streamovací služby, aby o nějaký takový fantasy seriál nezakopnul. Ale ta řemeslnost je právě to, co člověka udrží koukat se, protože o čem jiném je vizuální médium, než o podivování se nad tím, jak umělci překonávají limity svých řemeslných technik, a dokážou s nimi takové věci, jako přimět vás fandit rozpohybovaným umělohmotným panákům. Je to nabité skvělým a kolikrát překvapivým hlasovým obsazením (Samberg a Hader ve svých hlasech k nepoznání, a skvělá komediální dvojka), dává to smysl v kontextu souvisejícího filmu, a je vidět, že je to dělané s obrovskou láskou.

Nedávno jsem začal hrát videohru, která slouží tomuhle filmu jako prequel, a nějak nešlo se k Pitch Black nevrátit. A plus mínus je to přesně, jaké si to pamatuji, když jsem to poprvé bez komentáře hodnotil – napůl akční sci-fi, napůl vyvražďovací horor. Snad jen mínus ta hraničně televizní kvalita, a nikoliv kvůli béčkovému charakteru, ale kvůli té podivné paletě barev a filtrů a občasným efektům obrazu. A ten střih byl při nejmenším o… zvyknutí si. Obzvláště ze začátku jsem se občas lekl, jestli jsem se omylem neopřel o tlačítko přetáčení. Což trošku ublížilo napětí, ale tomu asi taky mohlo ublížit to, že jsem věděl, jak to dopadne. S hodnocením bych dnes už nebyl tak štědrý, ale měnit ho nebudu, protože Riddick je krutá postava a vidět ho tu v podstatě jako tritantagonistu je jako vidět Incredible Hulka ve stejnym snímku jako pana Hyda od Jekylla a Hanka z Já, mé druhé já a Irena.

Můj smysl pro humor býval pokleslý a má láska ke komediím s absurdním komikem obklopeným světem straight manů nezměrná. Hodnocení pochází z těchto dob, a jsou filmy, u kterých nemám potřebu je měnit, přestože již nevypovídají mnoho o mých současných kulturních hodnotách. Jsou hlášky a scény z tohodle filmu, na které nezapomenu, ani kdybych chtěl. A nedávno jsem chytil pár minut tohodle filmu v televizi, a Jimu Carreymu se prostě musí nechat jeho živelnost – těžko pohledáte někoho, kdo je tak (pro nedostatek slov v češtině) animated jako on.

Věděl jsem, že někteří lidé tuhle show hltali, když ji poprvé dávali. Ale to, že je to tak nějak všeobecně považováno za jeden z nejlepších seriálů všech dob, jsem se dozvěděl až po odkoukání většiny dílů. A jen jsem souhlasně pokyvoval, protože… hot DAMN! Takhle prudce zábavný seriál jsem od toho skutečně nečekal. Každá série má úseky, kdy díl překonává díl, a vy jen sledujete, jak se to jako taková obrovská káča postupně vychyluje z osy, zatímco se to pořád zběsile točí k velmi vydařenému finiši, který podle tvůrců nebyl ještě ani během natáčení poslední sezóny domyšlený. Přitom mu to snadno projde, protože Vince Gilligan a jeho tým scenáristů staví celou věc na silných postavách, neuvěřitelně napínavých konfliktech a dramatu přerodů lidské morálky, kdy nevíte, jestli máte postavám fandit, přát jim to nejhorší, doufat v jejich polepšení, brát je za hrdiny, vidět v nich padouchy… Zhruba po prvních dvou sezónách jsem úplně přestal rozlišovat, které postavy jsou moje oblíbené a které rád nemám, a namísto toho jsem si je začal třídit podle toho, jak moc je mi koho líto. Herecky perfektní, jakože Aaron Paul na posledním mítinku skupiny léčících se závisláků? Páni. Hudba sedí, vizuálně se na tom dá máloco vytknout. Některé díly dokonce těží z černé komedie až šibeničního humoru, přitom se to netluče s neútěšnou vyhroceností celého seriálu. Oh, já si to vážně, vážně užil.

Kdybych Star Wars kdy dával méně než plné hodnocení, neříkám, že Solo by byl první snímek, kterému bych zrevidoval skóre, přesto by asi celkem bezpečně patřil do těch hůře hodnocených. Jakože to vůbec není špatný film, ale je prostě tak… nemastný neslaný na to, že je to film o Hanu Solovi. A já přitom Ehrenheichovi tu postavu věřím, Glover je podle mě dobrý Lando, a proti žádné z nových postav nic nemám. Navíc to pocitově Star Wars je, jakože lokace a kostýmy a lodě a všechno tohle je funkční. Jenže taková obyčejná heist zápletka, během které se stihne odehrát v podstatě celá v původních Hvězdných válkách naznačovaná Solova minulost, z toho dělá usedlou záležitost, v kterou se nevkládaly velký naděje, protože je to přece jenom čtvrtej Star Wars film v horizontu čtyř let! Solův šarm pramení z toho, že je to darebák, že je to fakt ničema, byť se srdcem ze zlata. Takže když se z něj udělá takováhle štěněcí verze, nemá jeho SÓLOvka na čem stát. Můžem… můžem už prosím Star Wars dostat od Disney zpátky?

Řeknu jednu věc – je nemilé, že tahle filmová série padla zrovna do rukou Disney. Ne proto, že by byli Darth Walt, ale spíš protože jsou jako Watto. Chamtivost je hlavní motivací jejich rozhodnutí, což je patrné na tom, že studiu bylo absolutně jedno, když se nejnovější trilogie začala točit bez jakéhokoliv plánu. Ale to je dnešní Disney v kostce a já věděl, že pod jejich vedením nevznikne nic vyloženě skvělýho už při původním nákupu značky Star Wars, a jen se to potvrzuje s live-action remaky všech jejich klasik, dál se to potvrzuje se spuštěním vlastní streamovací služby a s dalšími cynickými sequely, a pro mě i tím, jakým zlatým dolem je pro ně studio Marvel. Rise of Skywalker tedy vnímám v tomto kontextu – takhle to dopadá, když studio zajímaj jen prachy. A s přihlédnutím k tomuto mi tedy přišlo završení trilogie jako OK film. Rozhodně jsem ze sálu odcházel s okamžitě pozitivnějším pocitem, než z TLJ, což byl díl, kterej mi nakonec taky přišel fajn, takže protože jsem nepoučitelnej patolízal a tohle nese jméno Star Wars, nebudu to hodnotit hůř jen kvůli očividnejm problémům scénáře a kvůli tomu, že se Abrams odklonil od Johnsonovy vize, která se prve naopak odklonila od Abramsovy záměrně nepevné vize. Dělám to, i protože odmítám myšlenku, že by byl tenhle díl (ne)kvalitou srovnatelnej s Phantom Menace. Já miluju všechny moje děcka stejně, i když se žádný z nich nemůže vyrovnat prvorozeným Nové naději a Impériu.

Třetí série tohodle seriálu má ten nejlepší otvírák, jakej jsem kdy u jakýkoliv televize viděl. Naposledy mě takhle položil možná jeden z prvních dílů Lost…? Tak či tak, nejenže Rickshank Rickdemption nasadí laťku velmi, velmi vysoko, zbytek sezóny ji podle mě neshodí, byť jsou v ní pro mě některé spíše nudné díly (hlavně poslední dva). Kabelovku nahradí mnohem smysluplnější Mortyho Mind Blowers, překvapivý záporák první série dostane více prostoru a nechybí ani parodie Avengers (jestli nějaká hláška vystihuje Ricka, není to „Wubba-Lubba…“, ale „Who the Fuck is Noob Noob?“). A člověk samozřejmě nesmí opomenout díl Pickle Rick, který funguje i jako akčňák, i jako další z řady „ano diváku, budeme nadále podkopávat tvá očekávání,“ tentokrát s tím zvratem, že je tu Susan fucking Sarandon a ta nastaví Rickovi zrcadlo, které je vlastně jen takový velmi ostrý střep.

I přestože první interdimenzionální kabelovka měla také vedlejší zápletku, tentokrát to není žádné klišé, a místo předvídatelného hřejivého ujištění, že se dva nejhorší rodiče v celém mnohovesmíru bezmezně milují, je tu Werner Herzog a jeho bezradný monolog o tom, jak lidé planety země milují své penisy. Pokud jsem považoval kabelovku v první sérii za nejslabší díl, a v této jsem ji byl schopný snést, vypovídá to myslím leccos o stoupající tendenci kvality seriálu. Epizody jako Total Rickall nebo The Ricks Must Be Crazy připomínají, že show ještě neskončila s vyvoláváním existenciální krize i navzdory svému nablblému humoru, zatímco přímočařejší díly upevňují „serióznější“ složku seriálu. Podle mě je to právě druhá série, během níž si Roiland a Harmon ujasnili, co je na Ricku a Mortym to nelepší, a začli podle toho tvořit.