Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (19)

plakát

Šingeki no kjodžin - Nisen nengo no kimi e – Šiganšina kanraku (1) (2013) (epizoda) 

Vzdávám po prvním díle. Asi rozumím tomu, že anime má nějaká vnitřní pravidla, ale kombinace vřeštících postav a trhaných frenetických záběrů mi úplně zabíjí požitek z děje nebo vybudovaného druhotného světa. Navíc mám v tomto případě za to, že zrovna způsob vyjádření jednání postav a jejich emocí jsou spíše neschopností kreslíře než žánrovými omezeními.

plakát

Prvních 100 (2014) (seriál) 

Vzdávám to v pátém dílu první série. The 100 jsem si vybral, neboť to mohl být ten typ epizodního díla, kde má člověk radost ze zajímavě vystavěného druhotného světa a z jeho objevování. Nedělal jsem si iluze o vybudované zápletce či vývoji postav. Nečekal jsem však, že vyslovená blbost všech postav, které se točí jak na vějičce svými emocemi bude tak nesnesitelná, že druhotný svět člověk ani vnímat nedokáže, protože jej všechny scénáristické kličky a otřesné dialogy prudí. Vybavuji si, co mě vždycky těšilo na Dvou letech prázdnin od Julese Verna - tlupa mládenců/dětí je vydána na pospas nehostinnému prostředí a v nebezpečí se nakonec musí semknout a rychle dospět. Činit závažná rozhodnutí, učit se vycházet spolu, racionálně jednat atd. Naopak v The 100 jsem dostal bandu debilů, kteří po vystřelení na zem se stali ještě většími debily. Nerozumím tomu, proč by se někdo v jakémkoliv věku chtěl dívat, jak všichni máchají rukama, s agresivními výrazy se blíží k tváři druhých, chovají se jako idioti, pak se diví a tak pořád dokola...

plakát

Wind River (2017) 

Je dobře, když dovedně vystavěná detektivka s perfektní atmosférou i lokací skrývá ještě něco navíc. V případě Wind River je to motiv opakování a smíření. Na základě historického stigmatu a role indiánského obyvatelstva ve společnosti se rozehraje příběh, který je ve vyprávění opakováním zkušenosti hlavního hrdiny z minulosti. Zároveň vyprávění slouží v další rovině jako motiv opakování křivd na původním americkém obyvatelstvu. Ač by mohlo ve filmu lehce jít jen o vyřešení případu a symbolické napravení nespravedlnosti, zásadní je pro ozvláštnění pojetí stopařovy postavy jako průvodce zármutkem. Jeho role umožňuje diváckou katarzi, a to i přes brutalitu a velmi pohlcující napětí. Slouží k tomu vedlejší dějová linka s bratrem oběti, která se uzavírá úplně na konci děje a oproti samotnému zločinu a jeho vyšetřování jako jediná není úplně doslovná. Moment naděje a vysvobození z cyklu zla a násilí posouvá Wind River k hlubšímu a zapamatovatelnějšímu zážitku.

plakát

Kalvárie (2014) 

Název filmu je vodítkem pro jeho pochopení jen částečně. Přímými analogiemi je, že stejně jako na prvním zastavení křížové cesty se hned na začátku hrdina dozví rozsudek smrti. Na jeho poslední cestě je zkoušena jeho víra, klopýtá po ní, a přes obtíže směřuje ke smíření a odpuštění. Avšak jeho cesta je lemována oproti cestě Krista panoptikem hříchů, které jsou často vtěleny do jednotlivých postav. Chamtivost v podobě Dylana Morana je obzvláště povedená, můžeme pokračovat Chtíčem (Marie-Josée Croze nebo policejní komisař), Pýchou (Isaach De Bankolé), Hněvem (branec), Závistí (hospodský před rvačkou) a Leností (spisovatel). Nestřídmost se ukazuje hromadně při scénách hospody a lásce Irů k alkoholu. Hříchy pak doplňují pohledy na různé podoby nedostatku víry (doktor ateista x nevěřící kněz x sebevražedná dcera) a gradují, když všichni stojí před kostelem. Bohužel film netvoří provázaný celek. Ono vykreslené panoptikum hřešících Irů a cesta kněze jsou dva zvláštní světy, mezi kterými není logická spojnice. Analogie a s tím spojený umělecký dojem z kalvárie kněze není úplná, panoptikum hříchů zase není samo o sobě přesvědčivé. Není to plastický obraz současného irského venkova, ale není to ani uvěřitelný obraz kněze hledajícího víru, snímek zůstává někde mezi tím a divákovi tak zůstane po delší době v mysli spíše roztříštěný dojem panoptika bizarnosti, než konkrétní katarzní moment.

plakát

Tohle je náš svět (2016) 

Jednostranně zaměřený film, jehož největším nebezpečím je předem zaujatý postoj diváka. Pokud však přistoupíme na tematizaci a názorovou vyhraněnost, vznikne v mimoestetické hodnotě tohoto díla skrze jednotlivé situace velmi zdařilé zrcadlo současného konzumního světa a automatizace života. V tomto zrcadlení se nachází nejsilnější stránka filmu, naopak jej sráží několik vyprávěcích kliček. Příkladem jest zvláštně uzavřená linka s univerzitou, v konečném důsledku popírající vyústění vztahu k matce, a hlavně kýčovitý konec. Kde naopak jednostrannost chybí, je vývoj postav. Což je pochopitelně dobře, obzvláště je to patrné v roli Viggo Mortensena, kde musí postava volit mezi vlastním přesvědčením a láskou k dětem. Tento motiv se několikrát opakuje, ale umožňuje divákovi pokaždé nový, mírně proměněný, pohled na jednání hlavní postavy, což je povýtce hlavní dramatický prostředek vyprávění. V rámci vyznění celého filmu je pak velmi důležitý motiv vyrovnávání se smrtí a vnímání smutku. I v tomto film relativně běžné téma ozvláštňuje pojímá odlišným způsobem, než na který je divák americké kinematografie zvyklý.

plakát

Star Wars: Síla se probouzí (2015) 

Jak mi Jackson ukradl a do kýče proklel Hobita, tak mi Abrams navrátil víru v to, že stále můžou být na filmovém plátně druhotné světy, do kterých je radost se vracet. A ze kterých se navíc člověku vůbec nechce pryč.

plakát

Případy 1. oddělení (2014) (seriál) 

Velmi příjemné překvapení. Zdá se, že se konečně od doby Moskalykova Dobrodružství kriminalistiky a Četnických humoresek urodil dívatelný český kriminalistický seriál. Skoro jsem v pokušení pro absolutní hodnocení, ale bohužel série trpí neduhem naší malé zemičky – nedostatkem dobrých filmových herců. Je zvláštní, jak rozdílné výkony se v jednom díle mohou objevit – chvílemi je člověk příjemně překvapen výkonem neznámých epizodních herců, zároveň vzápětí zaskočen nějakou hereckou botou do té doby dobře hrající hlavní postavy. Třeba se však mýlím a je to složitá hra s diváckým očekáváním, kdy napětí není jen součástí děje ve fikčním světě, ale zasahuje přímo diváka, neboť ten úzkostlivě očekává, zdali hercovi jeho výstup vyjde či nevyjde. Jak už to u dobrých seriálů bývá, o herce nakonec ani tolik nejde, filmové dílo totiž stojí a padá se svým scénářem. V tomto případě asi u nás nejlépe těžícím ze skutečných případů. Realismus není jen uměleckou berličkou pro dojem autentičnosti, ale může obsahovat i zvláštní hodnotu fungující samu o sobě, která se však do celkového hodnocení díla nakonec promítá. Považuji za důležité, že v Případech se důraz od módní pseudovědecké kriminalistiky přesouvá zpět k výslechové místnosti a jí předcházející mravenčí práci. Tvůrci diváka neobtěžují s nutným dovysvětlováním, tak otravným u mnoha amerických děl, nehrají ani na efekt překvapivých zvratů. Dojem autentičnosti pak podtrhuje moudré rozhodnutí autorů, nezaměřovat se zbytečně na příběhy samotných postav, což je vůbec běžný neduh podobně zaměřených seriálů. Zajímavé je srovnání s asi absolutní špičkou žánru – se seriálem The Wire. Ten však používá poněkud odlišné umělecké prostředky, působí konzistentněji, více se věnuje postavám a jejich funkci v jednomu provázanému případu. Umělecký dojem u něj vychází nakonec spíše z celku provázané série, než z aspektů v podobě jednotlivých epizod, jak je tomu u Případů 1. oddělení. Není však náhodou, že v obou seriálech za scénářem stojí člověk s osobní zkušeností v policejní práci! Jsem zvědav, zdali vysoko nasazená laťka vydrží i pro další sérii.

plakát

Caligula (1979) 

Caligula může kladnou hodnotu obsahovat ve dvou aspektech: Za prvé ve filmovém projevu Malcoma McDowella a za druhé ve vytvoření fikčního světa, který ukazuje jak by to vypadalo, kdyby všemu jednání vévodil chtíč a absolutní svévole. O historické hodnotě filmu nelze ani v nejmenším mluvit, celý prostor před kamerou bohatě zaplněný umělými kulisami jen ukazuje na motiv zpupnosti a nevázanosti, historickou akurátnost postrádá v podstatě vše. Je nakonec vcelku jedno, zda by se film odehrával zrovna v antickém Římě nebo kdekoliv a kdykoliv jindy – autorovi se však hodilo použít část naší minulosti, o které máme jen kusé zprávy a o skutečném Caligulovi v pramenech jen značně subjektivní výpovědi a tvůrce filmu tak mohl aspoň vytvořit jakési povrchní zdání minulosti. Bohužel na takto monotónní film s jednoduchým motivem skutečně není třeba dvou a půl hodin, stačil by vše vyřknout v pětiminutové skeči. Toto filmové dílo je tak jen dlouhou a zvrácenou nudou s jednou vévodící a všepohlcující myšlenkou.

plakát

Plán útěku (2013) 

Escape Plan je film nesmírně dvojaký. Na jednu stranu působí ozvláštňujícím dojmem, protože Stallone se nám představuje nejen jako k horizontu hledící hláškující bijec, nýbrž také jako génius typu postmoderního Sherlocka Holmese specializovaný na útěky z vězení (už jen ta představa, že se někdo něčím takovým živí je poněkud bizarní, že?). A Schwarzenegger hraje typizovaného buddyho (do rozuzlení), který sice nemá epizodní roli, ale zároveň ani hlavní slovo v podobě útěku samotného. Na druhou stranu je to pak film, který nedokáže z nově utvořeného typu hrdiny (v rámci předchozího působení obou hlavních představitelů) v podstatě nic vyzískat. Celý komplexní plán útěku je ve skutečnosti pro vrcholící děj zbytečný, neboť celá rozvitá situace se vyřeší obvyklým, nutno říci svou šablonovitostí již dost otravným, způsobem. Střelbou, kdy většina strážných, nic netrefí dokud to nevyžaduje ukončení scény, a dvojím osobním soubojem s velezlým bossem a jeho agresivním poskokem. Zajímavé jsou dvě věci: Za prvé srovnání s Prison Breakem, kde i přes některé neuvěřitelnosti onu útěkovou genialitu přijímá divák výrazně lépe a ze kterého celý film dost čerpá. Nejméně v první sérii se dá hovořit o tom, že děj i vývoj postav se pevně váže na přípravu samotného útěku, která pak má v celku díla skutečně smysl (vynechme konspirační vsuvky, které seriál potopily). Za druhé je zajímavá etická hodnota filmu, která se váže na estetickou funkci díla vycházející ze způsobu vyprávění a jeho provedení (předvedení). Zdá se, že svým způsobem je film poněkud zvráceným. Hlavní hrdina je uvězněn tak nějak divně, motivy jeho zrádců působí poněkud neskutečně, řekněme vyumělkovaně (partner ve firmě). Zásadní však je, že film velmi vřele dějem i vykreslením charakterů vyzdvihuje postavy v podstatě amorální – drogového dealera, anarchistu brojícího proti systému a člověka, který se živí adrenalinem. Pomocí konečné přesmyčky některé postavy očišťuje, ale přesto je jejich jednání v rozporu s tím, co by mělo být považováno za dobré a zároveň tento fakt film žádným způsobem nezpracovává. Patrné je to proto, že u postav nedochází k logickému vývoji, jsou vykresleny tak i onak zároveň. Obzvláště markantní je to u postavy muslimského dealera. Stačí jedna modlitba a celé jeho násilnické působení ve věznici je zapomenuto, hlavní postavy jej kamarádsky podporují a doprovází dojemnými výrazy při přípravě násilného odchodu na onen svět. Jedinou kladnou postavou s nějakým vývojem tak ve skutečnosti je jen scénáristova berlička – vězeňský doktor. Zdá se, jakoby tvůrci využili zajímavého motivu, který se však odehrává v morálně značném pokřiveném prostředí (a měl by mít na postavy nějaký vliv) a zároveň se na něj snažil naroubovat typický akční film, kde je jasně rozlišitelné zlo a dobro, přičemž vznikl, jak už to tak bývá, trochu kočičko-pejskův dort.

plakát

Hobit: Šmakova dračí poušť (2013) 

Druhá část dobrodružství Hobita se jeví být poněkud rozporuplnou záležitostí. V prvé řadě je třeba uznat, že za každý návrat do Středozemě může být divák Jacksonovi rád. Stejně jako u prvního dílu se kladným způsobem projevují některé invence, jež způsobilo propojení příběhu knižního Hobita s dodatky ke Třetímu věku ze Silmarillionu. Hobit naštěstí již v prvním dílu ztratil svou pohádkovou jednoduchost – nedokáži si totiž představit, jak by se s ní "americký" tvůrce v současných diváckých očekáváních a způsobech vyprávění příběhů v filmu dokázal popasovat, aby nevznikla vleklá nuda, pro většinu lidí nestravitelná. Proto považuji dějové nabobtnání za velmi elegantní způsob, jak z Hobita udělat víc a vlastně jej vůbec nějak převést na plátno. Velmi ozvláštňujícím způsobem tak v příběhu působí předznamenání trilogie v podobě počínajícího zhoubného vlivu Prstenu, (před)válečná varování, procitnutí Saurona a podobně. Dokonce ani letecké pohledy na krajinu s utíkajícími postavami se neomrzely, velmi potěšil part s Meddědem. "Milostnou" linku mezi elfkou a trpaslíkem si Jackson mohl odpustit, ale není tak vlezlá jako obdobné intermezzo ve Dvou věžích. Bohužel se ve filmu projevuje dvojí neduh, který vadil již v prvním dílu a potažmo i v malé míře v trilogii. Za prvé: počítačové efekty začínají být vcelku otravné, moc se nevyznám v kamerové technice, ale skutečně míra detailu ukazuje nedostatečnost digitálních efektů, které působí velmi uměle, a to včetně práce maskérů. Obzvláště bídné bylo zpracování padajících zdí a kamenů, které vypadalo jako když dítě rozbíjí lego – žádný prach, žádné úlomky. Za druhé: nelze Jaksonovi úplně vyčíst že pracuje jako kolokýčař, je to jeho způsob tvorby a člověk si v jeho filmech připadá, jako kdyby se pohyboval na pouti a někdo mu předhazoval jednu atrakci za druhou. Tento způsob děje ve filmu je přijatelný, ale velmi otravná začíná být jeho přehnanost a neuvěřitelnost. V Pánu prstenů jsme se ještě podivovali na nadlidským uměním a schopnostmi některých postav a působilo to ozvláštňujícím dojmem, který dokresloval fantaskní svět. Jenže je toho film od filmu pořád víc. Ze všech postav se stali nadlidé, jejichž schopnosti jsou provázeny neskutečným množstvím náhod. Otravný byl v prvním díle útěk z Morie a souboj skalních obrů – zde je vrcholem bídy scéna pronásledování na řece v sudech. Postavičky poskakují sem a tam, na milimetr přesně se vždy všude trefí, sudy létají vzduchem a kutálí se vždy přesně tou nejefektnější cestou. Nepřátelé pak nejsou ani tak protivníky, jako spíše kulisou ke gymnastickému cvičení... Pokud by to byla jedna scéna, dalo by se to odpustit, ale bohužel prvek neuvěřitelnosti je patrný již úplně všude - padající hobit a trpaslíci v Temném lese bez jediného zranění, skřeti, kteří pobíhají po střechách a nikdo ani nevykoukne ven, Hobit a trpaslíci stále s neuvěřitelnou náhodou unikající drakovi a létajícím kusům království pod horou atd. atd. Tato nemíra, neuvěřitelnost a náhodnost jsou asi největšími nedostatky celého filmu a nutno říct, že v každém autorově počinu je jich víc a víc. Jsem velmi zvědav jakým směrem se vydá třetí díl, kéž by tuto tendenci přerušil!

Ovládací panel
3 body

Reklama

Reklama