R´Hell

Gravitace je vizuálně nesmírně přitažlivé dílko. Cuarónovi se podařilo zhmotnit prostředí plné osamělosti, nekonečnosti a krásy která prostupuje celým vesmírem a se kterou musí bojovat každý astronaut. Mezi své hrdiny postavil těžkou volbu, oba musí projít životním rozhodnutím, jehož důsledky jsou zajímavým způsobem převedeny na city diváka. Na první pohled chuťovka pro mainstreamového i náročnějšího diváka, na druhý se začínají loudit myšlenky, že aby Gravitace fungovala, Sandře nesměl přát snad celý vesmír. A jen tak mezi námi - doufala jsem v jiný konec. Sečteno a podtrženo, George Clooney je pořád neskutečný sympaťák a trochu hype Gravitace rozhodně potěší.

Letní komedie každým coulem, což také ale znamená, že kromě linie, která popisuje kontrast mezi Čechy a Moravou, pár vtipů a Terezy Voříškové pro pány ani nic nenabízí. Hlavní hrdinové nejsou špatní, příběh je ovšem poměrně plochý, nikam nevede a zobrazení mého rodného koutu kraje mě vedlo k pousmání. Celkem příjemný film, jednou však stačilo. A neříká sa vinica, ale vinohrad!

Guilty pleasure no. 1. Přímé, nenáročné, zábavné, asi netřeba víc komentovat.

Dobrá kriminálka sázící hlavně na autentičnost a přirozenost, která je podporována jak záběry běžných denních úkonů, tak zvýrazněním šumů a zvuků v pozadí. Komplikovanost vztahů a rozmanité osobnosti hlavních postav a jejich skryté záměry (přičemž i důraz na postavy vedlejší) jsou skutečným kořením v televizním seriálu. Gillian Anderson je skvělá, tahle role jí byla ušita na tělo. The Fall směle konkuruje jiným seriálům, nicméně úplné špičky, na kterou řadím například seriál Luther, nedosahuje.

Mám pocit, že musím zavřít i oči, které nemám, protože jinak je po dlouholeté školní docházce (a vš studiu zeměpisu k tomu) docela těžké překousnout zvraty, jež se vymykají veškerým fyzikálním zákonům. Jenže o fakta tu nejde. Sunshine je v první řadě povedené sci-fi, které díky své jedinečné, chvílemi mrazivě klidné, atmosféře upoutá až do konce. Z čeho se skládá tento koktejl přitažlivosti nevím, snad je to psychologie postav nebo fascinující zobrazení vesmíru, jeho hluboké nicoty v níž člověk nic neznamená a kde vše hraje proti němu, nicméně smekám klobouk, byl to skvělý zážitek, Danny Boyle.

Hon je odšťavňovač emocí. Ačkoliv část filmu probíhala celkem předvídatelně, nemohla jsem se ubránit hluboké lítosti, která mě provázela téměř po celou dobu sledování. Režisér výborně vykreslil atmosféru maloměsta, kde se všichni znají a lidé jsou náchylní k ukvapeným závěrům a odsuzování a kde, pokud se jejich predikce ukáží jako mylné, sveřepě odmítají připustit si vlastní omyl. Hlavní hrdina se zmítá v kruhu, z něhož není úniku, ať dělá, co dělá a divák může jen bezmocně žasnout a dumat, zda kdyby se něco podobného stalo v jeho okolí nechal by se také unést davem... Herecké výkony jsou naprosto uvěřitelné, výsledný dojem však kazí pochyby o jisté vykonstruovanosti příběhu; není přece možné, aby po traumatu tohoto druhu dítě prošlo jen vágním rozhovorem s psychologem a pak mu každý věřil a vůbec nikdo se nezastal dříve oblíbeného prověřeného učitele a přítele...

Dobrý film, dobré výkony a výborný příběh. Ale za ten příběh patří ovace Goldingovi, v tomto podání je trochu slabší. Jinak je to dílo, které připomíná, jak křehká je rovnováha ve společnosti. 70 %

Skoro mi po tom dlouhém sledování dochází slova. Atlas mraků mě nadchnul, jako jeden z mála nových velkofilmů, které jsem v poslední době viděla byl tak, tak... poctivý. Ano, asi tímto slovem by se dal celý film nejlépe shrnout, divákovi je naservírováno ze všeho, z čeho se film jako celek skládá, jen to nejlepší. Fascinující je, že se v několika minutách po sobě mine skvělá komedie, současná akční scéna a sci-fi a nejen, že to není nijak rušivé a zavádějící, naopak je to sestaveno tak, jako by to by to byl naprosto běžný postup, jen vyšperkovaný k dokonalosti. Malé příběhy se průběžně složí v jeden velkolepý a i když přiznávám, že mi to na konci nevzalo dech, jak jsem původně očekávala, nebyla jsem ani trochu zklamaná. Atlas mraků je totiž film, na jehož konec se nečeká, tady si divák může vychutnat každou minutu a i po třech hodinách nebýt otrávený nebo rozmrzelý, a to je poměrně unikátní. Možná i díky právě této vyváženosti se Atlasu mraků nedostalo ani jedné nominace na Oscara; američtí akademici přece jen upřednostňují velkolepé a nejlépe co nejméně avantgardní dojáky, avšak evropského diváka koncept tohoto filmu může jen příjemně potěšit. A ten soundtrack!

Srovnání se Sherlockem překvapivě není vůbec od věci. S tím seriálovým má Ripper Street společný typ znělky a spád děje, s tím filmovým prostředí. Však sám seriál se odehrává v době, kdy svého detektiva Doyle vpustil do ulic Londýna. Zarputilý a spravedlivý inspektor Reid, se sympatickou tváří Matthewa MacFaydena, seriál táhne, ale jeho přátelé mu, až na Američana, pouze sekundují. Ripper Street chybí opravdu výrazný hrdina, nejlépe ten záporný, úplně nejlépe sám Jack. Uvidíme, jestli se dočkáme. Prozatím je to příjemná, tematická a poctivá kriminálka. Nic víc, nic míň.

Upřímně, moc se mi líbí ten pohádkově důvtipný příběh, který sepsal Tolkien a proto mě film, postrádající spoustu skvělých momentů, až tak nenadchnul. Naštěstí hlavní hrdina, Bilbo, si v podobě výborného Martina Freemana vybojoval mezi mnoha výraznými postavami skvělé místo, takže to celé opravdu působí jako cesta jeho a trpaslíků a ne jako prequel Pána prstenů, který je Tolkienovu rukopisu vzdálený. Peter Jackson se snaží zachovat formát, se kterým začal a co si budeme povídat, kouká se na to dobře, i přes příliš dlouhou stopáž. Jsem zvědavá, jak se Jackson popasuje s dalšími dvěma díly.