Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Fantasy
  • Dobrodružný

Poslední recenze (327)

plakát

Tygr a drak: Meč osudu (2016) 

Tygra a Draka si určitě pamatujete. Dodnes čouhá z celé řady filmů, které inspiroval svým oscarovým a finančním úspěchem, dokonce se distancuje i od přebarvičkovaných eposů Zhanga Yimou. Ang Lee si totiž svou poctu wuxia filmům z padesátých a šedesátých let natočil hodně osobitě, spíš jako komorní čínskou tragédii vyzdobenou akčními scénami. Není divu, že byl evropský divák trochu vyděšený z postav doslova vlajících ve větru, bojujících spíše s vnitřními než vnějšími démony. V Číně snímek paradoxně vyhořel, protože v něm převážně hongkongští herci nepříliš zdatně recitovali dialogy v mandarínštině, a také proto, že šlo o velmi stylizovanou poctu tradičnímu žánru, nikoliv o jeho přirozenou extenzi. A vida, po dekádě a půl se Tygr a drak vrací. Tentokrát se mu posmívá celý svět, protože dlouholeté pokusy o pokračování nakonec finišují svou pouť u Netflixu, který snímek natočil se západním štábem v kulisách Pána prstenů a trestuhodně v anglickém znění. Tygr a drak byl poctou žánru, jeho pokračování je pak poctou Tygrovi a drakovi. Z téhle věty už určitě cítíte jistou degradaci nebo minimálně odklon. Obsazení slibuje poměrně dost - neznámí mladí herci jsou jištěni Michelle Yeoh a Donniem Yenem, v roli záporáka se objevuje Jason Scott Lee (naštěstí jen sporadicky), ale z dalších klíčových postů je cítit, že tu půjde spíše o nápodobu. Tedy snad s výjimkou toho nejvyššího. Jméno Yuen Woo-Pinga doma v Asii něco znamená. Režijně je sice jeho filmografie o dost slabší než pokud jde čistě o orchestrování akčních scén, ale vzhledem k tomu, že dělal choreografii na původním filmu, máme tu alespoň symbolické pojítko. Nebudu vás dlouho napínat, Meč osudu má skutečně blíž Pingovu Zrození legendy než k prvnímu Tygru a drakovi. A vlastně to dává smysl. Scénář se sice snaží kopírovat linii Angova filmu a docela úspěšně se mu podaří vklouznout do původní mytologie, prim tu ale hrají akční scény a bojový styl, který nastolil předchozí snímek. Pokud vám naskakují osypky ze jmen jako Sněhobílá váza, Mlčenlivý vlk nebo Ohebná poštolka (dobře, to poslední jsem si vymyslel) a máte vyloženou averzi na létání vzduchem, pak se rovnou můžete sebrat a jít o recenzi dál. Pingův styl ve dvojce je sice tvrdší a dynamičtější než v Angově filmu, ale zároveň ctí původní "flow". Někdo by mohl mít pocit, že už díky výměně Donnieho za Chow Yun-Fata, který měl kung-fu "jen" naučené, se akční scény posunou dál, ale hlavní hvězdy už mají pár křížků a v mnoha soubojích je vidět, že jistota jako zamlada trochu chybí. Což zamrzí, protože ti mladí tu hrají nezkušené cucáky, kterým to stařešinové musejí natřít. Situaci nezachrání ani Jason Scott Lee, který je podivně nafouklý a pouští hrůzu spíše ochotnickým způsobem. Ceny za nejlepší bitky roku tedy Ping letos neposbírá, ale to neznamená, že nemá nápady a drajv. Duel na zamrzlém jezeře je skvělý a celý ten svět krasopisně pojmenovaných bojovníků, jejich unikátních stylů a zbraní, má potenciál vás znovu po letech oslovit. A to je jedna z hlavních deviz celého snímku. Meč osudu totiž nechce být dalším béčkem, ve kterém se to jen bezhlavě mydlí. V podstatě všechny hlavní postavy, kterých je skoro tucet, mají nějaký milostný nebo rodinný problém. Až máte pocit, že si scenárista musel dělat nějaké diagramy, aby nedocházelo ke skoro až telenovelou smrdícím odhalením. Všichni všechny znají a kdo není něčí bratr nebo sestra, ten jistojistě zemře. Neměl bych si z toho dělat legraci, když podobným neduhem trpí třeba i Star Wars, ale tady to na ploše relativně skromných sto minut působí opravdu až příliš nuceně. Takže abychom si spočítali technické a umělecké skóre od rozhodčích. Akční scény jsou parádní, ale už to není ono. Vizuál má novozélandský instagramový filtr a levné CGI (to ovšem u čínských produkcí zůstává tak nějak standardem), herci jsou slušní, dialogy šustí papírem a hudba spolu s kamerou jsou spíše snaživými imitacemi. V přímém souboji s Tygrem a drakem je to prohra, ale to je neférové srovnání. Meč osudu je totiž sám o sobě velmi stravitelnou čínskou pohádkou o dobru a zlu, lásce až za hrob, mocném nefritovém meči a bandě hrdinů, která obývá svět s potenciálem na deset dalších filmů. A ačkoliv tahle produkce nezanechá výraznější chuťový ocas nebo snad touhu po opakovaných zhlédnutích, rozhodně nejde o mezinárodní ostudu, zvlášť když si film pustíte v čínském znění (alias dabingu), které mu notně přidá na autenticitě. Má větší ambice než shaolinské béčko vysílané po půlnoci, ale zároveň mu musíte tak trochu odpustit jeho urozený původ. Pak možná budete překvapeni s jakou lehkostí se přehoupnete i přes těch průměrných 60%.

plakát

Ip Man (2008) 

Donnie sviští po dojo se vztekem v očích, japonskými bajonety v zádech a ambicí trumfnout nejen Fearless s Jetem Li, ale všechny kung-fu životopisy kolem. Bohužel čím náročnější příběh Wilson Yip vypráví, tím víc se mu plete do cesty slabší dramaturgie (linie jsou jen tak vršené na sebe, gagster Fan Siu Wonga i mladší bratr jedné z postav štrádují dějem naprosto neochočeně) a slabší Donnie Yen, jehož kamenná tvář sice funguje v akčních sekvencích, méně pak při samotném hraní (Jet vede na body). Jakkoliv je film ve výsledku dech beroucí (což je méně než dechberoucí, aby bylo jasno), nevyhne se při srovnání člověk pocitu, že na Fearless bylo více peněz, více času a především více opravdových herců - zaporák je nevýrazný, a rozhodně to není jeho jednorozměrností, ta je pochopitelná, slouží k akumulaci hrdinova hněvu. Od dob Fist of Legend se ale charismatičtí japonští generálové hledají těžko. Asi. Ale dost kritiky - heslo "máme holé ruce" v tomhle případě značí jen to nejlepší, protože když to Donnie rozjede v akčním módu, trhá na kusy japonské vojáky i pouhopouhé režimu oddané karatisty-pěšáky. Scéna v japonském dojo posouvá možnosti soudobé choreografie zas o kus dál. Wing Chun v syrovém módu ukazuje neskutečnou brutalitu tohoto umění, a Yen ani Sammo Hung na postu choreografa si neberou žádné servítky (vzpomeňte si na drsné akční scény v Prodigal Son a vynásobte vnitřní krvácení deseti). Yip Man pobíhá po místnosti a šije to do Japonců jako kulomet s tlumičem. Buch-buch-buch... raketové ruce mění lidské interiéry na masokostní moučku a vám je nevolno. Hung čistotu akčních scén trochu kalí svými tradičními drátovačkami, které bychom už dneska v Donnieho filmu nečekali (někdo vyskočí do salta a získá tím dopřednou sílu na dva další kopy), ale tenhle kontrast vlastně není na škodu věci. Neubráním se prohlášení, že jsem od Yipa čekal trochu vyváženější a učesanější film, ale když si uvědomím, do čeho se to vlastně ti kluci pustili, musím přimhouřit oči nad výhradami, zatleskat odvaze a těšit se na druhý díl, který přivede před kameru Sammo Hunga jako konkurenčního mistra a hlavně nám po Yip Manově přesídlení z Číny do Hongkongu naservíruje mladého Bruce Lee. Tenhle trumf byl jedním z hlavních důvodů, proč dvojku točit, tou další jsou obří tržby jedničky. 80%

plakát

Zátah 2 (2014) 

Jak vlastně takovou recenzi začít? Klišé o klepání prstů, rozšířených zorničkách a nezvládnutém slintacím reflexu už jsou tak nějak okoukaná. Gareth Evans rozkopnul dveře minimalistického Raidu a opustil klaustrofobický kung-fu činžák. Ve skutečnosti to ale bylo trochu naopak - scénář dvojky, a to včetně choreografie, totiž existoval dávno před první klapkou Raidu. Jenže se producenti báli jeho přepáleného měřítka a vyžádali si od Evanse raději něco komornějšího. Proto vznikl přímočarý bitkařský film o policejní jednotce uprostřed paneláku plného gangsterů. To se dá natočit za pár peněz. Reakce odborné veřejnosti, protřepané všemi možnými asijskými klasikami, s sebou strhla i ostatní části publika a The Raid se z festivalových šňůr spustil do obýváků neposkvrněných duší a udělal v nich zhruba stejnou paseku jako kdysi Tony Jaa s prvním Ong-Bakem. Nová naděje akčních filmů byla na světě. A Evans měl před producenty konečně argument, kterým mohl praštit o stůl. Je důležité si uvědomit, že dvojka je vlastně předjednička, protože jakkoliv na sebe dějově oba snímky navazují a sequel začíná pouhé dvě hodiny po skončení původního filmu, ve skutečnosti ho lze z Evansova pohledu chápat jako zahřívací kolo. Jako vědomé držení se zpátky. Za sebe musím říct, že jsem vlastně rád, jak to dopadlo. Evansova prvotina Merantau (jejíž hrdina se mimochodem jmenuje Yuda, na což je v druhém Raidu hezky odkázáno) totiž trpěla právě přílišným gulášem témat a typickým ukousnutím si přílišného sousta. Druhý Raid je ale ve srovnání s měřítkem zmíněného filmu o tolik větší, že bere dech s jakou vyspělostí se dokázal Evans - scenárista, režisér, střihač a vůbec děvečka pro všechno - s takovou výzvou popasovat. Když přihlédnete k tomu, že tenhle film zrál v jeho hlavě cca pět let, a že tohle je vlastně vize, kterou chtěl natočit v první řadě, dává to celé o poznání větší smysl. The Raid 2 je srdcovka a splněný sen. Z pohledu tvůrce i diváka. Způsob, jakým se film rozpřáhne po úvodní dvacetiminutovce, během které Rama zjistí, že rozcvička v paneláku byla sice intenzivní, ale vlastně docela příjemná oproti tomu co ho čeká, je dechberoucí. Najednou opouštíme interiéry, ve kterých o stěny driblovala spíš žánrová klišé, a vydáváme se do širého světa, kterému vládne mafie, již by chtěl hlavní hrdina dostat na kolena. Jedinou cestou z bludiště je zabít démona. A že má několik hlav, přičemž každá patří jiné mafiánské rodině? Jen do toho! Nečekejte ale zkratkovitý masakr z jedničky. Tady musíme do hloubky a pěkně si "Vyžrat" osudy zpovykaného mafiánského synka, nájemného vraha s měkkým srdcem, hrdých kmotrů, co si nenechají do ničeho kecat, ale i trochu komiksového tria poskoků týpka, co by se svým kloboučkem, hůlkou a slunečními brýlemi skvěle zapadli do videoklipů Justina Timberlakea. Při dvouapůlhodinové stopáži by se tenhle motor mohl snadno zadřít nebo rozsypat na nesouvisející harampádí, zvlášť když dějová vlákna často a vydatně trhají na kusy ambiciózní akční scény. Evans měl ale šťastnou castingovou ruku i napodruhé a zejména japonští herci dodávají mafiánskému pnutí na věrohodnosti. Zákulisí tahání za politické nitky sice črtá Evans spíš v náznacích a svým způsobem divák nemá šanci proniknout ani do motivací za konáním v nejvyšších zločineckých kruzích, ale na dojem, že se kolem Ramy děje něco většího, než je on sám, to bohatě stačí. Ostatně i pointa snímku naznačuje, že jsme tak možná na konci prvního poločasu skvěle rozehraného mače. A zřejmě vás nepřekvapí, že Rama zatím vyhrává vysoko na body. Ačkoliv se o filmu mluví jako o kung-fu Kmotrovi a do značné míry lze takto velkohubé prohlášení tolerovat, logicky má mnohem blíž asijským gangsterkám, které má zjevně Evans moc dobře nakoukané. Pokud jste na tom stejně, nebude vás příliš pálit, že tu skoro nikdo, až na nejvyšší šarže, nepoužívá střelné zbraně, a veškeré problémy se řeší kovovými trubkami, mačetami a noži. Charakteru snímku to samozřejmě nahrává, protože Rama moc rád řeší problémy holýma rukama. Navíc platí, že když na sebe jdou lidi s nožem nebo kladivem, nadělají ze sebe mnohem větší fašírku než v případě přestřelky přes celou místnost. Některé ukončováky jsou tu extrémně brutální, často to lze říct i o celých scénách, především o obouruční poctě Oldboyovi, která vás donutí získat si opět ke kladivům ztracený respekt. Tady Evans uhodil hřebíček na hlavičku. A hlavička explodovala v padesáti odstínech rudé. Když už jsme se po kolena propadli do těch akčních scén, musíme začít opět tleskat. Evans se nesnaží o nějaké zbrklé experimenty, ale je si plně vědom toho, že má víc hraček a respektu. Hned v první scéně nechá Ramu nelidsky zmlátit, ale až poté, co vysekne další stylovou poctu uzavřeným prostorům. Pak už jen plní výkladní skříň tím nejlepším zbožím a stupňuje intenzitu do nesnesitelných výšin. Pořád otáčí knoflík, až ho v závěrečné půlhodině utrhne. A volume se nějakým záhadným způsobem pořád zvyšuje - ať už jde o bourneovskou automobilovou honičku nebo souboj v kuchyni, po kterém by Casey Ryback sundal zástěru a ze studu vyskočil nejbližším oknem. Takhle intenzivní bitku jste od prvního Raidu neviděli. A dost možná ji neuvidíte zas až do trojky. Je to důvod ke smutku nebo k oslavě? To už nechám na vás. Choreografie je našlapaná, kaskadéři se nebojí ze sebe dělat masokostní moučku ve jménu obecného pokroku kinematografie a Iko Uwais nedbá jizev a zranění (i když podříznuté stehenní šlachy v závěrečné scéně už jsou tak trochu na hraně) a louská hlavy jako ořechy. Slabší okamžiky tu samozřejmě jsou, např. Julie Estelle je sice ikonickou postavou hluchoněmé asasinky s kladivy, ale na jejích pohybech je vidět, že bojová umění se nabiflovala v šestitýdenním rychlokurzu. Proč ne, Evans zvládne tohle klopýtnutí okamžitě zamáznout další skvělou akcí, ale trochu to připomene snahu nasypat do děje co nejvíc prvoplánově cool postav, tak známou z prvního a druhého Tom Yum Goong. Evansovi by ale ani další tajtrlíci, co nezvládnou čistou otočku, nezlomili vaz. Raid 2 totiž není jen řetízákem plným stuntů a bitek. Vzpomínáte na thajskou akční vlnu? Začala podobně komorním Ong-Bakem, ve kterém loktový virtuóz Tony Jaa seskládal na hromadu všechny thajské kriminální živly. Bylo to hezky natočené, moc se tam nemluvilo a hodně se kosilo. Jenže když se měl natočit sequel, hned se z toho začal dělat megalomanský projekt, aniž by byl k dispozici solidní scénář nebo herecký potenciál. A tak zbylo ze všech pokračování thajského zázraku jen pár skvělých akčních scén, co si tu a tam pustíte na YouTube. Zbytek je nesouvislé žvatlání thajských ochotníků, v čele s nevýrazným Tonym, který sice umí kopat, ale jinak má výrazové schopnosti boxovacího pytle z posilovny. Raid je jiný. Je jako kindervajíčko, které pod čokoládovým obalem ze špičkových akčních scén skrývá komplexní hračku, která útočí slušným dějem a slušnými herci. Ne, není to nejlepší kung-fu, i když jsou tu okamžiky, kdy nebudete dýchat. Ne, není to Kmotr - na to používá až příliš osvědčených dějových mechanismů a odhalí jen zlomek svého světa. V kombinaci takhle nesmiřitelných žánrů byste si ale jen těžko mohli představit lepší výsledek. Za stopadesátiminutovou stopáž stihne The Raid 2 odprezentovat tolik věcí a zasáhnout tak širokou cílovku, že z toho padají do mdlob jak zastydlí fanoušci Jackieho Chana, tak seriózní filmoví kritici. A všichni svorně doufají, že Gareth Evans nepodlehne hollywoodským svodům a natočí se svým týmem minimálně ještě trojku a čtyřku. Všichni jsou v ideální formě a Rychle a zběsile 4, 5 a 6 nám ukázalo, že když se sejde ta správná parta, dají se povedené žánrovky sypat jako na běžícím pásu. Takže dokud se nápady množí, kosti slouží a zástupy kaskadérů se netenčí, je třeba jet na plné obrátky. Tím spíš, že Evans v poslední scéně dokazuje, že je kam pokračovat. Dejte mu víc peněz, dejte mu víc času a hlavně ho nechte dělat svou práci. U Thajců jsem se vždycky bál, že tu svou ongbakovskou jiskru nedovedou udržet a proměnit ji v oheň, který sežehne Hollywood. Tady se skoro bojím, že úspěch na západě je to nejhorší, co by se Evansovi mohlo přihodit. Zabrání mi to ale v chvalozpěvech? To si pište, že ne! Je samozřejmě otázka, nač si letos schovávat maximální hodnocení. The Raid 2 není bez chyb, ale ani po čtyřiadvaceti hodinách od zhlédnutí mě nenapadá, co bych na něm vylepšil. A z prstů, co se doklepaly, mi rostou nápady hned na několik článků o tom proč je tohle ten film, který vám přijde nafackovat, až zas budete za rok tvrdit, že rok 2014 nic zajímavého nepřinesl. Houby, jenom jste se prostě koukali špatným směrem! 100%

Poslední hodnocení (337)

Tygr a drak: Meč osudu (2016)

28.04.2017

Ip Man 2 (2010)

28.04.2017

Ip Man (2008)

28.04.2017

Zátah 2 (2014)

28.04.2017

Zátah: Vykoupení (2011)

28.04.2017

Malý Velký Bojovník (2010)

28.04.2017

Chůva v akci (2010)

28.04.2017

Křižovatka smrti 3 - Tentokráte v Paříži (2007)

28.04.2017

Křižovatka smrti (1998)

28.04.2017

Reklama

Poslední deníček (1)

Serie Karate Tygr

Někteří z vás možná kroutí hlavou nad faktem, že na serveru specializovaném na HK bojové filmy věnujeme článek sérii amerických bojových filmů rozporuplné kvality... Pár zúčastněných (možná patříte mezi ně) však na těhle filmech vyrůstalo. Před deseti lety nám byly HK filmy odepřeny a jména jako Bruce Lee, Jackie Chan nebo Jet Li tu nikdo neznal. Generace fandů tak vyrostla na ohmataných kazetách s načerno nahranými německými tituly... Dodneška pamatuju jak jsem zíral na německy mluvené filmy (na dabing jste narazili zřídka, ale když už, tak to stálo za to ;). Nerozuměl jsem ani slovo, ale hrdinové létali ze strany na stranu a řezali do sebe jak smyslů zbavení. Už tehdy, při poskakujících barvách a mizerném zvuku, se dalo odlišit zrno od plev... Série Karate Tiger (kterou jsem tenkrát viděl pod různými názvy) se stala mou první průvodkyní po světě akčního filmu... Tímhle článek bych jí chtěl uplácat malý pomník... Pokud vám to připadá moc nostalgické, nemusíte číst dál, ale jestli jste podobně postižení, zatlačte slzu a jdeme na to...

 

Série Karate Tiger se narodila smíšeným rodičům - Amerika dodala peníze, zázemí a pár talentů, Hong Kong přispěl know-how a zajistil akční stránku věci. Vskutku podivný páreček si v roce 1985 najal Coreyho Yuena a v podivné příběhové směsici nechal plavat céčkové herce... Každý druhý režisér by zřejmě utekl z placu, ale Corey Yuen si plivl do dlaní a natočil co šlo. První Karate Tiger byl příběhem amerického teenagera (Kurt McKinney - šampión v kickboxu, černý pás v taekwondu), který kudy chodí tudy dostává přes hubu ;) Vrcholem je, když se do místního klubu bojových umění nakvartýrujou kriminálníci s bodyguardem Ivanem (debut Jeana-Claudea van Dammea). To už nevydrží Bruce Lee, vyskočí z hrobu a začne mladíka učit bojová umění... Zbytek už znáte, je přesně podle zažitých pravidel ve stylu příčina - trénink - pomsta. Naštěstí Corey Yuen dělal co mohl, takže když zrovna nekoukáte na ducha Bruce Leeho, docela dobře se bavíte, nehledě na Van Dammeův rozštěp na provazech, který byl tak sexy, že udělal z filmu legendu.

 

Ačkoliv jednička nebyla ve své době až takovou peckou (sláva přišla jakousi setrvačností), producenti byli nadšeni a chtěli nášup. Corey Yuen souhlasil, ale přípravy dvojky se protáhly - dílem kvůli náročnosti námětu a dílem díky útěku Jeana-Claudea Van Dammea. Ten byl hlavním motorem prvního dílu a produkce z něj chtěla udělat hvězdu. Naneštěstí to napadlo i jiné tvůrce a Van Damme šel jednoduše tam, kde líp platí.

 

Na obzoru se naštěstí objevil talentovaný bijec Loren Avedon (pátý dan v Taekwondo, druhý dan v Hapkido, ještě si o něm něco povíme) a tak se mohly přípravy opět naplno rozjet. Obsazení tentokrát Corey patřičně vyšperkoval - Cynthia Rothrock (spolupracovala s Coreym v předchozím roce na Blonde Fury), Matthias Huess (blonďatá legenda všech béček - rozložitý Němec se rok po Karate Tiger 2 proslavil ve filmu Temný anděl s Dolphem Lundgrenem. Je šampiónem v kickboxu) a Hwang Jang Lee (ten má bohužel jen malou roli a objevil se díky tomu, že jeden z producentů (Seasonal) zatlačil na ta správná místa - jeho účast je ale kouzelná a vidět ho kráčet vedle Huesse (rozdíl výšky tak půl metru) je skutečně zážitek ;).

 

Karate Tiger 2 neměl vůbec žádnou souvislost s jedničkou a byl spíš mohutnou vykrádačkou Ramba III. Hlavní hrdina Scott (Avedon) se vydává do Thajska, aby se tu setkal se svou snoubenkou, dcerou vlivného obchodníka. Schyluje se k nejlepšímu, když do pokoje vtrhnou maskovaní muži a snoubenku unesou... Scott musí vyhledat starého přítele Maca (Max Thayer, jenž odlehčuje příběh a je v bojových scénách dost okatě doublován) a vydat se za unesenou dívkou až na tajnou vojenskou základnu v Kambodži, ovládanou ruskými jednotkami v čele s Yurim (Huess). Všechny akční orgie se nesou v HK duchu a tak se dočkáme vražedných buddhistických mnichů, super masakru na základně (jedny z největších výbuchů, které HK kinematografie pamatuje ;) a pěkných bojových scén (Avedon a Huess jsou hodně v pohodě a jejich finální souboj je na úrovni, kazí to akorát Cynthia Rothrock a špatné střihy tentokrát ublížily i Hwang Jang Leeovi, jenž má jedinou akční scénu). Celé to vypadá jako nedopečený HK/US hybrid s proklatě béčkovým pozadím a úvodní znělka filmu (Raging Thunder) je otřesná, nicméně tenhle film má atmosféru, kvůli které jsem před lety nelitoval běhu přes celé město, jen aby véháeska s tímhle "klenotem" spočinula na hlavách mého videa. Berte nebo nechte být, ale tolik béčkových hvězdiček v jednom filmu jen tak neuvidíte a navíc Huess zabalený v ruské vlajce, vláčený džípem do bazénku s krokodýly - to nemá obdoby ;)

 

Dalo se tohle vůbec trumfnout? Už v roce 1990 (tedy rok po dvojce) se o to pokusil Lucas Lowe (nakonec odrežíroval i zbytek série). Loren Avedon měl smlouvu na tři filmy (objevil se ve dvojce, trojce a čtyřce a defakto se stal "tváří Karate Tiger) a jako parťáka, filmového bratra, mu tvůrci přihráli Keitha Vitaliho (šampión v karate, hrál např. ve Wheels on Meals). Příběh bratří Alexandrů, kteří musí čelit smrti svého otce a navzdory své odlišnosti (Will je policista a trenér bojových umění, Casey vládní agent) se spojí v honbě za vrahy, je jen béčkovým pozlátkem zasazeným do Los Angeles konce osmdesátých let. Přehrává se tu ostošest a celé je to hodně k smíchu (což nemusí být na škodu), ovšem ve chvíli, kdy dojde na akční scény vás úsměv mrzne na rtech. Karate Tiger 3 sice je bezelstným zlodějem hongkongských vychytávek (většinou je tu patrná inspirace Jackie Chanem), ale provedení je v případě obou borců na jedničku a ve své době (1990) šlo nepochybně o špičku (co se týče západní produkce). Ostatně stačí se mrknout na závěrečnou akční scénu v hangáru - ta je sama o sobě vrcholnou ukázkou toho co správně směrovaní američtí bojovníci dovedou.

 

Stačil pouhý rok pauzy a Lucas Lowe s Lorenem Avedonem přicházejí se čtvrtým dílem, třešničkou na dortu, která se odehrává v Bangkoku a připomíná spíš pokračování Kickboxera (tak bývá tenhle film často označován). Avedon hraje Jakea Donahuea - jeho bratr Sean byl před lety brutálně zavražděn v ringu místní hvězdou, Khanem (Billy Blanks). Jakeovi bylo tenkrát čtrnáct a nemohl svého bratra pomstít. O deset let později však (už jako policista) narazí na thajský gang výrobců snuff-filmu (to jsou takové ty filmy ve kterých se sekají hlavy "naživo") a mezi herci objeví i starého známého. Následuje cesta do Bangkoku (samozřejmě přes odpor nadřízených). Nemůže se ale utkat s Khanem hned, protože jeho bojové umění nemá tu správnou karmu ;) Odjíždí tedy do džungle vyhledat opilce Pranga (dokonale kopající Keith Cooke), mistra thajského boxu. Khana sice porazil, ale za cenu podlomené psychiky (prostě začal chlastat ;). Nakonec však získá motivaci k tréninku Jakea. Po zvládnutém výcviku a záchraně sličné děvy (povinnost) se Jake vydává do ringu, kde zaujme producenta snuff-filmů. Zbytek už si jistě domyslíte a finále v bambusové kleci, tváří v tvář Khanovi, na sebe nenechá dlouho čekat.

Co k tomu dodat? Tenhle film jsem v kung-fu dětství (třináct let) sjížděl snad nejvíc a dodneška si ho pamatuju snímek po snímku... Úvodní bitka s gangstery, superrychlá noha Keitha Cookea, trénink s kládami, kloubová symfonie Billyho Blankse nebo erotická scéna v kádi. Jóó to byly zlatý časy...

 

A co pětka Karate Tiger? Vznikla v roce 1993, nehraje v ní Loren Avedon a se zbytkem série nemá vůbec nic společného. Málokdo totiž tuší, že pětkou je film, prezentovaný u nás jako Americký Shaolin. Hlavní hrdina Drew je mladý, nerozvážný bojovník a ve chvíli, kdy dostane v ringu na frak ho nenapadne nic lepšího než zajet si pro trochu znalostí do Shaolinu. Vždyť stačí posedět pár měsíců před chrámem a mniši vás rádi pustí dovnitř a při troše štěstí se dostanete od leštění pánví až k samotné výuce kung-fu.

Americký Shaolin je vším jen ne bojovým filmem - parta amerických herců, většina bez znalostí bojových umění, se tu sešla s nabušenými Asiaty a vznikla pohodová akční komedie pro -náctileté, nad jejíž naivitou budete dneska kroutit hlavou. Věřte nebo ne, na Škole v přírodě v pětadevadesátým byl tohle velkej hit... A nejen ve školním autobuse ;)

 

"Počkat, tohle bylo jinak", říkáte si teď... Ještě než mě ukamenujete, přečtěte si následující řádky:

Ačkoliv je u nás tato série prezentována jako Karate Tygr, její původní název zní No retreat, no surrender (Neustupuj, nevzdávej se), pod tímto názvem můžeme také najít jediné spolehlivé číslování:

 

No retreat no surrender I. - Karate Tiger I.
No retreat no surrender II. - Karate Tiger II. - Raging Thunder
No retreat no surrender III. - Karate Tiger III. - Blood brothers
No retreat no surrender IV. - Karate Tiger IV. - King of the Kickboxers
No retreat no surrender V. - Karate Tiger V. - American Shaolin

 

Takhle jednoduché to ale není. Česká distribuce se amerických kolegů držela jen u prvního dílu, dále už jdou české přebaly svou vlastní cestou - Karate Tygr 2 (Pokrevní bratři), Karate Tygr 3 (Kickboxer s Van Dammem, to je trochu úlet - distribuci dost mátlo, že čtyřka má v názvu "Kickboxer" a tak se snažila do série nahnat i další "kickboxer" tituly). Setkáte se mimochodem i s prohozením dvojky a trojky (dvojka Van Damme, trojka Pokrevní bratři - tak jsou totiž, pro větší přehlednost, řazeny za sebou filmy s Van Dammem a filmy s Avedonem). Karate Tygr 4 je v německém značení první film ze série "Best of the Best", u nás Intersonic pod tímto názvem vydal King of Kickboxers (ten je však známější jako Karate Tygr 5, pod označením "čtyřka" u nás u jiného distributora vyšel No Retreat, No Surrender 2 - tedy Karate Tiger 2). Intersonic pak zakouzlil a pětku a šestku vyplnily první dva filmy ze série Best of the Best (ta nemá s Karate Tiger nic společného). American Shaolin vyšel jako Americký Shaolin (jak prosté)...

btw: je poměrně humorné, že sérii někdo pokřtil Karate Tiger, když se většina hrdinů rekrutovala z řad taekwonda nebo kickboxu ;) (a i když byli herci karatisti, choreografie měla ke karate zatraceně daleko).

 

Tak co? Hnuli jsme s vámi trochu? Jestli jste omamnou vlnu načerno stáčených VHS kopií nezažili, jestli vaše kariéra fandy bojových filmů začínala se jmény jako Jackie Chan a Jet Li, zřejmě je pro vás tenhle článek jen nesmyslným blekotáním... Snad se ale najde pár spřízněných duší, které pokývají a řeknou "To byly krásné časy"... a když ne, alespoň mám ve filmovém pekle jednu čárku k dobru aneb den bez dobrého akčního filmu je promarněným dnem ;).

Ovládací panel
2 body