HanaSolo

Tenhle podivný snímek pracuje s divákem ve dvou rovinách. V první rovině jako nepříliš originální rodinné drama (říznuté imigrační, generační a LBGT+ problematikou), ve kterém si všichni řeší své osobní problémy a těmi zároveň řeší i situaci rodiny jako celku. Ale protože si hlavní hrdinka zpočátku vlastně ani neuvědomuje, že nějaký problém má, pracuje snímek i s rovinou akčního sci-fi filmu, který funguje jako katalyzátor změn v rodinném systému. A tak nějak mimochodem i k zastavení veškerého zla… V této druhé rovině se dá nalézt ledacos recyklovaného, ale i relativně neokoukaného. Od pocty asijské kinematografii, či popkultuře jako celku přes množství opravdu bizarních nápadů, které ale bohužel přes kvantitu zdaleka nevyčerpaly svůj kvalitativní potenciál… Což je velká škoda.  Film tak neustále cyklí někde mezi rodinným dramatem a akční sci-fi šíleností a osciluje tak někde mezi totální nudou a udiveným "whats the fuck" diváka. Ten je ale bohužel ještě před druhým dílem otrávený největším průšvihem tohoto snímku, a tím je silně přepálená stopáž. Zcela jistě originální skládanka bizarností, ale vcelku působí jako nijak extrémně oslňující kousek.  PS. Scéna s kameny mě oslovila nejvíc.

Představte si naivní muzikály Jacquese Demyho, jen místo pastelových barev věčně nasraného týpka z Girls, nebo lépe Kylo Rena z Hvězdných válek, který společně s Howardem z BBT zaprodává dítě (jednoho z nich) hyberbolowému galaktickému impériu. Dceru, která vzešla z opery, americké stand-up komedie, bulvárních plátků a olizovaných genitálií a chodidel zpívající Marion Cotillard. Ano - opravdu, sopranistky Cotillard, která ale zároveň odkazuje jak na střípky Demyho muzikálů, tak na křehké výjevy připomínající francouzskou kinematografii jako Pěna dní Michela Gondryho nebo Štěstí Agnés Vardy.  Malá Anette, obdařená darem, nebo spíš prokletím své slavné "polyamorické" rodiny, je svébytnou kombinací Gepettova Pinnochia, panenky Chucky a Saoirse z Písně moře. Jen ke svému tesknému zpěvu nepotřebuje mámin kožich, ale reflektory pódií. Přesně jako rodiče. Jako rodiče, které sláva svedla dohromady a stejně tak zničila, když se Anettin otec místo svých povinností a kormidlování potápějící se lodi vztahu, nechal pohltit vztekem a rozhodl se raději “chlastat rum” jako kapitán Jack Sparow. Že už jste to někde někdy viděli? Ale kdeže...Období kurev skončilo. Jde se na vraždy!  Ano, zápletka je vskutku triviální a já sice mám poměrně velkou fantazii, navíc nechovám příliš v lásce muzikály, ale jsem velkou obdivovatelkou Caraxových filmů. Místy jsem se však obávala, že se nervově nezhroutil Driver v roli Henryho, ale právě Carax. Zhruba dvě hodiny a deset minut jsem si přidržovala čelist a utírala sliny… a odolávala stému “Cože?”, protože život snímku vdechne až malá Anette… Tenhle Caraxův počin je bizarní mozaika složená z mnoha již viděných banálních filmových klišé, ale přesto je 100% originální…a možná i bolestně sebereflexívní.

Nepopírám, oddělit Allena od jeho snímků je opravdu těžké, obzvláštně když jste ročník, který je měl možnost sledovat až po této kauze. Allen je pojem a jeho persona je neodmyslitelnou součástí jeho tvorby. Navíc, jak zaznělo v dokumentu, tento režisér opravdu dokázal vytvořit prostředí, ve kterém si divák se svými vlastními neurózami nepřipadal tak sám. Ale stejně tak nedokážu oddělit manipulativnost tohoto dokumentu od aktérů, kteří ho mají na svědomí. Proto mě ani tento dokument neodradí od úcty k tomu, co Allen vytvořil na stříbrném plátně. Proč? Netroufám si říci, jestli Allen Dylan něco provedl, nebo ne, ale soucítím s ní, ať už se stalo cokoliv. Z jednoho prostého důvodu, jakékoliv trauma v dětském věku (byť “jen” to, že dítě stojí mezi dvěma znesvářenými rodiči) může být pro život devastující. Násilí na dětech, obzvláště to sexuální, je hanebná věc. Odporná a zavrženíhodná, protože dítěti minimálně poznamená, možná i zničí celou budoucnost. Ale to, že HBO natočí prvoplánový dokument o režisérovi “predátorovi” a podporuje tak bojkot jeho tvorby, ale přitom na své vlastní platformě aktuálně uvádí jeho snímky (Deštivý den v New Yorku), je minimálně k zamyšlení. K zamyšlení o tom, že pro všechny aktéry dost možná větší roli hrají peníze, než samotné Dylanino trauma.

Otázku, jestli raději nepít a zůstat ještě osamělejší, nebo nezřízeně chlastat a mít aspoň těch pár pohodových kámošů, kteří jsou na tom stejně (bídně), si kladu už mnoho let. Že je alkohol globální problém, silněji ukotvený v jistých nejmenovaných zemích, už asi není žádné tajemství. Že je to legitimní a společensky tolerovaná droga, která je leckdy levnější, než voda a zajímavější než realita, odhalí až osobní průzkum. Prozatím jsem u: „Normální je nepít, tak jdeme jenom na jedno.“ Žel bohu, naše maličká republika se drží na předních příčkách této nechvalně proslulé hitparády. Proč? Protože alkohol je vhodné pít při jakékoliv příležitosti! Chlast, pojatý jako akademický průzkum, se mi líbil z jednoho prostého důvodu: bez zbytečného moralizování na malém vzorku čtyř mužů ukazuje, že alkohol umí být jak dobrý sluha, tak i špatný pán a ty po sérii okének až vitrín Z NIČEHO NIC nevíš, na které straně této barikády vlastně jsi. Zpočátku je to hra, jako běh s basou kolem jezera, ale později bojuješ o práci, manželku, zdraví nebo život. Ono Katovo proslulé: „Všechno je pod kontrolou, jen ne všechno pod mojí,“ zde platí dvojnásob. Skvělé jsou rovněž naznačené možnosti, kam se s lahví v ruce může piják vydat - je to jakási potenciální mapa alkoholikova. Naznačená „ukvapená“ démonizace alkoholu (viz. nevěrná žena Martinova, která veškeré vztahové problémy hodí na jeho domnělý alkoholismus a nakonec samotný Martin, který se místo udobřování rozhodne pro finální opileckou euforii, která by hypoteticky ve fikčním světě nebyla poslední), alkohol jako zábava (samotný průzkum a stmelení přátel, školácká hra s basou), nebo alkohol jako podpůrný produkt (excelentní výkony učitelů ve škole, seznámení starého mládence Petera se ženou, nebo úspěch úzkostného studenta při zkoušce) a pak samozřejmě destrukce (dobitý Martin, kterého najde vlastní syn na ulici, pomočení Nikolaje v manželské posteli a Tommyho smrt). Chlast bez nadbytečného mravního ponaučení ukazuje, že alkohol je jen tekutina v láhvi. Nicméně, důležité je, kdo tu láhev drží a jak s ní naloží. (Případně jestli se naloží.) Protože jako katalyzátor funguje alkohol skvěle! Záleží, co chce člověk urychlit (včetně vlastního konce). PS. Ale Mads Mikkelsen zraje jako víno :-D

Náckovská Casablanca dotažená do absurdní (ne)dokonalosti propagandistického významu, jehož "poselství" je zapouzdřeno do populární kinematografie prostřednictvím dojemného příběhu Paula a Hanny. Seznam největších tehdejších úspěchů vedl Die Goldene Stadt / Zlaté město (1942) s prodanými 12,5 miliony vstupenek (dále to byl Der weiße Traum / "Bílý sen" a právě Die große Liebe / Velká láska). Přesto film nebyl až tak přijímán, jak je o něm tradováno. Nejen OKW, ale i mladí diváci vytýkali postavě Hanny, kterou ztvárnila Zarah Leanderová, snad všechno, co člověka napadne. Od stáří, přes sobeckost, až po nemanželský sex. Paulovi, jako letci Luftwaffe, byl tento akt lásky sice taky vytýkán, ale zachránila jej jeho oddanost vlasti a službě i přes jeho sobecké zamlčování okolností jeho ranního zmizení do "Luftu," či zrušení svatby. V Goebbelsových denících se našla dokonce věta: "Göring správně usuzuje, že pokud poručík Luftwaffe nevyužil takovou příležitost, prostě by nebyl poručíkem Luftwaffe. (...) V tomto případě se můžeme spolehnout na Göringa jako na většího odborníka na Luftwaffe a nebudeme se muset obávat jakýchkoli problémů s jurisdikcí." Hotovo. Tečka. Postoj k sexu Třetí říše vyřešen. Záměrem filmu bylo oslovit vojáky a udržovat jejich oddanost válečnému úsilí a ženám vydržet situaci a věnovat se svým mužům. Díky své kráse, kouzlu a sexuální přitažlivosti vyvolávaly herečky kosmopolitní atmosféru nezbytnou pro komerční úspěch filmů doma i v zahraničí. Prostřednictvím toho měly podpořit sílu žen, které ve trpěly odloučením od svých mužů, měly zdůraznit nadřazenost války nad vztahy. A ač film původně nebyl zaměřen na mladé publikum, tak ani to, že Hanna došla "osvícení" a stala se nakonec dobrou nacíčkovic ženuškou, "neobměkčilo" srdce mladých německých diváků a snímek byl i přes svou komerční úspěšnost vyhlášen A.U. Sander pátým nejhorším filmem mezi léty 1933 - 1944.

Tragický příběh - ovšem nejtragičtější je na něm ten prolog, přidaný po 13 letech moudrými soudruhy, který referuje o smířlivém konci příběhu člověka drceného kapitalistickou společností, který přece diváka v těchto letech nemůže zaujmout. Ovšem krásy české země, ty bezpochyby, ať je režim jaký chce.

Scheiße! Tohle je víc, než přehlídka vybraných německých vulgarit. Vhled do světa malého děvčete, které si vztekem snaží získat lásku, protože jinak se mu žádného citu nedostává, je zároveň sondou do zoufalství všech lidí v systému, kteří se lásku malému narušiteli snaží zajistit. Naprosto sdílné tempo je téměř paralelou ke vzteku malé Benni. Nenechá Vás vydechnout. Díky zprostředkování informací skrze ošetřující pracovníky, kteří mají být pro Benni autoritou, je tvořen pocit, že malá hrdinka je neustále obelhávána. Divák se tak střídavě napojuje na lásku hledající a vzteklou Benni, ale i na frustrované pečovatele, kteří se jí snaží onu lásku zajistit. Beniino agování a absence dovysvětlení traumatu diváka zase staví do rozporu týkající se Benniiny matky, která je vykreslena podobně (byť v menší míře) jako její dcera. Tedy jako ne příliš odpovědná, ale lásku hledající. "Jen" ta míra možné odpovědnosti za vlastní (nebo něčí) život je poněkud rozdílná. Snové sekvence, mísící se vzpomínkami, proložené růžovou barvou, která (společně s motivem plyšového draka) evokuje pozůstatky Benniiny nevinnosti, jsou výborným zpomalujícím prvkem. Ovšem s vědomím toho, že přijde něco nového. Další mokré povlečení. Další ruka na obličeji. Další záchvat. Další hospitalizace. Další ústav. Další rodina. Další zklamání. Další slzy diváka. Benni trpí, ano. Ale dokazuje, že pokud chce, může volit (a ruka miminka na obličeji, budiž tomu důkazem). Bohužel, v jejím narušeném dětském světě byla důvěra nahrazena zlostí. A tak kolotoč frustrace roztáčí zas a znovu. Povedený debut.