Devadesát Dva

Ačkoliv jsem byl nadšený tím, že tahle show se dočkala pokračování a to ještě relativně rychle a první dojmy byly pořád skvělé (Marhoul, návrat z mrtvých, začalo se to slibně rozjíždět) a tu a tam tam dobré hlášky, gagy, někdy opravdu dost trefně cílené (a aktuální) a jakýsi takýsi menší vývoj postav, blízkost Brna, ten nádech - jak je tradičně zvykem u všeho, co Průša dělá (nicméně, když to srovnám s jeho o dekádu starší 'Čtvrtou hvězdou', kterou natočil s Dejvickým divadlem a kterou jsem zrovna nedávno viděl, ta byla o tolik lepší/vtipnější). Druhá série DRB mě nechala v jakémsi oparu toho typického, že tu vlastně máme "to samý, co nám nepřidává nic víc, nikam se neposouvá" pořád totéž, jen trochu jinak. Že by vlastně 'Dobré ráno, Brno' fungovalo lépe jako samostatná a uzavřená série, ke které se už znovu nikdo dál nevyjádřil, nevracel a kterou si člověk může opětovně sem tam pustit, z nostalgie... takhle to na mě působilo, jakože znovu sleduju updatenutou verzi první série, která je ale o stupeň méně zábavná. Nicméně, když by se ostatním líbila a seriál na popud tohohle pokračoval, stejně mu fandím, sledovanost je víceméně o něco lepší, než byla u první série, ale nevím jestli je záměrem tvůrců s tím, jak tohle zakončili, vůbec pokračovat. Poněkud zklamání, i v rámci věcí, co jsem aktuálně viděl okolo tohohle, vím, že některé týdny, kdy jsem na to měl víc náladu a kdy jsem si to užíval, bych hodnotil líp, ale jako celek to šlo v mnoha směrech, pokud jde o postavy i humor, dolů a mnohdy to jakoby vařilo a trávilo čas u absolutně nesmyslných podzápletek, mnohem mainstreamovější, šablonovité.

"Oh my god, is the plan to sell me into sex slavery?" (...) Esther Povitsky jsem snad kdysi párkrát chytil v nějakým standupu, její lolitkovský tiny look, typicky ignorantský přístup a konstantní žravost (jako všech malých hubeňourů) tvoří spolu s jejími obsesemi takovou tu sympaticky weird a odd postavu, posedlou svým ex, neschopnou normálně pracovat a i tak se cítit v právu v domě své rodiny, zvyklou na svoje pohodlí, otrávenou čímkoliv, co vyžaduje práci, kterou zajímají jen její folowers a konstantní sebezahleděnost, ale ne tím otravným způsobem, ale tím funny oblivious způsobem a pak, jako bonus, samozřejmě, dojde na typický charakterový vývoj, ale kupodivu to není až tak špatné, nebo utahané, v rámci humoru to dává tak akorát, aby vás to zabavilo. Ten film je celkově taková ta večerní čumenda, má i slušnej casting ve vedlejších rolích, jak z řad seriózních herců (Beverly D'Angelo, James Remar), tak z řad standupu (Bill Burr, *Bobby Lee, technically not standup guy ik), tak z řad individuí (oplácanej Osment, Bhad Bhabie), celkově good music (objev: Joey Valence & Brae). Flashback toho, když se poprvé vykousne s objektem svého zájmu a okamžitě má sen o tom, jak s ním žije a mají spolu místo dítěte gummy beara a celkově holčičí fantazírování v tomhle filmu je top tier funny. Komedie je převážně o tom, že June přijme fakt, že její ex je její ex (už dva roky se jí o něm každý den zdá a konstantně ho stalkuje a otravuje, i přestože má snoubenku), skrze to, že trochu vyroste potom, co se rozhodne vzít věci do svých rukou a vypátrat kdo zdevastoval a vykradl lékárnu, ve které pracuje. Pozitivně se posunout někam dál. To nekonečný žraní v tom filmu je ale stejně funny element, myslím, že tam pomalu není scéna, kdy by do sebe Esther něco nelila nebo něco nefutrovala.

Cinema. Snad za nějaký čas budu schopen zartikulovat lépe, jak skvěle Duna postihuje nekonečný lidský konflikt a boj, mesiášství(!), korupci moci, život a tekutiny na poušti a že herecky byl na ní nejpůsobivější přese všechny stars, v interviews nejtišší, Javier Bardem, v rolí věřícího muže. Čtyři a půl, rád bych dal výše, protože ten film vyloženě nedělá jedinou věc špatně, ale... necítil jsem z toho tu ikoničnost (TDK - Joker).

Nebudu lhát, jakožto MMA fanouška mě k remaku 'Road House' (originál jsem taky neviděl) nepřitáhl ani tak talent Jakea Gyllenhaala (který filmu udělal obrovskou službu tím, že k němu připnul svoje jméno a resumé), jako spíš zvědavost na to jak si povede Notorious Cona McGrega ve větší roli. (...) A přehrávající McGregor (definitivně na kokainu a na steroidech) nastupuje jako terminátor se svojí nahou prdelí (taky jsem to sledoval nahej, v ponožkách, jak Conor ve své opening scene v botech, haha) a s věčným šklebem pro mě nečekaně funguje v komediální rovině, protože působí tak děsně absurdně, až nefilmově, v celkově ulítlém violent béčku (hádám že originál se Swayzem je asi víc romantico oriented), dlouho jsem se hereckému výkonu/debutu tak nezasmál jako tady a nebál bych se to žánrově zařadit i mezi komedii. V Conorově typicky absolutně chaotické formě - mít double UFC championa v martial art filmu s rozpočtem, to je mezník i toho, jak Conor stále posouvá svoje cíle a sny, jak říkal "jediné, co to stálo bylo, že jsem do toho musel dát absolutně všechno". Rovněž tour, kde McGregor přiznával, jak náročný je herectví craft, dělat věci a scény pořád dokola a s Gyllenhaalem se vzájemně od sebe učili, respektovali (např scéna, kde Jake Conora škrtí a Conor mu během natáčení dává instrukce, jak ho škrtit lépe). Úlet, ale je to béčko, výplach, nečekejte od toho nic víc, než ptákovinu, dá se pochopit, že to nenasadili do kin, ale dali rovnou na VOD. P.S.: Post Malone v cameo roli rváče na začátku je taky fun addition. 6/10

Respekt za to školení v oblasti "yes means no" na konci. Jimmy Carr je pro mě relativně nový objev, teprve druhý standup v relativně krátkém čase, co jsem s ním viděl, ale začínám si docela dost užívat, že koncentruje svůj záměr hodně, podobně jako Gervais, na nekorektní humor, respektive na to jak na něj a jeho chápání nahlížet, protože, zdá se, v dnešní přecitlivělé době je to vždycky jak svěží vzduch, když si někdo inteligentní dokáže dělat srandu z toho, že lidi jsou prostě blbci a ignoranti, co se naštvou, protože něčemu nerozumí, nebo to není po jejich (a ještě se o tom ani nedokáží normálně bavit). Klidně bych si to někdy brzy dal znovu a cením si toho přístupu a nelehkých témat a voleb, které musí každý komik učinit. Vím, že jsem se hned několikrát dost nahlas zasmál (hlavně tomu, jak jsou ty vtipy mířeny, než tomu, že by byly tak úderné) a to se jen tak nestane. 8/10

"Larry! You' fucked!" "Shut the fuck up." "This mothafucka's good!" (...) Dnešní den byl úzávěrkou časově náročného období, končil jsem ho ve hřbitovní síni, oděný v černém, meditující nad životem, nade vším, takhle to vždycky vnímám, jako rozloučení, ale i jako prostor k meditaci. A to jsem ještě netušil, že i dnes současně budu sledovat poslední díl show, která mě v průběhu posledních, speciálně tři a půl let (nepočítaje TV pilot, který jsem viděl už v roce 2015), neskutečně začala bavit, když jsem pochytil, jak ad absurdum dokáže vyhánět svoje banální zápletky ze života, z minimalistických každodenních situací, z věcí, co každý děláme a jsou normální, nebo nás serou. Nicméně každá sranda jednou skončí a za prakticky čtvrt století svojí existence 'Curb Your Enthusiasm' vyprodukovalo 12 sérií, nabitých naprosto killing situacemi (a fakt, že se mi to líbí podpořila i stripová ilustrace Larryho, kterou jsem nějaký rok zpátky udělal, ilustrace jen tak něčeho nedělám). 'Curb...', když se rozjede, tak to nemá absolutní chybu, když se začne vše zamotávat a vrstvit a prolínat, kdy to spadne jako perfketní domeček z karet. Poslední epizoda se samozřejmě stala retrospektivní. Larry se brání u soudu, obviněn z toho, že dal ženě ve frontě láhev vody, protože měla žízeň, čímž porušil zákon státu, kterýžto samotný akt velmi vystihuje celou show. Larry má v podstatě skoro vždy pravdu a vyslovuje věci, které se lidem nelíbí, nebo se nehodí, nebo jsou trochu faux pas, aby mu tahle pravda pak zpětně střelila do ksichtu tím, že ukáže, že říkat pravdu dokáže mít následky. Umět tohle kombo udělat navíc vtipně, to dokáží už jen trochu geniální mozky. Skvělé cameo role po celou show, fakt, že většina věcí jsou zhruba tak nějak "improvizované hrátky s přáteli" tomu dodává ještě větší šťávu, když si člověk řekne, že často je ten smích opravdu autentický smích herců. 'Curb..' je unikátní, mnohovrstevnatý, ale vyžaduje vaši investici, ani ne tak proto, že by bylo složité show chápat, ale že chvíli člověku trvá, než se chytí toho, jak a čím je unikátní. Ale pak vás to tak nějak chytí, na celý život, jako řada dalších ikonických show. Narážky na Seinfelda šli trochu mimo mě, protože jsem se k němu ještě nedostal a kdoví jestli na něj kdy budu mít chuť a čas. Smrt Richarda Lewise finále poněkud podtrhuje, ale s ohledem k tomu, že Larry David chtěl show zakončit už zpátky v roce 2011 je fajn, že se vydrápali k dalším čtyřem sezónám, které opravdu, posledních pár let nastavovaly laťku výše a výše. A když už si člověk myslí, že je konec, "tohle je ten konec, co jsme měli použít" a ta finální hádka... jo, ta banda věčně argumentujících neurotiků, co se věčně vzájemně ojebávají, člověku bude chybět.

"Fish dead." Na téhle show mi bude chybět to, co v E06 skvěle demonstruje joke se Siennou Miller. Sienna začne Larryho balit pár dílů zpět, což je vtip sám o sobě, tuhle vedlejší linku pak v sérii klasicky pomalu, díl po dílu rozplétají, až Larry končí tím, že si všimne, že Sienna podává skvělé výkony jen když ve svých scénách drží/pojídá ovoce, čímž pak Sienně pomůže zpátky na koně a získá si její sympatie, sympatie uvadající květiny, aby pak vše zase pohřbil ve finále tím, že chce vidět její skutečné vlasy, protože ji pokaždé vidí s parukou, přičemž se Sienna urazí, protože má alopecii, u Larryho následného "Don't schmeitz! Don't schmeitz!" už jde člověk do kolen. Larry je skvělý důkaz toho, že ne všechno, co vás napadne, musíte svým známým říkat, ale definitivně se v tom nachází komediální ďábel, v té všední upřímnosti, takové to "Hmm, doktore, víte co mě napadlo, víte nad čím přemýšlím?" A vždycky to končí a vyzní urážlivě, ač vy jste jen "wondering person" (dobře, občas to Larry dělá, protože je asshole). Nejvtipnější na těch situacích ale je, že v principu, má vlastně pravdu... a bojuje jen proti té umělotině, přetvářce, kterou všichni nasazují. Jsou vrstvy humoru. Génia tohohle seriálu je vždy těžké někomu prodat, ale nepřestane mě fascinovat. "Fish dead."

"No cocaine, no therapy." Líbí se mi Nealovy nástupy, žádný "hello, thank you, how are you" ale rovnou k věci. 'Crazy Good' je o poznání svižnější a humornější, než 'Blocks', taky protože Neal nenápadně zmíní, že je na tom mentálně lépe, což ale může stejně jako při sexu být někdy "you fuck like poor or fuck like father left me quite bit of money". Jako člověk, co v minulém standupu ukázal i footage toho, o co vše se v rámci mental heath pokoušel, je vždy uplifting vidět někoho, kdo se na to dívá, jak to je. Celý standup je standartnější, nejdřív si dělá srandu z influencerů, pak z náboženství, z toho jak se dnes každý ohání traumatem, jakoby to byl "pocit dne", aby pak přešel do delšího segmentu, kde rozebírá, jak všichni, co někam něco posunuli, včetně atletů, vědců, spisovatelů, rapperů, byli a jsou vlastně mentálně narušení (a následně to demonstruje na malých nevinných příkladech, třeba, že Tiger Woods byl lepší hráč golfu, když během hraní současně píchal všechny ty ženský). Takže vlastně, možná to, že je váš život na nic, nebo v něčem špatně, je vlastně možnost, znamení, impuls, že z toho může vzejít i něco dobrého, velikého.

'Turbo Fonzarelli' neoslní, ale ani neurazí. Tak nějak opět, "drugs, my mum, where i am, and all around that". V rámci Peteových standupů asi jeho nejslabší, I když nikdo do sebe neumí rýt tak jako on a druhá polovina značně lepší. (REHAB AND MENTAL INSTITUTIONS). "Show me master bedroom!" (Joesmith1355) Take a nap, HATER!

Taylor potřetí, přichází na stage a tvrdí, že je rok sama a že se cítila během tohohle období nejlépe, aby přešla do klasického obviňování rodičů, zadaných přátel, a udělala si therapy session, za kterou se platí jí. Přeskakuje mezi sebekritikou (ale jen jako joke) a obviňováním ostatních. Zasmál jsem se: 0x (což je stejně jako u 'The Gringo Papi'). Několikrát jsem si řekl, že i kdyby tohle byla jen částečně, asi by mi osobně lezla dost na nervy. V jednom momentě popisuje tu touhu hypotetického partnera mít pochopení a uznání, "jak si to zvládla s takovými rodiči". To chvástání o tom, kam to dotáhla mi taky přijde mimo mísu (pořád dokola o tom samém), máš love, pracuješ dream job, ale dál bych to netahal, TT, standup o tom, jak jsi to dotáhla daleko ve standupu, ne poprvé, ne podruhé, ale potřetí. Ta protichůdná dynamika, kdy konstantně sledujete někoho, jak se předvádí a pak to tlumí dolů sebemrskačstvím ohledně svých traumat, působí jako laciná hra na city - chtěná, snaživá a velmi průměrná. Ale to už je tak nějak u TT zvykem, je to její trademark move. Ale poslouchat se to dá. Není to tak, že by mě z toho bolela hlava. Tak špatný to není... ale taky to není ani tak dobrý. 6/10