T-pack

Velká oslava nejen praktickým efektům, ale především loutkářství a… maňáskovství? Jak to vůbec nazvat? Ačkoliv je to právě tato věc, díky které je film nesmírně unikátní, nebylo by se to podařilo bez velmi dospělého, kouzelného příběhu, který má až mytický rozměr. O to se stará hlavně provázání života Mystiků se záporáky, které přechází od nápadného srovnání po dialektickou dvojnost. Odtučněná hero’s journey, kterou si prochází Jen, je solidní základ snímku, stejně tak setkání s Kirou, která se mu stane rovnocennou společnicí. Ohyzdní Skeksisové jako antagonisté fungují, přestože z jejich dekadentního vládnutí vidíme minimum, jejich design o nich ve zkratce řekne vše. Probuzení Garthimů z naprosté nehybnosti do frenetického pohybu musí vyděsit každé dítě a jejich koncept na mě působil neuvěřitelně děsivě, byť ti lidští herci se za kostýmy úplně nevytratili. Což je ale jedna z věcí, která pro mě tu iluzi jiného fantastického světa občas zbořila. Jsou scény, kde je jasně vidět, že je to loutka – kde nemyslím na to, že koukám na Gelflinga šplhajícího po skále, ale kde koukám na loutku nemotorně předstírat, že šplhá po skále. Což je stále mnohonásobně lepší než být jako divák obětí špatného CGI. Ale zda je to lepší než průměrné či lepší CGI…? V roce 82 bych si tuhle otázku samozřejmě nepokládal, přesto je The Dark Crystal důkazem, že nejen počítačové efekty stárnou.

Nedávno jsem začal hrát videohru, která slouží tomuhle filmu jako prequel, a nějak nešlo se k Pitch Black nevrátit. A plus mínus je to přesně, jaké si to pamatuji, když jsem to poprvé bez komentáře hodnotil – napůl akční sci-fi, napůl vyvražďovací horor. Snad jen mínus ta hraničně televizní kvalita, a nikoliv kvůli béčkovému charakteru, ale kvůli té podivné paletě barev a filtrů a občasným efektům obrazu. A ten střih byl při nejmenším o… zvyknutí si. Obzvláště ze začátku jsem se občas lekl, jestli jsem se omylem neopřel o tlačítko přetáčení. Což trošku ublížilo napětí, ale tomu asi taky mohlo ublížit to, že jsem věděl, jak to dopadne. S hodnocením bych dnes už nebyl tak štědrý, ale měnit ho nebudu, protože Riddick je krutá postava a vidět ho tu v podstatě jako tritantagonistu je jako vidět Incredible Hulka ve stejnym snímku jako pana Hyda od Jekylla a Hanka z Já, mé druhé já a Irena.

Můj smysl pro humor býval pokleslý a má láska ke komediím s absurdním komikem obklopeným světem straight manů nezměrná. Hodnocení pochází z těchto dob, a jsou filmy, u kterých nemám potřebu je měnit, přestože již nevypovídají mnoho o mých současných kulturních hodnotách. Jsou hlášky a scény z tohodle filmu, na které nezapomenu, ani kdybych chtěl. A nedávno jsem chytil pár minut tohodle filmu v televizi, a Jimu Carreymu se prostě musí nechat jeho živelnost – těžko pohledáte někoho, kdo je tak (pro nedostatek slov v češtině) animated jako on.

Po třech dílech byste si mysleli, že vás to samý furt dokola už ničim nedostane, ale stejně v určitejch pasážích bulíte jako želva, a netváříte se tvrdě jako skoro třicátník, kterej o sobě přísahá, že je to nepolepšitelnej nihilista. Ale to už je asi pátej snímek Pixaru v řadě, kterej mi vehnal slzy dojetí do očí, takže to už jejich filmům k silnejm stránkám ani nepřičítám. Co mě asi nikdy nepřestane udivovat je jejich stále se zlepšující animace, a do jistý míry i schopnost zaobalit stejné, ryze humanistické příběhy do různých podob, takže ani když vydaj film se čtyřkou na konci, tak nějak na konci věříte, že byste stejně chtěli vidět i pětku a šestku a nejen film o mluvící kryse, ale i o mluvících autech a o nemluvících robotech. Přesto je to dětské nadšení tak trošku v čoudu, a to, že po Andym vyrostla i jeho nejoblíbenější hračka, není zdaleka tak silný námět, jako byla náplň prvních dvou Příběhů hraček, ani to není stejně srdceryvná nostalgie jako trojka.

Hot Shots jsou nepochybně klasikou filmových parodií a stejně jako nejčastěji citovaný Airplane! nevyžaduje až tak hlubokou znalost předlohy, právě protože předloha se zapsala do kulturního podvědomí natolik, že bezbřehé machismo a absurdní kavalírství pilotů z parodie je pro filmového diváka taková úleva toho, že reální hrdinové, kteří by chtěli následovat ideál Cruisova Mavericka, budou působit spíš jako Topper Harley. Je to skvělá parodie, a že některý vtipy na mě nefungujou, je asi u filmu, kterej se neobejde bez gagu ani 15 sekund, nevyhnutelný. Co mi u něj ale sráží na půvabu je to, jak se ty karikaturní postavy občas musej držet až příliš normální osnovy, čímž se celá ta řachanda pak zadrhne. To, a že některý gagy se ždímaj až moc dlouho. Prostě, pokračování je o malinko lepší, ok?

Přiznám se, že si původně natočenou filmovou adaptaci už moc nepamatuju, ale její casting ano, a v podstatě nikdo z obsazení seriálu bohužel filmovým předchůdcům nesahá po kotníky. Což nezmiňuju z důvodu nějakýho zbytečnýho srovnávání, ale spíš protože to demonstruje, že ani takhle skvělí herci nebyli docela schopní naplnit mou představu o postavách z knížky. Stopáž přes 7 hodin by měla dát seriálu víc prostoru nějak chytře představit svět Temných esencí divákovi, který předlohu třeba nečetl, soustředit se více na jednotlivé postavy a jejich význam v příběhu, ale místo toho to kvůli roztažení jedné knihy (a kousku druhé) do osmi dílů působí chvílemi dost nudně. Možná si za to můžu sám, když jsem měl předlohu v tak čerstvé paměti, takže se mnou jakékoliv zvraty a pokusy o cliffhangery nic nedělaly. Čeho jsem si ale všímal jako objektivního prohřešku, bylo utlumení některých témat a motivů oproti knížce, a to hlavně dæmonů – hned na začátku jsem si všímal, jak málo jich v záběrech je a jak jsou vidět skoro výhradně jen u hlavních postav, což je samo o sobě problém, když je v knížce zdůrazňováno, jak znepokojivě lidé bez dæmonů vypadají. Ale to se dá přehlédnout vzhledem k rozpočtu apod. V předloze je ale jeden moment, kdy si Lyra projde traumatickou zkušeností, po které se vrhne k Pantalaimonovi a pevně ho svírá a nekontrolovatelně brečí ještě snad hodinu poté. Když se to samé odehraje v seriálu, Lyra pouze věnuje jedné z ostatních postav velmi nakvašený pohled. Obávám se, že His Dark Materials od BBC propadly trendu temných fantasy ve stylu Hry o trůny a bohužel podřídily mnoho z původního materiálu (který je svým způsobem také velmi temný a drastický) tomuto posunu v atmosféře. Je to kompetentní seriál, vizuálně možná nenápaditý, zato hezký (za CGI jednička s hvězdičkou), ale má to zkrátka spoustu prostoru pro zlepšení. Na což se budu moc těšit.

Je to takové důstojné rozloučení převážně s jedinou postavou Breaking Bad, která si během seriálu prošla takovými hovny, že vidět ho snad poprvé mít věci pod kontrolou a využít svých zkušeností pro to, aby tý noční můře uniknul, je prostě katarzní záležitost. Nese se to v podstatě ve stejném duchu jako seriál, byť to, že se jedná o samostatnou dvouhodinovou záležitost, samozřejmě znamená i zádumčivější tón a minimální prostor pro ostatní postavy, snad vyjma flashbacků do dob s psychopatickým trýznitelem. Potřeboval seriál takovýhle epilog? Asi ne. Zkazil film něco? V žádnym případě. A teď bych se měl pustit do Better Call Saul.

Věděl jsem, že někteří lidé tuhle show hltali, když ji poprvé dávali. Ale to, že je to tak nějak všeobecně považováno za jeden z nejlepších seriálů všech dob, jsem se dozvěděl až po odkoukání většiny dílů. A jen jsem souhlasně pokyvoval, protože… hot DAMN! Takhle prudce zábavný seriál jsem od toho skutečně nečekal. Každá série má úseky, kdy díl překonává díl, a vy jen sledujete, jak se to jako taková obrovská káča postupně vychyluje z osy, zatímco se to pořád zběsile točí k velmi vydařenému finiši, který podle tvůrců nebyl ještě ani během natáčení poslední sezóny domyšlený. Přitom mu to snadno projde, protože Vince Gilligan a jeho tým scenáristů staví celou věc na silných postavách, neuvěřitelně napínavých konfliktech a dramatu přerodů lidské morálky, kdy nevíte, jestli máte postavám fandit, přát jim to nejhorší, doufat v jejich polepšení, brát je za hrdiny, vidět v nich padouchy… Zhruba po prvních dvou sezónách jsem úplně přestal rozlišovat, které postavy jsou moje oblíbené a které rád nemám, a namísto toho jsem si je začal třídit podle toho, jak moc je mi koho líto. Herecky perfektní, jakože Aaron Paul na posledním mítinku skupiny léčících se závisláků? Páni. Hudba sedí, vizuálně se na tom dá máloco vytknout. Některé díly dokonce těží z černé komedie až šibeničního humoru, přitom se to netluče s neútěšnou vyhroceností celého seriálu. Oh, já si to vážně, vážně užil.

Možná se mi nelíbí tak jako první film Legendary, kde měl Gareth Edwards tu bláhovou odvahu neukázat Godzillu v podstatě až do posledních deseti minut filmu, čímž spoustu diváků nasral, zatímco mě si paradoxně získal, a říkám paradoxně, protože já na ten první díl šel taky s tím, že chci vidět Godzillu šlapat na baráky a dávat těm přerostlejm můrám na tykadla, přesto je pro mě i King of the Monsters milým překvapením, které se naopak snaží (převážně) ukazovat svoje příšery jak exhibicionista v parku, což se na sequel s legendární Mothrou, Rodanem, a motherfucking trojhlavym drakem Ghidorou, na rozdíl od exhibicionisty v parku, sluší. Některý bitky jsou skvělý jako Foreman vs. Ali, proto je škoda, že jiný jsou zastřený pod oblakama prachu a kouře, jsou schovaný ve tmě nebo ve sněhu, případně to prostě nezvládá kamera. Kameramanovi asi nedovolili mluvit s klukama z efektů, nebo já nevim. Krom Edwardsovy režie mi tu ale chybí i nějaká normálnější lidská linka. WTF is this neustálý vtipkování, odloučenej otec, a zbytečná oběť na konci? Ten absurdní ekoterorismus je fajn, to mi tam nechte, kvůli tomu mi to pitomý a zbytečný nepřijde. To je jedna věc, která ke Godzille neodmyslitelně patří – nějakej komentář na současnou civilizaci. Tak či tak je prostě osvěžující vidět takovejhle vysokorozpočtovej film zůstat věrnej kořenům prakticky dětinský filmový série loutek proti hercům v kostýmu, a nenechat se vykastrovat pro většinovýho diváka.

Kdybych Star Wars kdy dával méně než plné hodnocení, neříkám, že Solo by byl první snímek, kterému bych zrevidoval skóre, přesto by asi celkem bezpečně patřil do těch hůře hodnocených. Jakože to vůbec není špatný film, ale je prostě tak… nemastný neslaný na to, že je to film o Hanu Solovi. A já přitom Ehrenheichovi tu postavu věřím, Glover je podle mě dobrý Lando, a proti žádné z nových postav nic nemám. Navíc to pocitově Star Wars je, jakože lokace a kostýmy a lodě a všechno tohle je funkční. Jenže taková obyčejná heist zápletka, během které se stihne odehrát v podstatě celá v původních Hvězdných válkách naznačovaná Solova minulost, z toho dělá usedlou záležitost, v kterou se nevkládaly velký naděje, protože je to přece jenom čtvrtej Star Wars film v horizontu čtyř let! Solův šarm pramení z toho, že je to darebák, že je to fakt ničema, byť se srdcem ze zlata. Takže když se z něj udělá takováhle štěněcí verze, nemá jeho SÓLOvka na čem stát. Můžem… můžem už prosím Star Wars dostat od Disney zpátky?