Vodnářka

Vodnářka

Štěpánka Prucková

okres Olomouc
Somehow. Somewhere. Potichu.

69 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21
    • 10.8.2018  19:00

    Pravoúhlá poezie z regálů supermarketu, po Německu, kouzelně, potichu, s citem. O tom, že nápoje mají rádi cukrovinky a nepůjčují vysokozdvižný vozík konzervám. O lidech, Vánocích, o střípcích štěstí mezi námi, na které je třeba nezapomenout. O samotě, přátelství, vztazích. Bez velkolepých hollywoodských dramat, s o to hlubší náloží emocí a vizuálním požitkem.

    • 5.8.2018  20:03

    Přestože Murnauův Sunrise u tehdejších diváků propadl, já se neskutečně bavila celou dobu. I při projekcích v dvacátém prvním století snímek strhne poutavým příběhem, v němž se režisér vyžívá v krutostech lidské naivity, ženských lstí a mužské snaze 'hlavně nic neřešit'. Murnau si až krutě pohrává s detaily, jejichž prostřednictvím si kdesi v dáli pohazuje emocemi diváků a táhne jejich pozornost, kam se mu zlíbí. Zbývá jen užít si ji - společně s geniálně promyšleným filmovým řemeslem a perfektním živým doprovodem skupiny Forma.

    • 5.8.2018  19:47
    Tvář (1958)
    ***

    Pro mě zatím nejslabší Bergmanův film. Pár vtípků od potulných komediantů, klasické podvody za oparem magie, žárlivost a další lidské slabosti absenci zajímavého děje nezachrání.

    • 4.8.2018  10:32

    Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní.

    • 4.8.2018  10:16

    Několik scén ze života Billa Robinsona, hodně stepu, hodně lásky, trocha zklamání a skvělá taneční čísla. Bill Robinson zvládá i ve svých pětašedesáti tančit a skákat na bubnech a užívat si při tom své boty s dřevěnou podrážkou, které v té době byly novinkou. I přes to, že snímek pokrokově zapojuje pouze černé herce, jedna z hlavních dějových linek - 'dělala jsem kariéru a měla se raději usadit na statku a vychovávat děti ' - dnes působí až urážlivě. Jinak ale docela zajímavý náhled do světa muzikálových experimentů 60. let.

    • 27.7.2018  18:56
    Kvarteto (2017)
    **

    Ač nejoddanější fanynka Mirka Krobota nemůžu dát víc... Jedno olomoucké smyčcové kvarteto a pár lidí kolem něj, co se ztrácejí v ulicích centra města, svých životech a scházejí se v Ponorce, která už dávno ztratila svůj někdejší lesk a sílu undergroundu. Prázdnota jejich života se však táhne i celým filmem, který, ač se tváří jako výpověď o jedné generaci, jen zdlouhavě, bez konceptu, sleduje pár podivínů, kteří navíc nejsou ničím zajímaví. Když se o generaci třicátníků točili na přelomu tisíciletí Samotáři, jednotlivé postavy v čele s Jirkou Macháčkem vám i přes silný opar trávy opravdu připomněly jednotlivé situace života a navíc svým osobitým humorem bavili do poslední minuty. Kvartetu bohužel chybí jakákoliv myšlenka a vlastně i důvod, proč tento film chtít vidět.

    • 23.7.2018  09:53

    Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu.

    • 20.7.2018  14:33

    On byl charismatický a talentovaný umělec, ona krásná a dost drzá na to, aby zpívala u něj v souboru. Zamilovali se, jak už to tak ve filmech chodí, ale oba měli dost svých chyb a byli příliš sobečtí na to, aby ideální lovestory vydržela déle než vždy pár let. Bonno zpíval v osmdesátých letech: "I cannot live with or without you...", Pawlikoski volí pro stalinské Polsko lidovou píseň, která má podtrhnout emoce, magnetizmus a kouzlo hrdinů, ale myšlenka vlastně zůstává. Hudba spolu se skvělou kamerou Lukasze Žala unáší diváka atmosférou snímku i energií Joanny Kulig a daří se jí nechat ho jen okouzleně zírat na plátno. Co se však Pawlikovskému nedaří, je zapojení problémů doby, železné opony a vlastně celé studené války do příběhu hrdinů. Divák musí vyvinout opravdu velké úsilí, aby si sám dovysvětlil, že jednání postav vlastně souvisí s režimem, jednotlivé situace často vůbec nefungují pohromadě a motivy Zuly s Wiktorem většinu času nedávají smysl. Srovnání s Idou mi tím pádem přijde hodně ambiciózní myšlenka. Studená válka bohužel vzdává jakoukoliv snahu pohrát si s obsahem, a tak jej raději nechává ubít (byť geniální) formou. Mně osobně to na dobrý film moc nestačí.

    • 16.7.2018  20:26

    Naprosto geniální hra s fantazií diváků, již podněcují střípky příběhu, který se nám kousek po kousku odhaluje skrz několik telefonních hovorů, a ruchy na druhém konci linky. V roli policisty, který nedovede zachovat od případu dostatečný odstup, a pak už jen hasí, co nestihl pokazit, exceluje Jacob Cedergren, v jehož úsporných gestech a pár kapkách potu na čele se odehraje další velká část příběhu. A přestože kamera nás nechává proniknout pouze do stísněného prostoru call centra, smršť nápadů debutujícího Gustava Möllera rozněcuje v našich představách silný příběh s krutými zvraty, výborně vykreslenými postavami a silnými dějem. 85 minut na jednom místě a přitom kdesi daleko za ním. Nejpříjemnější překvapení letošního filmového roku!

    • 14.7.2018  11:07
    SMS pro tebe (2016)
    **

    Banální příběh, vykrádání emocí, jednoduchá zápletka a jinak hrozná nuda. Je to škoda, všechny čtyři hlavní postavy jsou sympatické a herecky jim to spolu funguje, bohužel nemůžu najít cokoliv jiného pozitivního. Přitom romantická komedie se dá natočit opravdu kvalitně, jen musí obsahovat něco víc než levnou zápletku, od které se nikam nepohneme. Výš než na úroveň zápletky fotorománu z Bravíčka se bohužel nedostaneme.

    • 13.7.2018  10:25

    Okouzlující obrazy s nimiž se na filmovém plátně "roztančí" všechny krásy impressionismu bohužel nezakryly prázdnotu a roztahanost příběhu. Což je škoda, ze samotné formy jsem nadšená, navrhuji vytvoření nového filmu - stejnou technikou, ovšem s dosti ambicióznějším scénářem.

    • 11.7.2018  13:43
    Léto (2018)
    ****

    Osmdesátkovej punk po Leningradsku. Serebrennikov ukazuje, že i v Sovětském svazu vznikala daleko za branami Kremlu kvalitní hudba inspirovaná Lou Reedem a Davidem Bowiem, jejíž tvůrci žili své sny plné svobody, nespoutanosti a rocku. Na pozadí propletených osudů charismatických umělců a krásné Natašy se divák setká s pro většinu dosud neznámými písněmi dvou kultovních kapel. Podruhé v životě (poprvé to bylo u hudby Vysockije) jsem byla nadšená ze zvukomalebnosti ruštiny, doplněné navíc perfektní hudbou a vizuálními nápady Serebrennikova. Ten do příběhu také zapojuje slavné hity "ze Západu" a přestože mu jeho obrazové hry chvílemi drhnou, energie a síla snímku vás strhne natolik, že mu to rádi odpustíte. Mezi děsivými zprávami z východu připlouvá poslední dobou do Česka velké množství kvalitních ruských snímků, věřme tedy, že to tak ještě chvíli zůstane...

    • 11.7.2018  13:00
    Dukla 61 (TV film) (2018)
    ***

    Havířov, tma a hrubost světa pod povrchem, drsnost i velké srdce místních uprostřed jejich krutých osudů a jedno z největších neštěstí v Československu. Námět, který se píše skoro sám a tady právě vzniká největší úskalí snímku. Je skvělé, že se do tématu Ondříček pustil, a zpracoval ho vážně solidně, bohužel se rozhodl si vystačit pouze s tím, co celá událost nedávné minulosti nabízí sama o sobě. Naprosto zde postrádám jakoukoliv vlastní invenci, nápady, které by příběhu dodaly šťávu, a snahu vytáhnout se z televizního průměru. Herecké výkony jsou často strnulé, Pražáky ostravský dialekt člověk přes veškerou snahu nenaučí, snaha přidat dějovou linku nad rámec celé katastrofy působí místy uměle a celý film se táhne. Příjemné překvapení na televizní obrazovce, jenže za mě měl snímek mnohem větší potenciál, než být pouze jednookým mezi slepými...

    • 7.7.2018  23:13
    U mě doma (2018)
    ***

    To si tak jednou jedeš zpátky za tátou a všichni živí lidé na světě najednou zmizí. Teda až na jednu ženu. Zkoušíte spolu žít, ale ani když jste dva nejposlednější lidé na Zemi, nemusí to znamenat, že vaše životní cíle (pokud se v takové situaci dá o životních cílech vůbec mluvit) budou shodné. To považuji spolu s vývojem charakteru Armina za nejzajímavější část snímku. Co však nechápu, je, proč někdo míchá takto realistický film s neprosto fantazijní situací, aniž by ji jakkoliv vysvětlil. Film nejspíš neurazí, ale zcela jistě také nenadchne.

    • 7.7.2018  13:21

    Když se středobodem světa stane vaše dlaň. Je prostředkem komunikace, setkání s lidmi, se světem, možností předat lásku, emoce a ukázat empatii. Možností, jak opustit vlastní pouta tmy a ticha. Herzog objevuje, co se za těmito pouty skrývá, co je uvnitř tmy. Sleduje obdivuhodnou Fini Straubinger, která ohluchla a oslepla v průběhu svého života, děti, které se s absencí těchto smyslů již narodily, i další osudy. Máme tak možnost přiblížit se k jejich pro nás vzdálených životů, poznat prakické způsoby komunikace a práce s těmito osobami. Straubinger má i přes své životní břemeno neskutečně síly a optimismu, které přenáší na ostatní, snaží se organizovat a poskytovat pomoc ostaním a otevírá témata, která byla na počátku 70. let v Západním Německu neznámá a neprozkoumaná. Herzog přitom úspěšně zachycuje směsici lehkosti i tíhy křehkého světa beze slov a obrovskou sílu, která se v této křehkosti skrývá, a přináší tak i pro dnešní dobu zásadní dokument.

    • 6.7.2018  22:15
    Cobain (2018)
    ***

    Patnáctiletý Cobain, jeho těhotná máma, drogy a Cobainova palčivá touha zachránit svou mámu z problémů, do kterých se sama dostala svým stylem života. Sledujeme jeho beznadějný boj se ženou, která nestojí o pomoc, o změnu, o dítě které čeká nebo o Cobaina. Toho naopak jeho až nepochopitelný ochranitelský komplex vůči mámě zavádí do nepředstavitelných životních situací, které vrcholí realisticky podaným domácím císařským řezem, při němž se v kinosále vzedme spousta emocí. Silný příběh však Nanouk Leopold podává dost rozvláčně a svým opakujícím se vzorcem Cobainových absurdních snah film chvílemi docela nudí.

    • 6.7.2018  19:26

    Snímek jednoho z nejcharismatičtějších režisérů, které jsem měla tu čest poznat. Mark Cousins, velký fanoušek Orsona Wellese, který si koupil jeho botu, nechal si jeho jméno vytetovat na paži a nosí tenisky "Orson", se vydává po stopách Wellesových kreseb, dosud schovaných v rodinných i jiných archívech. Představuje Wellese jako impulzivního kreslíře, který zachycoval cokoliv viděl, prožíval a o čem přemýšlel. Cousins mu prostřednictvím snímku "posílá" dopis, ve kterém představuje Wellesovi dnešní svět, rozvíjí jeho úvahy a myšlenky z filmů i osobního života a divákům tak přibližuje tohoto slavného autora v novém světle. Cousinsovi se daří vlastní kreativitu a kouzlo přenést na plátno a své souznění s Orsonem Wellsem zručně předává dívákům. Formou i obsahem skvělý dokument přinášející i 77 let od premiéry Občana Kanea stále akutální otázky a témata.

    • 6.7.2018  19:14
    Do noci (2018)
    *

    No tyjo! Utrpení na druhou, vážně. Vždycky se snažím dávat filmům šanci a do poslední chvíle na nich najít cokoliv dobrého, ale tady je to vážně nad moje síly. Ok, herecké výkony jsou asi skvělé, tedy pokud jejich vyznění Peter Brunner takto zamýšlel, ale co zamýšlel s celým filmem, fakt netuším. Sto minut nelineárního vyprávění o jednom divném týpkovi na drogách, kterého bůhvíproč milují dvě ženy, které s ním mají spoustu trpělivosti (a děti), se neskutečně vleče, příběh se vůbec nikam nevyvíjí, nikam nesměřuje, celý snímek je zmatený, jednotlivé části příběhu splývají do sebe... Jediná emoce, kterou snímek vyvolá, je zlost, kterou máte na sebe, protože jste na ten film šli. Vážně netuším, jak se takové snímky mohou dostat do distribuce nebo dokonce na festivaly. Za mě nejhorší film 53. karlovarského festivalu.

    • 6.7.2018  11:02

    Připomíná to trochu Humans of Prague, Humans of New York a podobné. Jedno místo na světě a příběhy osob trávících léto právě zde. Vzpomínky, vyprávění nebo střípky jejich životů právě tady a teď u jezera. Kaleidoskop světů jednotlivých postav - teenagerů, postaršího pána, dětí, zaměstnanců i vedení - které spojuje právě jedno rekreační středisko. Každý příběh nás přenese jiným směrem, chybí zde však pro dokument naprosto zásadní přesah mimo jednotlivé osoby. Pořád tedy postrádám důvod, proč vlastně takové snímky vznikají.

    • 6.7.2018  08:57
    Mars (2018)
    *

    Tohle fakt bolí, zejména proto, že potenciál ten film měl vážně obrovský. Nápad vzít pár Čechů na mezinárodní misi a vytvořit kvalitní komedii založenou na parodování velkých bijáků z vesmíru, kde, daleko od Země, hrdinové přicházejí na rádobyhluboká moudra a uleptané pravdy, mohl být skvělý. K tomu nadějné charaktery, kvalitní herecké obsazení, můj oblíbený Jiří Havelka! No...a absolutně, absolutně vůbec nic z toho nevyšlo! Snad jen ze dva dobré vtipy by šlo ocenit a Vendy je chvílemi opravdu kouzelná, celý ten film ale upřímně vůbec nedává smysl a poenty vyšumí do prázdnoty Marsu. Jako by si po pár kvalitních myšlenkách celý štáb začal jet na drogách a vzdal jakýkoliv ohled na diváka nebo ambici přinést smysluplný film.

    • 5.7.2018  18:09
    Hráč (2011)
    **

    Oleg Sensov je určitě úspěšný režisér a osoba, které si neskutečně vážím, bohužel tento snímek se vůbec nepovedl. K první asi tři čtvrtině nemám co dodat - příběh o klukovi, který chce být nejlepší v hraní hry Quake a zároveň tuší, že to takhle celý život nepůjde, je fakt dobrý. Co tam však dělá ta druhá půlka, díky níž se děj úplně rozpadl, to fakt netuším.

    • 5.7.2018  17:59
    Donbas (2018)
    ***

    Donbas, místo zasažené válkou, o kterou již média nemají zájem, a místo zrodu samozvané Doněcké lidové republiky. Do její každodenní absurdity se vydáváme v dokumentu původně vystudovaného matematika Sergeje Loznicy, který nám servíruje koktejl bizárností, hororu i násilí. Setkáváme se s tvrdou propagandou, pečlivou tvorbou fake news, hádkami na zasedání místní vlády, tvrdou šikanou mezi vojáky i okolím nebo fraškovitou svatbou. Zajímavý osobitý pohled na tuto často přehlíženou oblast, o němž však nevím, co přesně chce říct. Zároveň doporučuji si předem pro lepší orientaci ve filmu přečíst alespoň pár základních informací o donbaském konfliktu.

    • 5.7.2018  17:22
    V Mosulu (2018)
    *****

    Jana Andert, talentovaná reportérka a dokumentaristka, se vydává doprostřed Mosulu, mezi jednotky Golden Division a přímo do přední linie bojů s Islámským státem. Z první ruky tak zprostředkovává záběry z předních linií, ze samotné armády, která patří k jedné z nejprestižnějších v oné oblasti, z každodenního života místních obyvatel a z místních stanů zdravotníků. Andert se daří výborně přenést místní atmosféru, každodenní čekání v sutinách města, blízkost výbuchů, sebevražedných atentnátníků i sniperů, na což ovšem vojáci Golden Division reagují profesionálním chladem a rychlou akcí. Místní jsou postupně zatlačeni do nebezpečných oblastí, kolem leží spousta mrtvých těl, běžná irácká armáda utíká z boje. Jednotky ISIS zabírají jejich pozice a Golden Division se ocitají v obklíčení. Jana Andert přináší obrovsky silné svědectví, které dovede probudit z otupělosti, k níž mnohé diváky dohnaly často neautentické televizní reportáže.

    • 4.7.2018  23:48
    Obloha (2017)
    ***

    Snímek bez zprávy, bez charakterů a bez konceptu, ale jak prohlásila režisérka - to přece není potřeba. Spousta hvězd a pár úvah nad nimi, okouzlující záběry, fascinující podívaná. Letní večer v trávě a zírání na oblohu "naživo" však snímek nenahradí.

    • 4.7.2018  09:53

    Připomíná to táborovou bojovku, ale tentokrát na ostro, v panice a s desítkami mrtvých. Ocitáme se uprostřed kempu na norském ostrově Utøya. Od prvního výstřelu prožíváme společně s postavami více než hodinu vyhroceného boje o život, plnou zmatku, strachu a nejistoty. Netušíme, co se děje, odkud přijde výstřel, kolik útočníků je a kam utéct. Každá minuta je nekonečná a pomoc nepřichází. Vidíme umírat mladé lidi a to, že jakékoliv neuvážené rozhodnutí se nemusí vyplatit. Na Utøye došlo k mnoha chybám, zejména ze strany policie, která reagovala příliš pomalu, a následky byly fatální. Snímek, bolí a nenechá nikoho se nadechnout. Divákům však nepřináší jen další drastický biják, ale hlavně zprávu, že je sice chyba žít stále ve strachu, ale nebýt na rizika připraven, je chybou mnohem větší.

    • 3.7.2018  21:08

    Šest příběhů, které se, jak už to tak bývá, postupně proplétají. Scénky plné humoru, nápadu, kvalitních hereckých výkonů a výborného střihu pobaví a dohromady tvoří snímek, za který se Poláci rozhodně nemusejí stydět. Bohužel, jednotlivé postavy a situace mají z mého pohledu o dost větší potenciál, který zůstal nevyužit. I tak stojí za zhlédnutí.

    • 3.7.2018  20:22

    "Co když půjdete jinam, co když půjdete do Prahy? Vy pořád žijete v tom výběžku, tady jim to můžete klidně házet přes stůl... Telata!", volá se svou typickou laskavostí na studentky střední odborné školy jejich učitelka. Vandsdorf. Město skoro na konci světa a čtyři studenti různých oborů. Nic jako dřív nás provádí krátkou, ale důležitou částí jejich života a starostmi, které jim toto životní období v tomto prostředí přináší. Snad i proto je nejčastější reakcí diváků v prvních minutách pobavení, chvílemi přerůstající až ve výsměch. Tyto reakce však velmi brzy opadají, při bližším kontaktu si jednotlivé postavy získávají obdiv a respekt. Přestože se jejich odpovědnost vůči každodenním školním povinnostem rovná téměř nule, s životními výzvami se dovedou poprat mnohem sebejistěji, silněji a samozřejměji než mnozí jejich velkoměšští vrstevníci z generace mileniálů. S obrovským respektem sleduji také dospělé, kteří se v jejich životě vyskytují - jejich učitele a vychovatele, kteří se dovedou skvěle vžít do situace svých studentů a nebýt pro ně pouze nechápajícími pedagogy, kteří se tváří, že škola je vše. Své studenty chápou stejně, jako je chápou Kokeš s Tasovskou, kterým se tak podařilo přinést nejen spoustu důležitých otázek, ale také autentickou a přitom velmi nadějnou zprávu z končin jednoho z českých výběžků.

    • 3.7.2018  10:30
    King Skate (2018)
    ****

    Byla to jedna velká jízda. A to doslova. Zkopírovali pár amerických obrázků skejtu, doma v dílně vyrobili desky a kolečka, postavili rampy a překážky, napsali pár prosebných dopisů do velkých západních firem. A ono to fungovalo. Kolem skateboardu se v 70. a 80. letech vytvořila úzká komunita srdcařů, pro něž skate představoval svobodu, kamarády a cíle se posouvat dál. Šimon Šafránek dovedně kombinuje silné záběry z těchto let se současným vzpomínáním tehdejěších aktérů nejen na samotný sport, ale na tehdejší dobu v Československu, vztahy uvnitř komunity nebo proč někteří i přes možnosti nechtěli ze země odejít. Je obdivuhodné, jak dokonale Šafránek proniká do této subkultury a přenáší její atmosféru na plátno. Samozřejmě k tomu obrovsky napomáhá skvělý výběr hudby, uslyšíme The Clash i Mekyho Žbirku. Film, jehož příprava začala kampaní na Hithitu je pro mě zatím nejpříjemnějším filmovým překvapením letošního roku.

    • 2.7.2018  21:52
    Holky sobě (2018)
    **

    Příběhům o silných ženách, jejich přáteství a síle bojovat s každodenními těžkostmi i osudem vždycky držím palce. A Lisa, manažerka restaurace, jejíž úspěch stojí na holkách v krátkých tričkách a velkých výstřizích, a všechny místní pracovnice působí na první pohled jako holky, které jen tak nic neskolí a které umí stát při sobě. S pribývajícími minutami snímku však bohužel zjišťujeme, že tyto postavy jsou jediným zajímavým prvkem snímku, zbytek je naprosto průměrná americká komedie, která svým postavám nedává žádnou možnost se rozvíjet a odhalovat tak potenciál, který mají. V mezidobí film akorát ukazuje všechny muže jako neschopné pasivní povaleče topící se v depresích, bezcitné choleriky a opilé nadržence. A to je přece hrozná škoda. Půlhvězdička navíc za vtipnou a okouzlující Haly Lu Richardson.

    • 2.7.2018  19:39
    Houpačka (2018)
    **

    Znáte ten pocit, když vám někdo nedopoví příběh, když vám nedořekne důležitou informaci, nebo když jenom nevíte, jak dopadl film? No a teď si představte tento pocit asi v tisíckrát šílenější a krutější verzi, když nevíte, jak to vlastně je s vaší vlastní dcerou, zda je vůbec naživu. Celá rodina se tváří, že někde cestuje, a ač je vám devadesát, nejste úplně mimo a víte, že je něco fakt špatně. A o tom to celé je, sledujeme tuhle zvrácenou libanonskou rodinu a každodenní bolest stáří. Celé se to táhne, není zde ani trochu nadhledu, radosti...jen trocha dojetí Antoina v okamžik jeho narozenin na pár sekund zpestří děj. A do toho čas od času slyšíme z rádia zprávy o postupu ISIS. Rozumím tomu, že stáří je těžké a v životě není moc radostí, ale nemyslím si, že se to musí podávat tímto rozvlekle drastickým způsobem.

<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace