Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Krátkometrážní

Recenze (480)

plakát

Bill Burr: Živě v Red Rocks (2022) (pořad) 

"Every relationship, there's the person that does the dishes and the person that let's 'em soak... RIGHT?!"

plakát

Kdyby radši hořelo (2022) 

Broňa přišel o ženu a Standa s tou svou čeká dítě. Otcovsko synovský vztah dvou hasičů, v klasické české tragikomedii. Postava Broňy se snaží utopit žal hledáním smyslu svojí existence (jako vdovec co chce hned na začátku filmu s životem skoncovat), a najde znovu nějaký ten smysl v boji s uměle vytvořeným "terorismem", bránění hodnot, aby dokázal, že tu je pro lidi, zatímco Standa se snaží jednat správně, v "křehkém" mateřském období, kde se snaží bránit a vylézt ze svojí ulity, jako muž. Na debut je to slušná satira, ještě navíc mladého režiséra, takže uvidíme, jestli se tu nerýsuje další Prušinovský. Ty reálie, těch si cením, klasická česká dědina, s pitím piva a prací "okolo baráku" je tak nějak něco, co v naší kinematografii tolik nevidíme, přitom to má tolik co nabídnout. Krátká záležitost se slušným koncem.

plakát

Bullet Train (2022) 

Konečně film, kde se ukazuje, že i dodržování pitného režimu někdy škodí. Tak trochu jako Wheatleyho 'Free Fire', jen místo opuštěného skladiště je to v japonském rychlovlaku. Nicméně, ze stejného důvodu jsem si právě tuhle záležitost celkem užil, protože je to takovej výplach, o postavách zabijácích, co se potkávají a každej se tak nějak zamotává do hry, o které nemá moc ponětí... občas mě podobný příběhy baví, něco jako Divoši, nebo třeba Lapkové (což jsou obě dvě knihy, totální brak, ale hlavně o postavách a psaný v parádním tempu)... a tahle věc utekla rychle, nedosahovala sice ritchieovsky zamotané a chytré geniality, na to tam těch postav asi bylo příliš málo, ale právě v tom castingu "clueless Pitta", který se se svou smůlou/štěstím, skoro až komicky distancuje z hlavní role to funguje, obdobně jako Kurt Russell v 'Big Trouble in Little China'. Asi nejvíc mě bavil Mr. English "Aaron Taylor-Johnson", o kterém jsem doteď ani nevěděl, že skutečně je rodilý Angličan. Fajn žánrovka, z oblasti kvalitních gangsterek s dobrou choreografií, kterých se popravdě už zase tolik netočí a má jistý retro-feeling.

plakát

Dexter - New Blood (2021) (série) 

Některé ze show budou působit neuspokojivě, neuzavřeně, nehledě na to, jaký konec si zvolíte (vzpomněl jsem si, na ten poněkud otevřený, ale přesto pochopitelný konec u Dr. House). Předchozí série, jak všichni věděli, skončila v poněkud otevřeném, antiklimatickém konci, v kvalitě, která tápala už posledních pár sérií a pak člověk zapomněl, jak parádní show byl Dexter ve svých prvních sériích, které jsem nenasytně sjížděl, totální binge watch. A tak přišla, po skoro dekádě, poslední řada, která působila jako takové to kudy z nudy, kdy si tvůrci, herci, kdokoliv, vzpomene, že kdysi stáli za něčím, co mělo něco, a tak se k tomu chtějí vrátit - klasický neduh, který bych řekl, hmm, v 8 z 10 případů dopadá špatně. Dexter, seriál, ke kterému jsem se dostal, nějakých, snad, patnáct let zpátky, v podobném období, s Californication... byly to zvláštní období, prodchnuté americkým pobřežím a skvělými příběhy s antihrdiny, kteří vás přimějí cítit sympatie, nicméně, to, co dělalo Dextera unikátním, se v poslední řadě vytratilo, není tam nic z té kombinace věcí, černého humoru, trefných vnitřních monologů (až na pár momentů), reagujících na skvělé vedlejších postavy (především sestava detektivů, okolo Dextera, tohle dokonce předčilo i knižní předlohu, která působí spíše jen jako taková "bublina psychopata"), vlastně to s původní show, v rámci toho, co ji udělalo tolik unikátní, krom hlavní postavy v popředí a příběhu za ní, nemá příliš společného. S novým prostředím přichází nové a ploché, nezajímavé postavy, které nemají příliš prostoru, i kdyby měli větší hloubku a je těžké si k nim vybudovat pouto. Zvláštní sledovat show, která byla svého času tak originální a působivá, jak spadá do průměrnosti, ve které neví, co se sebou. Miami a slunce bylo nahrazeno chladným severem a příběh, jak je u klasických "kudy z nudy" se snaží, ale přitom neví a nemá, chce jen být uzavřen, jakožto Michal C. Hall sám řekl, že si všichni mysleli, že tohle dluží fanouškům. Několik prvních sérií bylo svého času opravdu moje nejoblíbenější TV zábava a na jednu stranu jsem Dextera zase rád viděl, ale dlouho jsem váhal s tím, jestli se na tohle vůbec podívat a ten pocit byl oprávněný. Obdobně jsem přemýšlel nad návratem k Twin Peaks, jenže k té show jsem neměl až tak hluboký vztah a myslím si, že v tom případě, to dlouhatánské kolo vynechám. Některé věci zkrátka mají místo jen pro a v určitém období života. A bylo zvláštní sympatizovat s Dexterem, protože nehledě na to, jak si ospravedlníte jeho morální kód, dojde v něm k řadě věcí, kde si musí volit mezi morálkou a vlastní kůží a pořád, na konci dne, je to sériový vrah. "Tonight's the night." Oh, sbohem, goodbye, Dexter Morgan, what a character to study and observe you have been.

plakát

Podezřelá (2022) 

Chan-wook Park si u mě drží pozici nejlepšího jihokorejského režiséra už řadu let, ačkoliv nemůžu tvrdit, že znám mnoho dalších. Nicméně, jeho filmy jsou vždy zvláštně podmanivé, vrstvením a prohlubováním dané zápletky. Poslední roky se jeho tvorbě už sice nedaří dosáhnout výšin Old Boye, nicméně jde pořád o vypulírované a poutavé záležitosti (Komorná), které si rád pustím a skrze ně připomenu jeho autorské unikum. Po cca půl dekádě se tak Park vrací s příběhem o detektivovi a vdově, uprostřed vyšetřování vraždy se hlavní hrdina ocitne v milostném vzplanutí s hlavní podezřelou... jak je zvykem, jihokorejský žánrový blend vás nenechá sedět a nudit se a tak se noříte do vyšetřování, stejně jako do vzájemné posedlosti. Moc celovečerních snímků už si poslední dobou nepouštím a tak už to obvykle nechávám jen na jisté karty, TV přebírá štafetu, jak prorokoval Cronenberg, myslím, delší investice do postav, která je dost obtížná u filmů s maximálně třetinovým rozpětím. Filmy začínají být víc na efekt, ploché, jednovrstvé... i přesto se pořád nacházejí filmaři hodní investice. 'Decision To Leave' je vizuálně, jak jinak, ladné, scény tak nějak jedou jedna za druhou, ale nedočkáte se něčeho, co by nějak extrémně utkvělo v paměti (tady právě možná ona stopáž, kdyby tohle bylo možno roztáhnout a hlouběji poznat postavy, ale právě zde Park kouzlí se svými detaily, které skoro vybízejí k opakovaným projekcím). I přesto, motivace ženy, která spáchá vraždy neideálních partnerů. jen proto, aby si ji ten "ideální vůbec všiml", je romantický motiv, spadající, a jako vystřižený, zpět skoro až jak z Parkovy klasické vengeance trilogie (2002-2005), stejně jako to drásající rozhodnutí mezi morálkou (vyšetřování) a láskou (vztah s hlavní podezřelou), které se mísí do jeho klasicky emocionálně rozštěpeného závěru, který vás nechává tápat, na rozcestí, ale ne mezi volbou, nebo tím, jak příběh končí, protože to je vždy dáno, ale spíš, mezi realitou toho, co se stane po posledním záběru (skoro jako převrácená parafráze na "a žili šťastně až do smrti"). Užití Mahlerovy páté symfonie, i mé oblíbené skladby, je pak cherry on top.

plakát

Predátor: Kořist (2022) 

Vizuálně podmanivý a zároveň příběhově nejplošší Predátor.

plakát

Andrew Schulz: Infamous (2022) (pořad) 

Obdobně jako Theo Von, Schulz je jedním ze standup komiků, které už nějakou dobu znám, ale jejich pravá síla tkví jinde, než v čistém stand-upu. U Schulze je to neskutečně rychlej crowd-work, kdy vede dialog s divákem nebo diváky a střílí hlášky zleva a zprava, zatímco se jim sám směje a ono to funguje a je to nakažlivé a zabíjí. Jeho stand-up, který se ale tímhle aspektem zabývá jen okrajově, možná z jedné třetiny, těchhle kvalit nedosahuje. A ač kontroverzní v tématech, které Schulze přinutili vykašlat se na mainstream platformy a vydat si special sám, pořád si myslím, že to působilo trochu víc nuceně, než kontroverzně a hlavně to není úplně to, v čem je Andrew Schulz master. I tak ale solidní zábava.

plakát

Zločiny budoucnosti (2022) 

Komornější, než bych čekal a dokonce ani ne tolik ujeté, abych si u toho snad nemohl (na láčes) dát salát s chlebem a šunkou. Víc vintage Cronenberg (ve stylu Videodrome, nebo eXistenZ, Dead Ringers). Kdo by to byl čekal, že z celého ansáblu bude nejlepší creepin Kristen Stewart. Lea samozřejmě není žádná novicka v rámci obnažování, takže si užijete i ten její perfektní francouzský "šarm". Velmi pomalé tempo. Transhumanismus, ve kterém se Cronenberg rejpe už dekády vás přiměje se zamyslet nad limity sexuality (parodie konceptuálního umění?) a všeho, ale ne zase tak hluboko. Čekal jsem větší bengál. Nechci říct, že zklamání. Ja fajn, že pořád vznikají podobné projekty, pro které se dá nadchnout,

plakát

Ricky Gervais: SuperNature (2022) (pořad) 

Z jeho starší tvorby toho vlastně moc neznám, ačkoliv jsem viděl jeho filmy, ale k jeho TV tvorbě a komedii jsem příliš nepřičichl, i když má řadu starších stand-upů, vždycky mě tak nějak minul a nechalo mě to tápat, hmm, má cenu se pustit do Gervaise a jeho humoru stylu "i'm bitter cunt"... takže se pro mě stal spíše takovým okrajovým něčím, co si občas dám (za poslední dekádu jsem viděl snad jen Humanity, jestli se nepletu, poslední kousek, před tímhle... a nějak mě to minulo, moc jsem se nebavil, nebylo to tam, kde to potřebuju mít: mozek tam je, ale srdce ne). Jednoduše, nemělo to ten vibe, který mám rád u stand-up comedy, kdy se cítím excited z energie, kterou člověk přináší (naposledy mě takhle nadchl, věřím, Mark Normand a jeho Out to Lunch a Ari Eldjárn s Pardon My Icelandic, Chappelle je bůh v práci s platformou stand-up comedy.... Dylan Moran, where the fuck you at?)... kterou opravdu žeru, je to tak nějak o tom, co se děje, jo, ok, ale ne moc, je to rozkouskováno do jednohubek a člověk se u toho příliš nezasměje, u té skečovitosti a přeskakování, i když, jak říkám, to má mozek, má to, co nabídnout, v rámci intelektu, ale zkrátka, když to srovnáte s tím, co už jste slyšeli a viděli jinde, od jiných. I třeba Norm Macdonald, jehož stand-up z roku 2011, jsem viděl až teprve nedávno, mě jen s tou částí o únose bavil za deset minut víc, než Gervais v celém "SuperNature".

plakát

Moon Knight (2022) (seriál) 

"...every day I wake up, then I start to break up..." (díky za tenhle gem song) Definitivně to zpočátku vypadalo slibněji, než jak se to ve výsledku uvařilo, ale spousta drobností se mi líbila, především to shiftování v čase, v identitách, co vás nechává tak nějak lehce tápat, ale ne zase příliš, aby to člověk nedal dohromady, vždy solidní Oscar Isaac, nebo dost netradiční hudební složka, s několika slušnými peckami (El Melouk). Není úplně vyloučeno říct si, že první série byla prostě seznamovací a slabá a seriál může pokračovat a zrát, myslím si, že není příliš arabských / egyptských superhrdinů, a tedy je možné, že země, kde bude tohle sdostatek hypenuté právě díky tomuhle aspektu, vyženou čísla nahoru, ač řada lidí sérii kritizuje, jako dost slabou. Neřekl bych, že to bylo tak špatné, viděl jsem i řadu horších marvelovek, kterým tu každej líže koule. Ale uvidíme, je mi to spíš sympatičtější, vzhledem k náboji toho avatarování, zahrnutí egyptské mytologie a modernějším hávu. Má to sice spoustu much, které mohly být lepší, ale stejně tak si myslím, začala dost nemastně a neslaně celá řada dalších superhrdinských sérií, která se pak skutečně probrala k životu později. Takže uvidíme.

Reklama

Reklama