Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (297)

plakát

Dellamorte Dellamore (1994) 

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný.

plakát

Che Guevara (2008) 

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem chtěl být partyzán.

plakát

Austrálie (2008) 

První půlka, než přiženou stádo dobytka do Darwinie, je skvělá, vtipná, vášnivá, epická. Pak už je to jen epické. Celou dobu se tam mluví o síle vypravění, ale mám pocit, že v poslední půlhodině jde uz jen o dovyprávění. Jinak - výborná pocta klasickým hollywoodským melodramatům, do nichž je umně zakomponovaná linka s Čarodějem ze země Oz a nenásilná historická reflexe rasismu vůči Austrálcům.

plakát

Milenci ze severního pólu (1998) 

Dosti Améliovské (tzn. postavy jsou idioti a loutky bez vnitřku, ale všechno kolem nich vypadá, že má ohromný vesmírný rozměr, i když je to celé jen scenáristický naschvál), ale není to tak nesnesitelné. Navíc to má podstatně podnětnější formu vyprávění než chudá Amélie, která své kouzlo staví jen na barokně rozbujelém stylu.

plakát

Zohan: Krycí jméno Kadeřník (2008) 

Film s humorem, který přesně vystihuje podstatu vztahů mezi Izraelci a Palestinci. (Ani jeden ten národ nemá vkus, a to to je příčina, proč ten konflikt nebere konce. Nevkus osmdesátkového střihu v Zohanovi mě prostě bavil.)

plakát

Mongol - Čingischán (2007) 

Nedá mi to, aby neřekl, že ten film není ani tak historický, jako spíš mytologický, a že ty "chyby" a "nedořečenosti" a "divné střihy" jsou prostě součástí mytického vyprávění. Nerad bych se pletl, ale je to natolik systematické, že v tom těžko nespatřovat záměr. (Viz recenze na Aktualne.cz)

plakát

Vlajky našich otců (2006) 

Eastwoodovi je dost často vyčítána starosvětstkost. Jenomže on je starosvětský = poctivý jen ve zpsobu vyprávění. Samotné poselství filmu není nijak konzervativní = klasicky proamerické. A film, mimo jiné, přišel ve velmi vhodnou dobu, a je možné chápat jej jako velmi přínosnou uměleckou polemiku přesvědčeného Republikána s kroky vlády reprezentující tradiční hodnoty. Od liberála by takový film vyzněl mnohem hůře a méně přesvědčivě. (Složitější varianta je asi ta, že jde o výsledek dialogu mezi režisérem Eastwoodem a scenáristou Paulem Haggisem...)

plakát

Vojtěch, řečený sirotek (1989) 

Krásný, ale dnes už nemožný únik někam mimo čas. Platí to o hlavní postavě i o režisérské metodě. Šlechtit 60. léta nemá smysl.