JC_Gucci

Třetí a poslední díl je po "House of Cards" a "To Play the King" bohužel i nejslabší. Po zajímavých postavách z minulých dílu se slehla zem, příběh nijak nenavazuje. Navíc se zde dozvídáme nové skutečnosti z minulosti hlavní postavy, o kterých dřív nebyla ani zmínka. Intriky, manipulace a vraždy se tu přesouvají na mezinárodní úroveň a přestože poskytují zajímavé situace, spějí k předvídatelnému konci. Chvílemi jsem měl pocit, že i Ian Richardson ze svých hereckých výkonů trochu polevil. Jako zakončení příběhu určitě stojí "The Final Cut" za shlédnutí, ale bohužel narozdíl od předchozích dvou dílů už nezvládá udržet napětí, nepřináší velká překvapení a nezanechává pocit, že chci vidět víc. Možná spíše uspokojení, že už je konec.

Pocit, že sleduji příběh odehrávající se ve fiktivním, alternativním světě, kde činy nemají očekávané důsledky, je v pokračování "To Play the King" ještě výraznější než v "House of Cards". Zajímavým prvkem bylo zapojení monarchie do politických intrik, ale způsob, jakým byla královská rodina a její chování prezentováno, se zdálo být vzdálené realitě. Spolu s těžko pochopitelnou motivací některých postav, sledování "To Play the King" mi připomínalo zážitek z filmů na komixové předloze - musím přijmout, že ve světě příběhu platí jiná pravidla. Abych měl silnější zážitek, chyběl mi pocit, že tohle by se mohlo opravdu stát, nebo že se to možná už děje.

House of Cards zpočátku působí jako vážnější verze seriálu "Jistě, pane ministře", avšak časem se promění v napínavé drama plné intrik, machinací a vražd. Díky realistickému prostředí a výjimečnému hereckému výkonu Iana Richardsona v hlavní roli seriál baví a udržuje diváka v napětí od začátku až do konce. Přesto mi zážitek ke ke konci začalo kazit uvědomění, že přestože je děj zasazen do konkrétních reálií, ve skutečnosti sleduji příběh odehrávající se ve fiktivním světě, alternativní Anglii. V tomto světě zdá se, že existují pouze politici a novináři, demokracie je zjednodušena na výsledky průzkumů veřejného mínění a činy hlavních postav nemají očekávané důsledky.

Při vyjmenovávání kvalit filmu "Chudáčci" bude na prvním místě jeho úchvatná vizuální stránka. Hlavním chodem pro vaše oči budou interiéry plné obrazů, tapet, štukování, soch, židlí, stolů, stolků, lamp, almar, zkumavek, stojanů, hadiček, dek, polštářů, prostěradel, pohovek, talířů, příborů a myriádou dalších neuvěřitelně zajímavých a nádherných předmětů, poskládaných do prostorově nápaditých kompozic, vytvářejících tak impozantní kompozice, že i v tom chladném, zakrváceném operačním sále s nezakrytými mrtvolami, bych chtěl bydlet. K tomu připočtěte i špičkové kostýmy, zjizvený obličej Willem Dafoea, nezvyklé úhly a čočky kamery, steampunkovou stylizaci, špetku surrealismu a živé obrazy mezi kapitolami. Výsledkem je pastva pro oči tak silná, že se v každém momentu nemůžete rozhodnout, jestli raději zkoumat každičký malý detail, který se na plátně objeví, nebo na sebe jen nechat vše působit jako celek, od prvního záběru až do konce titulků a občas bojovat mezi chutí na chvíli zavřít oči a od všeho si na chvilku odpočinout a strachem, že vám uteče další nádhera překonávající všechny předchozí. Škoda snad jen pár záběrů na velké exteriéry, které se snaží schovat nedokonalosti CGI ve své fantasknosti. A to vše rozvíjí všechny ty zvuky se světem spojené a neuvěřitelný hudební doprovod, který v sobě nese něco vzdáleně povědomého, ale zkrouceného do nových zvuků, rytmů a harmonií. Na jednu stranu máte pocit, že jste něco takového nikdy neslyšeli, na druhou stranu si neumíte představit, že by ve filmu hrála jakákoliv jiná hudba. Hudební stránku také považuji za největší důvod tento film vidět v kině. A až teď se vůbec dostávám k hereckým výkonům, které jsou fantastické po všech stránkách, ale musím vypíchnout Emmu Stone, skvěle hrající Bellu, variaci na Frankensteinovo monstrum, jejíž chování se po celý film mění, ale až do konce v něm zůstává něco trochu nelidského, a Marka Ruffala, který perfektně ztvárnil prasáka Duncana, kterému se rozpadá celý svět, zatímco Bella poznává ten svůj. Příběh je trochu o radosti, trochu o utrpení, trochu o mužích, trochu o ženách, trochu o světě, trochu o lásce a hodně o sexu. Nelze jinak, než ho doporučit, každopádně já se už od momentu jeho dokoukání těším, až ho uvidím znovu.

"Povídky z kuchyně" je severská komedie, která obsahuje vše, co byste pod tímto pojmem mohli očekávat, i když jste dosud žádnou severskou komedii neviděli. Téma filmu se zpočátku zaobírá chladným vědeckým poznáním, které se pomalu mění v teplé mezilidské vztahy. Film dokonale míchá absurditu všední s absurditou nevšední a pokud jeho styl zabrnká na vaší humornou strunu, budete se přes pomalejší tempo filmu smát skoro u každého záběru. Ať už je to scéna, kde hospodyňka při mytí nádobí dýchá šnorchlem do obrovského měchu, nebo jen někdo popíjí kávu.

Poslechnout si o životě Arnolda Schwarzeneggera přímo z jeho vlastních úst, zatímco kouří doutník a řídí obrněný transportér, je zážitek sám o sobě. Inspirující příběh o všech jeho frajeřinách, kterých za život opravdu stihl mnoho, je poutavý od začátku do konce. Co tento dokument ztrácí na objektivnosti a ne zrovna nenápadném přeskakování některých ne zrovna pozitivních aspektů Arnoldova života, získavá na zajímavém vhledu do toho, jak se Arnold sám vidí. Nebo spíše jak chce aby byl viděn a zapamatován.

Pět let překvapivě dobrým způsobem pracuje s tématy, kterými je naše společnost prolezlá, ale nikdo o nich nechce diskutovat. O znáslnění, traumatech a falešných obviněních se od dob Metoo mluví dost. Myslím témata, jako že námluvy jsou hrou, u níž někteří nerozumí pravidlům. O tom, jak se mladí lidé učí přijímat zodpovědnost za své činy. O tom jak je společensky normalizovaná konzumace alkoholu a odmítáme si připustit jeho vliv na naše rozhodování a činy. Tento seriál témata otevírá pomocí postav, která nejsou nijak extra sympatické, což mu dodává na váze. V postavách je ovšem i největší problém. Je to jakoby někdo z tohoto příběhu vyndal všechny reálné postavy a nahradil je jejich vlastními klony, které příliš odpovídají svému vlastnímu stereotypu. Každá postava vám možná připomene někoho, koho znáte. Ale zároveň působí nereálně svojí plochostí a předvídatelností. Zatímco ze začátku to dost tahá za nervy, po chvíli si zvyknete, ale zároveň se přistihnete, že dokážete předvídat každou následující větu z každého dialogu. Možná to tak je schválně. Znásilnění je dost surová věc a nějaká hloubka postav a rozehrané drama by od toho tématu příliš braly pozornost.

Dokument o rekordech ve videohrách natočený, jako by to byla nejvážnější věc na světě. Se vším, co o Billy Mitchellovi víme dnes, musím tleskat tvůrcům tohoto dokumentu, že rovnou vyčmuchali co je zač a ukázali ho jako pěkný hovádko. Dnes už ale víme, že je to extra hovado, co celou dobu podváděl a teď se soudí na všechny strany, zatímco si kope vlastní hrob. Vývojem situace tento film bohužel neuvěřitelně zestárl a proto ho nemůžu doporučit nikomu, kdo se o oblast videoherních rekordů, nebo kauzy kolem podvodů spojených s Twin Galaxies, nezajímá.

Bětšina dílů je natočena podle stejného mustru. Nejdříve sledujeme interakci postav, většinou nějakých celebrit, nebo boháčů žijících v LA. Jedna postava svým chováním nebo rozhodnutím ohrožuje bohatsví jiné, ta buď v afektu, nebo nějakým důmyslně promyšleným plánem první postavu zabíjí. Seriál není o sadistech či sériových vrazích. V tomto seriálu si zabíjení nikdo neužívá a každému jde jen o zachování svého blahobytu, či reputace. Po uklizení stop, nebo zamaskování zločinu jako sebevraždy, přichází někdy až ve třetině dílu, na scénu Kolumbo. Kravata na křivo, na sobě nevzhledný baloňák, ignoruje co mu kdo říká a shání se po kafi, případně si loupe vajíčko, které vytáhl z kapsy. Svým šilhavým pohledem přejede přes místo činu a první podezřelé a většinou má okamžitě jasno, co se doopravdy stalo. Zbytek dílu je jen série dialogů s hlavním podezřelým. Kolumbo se rozplívá nad jejich nádherným barákem plným starožistností a občas se zeptá na nějakou formalitku na vyplnění do zprávy o vyšetřování. Hlavní podezřelý se nejdříve kamarádí, aby nebyl podezíraný, ale postupně již těžko skrývá frustraci, jak za ním Kolumbo neustále leze a na něco se ptá. Často jedna scéna končí tím, že vrah se s Kolumbem loučí, že musí odjet do práce, následující scéna začíná tím, jak Kolumbo v jeho práci "omylem" působí nepříjemnosti, protože se potřebuje zeptat "ještě na jednu věc". Dříve nebo později se hlavní podezřelý přeřekne, nebo udělá nějakou blbost, čímž dá Kolumbovi ten hlavní důkaz, kterým bude usvědčen. Dokud se seriál drží tohoto mustru, vše je na světě v pořádku. Zábava seriálu pramení převážně ze zoufalství záporáků, kteří žíjí ve svých honosných vilách, jsou důležití a obdivovaní, ale život jim komplikuje otravný Kolumbo příjemný jak osina v zadku. Dovádí je k šílenství, až s jejich utrpením skoro soucítíme. Už od prvních sérií se ale některé díly snaží přinést něco navíc, jako kouzelníky, agenty CIA a dokonce robota, ne vždy zrovna s nejlepším výsledkem. V pozdějších dílech se navíc Kolumbovo chování trochu mní a stává se karikaturou sá  sebe. Mnohem víc mumlá, mnohem víc otravuje a mnohem víc hraje hloupého, až mu to přestává divák věřit. Nejhorší je ovšem úplně poslední díl, pokoušející se zasadit Kolumba do moderního prostředí. Kolumbo měl vždy zajímavý vztah k technologiím. Občas se ho někdo snaží obalamutit magnotofonem, faxem, nebo přenosným telefonem. On se vždy tváří jak to je něco mimo jeho chápání, ale věnuje čas aby se s danou technologií naučil perfektně pracovat a většinou díky své znalosti nakonec získá potřebné důkazy. Kolumbo je doma mezi starožitnostmi v honosných vilách, takže jeho všetřování vraždy na technoparty je úplně mimo mísu a soundtrack složený z akční elektronické hudby je v tomto seriálu opravdu jak z jiného světa.  Kromě skvělého Petera Falka v roli Kolumba a prostředí, ve kterém se v jednotlivých dílech pohybuje je nejdůležitějším prvkem tohoto seriálu kvalita záporáka každého dílu. A v tom je tento seriál opravdu nepřekonaný. Někteří herci se svých rolí zhostili tak výborně, že se vrátí a hrají v jiném dílě jiného záporáka. A je to díky těmto postavám, proč je seriál tak populární, protože to že si Kolumbo povídá s někým zajímavým je vlastně naprostá většina toho, o čem tento seriál je. Asi ne každému sedne, že jsou díly opravdu dlouhé, chybí v nich napětí a jsou to jen dialogy. Navíc jsou často natočené tak, že Kolumbo neotravuje jen ty, co podezřívá, ale i samotného diváka. Pro většinu se ale bude už navždy jednat o nesmrtelnou legendu. Škoda těch méně povedených dílů.

V době, kdy vycházela první série, to byl skvělý počin, který neměl obdoby. V dnešní době už to není úplně ono. Rozhodně oceňuji herecké výkony, celkovou produkci a DIY feel celého seriálu. Každá série přináší aspoň pár opravdu vtipných momentů a poslední sérii se dokonce podařilo předpovědět pár událostí, které se později opravdu staly. Zároveň se ale jedná o seriál těžce opřený o internetovou kulturu a nic na světě nestárne rychleji. Díly jsou krátké a zdarma k shlédnutí na Youtube. Pro někoho nezaslepeného nostalgií si dovedu představit lepší využití 8 hodin, které má celková stopáž, takže s doporučením bych byl velmi opatrný.