Devadesát Dva

Jak žít. Tahle minisérie je naprostá nádhera, slast, neučí jen "jedeme tam a tam a jdeme tam vařit", jako spíš žít, poznávat, chápat, nejen, co to je být mužem, co to znamená vařit, co znamená rodina, nebo být Italem, nebo s čím se dnešní kultura a mužství/ženství potýká, líbí se mi i, že tu jdou hodně z cesty v hledisku klasických konceptů, sledujeme lidi, kteří vaří a pracují v komunitě, která je jejich rodinou, protože skutečnou nemají, kriminálníci, co dělají pizzu, nebo specifické slavnosti určitých oblastí, nebo či snad jen stařenku, která chodí a sbírá byliny venku, ze kterých dělá chutné jídlo chudých (typický sentimentální moment pro Gennara, kdy si nostalgicky vzpomene na svoji mámu). Dva přátelé se po letech vrací do Itálie, aby prozkoumali a zhodnotili nejen tyhle otázky. Gennara Contalda znám už delší dobu, jeho entusiasmus a gooffy side pro vaření a život jsou nakažlivé a je to už nějakou dobu zpátky, co jsem dost ujížděl na tom, jak snadnou a skvěle přístupnou dokázal pro mě tento člověk, co zkrátka miluje na obecné rovině, udělat italskou kuchyni. Antonia Carluccia jsem znal méně, o to je smutnější, že celou dobu člověk myslí na fakt, že už není, protože mezi Gennarovými videi je jedno, které vám po téhle show vhání slzy do očí. Oba vařili na světové úrovni, ale tohle je spíš jen třešničkou na dortu jejich života, přátelství, kde představují jednak svoje Italství, jednak vaření, jednak hodnoty, lásku, jak to souvisí s jídlem, show zkrátka přechází ve filozofii, kde sledujeme mnohdy i dva odlišné pohledy na věc v mnoha otázkách... jejich nekonečné vzájemné rýpání a rozkol, myslím si, že kontrast těchto osobností, kdy Gennaro mnohdy zosobňuje víru, lásku, rodinu, zábavu, zatímco Antonio je leckdy ubručenější, ale taky hlas určitého rozumu, komfortu, který "žije pro jídlo" a právě skrze něj se oba setkávají - vždy skrze lásku k jídlu. I zde si nemůžou odpustit typické popichování a vždycky je funny to sledovat. Věřím, že bez toho rýpání, bez konfliktu ani žádný řádný opravdový vztah nemůže fungovat, to pak není vztah, to je politika... tohle je upřímné přátelství, které spojuje, během kterého se člověk učí o životě, o tom, jak žít a jak říká Antonio, o jídle, jež je "druhá nejlepší věc v životě". Překvapivý přesah něčeho na první pohled tak obyčejného. A jestli jste neviděli, vřele doporučuji. Minimálně vám to zvedne náladu. RIP, Antonio.

I s odstupem pár dnů je obtížné vypíchnout jeden moment. UFC 300 bylo samo o sobě sleeper, lidi remcali, že nedali dohromady lepší card a já jsem říkal, že mě i main event přijde zajímavý. A jak to dopadlo, he, chytrolíni? (mimochodem aktuálně 16 hodnocení s perfektními 100%) (...) Max Holloway, jakoby vršil jen úrovně toho, co ho dělá víc a víc OG, ať už je to ukazování toho, jak blokovat jeho vlastní údery Ortegovi během zápasu, nebo box bez dívání Calvina Kattara, tentokrát přichází s další instant klasikou, se zápasem, který má v kapse, jenže namísto toho, dokroužit a slíznout smetanu vítězství Max udělá TOHLE: pointing his finger to the ground, as he always does, challenging oponent, giving Gaethje chance to win the fight, o váhovku výše a vteřinu před koncem - tohle bylo jak z filmu. Coldest and most gangster moment. MMA world lost their fuckin shit. True BMF. Ale nutno dodat, že Justin hned na konci prvního kola schytal kick, který mu zlomil nos a kompromitoval ho do konce zápasu. Ale to k tomu holt patří. (...) Pereira mě překvapil, jak málo dal Jamahalovi prostor k tomu cokoliv udělat. Jamahal šel dolů rychleji, než jsem čekal a to jsem popravdě Hilla dlouho cenil a vyzdvihoval, že ho lidi podceňují. Jenže je to striker a být v postoji s někým, jako je Pereira, double GLORY champ a teď i double UFC champ, jeden z nejsmrtelnějších levých háků v historii, touch of death a taky fyzikalita jeho postavy, u které dodnes nechápu jak byl schopen splnit limit pro MW. Jeho frame je obrovskej i na LHW. Khaby Lame Celebration = iconic. (...) Weili měla kompromitovaný match taky, když přiškrtila Yan Xiaonan na konci prvního. (...) Tsarukyan je dickhead, just saying. Respect to MVP for pointing it out. (...)  Bo Nickal, chápu, je sice star budoucnosti UFC, ale i tak mi přijde jako diss dávat ho nad jména, nad kterými byl, když je pořád green af.  (...) BJP. Jirka, podle mojí sestřenky "Jen žvaní a žvaní a má prostě štěstí a ránu jako prase. Víc bych za tím nehledala". Podle mě je Jiří madman, co dělá věci jinak a jeho soupeře to zkrátka často vyvede tak z míry, že jim to velmi brzy sebere sebevědomí a vítr z plachet. Rakič Jirku sice kropil dost dobře lowkickama, který mu v prvním kole zrasily front leg, ale Jirka jen pushoval a pushoval a bylo očividné, že když se trefí Rakič, Jirka to "nějak sežere, slipuje", zatímco když se trefil Jirka, Rakič to prostě očividně nedával. Ten rozdíl v síle byl patrný. Aleksandar potřeboval být perfektní celý zápas, ale za ty jeho zbytečné útoky posledních pár let si myslím, dostal slušnou čočku a může konečně zavřít hubu. Jirka působil příliš odhodlaně, jeho energie byla prostě v tom bodě, kdy působila, že by ho nic jen tak nezlomilo. Cítil jsem, i když dostával ty údery, že, jak sám říkal, aby člověk mohl vyhrát, musí se vystavit tomu nebezpečí, odhodlat se pro to jít. Kritika Jiřího konstantně sklouzává ke stejným repetitivním povrchním větám lidí, kteří nikdy sport ani netrénovali. Nechápou jako subtle je úroveň na tomhle levelu. Jirka definitivně nebyl champ náhodou. Definitivně není TOP v divizi náhodou. Ale lidi ho pořád budou kritizovat, stovky a tisíce lidí, za to, že jeho obrana je špatná a má ruce dole a Poatan ho tak vypne. Jo, možná. Jiří je zkrátka pojem, hateři budou hatit, v MMA světě (i meme) a i když není úplně typickým představitelem českého nebo světového MMA, pořád je představitelem a velmi zajímavým a koneckonců pro českou MMA ikona, získat pás je už samo o sobě absolutně šíleným mezníkem, když se nám sotva povedlo protlačit pár fighterů do UFC, kteří byli schopní vůbec se tam držet a drží v nějakém, průměru, nebo růstu, úrovni. Jirka, speciálně skrze jeho mentalitu a přístup, je mnohem dál. A je to to entertaining af. (...) Aljo x Kattar. Meh. (...) Kayla x Holm, nevím, jak dobrá je Kayla, nikdy jsem neviděl žádný jeji fight, ale je to Double Judo Olympic champ. Tady jsem dostal trochu ochutnávku, ale Holly Holm je 42, past prime, UFC jí dalo všechny příležitosti světa vyhrát znovu titul, po ikonickém headkicku Rondy. (...) Diego Lopes se čtvrtým fightem, třetí finish v řadě, okolo stejných časů. minuty a půl v prvním kole, týpek má sestřih jako nikdo a je wild, jako nikdo. Diego Lopes je future of division a nepřestává mít fascinující výkon za výkonem, stejně jako nakažlivý positivismus. I love this guy. (...) Renato Moicano na mikráku je vždy comedy gold, takže ho chcete vidět vyhrát, protože tenhle člověk začne mlít do mikráku, cokoliv, co se mu hodí a je v tom self-promotingu fakt dobrej. Být to na jiné card, asi by jeho fight i post fight strhl víc pozornosti, ale funny detail je, že interview zmínil i Jordan Peterson, asi skrze Moicanovo "If you care about your fucking country, read Ludwig von Mises and the six lessions of the Austrian economic school, motherfuckers!" (...) "I CANT- AFFORD- TO FUCKING- LOSE!" (...) Jessica Andrade x Marina Rodriguez. Don't give a shit. (...) Bobby Green x Jim Miller. Tady stojí za pozornost asi hlavně fakt, že Jim Miller je jediný, kdo se účastnil UFC 100, UFC 200 a UFC 300, je to veterán s nejvíce wins a nejvíce fights v historii organizace. Longevity. Jim je cool, ale je to průměrný fighter, který se k titulu nikdy ani nepřiblížil, zatímco načasování umožnilo třeba Pereirovi, v rozpětí jednoho roku, mít tituly ze dvou váhovek a to potom, co je v organizaci sotva pár let. (...) Deiveson Figueiredo x Cody Garbrandt. Podle mě skvělý matchup, který ukázal, kde oba stojí. Cody je prostě past prime, jeho krátká éra šampiona byla přerušena drtivými KO a teď má problém být byť jen v průměru divize. Deiveson oproti tomu sice je očividně trochu menší, ale Deus Da Guerra nemusí nikomu nic dokazovat, po čtyřech back to back titulových fightech s Brandonem Morenem. Ve věku 36ti sice Deivesonovu skoku a snaze ve vyšší váhovce příliš nerozumím, ale třeba se snaží si na závěr přilepšit. Good fight, tho.

Respekt za to školení v oblasti "yes means no" na konci. Jimmy Carr je pro mě relativně nový objev, teprve druhý standup v relativně krátkém čase, co jsem s ním viděl, ale začínám si docela dost užívat, že koncentruje svůj záměr hodně, podobně jako Gervais, na nekorektní humor, respektive na to jak na něj a jeho chápání nahlížet, protože, zdá se, v dnešní přecitlivělé době je to vždycky jak svěží vzduch, když si někdo inteligentní dokáže dělat srandu z toho, že lidi jsou prostě blbci a ignoranti, co se naštvou, protože něčemu nerozumí, nebo to není po jejich (a ještě se o tom ani nedokáží normálně bavit). Klidně bych si to někdy brzy dal znovu a cením si toho přístupu a nelehkých témat a voleb, které musí každý komik učinit. Vím, že jsem se hned několikrát dost nahlas zasmál (hlavně tomu, jak jsou ty vtipy mířeny, než tomu, že by byly tak úderné) a to se jen tak nestane. 8/10