Devadesát Dva

Tom Ford má na kontě jen dva filmy (a tenhle vyspoiluju až do konce, protože to koneckonců píšu více pro sebe, s jednou trash pandí vyjímkou, než pro ostatní), ten první jsem viděl už roky zpět, ale nedal mi moc důvod k tomu se do 'Nocturnal Animals' nějak bezhlavě pustit jako by to byl nějakej "must see". Stylem je to dost podobný snímek. Susan (Amy Adams) je polarizující žena, která má všechno, perfektního manžela*, peníze a práci, ale není happy. Její ex Edward (Jake Gyllenhaal), spisovatel, který se snažil ji vést k umění (kterému se s ním nevěnovala, ale teď věnuje), jí pošle text, který zrovna napsal po skoro dvaceti letech co nebyli v kontaktu. Román bude publikován, ale chce, aby si jej přečetla první a kdyby měla připomínky, má jej kontaktovat na mail, na konci dne to byla ona, kdo jej inspiroval k tomu ho napsat, yada yada yada... Susan mu pár let zpět sice volala, ale típnul jí to a tak teď žije s hňupem (Armie Hammer), *který ji podvádí a nemá na ni čas, protože je busy ježděním po venku a prcáním děvek a ani se to nesnaží příliš skrývat, protože prostě jen vypadá dobře a stabilně (vždycky je něco, co dělá muž dobře a žena na tom může stavět, odpouštět mu, nechat ho). Susan s očekáváním víkendu se svým manželem má nakonec prázdnou postel, protože ten odjel na trip, a jelikož v noci nespí, začne číst Edwardův příběh. Ten začne dost drsně, Edward popisuje sebe, coby Tonyho a Susan a jejich dceru, v dost protahovaném a nepřijemném encounteru, jedou někam na výlet, ale v zapadlým vidlákově, kde ani není signál je parta místních buranů víceméně srazí z vozovky a pak obě ženy odvlečou od jejich manžela a co se stane je ve vzduchu od začátku. Tonymu se podaří ze situace dostat, následně jde na policii a na vyšetřování případu je přidělen Bobby Andes (Michael Shannon), ten, jelikož toho moc v životě mimo práci nemá, se snaží případ vyřešit a postupně odkrývá jednoho pachatele za druhým, nicméně čas utíká a vyšetřování se vleče, u největšího grázla se nepodaří najít dostatek důkazů a Bobby je nakonec dokonce nucen skončit s prací (ale nebojte, pouze oficiálně, Bobby věci dokončuje), protože má rakovinu (mezitím Susan napíše Edwardovi email, jak z příběhu teče a že by se s ním chtěla vidět, na což jí později Edward odpoví, ať jen řekne kdy/kde). Bobby a Tony mezitím berou spravedlnost do svých rukou. Je očividné, že tato fikce je jakousi reakcí na "realitu", proto jsem celou dobu čekal, o čem je Tonyho utrpení. Zajímavým dílkem skládačky je, že Susan šla na potrat s Edwardovým dítětem, když už s ním nebyla, když už si brečela na rameno svého nového nabíječe a nejvíc ji trápilo, co si bude Edward myslet a najednou BUM, stojí v dešti přímo před klinikou a všechno ví. Takže odsud asi vše můžeme chápat. Tonymu se nakonec podaří završit svou pomstu, ale při finálním střetu je oslepen a pak se nedopatřením postřelí a umírá. A stejně tak, jak Susan čeká v restauraci na Edwardův příchod, my vůbec nevíme, která bije a co nás čeká a jak jsem se i bál, zde film končí (kurva). Ne, že bych byl naštvanej, naopak mi to přijde geniální, ale stejně vám vrtá hlavou, co se stalo s Edwardem. Zabil se, nebo ji chce jen vytrestat a nechat samotnou čekat. Film skvěle prolíná vrstvy, "současnosti", Edwardova příběhu a vzpomínek na minulost Edwarda a Susan, někdy až do míry, že kopíruje stejné pozice postav, prolíná je naskrz. Soundtrack se hodně podmanivě blíží specifickou atmosférou k hitchcocovským věcem, co dělal Bernard Herrmann. Hned několik herců tu má neskutečný role. Aaron Taylor-Johnson prokazuje, jak neskutečnej range jako herec má, tentokrát v roli  násilníka (vlastně hlavní bad guy) a tupýho vraha, kterého hraje s tak odevzdaným ignoranstvím, až je to absolutně perfektní. Dalším perfektním je casting Michaela Shannona, pro kterého byl tenhle film zatím poslední a druhou nominací na Oscara, v dost podobné vedlejší "radikální" roli, jaké mu sedí nejvíc: "Bobby?" "What?" "Are you getting into trouble for all of this?" "Hell, I don't know. I don't really give a shit. I'm dying, remember?" Do jisté míry mi ten film připomíná 'No Country for Old Men''. Tom Ford se nechal slyšet, že by následující dvě dekády, po své bohaté kariéře módního návrháře, rád natáčel filmy. Tak uvidíme, tentokrát po tom už skočím, protože tohle stálo za to.

Krásná filmařina, krásný film.Traumatizované holky nachází útočiště u prvního muže, který jim přijde do cesty a udělá jednu věc správně, v tomhle případě to byl Aladár a jeho ruka na rameno zlomené Kláry. Aladár je 42-letý doktor, který žije sám, těsně po druhé světové válce. Má za sebou koncentrák a teď se ocitá v smutné osamělé realitě, protože ztratil svoji rodinu, ale neužírá se tím, protože život jde dál, což je jedna z věcí, co dělá jeho jako postavu tak super - že si nestěžuje, život jde dál a on ho bere, jak se mu ocitne před rukama - když vám život dá citrony, udělejte z nich něco, třeba citronádu, ale do té doby budete mít jen citronovou náhražku, jakou pijí na začátku filmu. Klára jsou ty citróny. A tím nenarážím na to (její citróny), že tenhle příběh je, platonická Lolita, jak píše POMO (mimochodem jeho komentář ten film shrnuje krystalicky přesně). (...) Inteligentní šestnáctiletá Klára, která  je nasraná na celej svět, protože žije u tety a máma je někdy pryč, se potýká s podobným problémem osamění, jenže odmítá přijmout realitu, dokud nenarazí na Aladára (aka Alda, mimochodem je moc roztomilé, jak se oba konstantně oslovují, drahá, drahoušku, zlatíčko atd.) platonický vztah dvou lidí s podobnými ránami přeroste v jakousi adopci, kdy Aldo hraje roli strýčka-otce. Klára se celým srdcem upne na osamělého doktora a její láska ukáže i jemu cestu (líbí se mi i třeba kontrast toho, jak se sblíží, Aldo jí napíše dopis, když je pryč ve městě, aby se podívala na jeho fotoalba, ale že je musí schovat, než přijde a on sám je vidět nemůže, Klára vidí jeho rodinu, před válkou a leží se slzami na koberci). Ten vztah je nádhernou drobnokresbou ukázán jak v malých detailech, tak v silných scénách a momentech - ten pohled, když ho sleduje při holení, to zděšení, když zjistí, že není vedle ní v posteli (Aldo ihned pochopí, že nemá smysl tomu odporovat) a pak mu řekne, aby ji probudil, pokud se rozhodne odejít (byť jen do vedlejší místnosti) a ten děs, když ji požádá, aby s ním šla do sirotčince, hrát si s dětmi, učit je. Klára je, jak jsem už řekl, inteligentní a snaživá a krásná, překládá knihy, čte je, a zpočátku má drsnou slupku, jenže velmi brzy se ukazuje, že jako všechny traumatizované osoby, je otevřená ke snadné manipulaci. Nicméně, navzdory populárnímu myšlení, Aladár není někdo, kdo by toho jakkoliv zneužil, jeho postava je tak proklatě nádherně kladná, něco jako Maximus v Gladiátorovi, ale to samozřejmě nic neznamená, když žijete ve společnosti a nejste jako ostatní, vždycky budete podezřívaní, ukazování prsty. A jakoby toho nebylo málo, film můžete utnout po půlhodině a vidět ho jako nádherný kraťas o tom, jak si dva lidé pomohli. Nebo pokračovat na další hodinu a sledovat, jak se to postupně vrství a kam to půjde? Komunismus přichází, protože toho není málo. Nebudu už spoilovat hlouběji, i tak to dělám jak prase. Ale opět, film, co má duši. A Maďaři opět bodují. Divím se, že Abigél Szőke už dávno neuzmul Hollywood. Za ten závěr před koupelnou u dveří má člověk skoro chuť dát pět, je tam opravdu spousta takových drobných, silných scén a hodně to drží ta drobná krásná empatie mezi hlavními postavami, která ale tak nějak pořád balancuje ve vzduchu ohledně toho, "bude sexuální" (a nejvíce sexuální se nakonec stane vlivem strachu Kláry z toho, že by měli Alda odvést, když se drží v potemnělém pokoji, v náručí, a ona ho začne líbat na kliční kost a na krku...). Fuck it, dávám pět. A přitom taky film, okolo kterého jsem kroužil už pár let.

Muž si na den půjčí v půjčovně koček kočku, následující den ji má vrátit. Když ji nestihne vrátit, narůstá mu denně dluh. Nicméně, když se vrátí na místo, půjčovna tam už není. Kafkovský laděný příběh plný drobných malých podivností má v restaurované podobě a s předabováním postav, kde hlasy mnohdy i nesedí, včetně zvláštních "trhaných střihů" a přetáčení dost netradiční nádech. Od Juráčka jsem kdysi plánoval přečíst jeho monumentální soubor deníků, ačkoliv už jsem pár jeho filmů viděl a zase tolik jich nenatočil, přišlo mi to nad moje zájmové síly, ale po dílech jako je tyhle ten zájem o tohohle autora definitivně stoupá. Moc pěkně nasnímané. Hodně i dobovka, v zachycení typických byrokratických poměrů a přitom i česká nová vlna, takže to vše spíš bublá pod povrchem. "Vlastnost, kterou se člověk liší od zvířat na pět." - "Rozum." - "Neee, kázeň!"

Lanďák v jeho přirozeném hereckém/ukecaném projevu, kde se Stella Zázvorková (pro mě archetyp děsně otravné báby v každým filmu) snaží svému synovi Tondovi, traktoristovi (který ale stráví celý film v obleku, ježděním v bahnu ve své volze) vnutit holku přes inzerát. Pod nátlakem si tady Tonda s jistou Janou (Jorga Kotrbová v té době byla výstavní) dopisuje. Tonda za ní následně jede, aby ji dovezl domů na večeři a uspokojil tak kafrající mámu (která beztak byla i důvodem skonu jeho otce) ale nedopatřením se kvůli škodolibým kamarádkám Jana Pazderková stydí a okřikne Tondu, když na ni vejde do jejího pokoje a vidí ji polonahou (což vidí její kamarádky oknem). Lanďák vlastně kraluje tím, jak je jeho postava neschopná se řádně vyjadřovat a od Jany tak po své typické slovní motanici ve vzteku odjede, ale cestou náhodou nabere v dešti Květu z Prahee, která následně souhlasí s tím, že na večeři pojede a pro mámu předstírá, že je Jana. Jenže během těch chvilek se do sebe Tonda s Květou tak trochu zahledí, ačkoliv je už z jedné dřívější scény jasné, že Květa je v komplikovaném vztahu s jiným mužem. Vše se ale zkomplikuje, když se skutečná Jana objeví. Lanďák hraje celou dobu tak nějak "ženský mě nezajímají", protože ho jeho přítelkyně zradila a vzala si jeho kamaráda. Ale spíše než komedii a její občasné humorné vsuvky jsem to vnímal jako pohled do tehdejších poměrů, vztahů, dohazování, praktičnosti na úkor všeho ostatního, všechny tyhle české komedie jsou o srovnávání s tím, jak se mají sousedi, to čecháčství. Ale Lanďák to neskutečně táhne a ani nemusí dělat moc.

"No cocaine, no therapy." Líbí se mi Nealovy nástupy, žádný "hello, thank you, how are you" ale rovnou k věci. 'Crazy Good' je o poznání svižnější a humornější, než 'Blocks', taky protože Neal nenápadně zmíní, že je na tom mentálně lépe, což ale může stejně jako při sexu být někdy "you fuck like poor or fuck like father left me quite bit of money". Jako člověk, co v minulém standupu ukázal i footage toho, o co vše se v rámci mental heath pokoušel, je vždy uplifting vidět někoho, kdo se na to dívá, jak to je. Celý standup je standartnější, nejdřív si dělá srandu z influencerů, pak z náboženství, z toho jak se dnes každý ohání traumatem, jakoby to byl "pocit dne", aby pak přešel do delšího segmentu, kde rozebírá, jak všichni, co někam něco posunuli, včetně atletů, vědců, spisovatelů, rapperů, byli a jsou vlastně mentálně narušení (a následně to demonstruje na malých nevinných příkladech, třeba, že Tiger Woods byl lepší hráč golfu, když během hraní současně píchal všechny ty ženský). Takže vlastně, možná to, že je váš život na nic, nebo v něčem špatně, je vlastně možnost, znamení, impuls, že z toho může vzejít i něco dobrého, velikého.

Taky mě štve ten tlak, na vztahy a rodinu, ten fakt, že musíte zajistit emocionální stabilitu, vzájemně a pak vlastně zjistíte, že je to celé fake, že možná vaše nejlepší vzpomínky jsou jen lži, které před vámi skrývá ten, kdo je vám nejbližší. Neal to má v hlavně vlastně dost srovnaný, i když pořád opakuje, že je s ním něco špatně, ale stejně jako žena v publiku mu řekne, že to není jeho chyba, je to jen o štěstí (6%) a jakou motivaci má vlastně muž? Všechno je proti vám, jste postradatelní, jste meme, jste bolestivý nástroj, skučící pant, skučící kus dřeva, v mlýně bolesti. Tenhle standup jsem ale nevnímal tak depresivně, chytil jsem Neala ve správnej čas. Vnímám to zkrátka stejně jako on. Speciálně to "Would you rather be right or happy?" (hits me same way as him) Já tolik předstírat nedokážu a čím starší jsem, tím míň to dělám. Nevěřím, že tím, že jste na někoho fake mu ukazujete a projevujete empatii. Tohle má být nejtintimější a nejdůležitější část vašeho života - jak ji můžete žít ve lži a předstírání? Jaký smysl to má, vědět, že realita není to, co tu oba předstíráte? Note: Ano, beru fakt, že některé informace mohou být v rámci standupu akt a nemusejí odpovídat realitě, bylo mi to připomenuto třeba u Taylor Tomlinson, kterou zde Necrotongue zmiňuje, která má kontradikce v některých informacích ohledně svých vystoupení a vše to tlačí a staví na tom traumatu nevěrohodným způsobem, který funguje jedině, pokud jí věříte, že je to pravda. 'Blocks' jsou možná nejvíce existenciální standup, co jsem kdy viděl, ale na humor taky dojde.

Ísland... grand, is it? Asi nejvíc ne-islandsky působící film, co jsem viděl, ta snaha o to být international je tu přeci jen trochu vtlačená. Jednak je to anglicky a islandštinu tu člověk slyší možná tak v přízvuku (který jsem ale u rozhovoru odbavovací přepážky chytal s malým úsměvem) a v horké lázni a pár záběrech krajiny, ale jinak jakoby nic. 'Northern Comfort' se točí okolo skupinky lidí, kteří mají panický strach z létání. Svoji fóbii se snaží vyřešit tím, že navštěvují ekvivalent AA, 'Fearless Flyers', kurz, který se chystá otestovat svoje účastníky finální zkouškou letu na krátkou vzdálneost na lokaci, tam chvíli pobýt a pak letět zpátky. Jenže vše se samozřejmě zkomplikuje a u každého trochu jinak. Postupně trochu odkrýváme životy a motivace postav a film jede v klasickém mixéru, kdy se zápletka zamotává a komplikuje, jenže holt to není Guy Ritchie. Nebylo to špatné, řekl bych, že je to o něco málo slušnější, než odráží zdejší hodnocení, ale chybí tomu větší výraznost vlastně v čemkoliv. Je to roztáhlá věcička, na kterou se dá dívat, když se vám nechce příliš věnovat pozornost příběhu, ani filmu. Hafsteinn Gunnar Sigurðsson holt není velká islandská filmová naděje, jako Guðmundur Arnar Guðmundsson, ale spíš rutinér. 6/10

Popsat příběh něčeho, jako je 'Problemista' je ošemetné... je to taková ta příjemná imaginativní úleťárna, která jde odnikud nikam (napadá mě Michel Gondry, od kterého jsem už taky nic neviděl snad dekádu a přitom patřil k mým oblíbeným). Julio Torres je pro mě zcela neznámé jméno. Rodák ze Salvadoru, jehož máma byla umělkyně, se ocitá v USA, kde se snaží získat práci a VISU, zatímco sní o tom, že bude designérem hraček, vše prolínáno surrealistickými vizemi, film hodně táhne veterán Tilda Swinton v roli ulítlé/šílené manželky, která se stará o pozůstalost (obrazy vajec) svého manžela (RZA), který je zmražený, protože má rakovinu, aby byl rozmražen a léčen později, jenže potřebuje peníze na udržení jeho zmražení a tak se rozhodne uspořádat výstavu jeho obrazů. Julio hraje takové to citlivé dítě, co dělá problémy, protože svět je příliš chaotický a on příliš jemný, je to člověk hledající svoje místo v hrubosti Světa. Film se snaží trochu naivně kritizovat, jak USA funguje se svojí imigrační politikou, ale jestli jste tu s myšlením, že instituce mají důvod vás vnímat jako cokoliv jiného, než citron k vymačkání... pak haha. Fajn věc, ale asi nic víc. "You dont get anywhere in life if you're hoping for answers from an entity. Get a name and become a problem for them."

Underrated. A že jsem se na to načekal. Jack Delroy (David Dastmalchian) uvádí svoji show 'Night Owls', která ale úplně nedosahuje výšin jeho ambicí, v chytře a dobře provedeném úvodu se dozvíme o hlavní postavě téměř vše, co potřebujeme - nedávno mu zemřela žena, možná se paktuje s nějakým kultem, je úspěšný a oblíbený, ale jeho show je průměrná. V rámci ambicí se rozhodne pojmout halloweenský special jinak a tak si pozve několik zajímavých hostů - člověka, který komunikuje s entitami zemřelých, manipulátora, který naopak všechny tyhle věci rád podrývá a chce odhalovat lidi, kteří jsou jen šarlatáni a v neposlední řadě, autorku/terapeutku, která má v péči dívku, která jediná přežila krvavý konec satanistického kultu a bojuje teď s tím, co lidově řečeno nazýváme "posedlost ďáblem". Film skvěle vrství postupné napětí a přechází mezi "live show" (v barvě) a breaks (v černobílé), takže člověk dostává opravdu hodně feeling, jak film postupně odloupává své vrstvy (cibule) a graduje, chytře si přitom nechává řadu nezodpovězených otázek ohledně Jacka a drží vás až do konce v tom, jak to dopadne, což nakonec, není úplnej banger (ač řádně nekompromisní), ale i tak tenhle film, v rámci žánru, považuju za malé zjevení, ne moc často se objeví takhle dobře a chytře a hlavně jinak udělanej horor. Skvěle odehrané snad ve všech rolích (Ingrid Torelli v roli nevinné a posedlé Lilly a Ian Bliss v roli zarytého "pochybovače", pominu li skvělého Davida Dastmelchiana v hlavní roli, jsou asi nejzajímavější) a opravdu skvěle vystavěné. 7.8/10

Jak žít. Tahle minisérie je naprostá nádhera, slast, neučí jen "jedeme tam a tam a jdeme tam vařit", jako spíš žít, poznávat, chápat, nejen, co to je být mužem, co to znamená vařit, co znamená rodina, nebo být Italem, nebo s čím se dnešní kultura a mužství/ženství potýká, líbí se mi i, že tu jdou hodně z cesty v hledisku klasických konceptů, sledujeme lidi, kteří vaří a pracují v komunitě, která je jejich rodinou, protože skutečnou nemají, kriminálníci, co dělají pizzu, nebo specifické slavnosti určitých oblastí, nebo či snad jen stařenku, která chodí a sbírá byliny venku, ze kterých dělá chutné jídlo chudých (typický sentimentální moment pro Gennara, kdy si nostalgicky vzpomene na svoji mámu). Dva přátelé se po letech vrací do Itálie, aby prozkoumali a zhodnotili nejen tyhle otázky. Gennara Contalda znám už delší dobu, jeho entusiasmus a gooffy side pro vaření a život jsou nakažlivé a je to už nějakou dobu zpátky, co jsem dost ujížděl na tom, jak snadnou a skvěle přístupnou dokázal pro mě tento člověk, co zkrátka miluje na obecné rovině, udělat italskou kuchyni. Antonia Carluccia jsem znal méně, o to je smutnější, že celou dobu člověk myslí na fakt, že už není, protože mezi Gennarovými videi je jedno, které vám po téhle show vhání slzy do očí. Oba vařili na světové úrovni, ale tohle je spíš jen třešničkou na dortu jejich života, přátelství, kde představují jednak svoje Italství, jednak vaření, jednak hodnoty, lásku, jak to souvisí s jídlem, show zkrátka přechází ve filozofii, kde sledujeme mnohdy i dva odlišné pohledy na věc v mnoha otázkách... jejich nekonečné vzájemné rýpání a rozkol, myslím si, že kontrast těchto osobností, kdy Gennaro mnohdy zosobňuje víru, lásku, rodinu, zábavu, zatímco Antonio je leckdy ubručenější, ale taky hlas určitého rozumu, komfortu, který "žije pro jídlo" a právě skrze něj se oba setkávají - vždy skrze lásku k jídlu. I zde si nemůžou odpustit typické popichování a vždycky je funny to sledovat. Věřím, že bez toho rýpání, bez konfliktu ani žádný řádný opravdový vztah nemůže fungovat, to pak není vztah, to je politika... tohle je upřímné přátelství, které spojuje, během kterého se člověk učí o životě, o tom, jak žít a jak říká Antonio, o jídle, jež je "druhá nejlepší věc v životě". Překvapivý přesah něčeho na první pohled tak obyčejného. A jestli jste neviděli, vřele doporučuji. Minimálně vám to zvedne náladu. RIP, Antonio.