Upír

Escape Plan je film nesmírně dvojaký. Na jednu stranu působí ozvláštňujícím dojmem, protože Stallone se nám představuje nejen jako k horizontu hledící hláškující bijec, nýbrž také jako génius typu postmoderního Sherlocka Holmese specializovaný na útěky z vězení (už jen ta představa, že se někdo něčím takovým živí je poněkud bizarní, že?). A Schwarzenegger hraje typizovaného buddyho (do rozuzlení), který sice nemá epizodní roli, ale zároveň ani hlavní slovo v podobě útěku samotného. Na druhou stranu je to pak film, který nedokáže z nově utvořeného typu hrdiny (v rámci předchozího působení obou hlavních představitelů) v podstatě nic vyzískat. Celý komplexní plán útěku je ve skutečnosti pro vrcholící děj zbytečný, neboť celá rozvitá situace se vyřeší obvyklým, nutno říci svou šablonovitostí již dost otravným, způsobem. Střelbou, kdy většina strážných, nic netrefí dokud to nevyžaduje ukončení scény, a dvojím osobním soubojem s velezlým bossem a jeho agresivním poskokem. Zajímavé jsou dvě věci: Za prvé srovnání s Prison Breakem, kde i přes některé neuvěřitelnosti onu útěkovou genialitu přijímá divák výrazně lépe a ze kterého celý film dost čerpá. Nejméně v první sérii se dá hovořit o tom, že děj i vývoj postav se pevně váže na přípravu samotného útěku, která pak má v celku díla skutečně smysl (vynechme konspirační vsuvky, které seriál potopily). Za druhé je zajímavá etická hodnota filmu, která se váže na estetickou funkci díla vycházející ze způsobu vyprávění a jeho provedení (předvedení). Zdá se, že svým způsobem je film poněkud zvráceným. Hlavní hrdina je uvězněn tak nějak divně, motivy jeho zrádců působí poněkud neskutečně, řekněme vyumělkovaně (partner ve firmě). Zásadní však je, že film velmi vřele dějem i vykreslením charakterů vyzdvihuje postavy v podstatě amorální – drogového dealera, anarchistu brojícího proti systému a člověka, který se živí adrenalinem. Pomocí konečné přesmyčky některé postavy očišťuje, ale přesto je jejich jednání v rozporu s tím, co by mělo být považováno za dobré a zároveň tento fakt film žádným způsobem nezpracovává. Patrné je to proto, že u postav nedochází k logickému vývoji, jsou vykresleny tak i onak zároveň. Obzvláště markantní je to u postavy muslimského dealera. Stačí jedna modlitba a celé jeho násilnické působení ve věznici je zapomenuto, hlavní postavy jej kamarádsky podporují a doprovází dojemnými výrazy při přípravě násilného odchodu na onen svět. Jedinou kladnou postavou s nějakým vývojem tak ve skutečnosti je jen scénáristova berlička – vězeňský doktor. Zdá se, jakoby tvůrci využili zajímavého motivu, který se však odehrává v morálně značném pokřiveném prostředí (a měl by mít na postavy nějaký vliv) a zároveň se na něj snažil naroubovat typický akční film, kde je jasně rozlišitelné zlo a dobro, přičemž vznikl, jak už to tak bývá, trochu kočičko-pejskův dort.

Druhá část dobrodružství Hobita se jeví být poněkud rozporuplnou záležitostí. V prvé řadě je třeba uznat, že za každý návrat do Středozemě může být divák Jacksonovi rád. Stejně jako u prvního dílu se kladným způsobem projevují některé invence, jež způsobilo propojení příběhu knižního Hobita s dodatky ke Třetímu věku ze Silmarillionu. Hobit naštěstí již v prvním dílu ztratil svou pohádkovou jednoduchost – nedokáži si totiž představit, jak by se s ní "americký" tvůrce v současných diváckých očekáváních a způsobech vyprávění příběhů v filmu dokázal popasovat, aby nevznikla vleklá nuda, pro většinu lidí nestravitelná. Proto považuji dějové nabobtnání za velmi elegantní způsob, jak z Hobita udělat víc a vlastně jej vůbec nějak převést na plátno. Velmi ozvláštňujícím způsobem tak v příběhu působí předznamenání trilogie v podobě počínajícího zhoubného vlivu Prstenu, (před)válečná varování, procitnutí Saurona a podobně. Dokonce ani letecké pohledy na krajinu s utíkajícími postavami se neomrzely, velmi potěšil part s Meddědem. "Milostnou" linku mezi elfkou a trpaslíkem si Jackson mohl odpustit, ale není tak vlezlá jako obdobné intermezzo ve Dvou věžích. Bohužel se ve filmu projevuje dvojí neduh, který vadil již v prvním dílu a potažmo i v malé míře v trilogii. Za prvé: počítačové efekty začínají být vcelku otravné, moc se nevyznám v kamerové technice, ale skutečně míra detailu ukazuje nedostatečnost digitálních efektů, které působí velmi uměle, a to včetně práce maskérů. Obzvláště bídné bylo zpracování padajících zdí a kamenů, které vypadalo jako když dítě rozbíjí lego – žádný prach, žádné úlomky. Za druhé: nelze Jaksonovi úplně vyčíst že pracuje jako kolokýčař, je to jeho způsob tvorby a člověk si v jeho filmech připadá, jako kdyby se pohyboval na pouti a někdo mu předhazoval jednu atrakci za druhou. Tento způsob děje ve filmu je přijatelný, ale velmi otravná začíná být jeho přehnanost a neuvěřitelnost. V Pánu prstenů jsme se ještě podivovali na nadlidským uměním a schopnostmi některých postav a působilo to ozvláštňujícím dojmem, který dokresloval fantaskní svět. Jenže je toho film od filmu pořád víc. Ze všech postav se stali nadlidé, jejichž schopnosti jsou provázeny neskutečným množstvím náhod. Otravný byl v prvním díle útěk z Morie a souboj skalních obrů – zde je vrcholem bídy scéna pronásledování na řece v sudech. Postavičky poskakují sem a tam, na milimetr přesně se vždy všude trefí, sudy létají vzduchem a kutálí se vždy přesně tou nejefektnější cestou. Nepřátelé pak nejsou ani tak protivníky, jako spíše kulisou ke gymnastickému cvičení... Pokud by to byla jedna scéna, dalo by se to odpustit, ale bohužel prvek neuvěřitelnosti je patrný již úplně všude - padající hobit a trpaslíci v Temném lese bez jediného zranění, skřeti, kteří pobíhají po střechách a nikdo ani nevykoukne ven, Hobit a trpaslíci stále s neuvěřitelnou náhodou unikající drakovi a létajícím kusům království pod horou atd. atd. Tato nemíra, neuvěřitelnost a náhodnost jsou asi největšími nedostatky celého filmu a nutno říct, že v každém autorově počinu je jich víc a víc. Jsem velmi zvědav jakým směrem se vydá třetí díl, kéž by tuto tendenci přerušil!

Takže co tu máme? Modré mozky v bílých uniformách zachraňující svět. Hudbu s dostatečně pravidelně se střídajícími vysokými a nízkými tóny. Hlavního hrdinu self-made-in-NAVY mana. Ženské aktivní křoví, s očima tak daleko od sebe, jako jsou bradavky jejího mohutného a stále se pohupujícího poprsí. Přísného otce-admirála, v jádru dokonalého. Zpěvačku před kamerou, naštěstí téměř nezpívající. Zlo z vesmíru, technologicky na výši, ale zase ne moc, které je neschopné a blbé jak troky (hlavně že září blýskavými barvami mezi zlou šedí). Dědečky-hrdiny z války, kteří ještě nepatří do starého železa. Mariňáka-kripla, který z části ze starého železa je, ale aspoň se má čím bít. Užitečnost výcviku vojska společným taháním dřevěné klády na ramenou. Útok na Pearl Harbor, avšak smíření s Japonskem. Zničené velkoměsto, dostatečně multikulturní. Pěstní souboj s mimozemšťanem. Smyk s bitevní lodí... a mnoho dalších nelogičností a blbostí, které bourají jakoukoli konzistentnost fikčního světa tohoto filmu. Battleship je tak zajímavá pro budoucího kulturního antropologa, který si udělá pěkný obrázek o celé škále nynějších hodnot ve Spojených státech: Připomínají si hrdinnou válku v Pacifiku, ale kamarádí se s Japonci. Skrze vypjatý individualismus buduje občanská společnost (s námořnictvem v čele) týmový a národní charakter. Mají úctu ke starším. Jsou obklopeni všudypřítomnou reklamou (KFC). Ideálem jejich krásy je prsatá hubená blondýna. Žijí stále ve světě, kde otcové jsou hlava rodiny a dcery umí být citlivé (terapeutka), nebojácné (sekunduje mariňákovi v boji), milující (hlavního Amerikána), technicky zdatné (auto-kaskadérka) a přitom jsou stále sexy! Jsou vzdělaní (citují co se dá). A hledají s lidstvem společného nepřítele a stále zarytě věří vizím z Apokalypsy. Pro současného diváka (neboť ten je těmito hodnotami obklopen neustále a nemá moc potřebu je nějak zkoumat) by měl zůstat vlastní obsah díla a jeho podstata. Jenže ta je kýčem, místy sebeparodií, zábavnou pouze do té míry, kdy člověku začnou strašně překážet všechny typické cliché a hlavně neuvěřitelnost samotné scény odehrávající se před očima. Zajímavé je srovnat Battleship se starším bratříčkem Battle Los Angeles, kterému, zdá se, přispěla mincí jen jiná složka ozbrojených sil USA. Hloupé je obojí, ale druhý zmíněný film má obrovskou devizu právě v dostatečné uvěřitelnosti a podobě válečných scén (v rámci možností žánru, pochopitelně). Nabízí se, že pokud chci zobrazovat boj s mimozemšťany, je lepší se poohlédnout po filmech válečných, než po akčních, protože právě o válečný konflikt v těchto filmech jde. A když už je těžké uvěřitelně zobrazit technologicky vyspělejšího nepřítele, alespoň pro lidského protivníka by měl mít scénárista trochu pochopení (nepomáhá, že ve vypjatých chvílích všichni vojáci a vojandy furt čumí do blba, diví se a následně jen něco řvou a utíkají). Největším fórem filmu je, vyjma primitivní symboliky, vetknutí do děje stejnojmenné hry (zadavatele a pěnězovodu Hasbra), u nás známé jako "Lodě" (na čtverečkovaném papíře) – to je za jednu hvězdu k dobru! Teď už jen natočit film podle piškvorek s letectvem...

Ztracené adresy jsou sice projekt bohulibý, avšak nepříliš dobře provedený. Samotný nápad zdokumentování zmizelých vesnic, je báječný, jejich výběr po celé republice se taktéž povedl, ale bohužel některé prvky seriálu působí nesmírně rušivě. 3D animace zbořených domečků je vcelku laciná a hlavně nejsou pořádně zasazené do prostředí, kde kdysi stály. Chybí tam jakékoliv oživení, porost, hospodářské zázemí a nejde se tak s jednotlivými místy příliš ztotožnit, animace působí spíše rušivě. Výjimkou jsou 3D mapy, těch mohlo být více a daly by se i lépe užít k demonstraci růstu obce a její proměně. Ani zaměření se na jednoho obyvatele, který diváka seznamuje s obcí, není špatným nápadem, ale to by museli jednotliví obyvatelé mluvit řádným nářečím (byť současným, mluva ze 17. stol. by divákovi moc nepomohla). Navíc po shlédnutí všech dílů začíná být značně otravný zasněný pohled postav do prázdna, vypadají jako postřelená laň. Zdá se rovněž neuvěřitelné, že i dvacetiminutová stopáž může být dlouhou, problémem se jeví natažené záběry krajiny, pomalé tempo řeči i hudba všemožně navyšující míru patosu, v tématu tohoto druhu však nutně přítomného. Ztracené adresy bych ocenil spíše jako publikaci, s velkou mapovou přílohou, nikoli jako seriál. Drobnou historickou neakurátnost ve zjednodušené televizní podobně jsem ochoten přijmout, byť z ní taky úplnou radost nemám.

Po velmi dlouhé době se mi stalo, že jsem seriál vzdal po prvním dílu, ostatně, je to i důvod, proč Last Resort nehodnotím. Počáteční nadšení z nového neokoukaného prostředí současných ponorkářů tematicky navnadí, ale už první díl přináší některé nesnesitelné vlastnosti, pro které u mne nemá šanci. Nejen, že je opět vidět americký velkokýč krásných a dokonalých lidí, navíc se (vizte Lost) většina postav chová naprosto nelogicky, buď jednají v rámci svých chvilkových afektů nebo v jakési podivné snaze uměle vytvořit efekt akčnosti. Rozhovory se tímto jeví úplně zbytečnými, neexistuje zde dialog postav, pouze slovní podtržení děje. Děsivý je obzvláště postelový monolog zbrojařské dámy hned na počátku prvého dílu, aneb jak děvka k wiki o ponorce přišla – z toho se jeden málem osype... Vše by stále nebylo tak strašné, kdyby zápletka a atmosféra seriálu všechny tyto neduhy přebila, což se bohužel neděje. Konspirační teorie začínají být pro seriálovou produkci smrtící, potopil se tak ke dnu Lost i Prison Break, dívatelné byly právě jejich první série, kde se bláboly zlé vládní/tajné/korporátní organizace příliš nevyskytovaly. Last Resort u dna začal a taky tam nejspíš skončí, jeho uvěřitelnost padla hned po prvním dílu. Americké námořnictvo se chová namísto složité a fungující organizace asi jako pouliční gang, ostatně vidíme z ní přibližně stejný počet lidí. Velmi neuvěřitelné jsou i velitelské čachry v samotné ponorce, latentní pochybování podřízených téměř o všem a speciální čudlík na zneviditelnění lodičky. Na ostrově je zlý bubák, hodná a citlivá divoženka, vědátorka a přibyvší ožralý soldát, který o sobě bude nejméně osm dílů pochybovat. To vše už tady bylo ve stejné šabloně asi tak stokrát. Pár pěkných scén s lodičkou seriál nezachrání, stejně byly i v traileru, na ten se dívat ještě dalo. Jediný důvod, proč bych sledoval Last Resort dál, je, abych zjistil, jestli mám pravdu: Jestli se bude jednání postav odvíjet ze snahy vytvořit co nejvíce přesmyček a whooa efektů, jestli postavy budou jednat jako mocný randomizér, aby vznikalo co nejvíce akčních, ale zbytečných situací a jestli dojde k decentnímu poodhalení nudného spiknutí těsně před koncem s další přesmyčkou v ději, aby mohla vzniknout druhá série. Neudělám to, rozhodl jsme se v azurových vodách kýče a patosu dále netrpět. Pilot: *

Třetí Batman trpí v prvé řadě stejnými neduhy jako jeho starší bratříčci. Bombastickou trikovou podívanou se sice Nolan snaží povýšit do vážného tragického dramatu stojícím na rozpolceném hlavním hrdinovi, což se asi nejvíc daří v prostřední části celé trilogie, ale celek vždy trpí nekonzistentností druhotného světa, ve kterém se děj odehrává. Silný a vážně myšlený dramatický námět a rozvoj hlavní i vedlejších postav je utopen v neuvěřitelnosti druhotných okolností a v absurdním prostředí děje. Batman bojuje ve všech dílech scénaristou více či méně dobře podaný vnitřní boj, ale boj vnější, ve který vývoj hlavní postavy nutně ústí, celou snahu o uvěřitelnost pohřbí. Nekrvavé tlučení padouchů pěstičkami, technologický fetiš a problémy i schopnosti Nadlidí se snaží samy sebe brát příliš vážně. Obzvláště padlá na hlavu je scéna policejního povstání, u které nestačí ani vypnout mozek, aby byla aspon trochu uvěřitelnou. Asi jedinou rozumnou cestou v tomto druhu filmu je spíše parodování hloupočkých prvků tohoto comicsového světa, než jejich neslučitelné spojení s vážnými tématy postav a jejich tragiky. Oproti asi nejhodnotnější "dvojce" navíc The Dark Knight Rises trpí nesmírným zabudováním typických akčních cliché a patetických scén. Roztrhané americké vlajky, chudé dětičky s knězem, naivní policajti, nudný padouch a další jsou smícháni do dortu veleznámých domácích mazlíčků. K lepšímu dojmu bohužel nestačí drobnůstky v podobě (trochu očekáváného) uvedení Robina na scénu nebo trojí symboliky úniku z alegorie vězení-pekla. Vedlejší postavy jsou vykresleny šablonovitě, mnohé jsou pouze k tomu, aby se s nimi mohlo ve finále skoncovat. Hlavní padouch, který částečně právém ohromil v Nolanově remaku The Dark Knight, je zde pouze panákem směšným, ploše vykresleným a troubícím do světa nepříliš uvěřitelné sociální blbiny. Ani jedno ženské křoví není pravou femme fatale s vykresleným charakterem, ale spíše nutnou hollywoodskou berličkou ve scénáři v podobě sexistického katalyzátoru nepříliš povedeného vývoje hlavní postavy. V celku je The Dark Knight Rises nesourodou směsicí nudné trikařiny, oproti předchozímu Nolanovu výtvoru mizerněji podaným vývojem a pohnutkami hlavního hrdiny a hlavně děsivým přimícháním snad všeho, co ve správném béčku nemá chybět.

On nám neskončil zdaleka ni rok 2011 a máme čest s malým zjevením z nebe. GoT je seriálovým zázrakem vysílaném na kanálu HBO. Mnoho lidí má pocit, že tento seriál je něčím význmanýmm, ale nedokáží to významné a jedinečné identifikovat. Je jím naprosto odlišný koncept, který v seriálové, potažmo filmové obdobě, má srovnání s předchozími díly pouze a jen autorů, kteří se na tomto skvostu podíleli. GoT je význačný nejen téměř dokonalým zpracováním předlohy, ale hlavně nesmírným pobořením hollywoodského klišé. Tam, kde bychom (spoiler) očekávali přelom v ději se záchranou hlavního hrdiny na popravišti nebo aspoň emociální výkřik do davu, místo toho děj seriálu plyne po etapách logicky a hlavně lidsky zahraných postav, které nedávají smysl pouze jako komentář k ději, ale fungují samy o sobě. Takže je hlavní hrdina popraven naprosto příčinným a nenáhodným způsobem, který má však v kompozici děje svoje místo. "Whoo" efekt náhodnosti v podobě postmoderní deus ex machiny je zde potlačen, nutno říct, že předloha tomuto přístupu nesmírně pomáhá. Rozvláčnost děje je pak přínosem. Nejenom, že nás, jak bývá u podobného postupu obvyklé, snaží více se osobně přiblížit postavám a ztotožnit se s nimi, ale zároveň dává prostor pro divákovo kochání se druhotným světem a jeho kulisami, kde se příběh odehrává. Neb ty jsou v tomto případě neméně úchvatným doplňkem a ve fantasy vytváří další kategorii estetického hodnocení a z ní vyplývající uvěřitelnost.

Zklamání, které se objevilo po remaku tohoto, prý klasického, filmu bylo doprovázeno výkřiky: "Originálu se to nemůže rovnat..." atd. V tomto se tento typ diváků značně zmýlil. Rovnat se může, vlastně se jednalo o velmi povedený remake (je stejně mizerným, předbíhám) a hodnocení originálu: "Viděl jsem to jako dítě a byl jsem z toho vydřený." mezi kýmkoli kriticky uvažujícím neobstojí. Původní Clash of the Titans byl ve své době trikařsky inovativní a pro tehdejšího diváka vizuálně přitažlivý. To co bylo před třiceti lety úchvatné, je nyní směšné. Zůstala ta pravá dřeň, to co dělá film filmem, a pozlátko slezlo s kyselými dešti. A že dřeň značně prohnilá: retardovaný hrdina, zvládající opakovat slova po hlasech poschovávaný všude okolo, ("Tady máš meč! Meč? A tady kouzelný štít! Štít? Je to Tvůj osud! Osud?") a plytký a nezajímavý příběh, který s mýtem a řeckým pohledem na svět má společné tak možná poangličtěné názvy potvor. Technická stránka filmu může možná být zajímavá pro dějiny filmu, ale ne pro uměleckou hodnotu samotného díla. Platí pro ni kritéria oborem vlastní a jako technologie prostě časem zaostává. Tento film je na tom podobně, asi tak, jak na tom bude za dvacet let první pseudo-3D blockbuster, tj. bude k nedívání.

Člověk by si řekl, že se zombie filmy a seriály se dá pracovat už jenom jako s parodií jich samotných. Walking Dead ukazuje, že s kvalitní komiksovou předlohou, kterou seriál, včetně jednotlivých obrazů, kopíruje dosti věrně, se dá vytvořit dílko, u kterého divák hltá každý díl a do šestého sousta nemůže přestat. Nesmírnou výhodou seriálu je, že k tématu nepřistupuje jako k horroru s hromadou juchuchů lekacích scén, jejichž nefunkčnost zachraňuje nevídaným násilím a hnusem. Celá minisérie je totiž pojata spíše jako post-apokalyptický film, násilí a nechutné scény nejsou samoúčelné, působí jako dotvoření hutné atmosféry, případně se projevují jako nutnost a pragmatičnost doby (kosmetická úprava vzhledu pomocí všerůzných částí rozsekané zombie, sloužící jako maskování před jejími kamarády). Divák si společně s autorem předlohy může říct: "Co bych dělal kdybych já byl..." Seriál splňuje dvě základní premisy pro dobrý post-apokalyptický snímek: má atmosféru a buduje zdání uvěřitelnosti a racionality postav. Některé drobné negativa pak zapadnou.

Největším problémem celého seriálu je Band of Brothers. Proč si seriál produkovaný stejnými lidmi získal mnohem méně obdivovatelů než jeho starší bratříček? HBO nás masírovala před vydáním lákavými trailery, očekávání bylo mnohonásobně větší, než u svého staršího bratříčka, který vyskočil ze šáší naprosto znenadání. Divák je už přesycen šedozeleným filtrem a očekává podívanou daleko přesahující laťku u předchozí série posazenou skoro do dokonalosti. Avšak série má i chyby, které nejsou způsobeny pouze hypem a dobou vzniku. Autoři si vzali příliš velké sousto. Bratrstvo funguje na vztazích a zážitcích vojáků v malé jednotce, která soudržně fungovala po celou svou válečnou historii, a kde v deseti obrazech žijeme s postavami rok jejich válečné mizérie. Naopak Pacific snaží postihnout válečné období třikrát delší a mimoto na mnohem větší ploše. Shrnuto, problém vězí na špatné předloze scénáře a přílišném přežrání diváka válečnými filmy. Nic to však nemění na tom, že se jedná o dosti povedený, zručně zpracovaný a velmi naturální (místy až nechutný) válečný epos, kde s přibývajícími zhlédnutými díly stoupá i jejich kvalita.