kotilion

Remake kultovního italského hororu z roku 1977 od Daria Argenta si vzal na paškál talentovaný Luca Guadagnino (Call Me By Your Name). Půjčil si hlavní premisu, ponechal kostru, zbytek osekal a na pevných základech originálu vystavěl zcela odlišný film. K prachobyčejnému dojení slavného snímku tak rozhodně nedošlo. Jádro příběhu je stejné, americká dívka (Dakota Johnson) se vydává do poválečného Berlína studovat prestižní taneční konzervatoř. Jak je zřejmé od prvních minut filmu, s učitelkami není něco v pořádku a závan čarodějnictví na nás dýchá z každého rohu. Tvůrčí tým navíc upustil od pestrobarevné stylizace originálu a nabízí chladné a prázdné, přesto vizuálně opojné prostředí. Kamera hrdiny snímá z podivných úhlů, rychle se otáčí, sleduje odrazy v zrcadlech, prudce zoomuje a se střihy se také nešetří. Vše vyvolává dojem neustálého sledování postav zvenčí a evokuje přítomnost čehosi nadpřirozeného. Hudba Thoma Yorka, frontmana skupiny Radiohead, je nepřekvapivě úžasná, nadmíru hypnotická a udržuje vaši pozornost a soustředění v jinak chaotickém světě. Samotný horor pak vychází jak z celkové atmosféry filmu, příběhu a v neposlední řadě i tuctu nekompromisně brutálních scén. Nová Suspiria není jen vizuálně dokonalá, ale nabízí abstraktní a překvapivý příběh, plný vrstev. Zasazení do poválečného Berlína není náhodné a kultem čarodějnic v tančení škole děj nekončí. Moc a její využívání k sobeckým účelům je úzce spojena s nacistickým Německem a postava doktora, jenž přežil holokaust, má ve filmu větší roli, než se zdá. Ať jde o choreograficky perfektní tančení scény, historické detaily či hororové pasáže, vždy je v pozadí něco více. Brutální přepálené finále nahání husí kůži a je jen sladkou tečkou za novou ambiciózní hororovou klasikou. 8/10

Naprosto jedinečný scenárista Charlie Kaufman, jenž napsal pecky jako Being John Malkovich, Adaptation a Eternal Sunshine of the Spotless Mind, se již podruhé ujmul také režie a spolu s Dukem Johnsonem nám nadělil stop-motion animované drama Anomalisa. Film nás zavede do surreálního světa, ve kterém sledujeme příběh osamělého experta na zákaznické služby Michaela. Snímek není snadno uchopitelný a nejde moc psát o příběhu, aniž bych se dotknul některých jeho významových rovin. Michael již od prvních interakcí se svým okolím působí uzavřeně a dává najevo, že mu jsou dané konverzace nepříjemné. Všichni lidé jsou na Michaela přehnaně milí, on sám ovšem o jejich laskavost nestojí. Postupem času u něj můžeme postřehnout známky narcisismu, misogynie a krutosti. Zprvu navíc působí Michael ublíženě a my jako divák s ním máme tendenci soucítit, jen aby se ukázalo, že on je tím, kdo někomu blízkému ublížil. A právě výše zmíněné motivy jsou perfektně vyobrazené také skrze animaci. Všechny postavy až na tři výjimky namluvil stejný dabér a mají shodné obličeje, což podtrhuje Michaelův pocit, že všichni ostatní jsou stejní. Lidmi opovrhuje, nerozumí jim, a i když to nedává vždy najevo, chová se egocentricky. V jádru každé emoce je skryt sobecký pud. Anomalisa je tak komplexní dekonstrukce některých lidských vlastností, je neuvěřitelně originální, nápaditá a atmosférická. Jen je těžké se sžít s postavami a musíte sledovat pozorně, abyste si odnesli i nějaké ty emoce. 8/10.

Oceňovaný rumunský snímek režiséra Cristiana Mungiua nám přiblíží jeden den života dvou vysokoškolských studentek Otilii (Anamaria Marinca) a těhotné Gabiti (Laura Vasiliu) v komunistickém Rumunsku osmdesátých let. Gabita jde podstoupit nelegální potrat a její loajální kamarádka ji v tom pomáhá. Samotná tématika potratu je citlivá, nepříjemná a vydala by na dosti depresivní film. 4 měsíce jdou ovšem mnohem dál. Režisér se nezaobírá pouze potratem samotným, ten je ve filmu sice v popředí, ale v celkovém vyznění filmu tak trochu druhořadý. Snímek nám primárně podává komplexní obraz o pokřivené době a režimu, v kterém hrdinky žijí. Fungování komunistického Rumunska, mentalita lidí a situace, do kterých je režim přímo či nepřímo dostává, hrají první housle, i když jsou v samotném snímku zobrazené spíše v detailech. Film je naprosto zdrcující, jedna extrémní situace střídá další, postava Otilii se nikdy nezastaví a vše se propadá do stále větší temnoty. 4 měsíce jsou naprosto silná, lidská, emotivní a zdrcující podívaná. Film je vizuálně dokonalý, plný skvělých kompozic, přirozeného nasvícení a středně dlouhých záběrů. Bez hudby. Kamera často následuje protagonistky zpovzdálí a my jen čekáme na další problém, který se jim připlete pod nohy, nebo ho přinese jejich jednání. Obě herečky jsou dokonalé a finální scénu bychom mohli řadit k těm nejlepším. 4 měsíce jsou naprosto úžasný film, z kterého se budete oklepávat hodně dlouho po jeho konci. 9/10.

Christopher Nolan je režisér, jako žádný jiný. Ve svých vysokorozpočtových filmech předvádí věci, na které by si jiní filmaři netroufli, či by jim studio jednoduše nedalo peníze. Nikdo nemá momentálně v Hollywoodu takovou tvůrčí svobodu, jako právě on a využívá ji náramně. Z rukávu sype jeden originální projekt za druhým a snímky Following, Memento, The Prestige, Inception, Interstellar či Dunkirk se výrazně zapsaly do kinematografie. Jeho nejnovější film Tenet je doposud největší a nejambicióznější projekt. Velkolepý špionážní akční sci-fi thriller s Johnem D. Washingtonem, Robertem Pattinsonem, Elizabeth Debicki a Kennethem Branagem nemá v kinematografii obdoby, což nutně neznamená, že to musí být bezchybný film. Hezky postupně. Tenet je Nolan na maximum. Vše, co režisér umí, je tu absolutně bravurní, a naopak neduhy jeho předchozích filmů jdou cítit ještě více. V Tenetu režisér opět, stejně jako u všech svých předchozích filmů vyjma Batmanů, pracuje s časem. Nacházíme se ve světě časových paradoxů, ve kterém dokáží určití lidé invertovat entropii objektů, lidí a možná i světů. Zjednodušeně, spousta událostí v Tenetu jde proti toku času. Vybudovaný svět je opravdu uvěřitelný, vědecky pravděpodobně podložený a neobyčejně zajímavý. Inverzní akční scény jsou působivé, hudba naprosto hypnotizující, kamera skvělá a speciální efekty dokonalé. Nikdy nemáte pocit, že se něco děje před zeleným plátnem, vše vypadá skutečně. Příběh je opravdu komplexní a rozhodně nejde vstřebat na jedno posezení. U Počátku jste například museli vnímat několik paralelně souběžných dějů, přesto vám byly prezentovány lineárně. Tenet je jinde. Film šlape na první pohled chronologicky, lineárně, ale činy hrdinů ovlivňují události, jež se už staly. Divák tudíž musí myslet paralelně. A aby toho nebylo málo, to, že je název filmu palindrom, není náhoda. Nolan stvořil bezprecedentně fascinující hříčku, kterou je radost rozebírat, analyzovat a snažit se pochopit. Nezbývá než smeknout, že se něco takového vůbec podařilo uchopit. Má to ovšem jedno velké ale. Jde strašně moc cítit, že Nolan vymyslel první samotný koncept a až následně chtěl vyprávěl příběh. Motivace postav jsou hrozně jednoduché, emoce se celý film nedostaví a zápletka s Elizabeth Debicki a Kennethem Branagem je vyloženě lacině napsaná. Nolan nikdy neuměl psát dobré ženské postavy a v Tenetu to platí dvojnásobně. Elizabeth má přinést do filmu emoce a je kolem ní postavena jedna zásadní zápletka, nic bohužel nefunguje tak, jak má. Nezbavil jsem se vykonstruovaného a umělého dojmu, což mi bránilo se do filmu ponořit i „srdcem.“ Záleží tak na vás, jak moc vám stačí hlasitý, chytrý, originální, nápaditý a jedinečný bombastický film, který je ovšem emocionálně vyprázdněný. Tenet je Nolanova nejefektivnější atrakce, ale nikoli nejlepší film. 8/10.

Na střeše (2019) recenze: Známý český herec Jiří Mádl již podruhé usedl za režisérské křeslo a podle vlastního scénáře natočil film Na střeše. Musím se přiznat k českým filmům mám jisté předsudky, za poslední dobu mě žádný českých film neuchvátil. Díky doporučení kamaráda a skvělým recenzím jsem dal filmu Na střeše šanci a zašel jsem do kina. Nelituji toho. Na začátku filmu nám jsou představeny dvě postavy, jednou z nich je sedmdesátiletý bývalý profesor češtiny Rypan v podání Aloise Švehlíka (tuto roli měl původně hrát dnes již zesnulý Jan Tříska). Druhá hlavní postava je vietnamský mladík Song, kterého hraje debutující herec Duy Anh Tran. Kvůli jistým důvodům nabídne profesor Rypan mladému Songovi bydlení v jeho bytě. Ve filmu primárně sledujeme soužití dvou diametrálně odlišných postav. Na střeše je příjemný film, který balancuje na hranici mezi komedií a dramatem. Za celou dobu mě film ani jednou nenudil, humor je dobře dávkovaný a trefný. Primárním tématem filmu jsou rozdíly mezi jednotlivými postavami a jejich překonávání (podobně funguje třeba Eastwoodovo Gran Torino). Nejdříve mají postavy různé předsudky, ať už technologické, morální či etnické. Tyto předsudky se díky jejím nabývajícím zkušenostem pomalu rozpadávají. Oceňuji Mádlovu snahu, zabývat se důležitými tématy, jako je nelegální pobyt uprchlíků v Česku. Tyto témata v českých filmech mockrát nevidíme. Vše je podáno hravě, komediálně a nenásilně. Ovšem veliké množství témat zapříčiňuje malou hloubku, jakou daná témata mají. Za 90 minut to prostě lépe vykreslit nešlo a ve finále to ubírá na výpovědní síle snímku. Je zde plno pod-zápletek a postav, které nejsou pořádně využity, nebo se na ně v průběhu filmu zapomene. Na střeše je velice komorní snímek, většina stopáže se odehrává v jednom bytě. Mádl a kameraman Martin Žiaran se film snažili natočit zajímavě, přicházejí s pěknými kompozicemi a nápaditými místy na umístění kamery. Na střeše je výborně natočený a skvěle zahraný film, která má co říci. Jeho nesoustředěnost z něj nedělá zásadní událost, ale návštěvu kina doporučuji. 7/10

At Eternity's Gate (2018) recenze: Francouzsko-americký snímek At Eternity's Gate vypráví životní příběh jednoho z nejvlivnějších a nejuznávanějších malířů historie, Vincenta van Gogha. Film zrežíroval Julian Schnabel a legendárního malíře ztvárnil Willem Dafoe, který za svůj výborný herecký výkon obdržel nominaci na oscara. Dále ve filmu hraje například Oscar Isaac a Mads Mikkelsen. At Eternity's Gate není standartní „naučný“ životopisný snímek, tvůrci podobně jako Vincet zvolili odlišný přístup a film natočili opravdu jedinečně. Dění filmu bez nějakého pevného vzorce postupuje v čase, mezi jednotlivými úseky (akty) máme jakousi pauzu v podobě černé obrazovky (většinou zhruba pět sekund), kterou doprovází nějaká Vincentova úvaha. At Eternity's Gate nemá příliš hustý děj, jde spíše o jakousi meditaci. Polemizuje nad otázkami umění, jeho přijímání společností, smyslem umění a jeho nesmrtelností. Film je především vizuální podívanou, barvy snímku jsou opravdu nádherné. Kamera se neustále pohybuje a z netradičních úhlů snímá objekty, postavy či krajinu. Většinu stopáže nemáme dobrý přehled o prostoru, a proto se soustředíme jen na daný záběr, který je nám předkládán. Tím „přehledem o prostoru“ nemyslím to, že bychom nevěděli, kde se daná scéna odehrává, ale máme horší ponětí o velikosti místností, jednotlivých vzdáleností objektů, okolí dané scény atd. Díky tomuto přístupu nás snímek nutí všímat si detailů a užívat si daný záběr, aniž bychom k němu potřebovali nějaký dějový kontext. Jsou tím zvýrazněny rysy postav a krása krajiny. Spojením této filmařské techniky s krásnými barvami působí film velmi magicky. Podobně jako Vincetovi obrazy. At Eternity's Gate není snímek pro každého, je dosti nedějový, zvláštním způsobem natočený a poskládaný. Já jsem ovšem velmi rád, že se tvůrci pokusili o vytvoření výjimečného stylu a atmosféry pro odvyprávění příběhu výjimečného umělce. Podařilo se. 7/10

Jak již název napovídá, tento historický film nám dává příležitost nahlédnout do zákulisí jednoho z nejkontroverznějších a nejnapjatějších rozhodnutí moderní politiky. Ve filmu jsou použity nějaké real footage záběry, ale nejedné se o čistokrevný dokument. Film se odehrává v roce 2016 a sledujeme zákulisí vedení dvou kampaní. Kampaň pro opuštění Evropské unie Spojeným královstvím vede Dominic Cummings, kterého ztvárnil Benedict Cumberbatch. Naopak kampaň na setrvání v EU vede Craig Oliver v podání Roryho Kinneara. Větší prostor tu dostává B. Cumberbatch, z jehož pohledu primárně sledujeme dění filmu. Oba dva herci jsou velmi charismatičtí, skvěle udrží divákovu pozornost a dodávají filmu jistý šmrnc. Tvůrci se snažili, aby byl film „stylově“ natočený a podařilo se jim to. Máme tu Cumberbatchovi monology, které jako by vypadly z televizního Sherlocka, nějaké montáže a skvělou hudbu. Častokrát se ve filmu objeví kamerové přelety, či rychlé zoomy. Tento režijní styl a stopáž 90 minut dělají z Brexitu opravdu přístupný film, který by měl bavit i diváka politikou nepolíbeného. Nějaký hutnější, pomalejší a propracovanější přístup by mohl všechny témata a události prohloubit a dokreslit, ovšem cíl vidím spíše v oslovení co největšího počtu diváků. A to se tvůrcům daří. Hlavním důvodem, proč by se měl na tento film každý podívat je samozřejmě jeho obsah. Brexit je významná událost našeho období a film pozadí této události vykresluje opravdu věrně. Snaží se poukázat na nové trendy v politice, které jsou obecné a můžeme je vidět v každé zemi. Patří mezi ně fake news, digitální politika, sociální sítě, vypjatost, nenávist, imigrace a manipulace. Brexit je velmi aktuální film (vznikl jen 2 a půl roku po referendu, za což si také zaslouží uznání), který nenásilnou, realitě věrnou a zábavnou formou poukáže na důležité věci, které by měl o politice každý vědět a dávat si na ně pozor. Udělejte si 90 minut čas a pusťte si Brexit. K dispozici je třeba na HBO Go.

Beautiful Boy (2018) recenze: Kniha Beautiful Boy, kterou na základě svých životních zkušeností napsali David Sheff a jeho syn Nic Sheff, sloužila jako předloha pro stejnojmenný snímek. Kniha i následný film zachycují životní situace, které prožíval David S. a jeho syn Nic v době, kdy byl Nic závislí na pervitinu. Režie se ujal režisér Felix Van Groeningen. Technická stránka filmu je povedená, kamera není nikterak výjimečná, ovšem svůj účel plní a film dobře vypadá. Nica ztvárnil talentovaný herec Timothée Chalamet a role jeho otce se ujal Steve Carell. Oba dva herci hrají výborně, ale scénář jim často hází klacky pod nohy (vysvětlím později), které jim nedovolují zahrát nějakou komplexnější scénu. Nejlepším aspektem filmu je zachycení drogové závislosti a přiblížení života závislého a jeho okolí. Nic a jeho závislost není vykreslena vysoce odstrašujícím způsobem, jak často bývá zvykem. Nic není žádná otlučená, agresivní postava, která by kvůli drogám musela páchat vysoce trestné činy, jako například přepadení. Drogová závislost tu je zobrazena dosti reálně. Film se v první řadě věnuje Nicovu otci Davidovi a přibližuje nám, jaké strasti prožívá rodina a okolí drogově závislého. V centru dění jsou tedy drobné krádeže, problémy se školou, „selhání výchovy“ a překonávání závislosti. Všechny negativní vlivy a problémy drogové závislosti nám jsou prezentovány věrohodným způsobem, který se nesnaží zbytečně šokovat, ale pořád je odpudivý. Ovšem, tam kde se tvůrci snažili až příliš, je emocionální dopad na diváka. Každá scéna, každý rozhovor působí strašně vypjatě, jako kdyby v nás tvůrci chtěli uměle vyvolat co nejvíce emocí. Celý film působí strašně vykonstruovaný. Máme tu obrovské množství flashbacků, která nám ukazují Nica jako šťastné dítě, abychom neustále viděli jeho životní selhání. Mnohdy je ve filmu použita hudba, která se do situace nehodí a snaží se naše pocity přehnaně umocnit. Toto „emocionální vydírání“ a některé nehodící se monology typu: „Chyběl si mi víc, než Slunci chybí Měsíc“ sráží celkovou kvalitu filmu. Beautiful Boy ve výsledku zůstává průměrný. 5/10

Bird Box je apokalyptický horor režisérky Susanne Bier, kde postavy, z nějakého důvodu (nechci spoilerovat), musejí mimo budovy chodit se zavřenými oči. Mnozí tento film připodobňují k Tichému místu (A Quiet Place), které také mělo premiéru minulý rok. Oba filmy fungují koncepčně stejně. Vytváří apokalyptický svět, kde musí lidé žíti s nějakým znevýhodněním a v tomto nepříznivém světě tyto filmy zkoumají otázky a hodnoty mateřství, rodiny a rodičovství. Tiché místo tento unikátní koncept využívá výborně. Bird Box bohužel ne. Zvuk je ve filmu obstojný, obraz moc neuchvátí. Zrežírován je film velmi obyčejně a nudně. Nezaregistroval jsem jediné nápadité či zajímavé řešení nějaké scény. Unylá režie podrývá všelijaké pokusy o atmosféru či napětí. Hororová část filmu většinu stopáže nefunguje. Jediné obzvláštňující tvůrčí řešení vidím u struktury filmu. Sledujeme dvě časové linie, které se bez pevně daných pravidel střídají. Tato struktura pomáhá udržovat tempo filmu. Nějaký významnější důvod jsem pro toto rozhodnutí nenašel. Hlavní role se zhostila Sandra Bullock, která film bez problému utáhne, ale nějaký výrazný herecký výkon nepředvedla. Největší slabinou filmu je jeho scénář. Jak jsem psal výše, Bird Box je konceptuální horor. Snaží se o přesah, konkrétně o komentář k rodičovství. Tento přesah ale působí, jak kdyby byl do filmu na sílu našroubován. Postavy dělají rozhodnutí a pronáší repliky, které se těchto témat týkají, nic ale nevychází přímo z dění filmu. Jednotlivé myšlenky jsou divákům podávány pomocí doslovných dialogů. Na začátku filmu nějaká postava jiné postavě vzkáže moudro o rodičovství, o 50 minut později si ho ona druhá postava uvědomí a její promluva symbolizuje vývoj charakteru (z kterého bychom si měli něco odnést). Tímto stylem je psané celé příběhové jádro, které je obaleno hororovými prvky. Ovšem tyto dva aspekty filmu spolu moc nesouvisí. Průměrná režie a špatný scénář, dělají z Bird Boxu nevýrazný film, který nic kromě zajímavé myšlenky nepřináší. Raději Tiché místo. 3/10

Favoritka se odehrává na počátku 18. století v Británii. Většina děje filmu je zasazena do paláce, kde sledujeme „souboj“ lady Sarah (Rachel Weisz) a její sestřenice Abigail (Emma Stone) o přízeň královny Anny (Olivia Colman). Královninu přízeň chtějí obě ženy využít ve svůj osobní i politický prospěch. Všechny tři hlavní herečky předvádí perfektní herecké výkony, nejvíce exceluje Olivie Colman, která i přes grotesknost její postavy ji svým výkonem dodala emocionální hloubku. Nejvíc pozornosti na sebe ovšem strhává samotný režisér. Jedná se sice o první film, ke kterému si Y. Lanthimos nenapsal svůj vlastní scénář, ale jeho rukopis (jak režijní, tak scénáristický) je znát v každé sekundě. Favoritka funguje podobně jako například Humr. Y. Lanthimos vezme nějakou situaci, témata a myšlenky a vše vyžene do absolutního extrému. My jako diváci pak sledujeme absurdní až skoro karikaturní situace, ve kterých krásně vyplouvají na povrch různé sociální, politické a lidské problémy. Tím, že je vše vystřelené do extrému, má divák možnost jednoduše analyzovat dané koncepty a nápady a film je přesto zajímavý, dokonce i dost komediální. Chladný přístup Y. Lanthimose a jeho kameramana postavy snímá skoro jako zvířata. Postavy působí, jako by byly poháněny pouze živočišnými pudy a nic, než kýžený cíl je nezajímalo. Favoritka především kritizuje šlechtu, touhu po moci, válku a postavení žen ve společnosti. To vše za pomoci extrémních situací. Ženy jsou mimo palác vnímány pouze jako sexuální objekt, o životech vojáků se rozhoduje v absurdně jednoduchých dialozích, při kterých je patrné, že nikoho nezajímá, co se s nimi reálně stane. Yorgosův unikátní přístup, perfektní režie a moderní dialogy spojené s historickými kulisy, krásnými lokacemi, dobovými kostýmy, černou komedií a skvělými hereckými výkony dělá z Favoritky výbornou a zábavnou společenskou satiru. Velmi doporučuji. 8/10