Fíma

Film vás vtáhne v první minutě a pustí až u závěrečných titulků a možná si ani neuvědomíte, jak dlouho vlastně trval. Snad mžik, snad věčnost, snad jeden lidský život. Tohle je jeden z mála filmů, co mě opravdu chytil, co se do mě prostě trefil. V lidských dějinách se stále opakují tři příběhy... no já myslím, že jich bude víc, ale tenhle vydá za tisíc jiných.

Tento film mi prostě vyrazil dech. Je to jediný film, na který jsem se podíval hned dvakrát po sobě, protože jednou mi to nestačilo. Nabízí se tu srovnání s filmem Schindlerův seznam a pochopitelně s knižní předlohou. Možná to bude tím, že jsem dříve viděl film, ale v klasickém dilematu knížka vs. film je skóre vzácně vyrovnané. Je ale pravděpodobné, že pravý důvodem bude atmosféra knihy a filmu. Knížka si totiž paradoxně (alespoň mně se to zdálo) drží větší odstup. Autor píše sám o sobě, o svých zážitcích, svých příbuzných a známých, ale je vidět, že krátce po válce člověk asi neuměl tak niterně prožívat nebo spíše sdílet to utrpení a bolest, že byl prostě mnohem více "nad věcí", přesněji řečeno, že byl tou spoustou hrůz už skoro otupělý. Film je za to hodně osobní a hodně působivý. Tady se nabízí to srovnání s Schindlerovým seznamem. I zde bych nechal utkání skončit smírně. Možná už jen proto, že v seznamu nám přijde zvrácený Amon Göth, kdežto v Pianistovi se zvrátil celý svět.