T-pack

Argo a Zero Dark Thirty jsem viděl těsně po sobě a jelikož jde o snímky s diskutabilně podobným tématem, nějak mě to svádí porovnávat. Od začátku jsem věděl, že jen jednomu dám plné skóre a druhý si odnese hvězdičky 4. A teď si rozeberme bod po bodu proč. Komentáře k oběma filmům budou v zásadě totožné. Obsazení: Proti Affleckovi jako herci jsem nikdy nic neměl, ale zvláště s vousem u něj není moc na co se soustředit. Šestice „Kanaďanů“ byla vybrána především kvůli fyzické podobnosti, no to už jim předurčuje, že výkony asi nebudou nikterak slavné. Arkin s Goodmanem naopak fungují jako dvojka dokonale. Jenže Zero Dark Thirty má Jessicu Chastain schopnou převálcovat všechny úplně sama, navíc má pár dalších zajímavých tváří po boku ve vedlejších rolích, takže bod pro Zero. Režie: Asi se shodnu s mnohými, že Affleckovi sluší režisérské křeslo mnohem víc, než pozice herce. Tady se mu nedá mnoho vytknout, a když letadlo vzlétalo, dokázal mě přimět zavřít oči, usmát se a zatřást pěstičkou: „Jo! Oni to dokázali!“ Zero Dark Thirty mají za celý snímek jeden vypjatý moment, kde ale místo stupňování napětí jen čekáte, až se to posere. Závěr poněkud rutinní i přes snahu o dramatizaci a bože, ta stopáž. Zero Dark Thirty se soustředí na celý příběh už od 11. září, vyzní jako snímek biografický, oproti tomu má Argo režii filmovou, takže bod pro něj. Scénář: Oba snímky jsou natočené podle skutečné události. Ale zatímco Argo pracuje s látkou přes 30 let starou, 0D30 představuje události, které má většina z nás v živé paměti. Argo tak přirozeně působí jako příběh hodný vyprávění, zatímco Zero Dark Thirty, když to hodně, hodně, přeženu, jako honba za senzací. Pamatuji si, že natáčení druhého zmiňovaného snímku bylo ohlášeno hned asi týden po operaci se slovy „najděte mi dobrého scenáristu,“ vítězem je ale Argo, protože objevil tajnou akci CIA z přelomu 70. let a povídá „najděte mi dobrého scenáristu a když to dobře napíše, my to natočíme.“ Já si prostě dialogy a celkový příběh i přes ohranou dramatizaci a hloupej konec užil u Affleckova snímku víc. Bod pro Arga. Zobrazení: Po přečtení anotace Zero Dark Thirty jsem se bál, jaká to bude americká sebe-upáječka, a ono to nakonec bylo naopak. Takže když si Argo v průběhu a hlavně na konci pochvalně klepe sám sobě na rameno, jací jsou ti Američani vlastně pašáci, zatímco je v jednom z posledních záběrů skrz dveřní rám vidět venku vlající prapor USA, Zero Dark Thirty ukazuje Američany jako arogantní čuráky, kterými ve skutečnosti jsou. Počáteční mučení, přístup kolegů jeden k druhému, nebo třeba i chladná profesionalita vojáků v bin Ládinově domě – to všechno přináší do snímku kousek syrové reality a za to bod Zero Dark. Verdikt: Ačkoli je to na body nerozhodně, už jsem předznamenal, že jsem byl o jednotlivých hvězdičkových ohodnoceních rozhodnutý předem. A není to tak, že chci prostě jednomu dát 4 a jednomu 5, ale Argo působí celkově filmověji, má svižnější tempo a člověk se baví. Zero Dark Thirty je sice zdařilá syrová výpověď, ale kdo chce sedět takhle dlouho a všechno to poslouchat.

Zero Dark Thirty a Argo jsem viděl těsně po sobě a jelikož jde o snímky s diskutabilně podobným tématem, nějak mě to svádí porovnávat. Od začátku jsem věděl, že jen jednomu dám plné skóre a druhý si odnese hvězdičky 4. A teď si rozeberme bod po bodu proč. Komentáře k oběma filmům budou v zásadě totožné. Obsazení: Proti Affleckovi jako herci jsem nikdy nic neměl, ale zvláště s vousem u něj není moc na co se soustředit. Šestice „Kanaďanů“ byla vybrána především kvůli fyzické podobnosti, no to už jim předurčuje, že výkony asi nebudou nikterak slavné. Arkin s Goodmanem naopak fungují jako dvojka dokonale. Jenže Zero Dark Thirty má Jessicu Chastain schopnou převálcovat všechny úplně sama, navíc má pár dalších zajímavých tváří po boku ve vedlejších rolích, takže bod pro Zero. Režie: Asi se shodnu s mnohými, že Affleckovi sluší režisérské křeslo mnohem víc, než pozice herce. Tady se mu nedá mnoho vytknout, a když letadlo vzlétalo, dokázal mě přimět zavřít oči, usmát se a zatřást pěstičkou: „Jo! Oni to dokázali!“ Zero Dark Thirty mají za celý snímek jeden vypjatý moment, kde ale místo stupňování napětí jen čekáte, až se to posere. Závěr poněkud rutinní i přes snahu o dramatizaci a bože, ta stopáž. Zero Dark Thirty se soustředí na celý příběh už od 11. září, vyzní jako snímek biografický, oproti tomu má Argo režii filmovou, takže bod pro něj. Scénář: Oba snímky jsou natočené podle skutečné události. Ale zatímco Argo pracuje s látkou přes 30 let starou, 0D30 představuje události, které má většina z nás v živé paměti. Argo tak přirozeně působí jako příběh hodný vyprávění, zatímco Zero Dark Thirty, když to hodně, hodně, přeženu, jako honba za senzací. Pamatuji si, že natáčení druhého zmiňovaného snímku bylo ohlášeno hned asi týden po operaci se slovy „najděte mi dobrého scenáristu,“ vítězem je ale Argo, protože objevil tajnou akci CIA z přelomu 70. let a povídá „najděte mi dobrého scenáristu a když to dobře napíše, my to natočíme.“ Já si prostě dialogy a celkový příběh i přes ohranou dramatizaci a hloupej konec užil u Affleckova snímku víc. Bod pro Arga. Zobrazení: Po přečtení anotace Zero Dark Thirty jsem se bál, jaká to bude americká sebe-upáječka, a ono to nakonec bylo naopak. Takže když si Argo v průběhu a hlavně na konci pochvalně klepe sám sobě na rameno, jací jsou ti Američani vlastně pašáci, zatímco je v jednom z posledních záběrů skrz dveřní rám vidět venku vlající prapor USA, Zero Dark Thirty ukazuje Američany jako arogantní čuráky, kterými ve skutečnosti jsou. Počáteční mučení, přístup kolegů jeden k druhému, nebo třeba i chladná profesionalita vojáků v bin Ládinově domě – to všechno přináší do snímku kousek syrové reality a za to bod Zero Dark. Verdikt: Ačkoli je to na body nerozhodně, už jsem předznamenal, že jsem byl o jednotlivých hvězdičkových ohodnoceních rozhodnutý předem. A není to tak, že chci prostě jednomu dát 4 a jednomu 5, ale Argo působí celkově filmověji, má svižnější tempo a člověk se baví. Zero Dark Thirty je sice zdařilá syrová výpověď, ale kdo chce sedět takhle dlouho a všechno to poslouchat.

Žhavé výstřely jsem miloval vždycky a to jsem většinu parodovaných snímků ani neviděl. Dneska jsem si film připomněl a našel obrovskou hromadu vtipů v angličtině, které jsem předtím neměl šanci postřehnout, takže jsem se těm pěti hvězdičkám tentokrát dlouho nevyhýbal.

Vidět Eda Wooda a zemřít. Možná na následky zhlédnutí filmu. Moje dosavadní odpadovky se najednou zdají jako klenoty světové kinematografie, protože Plán 9 je taková fušeřina, až si tu jednu samotnou hvězdičku zasloží, za ten svůj legendární status. Já asi začnu věřit v Boha, protože doteď jsem nevěřil ani na to, že se dá natočit něco tak amatérského. Hned ze začátku vás překvapí vypravěč/komentátor nebo co to vůbec je za postavu naprosto nesouvisející s příběhem, se svým apokalyptickým projevem, aby ho záhy vystřídala pilotní kabina, co vypadá jako vyrobená z lepenky, závěsu a starého maturitního vysvědčení. Pak promluví "herci" a PRO PÁNA KRÁLE, v tom filmu neumí hrát ani jeden jediný, všichni odříkavaj své texty jako v černobílý Disneyovce a občas vyplodí dialogy tak skvostné, že vám najednou přijde včerejší pokec v hospodě jako zasedání spisovatelského klubu. Parádičky s kulisama pokračujou dál, mezi nimi hodně vyčnívá náhrobek kejvající se jak metronom poté, co do něj omylem vrazí jedna z postav. Když začne mimozemšťan vysvětlovat teorii za Solaronitem, v tu chvíli je to už jako kopání do mrtvoly, ale musíte si zároveň představit, že ta mrtvola kope sama do sebe. Zabijácký. Tenhle film vás donutí se smát, plakat, civět jak puk, kroutit hlavou a ani jednou za to snímek nebude sbírat kladné body. Plan 9 from Outer Space je narozeninový klaun převlečený za psa, honící svůj vlastní ocas místo striptérky na rozlučce se svobodou - fakt hodně záleží na publiku, jak ho přijme, ale objektivně... no tak.

Je kumšt natočit film, který při tak drastickém poměru filmového materiálu k dialogům nebude nudit, ba co víc, bude i bavit. Je k tomu potřeba, aby ty dialogy byly opravdu vzácné a ne jen řídké, je potřeba skvělá hudba, fantastické obsazení a vizuální podívaná, která by si klidně vystačila bez jediného zvuku. Tenkrát na západě je film výjimečný ne tím, že všechny tyto prvky aplikuje, ale tím, že je učí.

American Pie do jisté míry zvážněli, ale už od počátku série bylo jakousi jejich devízou vyvažovat to vážnější tím komickým. V případě čtyřky je to jen a jen Stifler. Bez Stifmajstra je to hitparáda humoru, jehož zamýšlená trapnost je dokonalým yin k yang trapnosti nezamýšlené. A to jen poukazuje na zásadní otřepanost konceptu: Jimovi se stávají trapasy, jeho táta trapasy vyvolává, jméno Finch nejlíp vyzní ve spojení se slovem máma (nebo MILF chcete-li), dva jsou víceméně do počtu a Stifler je jasnej tahoun. Přesto zakončení série fanouška nadchne a ty ostatní alespoň neurazí (tedá... :D).

Coraline je příběh s úžasnými scénami, nádhernou animací, dobrým tempem a skvělým obsazením. Přichází ale. Je jich víc a všechny se bohužel týkají příběhu. Zápletka je chytrá, ale mohla být chytřejší, zlo je uvěřitelné, ale mohlo být děsivější (a v tom mi dá za pravdu film 9), postavy jsou dobré, ale provází je řada mírně... nevím, jak to říct, ale snad jakýchsi "příběhových zkratek". Předlohu jsem teda nečetl a tak jsem dlouho váhal, jestli za to filmu strhnout hvězdičku, na druhou stranu, pokud jsou ty nedostatky Gaimanovy, tvůrci se jich při filmování drželi, tak to bude i právem. Kdepak ale, neberte to tak, že Koralínu za ty drobnosti lynčuju, je to pořád úžasný snímek, to jen že jsem se už tak nějak odnaučil přijímat vše filmové s tak zbožnou úctou a zkrátka mě trochu mrzí, že hra mezi čarodějnicí a hlavní hrdinkou mohla být o dost lepší.

A co tam nahoře jako měli dělat, píchat ovce? :D Ne, ale teď vážně. Těžko říct, jestli je teda Brokeback Mountain o dvou homosexuálech, bicurious týpcích, nebo heteráčích, co ovšem našli svou drahou polovičku mezi chlapy. Kdybych si měl tipnout, pak je Jack jasně teplej a Ennis... no Ennis má z toho celýho v hlavě asi pěknej maglajz. Tohle mi na filmu vlastně vůbec nevadilo, protože sám tak nějak pohlížim na sexualitu jako na věc přeceňovanou a jestli existuje sexuální náboj mezi chlapama, budiž, mně to sice bude cizí, protože mý tělo je nastavený jinak, ale žádná husí kůže při představě dvou párů chlupatejch stehen přitisklejch na sobě se nekoná. Některý lidi ale na to bohužel dodnes pohlížej jako na zvrácenost a v minulosti (a ještě k tomu v Americkejch zemích, kde se nosej kovbojský klobouky) jich bylo zkrátka o dost víc. Ennis proto žije v konstantním strachu a Jack je z toho smutnej. Místo emočních lavin však sem tam občas zasněží, to díky hereckým výkonům Heatha a Jaka, ale ten strach vás nepohltí, protože a) všechny okolní postavy o vztahu buď neví, nebo o něm převážně mlčí, b) vy nejste homofób (aspoň doufám, že většina diváků neni) a homofóbii absolutně nechápete, takže je to asi takový, jako sledovat ječící holku v jámě plný hadů a nejde se s ní pořádně ztotožnit, protože se hadů prostě nebojíte. Těžko teda říct, co snímek zkoumá, pokud pomineme krásnou krajinu a ještě hezčí záběry na ní. Pořádně nevtáhne, takže na film jenom tak nějak koukáte - což je v pohodě, ale stejně jako když pod vašimi okny zaparkuje chlápek maserati: poprvý je to něco novýho, překvapujícího a možná i šokujícího, ale napodruhý už vám to krom toho hezkýo vzhledu nic dalšího asi nedá.

Snatch se vyžívá. Tenhle film se vyžívá v absurditách, hláškování, Čechovově zbraních, ironii, finálním nenásilném kolapsu menších příběhů do jednoho. Černý humor jde ruku v ruce se zabijáckou dynamikou a některé scény vás rozhřehtají natolik, že je lepší film na chvilku pauznout, máte-li tu možnost, protože u snímku jako je Snatch je škoda přijít o každou minutu. Bezchybný obsazení, bezchybná gangsterka, konec k zulíbání. Pět hvězd.

Dokument perfektní pro fandy tetování, který asi nikdy žádný mít nebudou, a.k.a. pro mě :D