HKstars

Bulletproof Monk, relativně nový comics, který svým čtenářům slibuje zachycení stylu HK filmů na bělostných stránkách křídového papíru. Tahle reklamní formulka zní dostatečně slibně, aby se na ní nalepilo pár producentů a pokud se v obsazení objeví jména jako Chow Yun-Fat nebo Karel Roden, je jasné, že se o tenhle film začneme zajímat... Jak to dopadne, když se Hollywood snaží obkreslit "HK-like" comics? Je to třeskutá akce, bláznivá komedie nebo pohroma biblických rozměrů? Od všeho trochu... Bulletproof Monk vypráví o tajemném svitku, který svému držiteli po přečtení propůjčí obrovskou moc s níž se dá konat dobro nebo zlo. Vzhledem k tomu, že první minuty nás zavádějí do Tibetu v roce 1943, je jasné, kdo bude stát na té které straně barikády. Jeden z mladších mnichů (Chow Yun-Fat) právě úspěšně dokončil zkoušky a stává se čestným ochráncem svitku. Po následujících šedesát let ho bude střežit jako oko v hlavě a zabrání jeho padnutí do cizích rukou. Aby to nebylo úplně nefér - ochránce svitku je imunní vůči stárnutí (zestárne až ve chvíli, kdy svitek předá svému následovníkovi) a každá jeho nemoc či zranění se zázračně zahojí (odtud název Bulletproof Monk). Ve chvíli, kdy starší mnich (Roger Yuan) předá svitek mladšímu, je prošpikován desítkami kulek přihlížejících nacistů (taky musejí být u všeho), jejichž velitel Strucker (Karel Roden) by rád vymazal ze slovníku několik nepohodlných národů a kouzelný svitek je přeci jen trochu účinnější než německé kulomety... Chow Yun-Fatovi se samozřejmě podaří utéct, ale nacistického pohlavára se během šedesáti let opatrování svitku nezbaví. Druckerova touha je sice postupem času motivována spíše omlazovacími schopnostmi svitku, ale jeho metody zůstávají stejné a tak má mnich neustále v zádech skupinku všehoschopných "mužů v černém", vedených Druckerovou vnučkou. A pak je tu Kar, mladý zlodějíček, s hbitými prsty, bystrou hlavou a flákačskou vizáží Seana W. Scotta (výborná volba). Jeho první setkání s mnichem sice zavání pořádnou boulí, ale vzhledem k tomu, že jsou tihle dva pořád na útěku, brzy v sobě najdou vzájemné sympatie. Kar je totiž typický frajírek s dobrým srdcem a virtuální bojovou průpravou, našprtanou při sledování kung-fu filmů, což mnicha postupem času vede k přesvědčení, že právě našel svého nástupce. Uplyne však ještě mnoho vody, čínských mouder a akčních scén než bude svitek v rukou nového majitele a vy si budete moci odškrtnout další úspěšně absolvovaný happyend... Nechci tím naznačit, že je Bulletproof Monk nějak přehnaně předvídatelný, ale debutující Paul Hunter musel už při čtení scenáře tušit, že pojede po mimořádně úzkých kolejích. Snímek naštěstí většinu času dribluje mezi mantinely lehké nadsázky a svižné akce a snaží se vás odradit od častých pohledů na ručičky hodinek jak to jen jde. Zásluhu na tom mají především herci, obzvlášť Chow Yun-Fat, který se nesnížil k vykrádačce Li Mu Baie z Tygra a Draka, ale naopak svého Neprůstřelného mnicha obdařil až neuvěřitelně vlezlou aurou. Jeho neustálé rozumování tak nepůsobí příliš klišovitě a šišlavý přízvuk paradoxně postavě neubližuje, ale dodává jí další, mírně roztomilý, rozměr. Seann William Scott tu odehrává svůj obvyklý průměr, ale spolu s ostatními herci se ocitá v hlubokém Fatově stínu. I tolik propagovaná účast Karla Rodena vyjde naprázdno, protože krom několika ďábelských pohledů a závěrečného souboje, si český herec příliš slávy neutrhne. Snad mu to v Hellboyovi vyjde líp. Akční scény se drží trochu v pozadí a víc než rukama se tu tluče hubou, což je docela šťastný tah, protože Paul Hunter trpí stejným neduhem jako většina jeho vrstevníků-videoklipařů: zvedá frekvenci střihů nad únosnou míru, za účelem "zvýšení dynamiky scény". Na první pohled je jasné, že to nefunguje, na druhý vás to znechutí a při desátém už budete jen smutně kývat hlavou. Pokud k tomu přidáme nepříliš objevné úhly kamery a odfláknuté dráty (nemyslel jsem si, že to kdy řeknu, ale... prostě je vidět jak při dopadech tahači pouští buď příliš brzy nebo příliš pozdě. Navíc některé použité techniky vypadají na drátech nepřirozeně), je malým zázrakem, že alespoň Chow Yun-Fat působí jako mistr kung-fu "věrohodně". Ostatní herci (především Seann William Scott a Jaime King) by si pro příště měli jakékoliv bojové kreace odpustit. Pro dobro nás všech ;). Pro studio MGM byl Bulletproof Monk sázkou do loterie. Vybrat si v době, kdy jsou všechny filmové comicsy založené na legendách svého oboru (Spider-man, Hulk, Daredevil, X-Men), předlohu na které ještě nedoschnul inkoust, to asi chtělo pořádný kus odvahy. Bohužel za statečné činy se v Hollywoodu metály nerozdávají a Bulletproof Monk není tak úplně neprůstřelný jak by se z názvu mohlo zdát. Výjimečně nechci sypat popel na hlavu Paula Huntera, ani na herce, protože ti všichni mají zásluhu na tom, že je film jakž takž zkousnutelný (i když... za akční scény zaslouží Hunter alespoň symbolický políček ;). Největší průšvih totiž tkví v samotné předloze - míchat dohromady tibetské mnichy, nacistické panďuláky a soudobé americké teenagery se možná vyplácí na stránkách comicsu, ale celuloidový pás takový guláš neunese. Takže se teď všichni pomodlíme a při svíčkách si slíbíme, že se tomuhle filmu v rámci možností vyhnete. Nepatří sice k tomu nejhoršímu, co by vás letos mohlo v kinech potkat, ale pokud nemáte vyslovenou slabost pro Chow Yun-Fata, těžko vás tahle comicsová jednohubka něčím zaujme... 40%

Jmenuje se Fait (DMX) a je to superzloděj a starostlivý taťka. Znáte to - čas od času s věrnou partou vykradete banku, abyste měl dost peněz na výchovu dcery. O to jde přeci především. Jenže při poslední akci se mezi kořist zamíchaly i tajuplné černé diamanty po kterých zřejmě pase celá tchajwanská vláda. Tajný agent Su (Jet Li) by ještě nebyl to nejhorší, protože chce diamanty získat legální cestou, ale jeho bývalý spolubojovník Ling už je ochoten jít přes mrtvoly a... přes unesené dcerky. Ve chvíli, kdy se Faitova dcera ocitne v nebezpečí, stává se z černošského zlodějíčka a žlutého agenta dvojka k pohledání, která s nezanedbatelnou pomocí několika "přicmrndávačů" nakope zadek "politicky vyváženému" týmu překupníků se zbraněmi... Ehm. Pokud teď marně přemýšlíte nad tím o jakém béčku z osmdesátých let mluvím, ušetřím vám čas a námahu. Řeč je o Cradle 2 the Grave, rok výroby 2003. Příjemný popík střídá rap a místo Stevena Seagala je tu barevně vyvážená dvojka: raper-neherec DMX a vyhasínající asijská hvězda Jet Li. Jinak se ale zas tak moc nezměnilo, příběh je průhlednější než dobře naleštěné okno a ve scenáři s notně prošlým datem spotřeby to jen hýří hláškami typu "Tohle není můj styl", "Můj táta vám nakope prdel" nebo "Nepřišel jsem bojovat"... Za podobné výstřelky by možná před třemi dekádami film získal nějaké ty bodíky k dobru, ale dnes jde spíš o nechtěně zábavný kolorit dob dávno minulých. Asi nejvíc to bolí při scéně, kdy je užaslým mezinárodním překupníkům se zbraněmi vysvětlováno jak si vyrobit něco moc nebezpečného a komentář jednoho z padouchů bezpečně posílá majestátnost situace do věčných lovišť. Ale budiž, vratký scénář ještě žádný akční film nezabil a na tenkém ledě se režisér Bartkowiak pohyboval i v předchozích vypalovačkách Romeo musí zemřít a Lovec policajtů. Jenže... když se vykašlete na scénář, musíte mít v záloze nějaké eso. A to Bartkowiak tentokrát nemá, zřejmě už všechny dobré karty vyplýtval na první dva filmy a v Cradle 2 the Grave vaří z vody a osvědčených kamerových triků. A onen pomyslný led pod ním začíná velice rychle praskat, protože už od první scény filmu je všechno špatně. Postavy jsou prostě příliš sexy a příliš cool než aby si k nim divák vypěstoval nějaký vztah - DMX se na scéně objeví jako ultradrsňák, ale jeho herecký projev připomíná oživlé dřevo, vrcholem budiž modlící scénka s dcerou nad kterou budete kroutit hlavou ještě dvacet minut po jejím skončení. Bartkowiak však nic nedaruje ani ostatním - Jet Li hraje drsoně úplně největšího, za celý film prohodí jen pár suchých vět, zásadně nepoužívá výtah a rozhodně není prototypem kladného hrdiny, což jeho sympatizanty (to je slovo ;) spolehlivě odradí. No a pak je tu Mark Dacascos - slovní zásoba nejmenší ze všech, pomády ve vlasech by se člověk nedopočítal a jeho lesklé obleky jen zdůrazňují čtyřprocentní orientaci... Ufff, to si snad Mark nezasloužil. Scenáristův berserk se ale nezastavuje - bleskurychle přeběhněme dvě krásky (Kelly Hu a Gabrielle Onion), opět barevně vyvážené (v tomhle filmu je zkrátka všechno politicky korektní) a spravedlivě rozhozené na obě strany zákona a dostaneme se k třešničce, tedy abych byl přesný ke shnilé třešničce. Pokud duo komiků, Anthony Anderson a Tom Arnold, tvořilo v Lovci policajtů úderný hláškovací tým, tentokrát jsou jen vyhaslými stíny a naplno to rozbalí až v závěrečných titulcích. Příliš pozdě něco napravovat. Bleskurychle tedy přiskakujeme k záchranné brzdě zvané "akční scény", ta už vytáhla z bryndy i větší průseráře. Jenže... tentokrát ne. Stačí jedno šikovné střihnutí a dynamika akčních scén je spolehlivě sterilizována. Od začátku do konce jsem se nemohl zbavit dojmu, že film stříhá nějaký záskok (nebo nějaký debutant), protože díky přemíře zbytečných střihů a hlavně vzájemnému prolínání několika scén, divák ze samotné akce nic nemá. Jet Li sice bojuje dobře, ale to není takový problém, když všichni ostatní jen plácají rukama do vzduchu (zvlášť DMXovi by měli jakékoliv bojové umění pro příště zakázat. Černí muži neumí bojovat, alespoň v tomhle filmu to platí dokonale ;). Špatný střih a diletantství ostatních se tak nemile odráží na Jetově výkonu a situace se nezlepší ani při závěrečné bitce Dacascos vs Li, která je prolnutá s dalšími třemi souboji (všemi do puntíku mizernými). Je to moment, kdy je vaše mysl spolehlivě umlácena množstvím podnětů a vy nakonec nevnímáte vůbec nic, jen koukáte jak se před vámi kamera a celé plátno divoce točí. Přitom nelze říct, že by (některé) akční scény byly úplně špatné. DMX se spolehlivě vyřádí na čtyřkolce při honičce skrz L.A., Jet Li vymlátí kupu ultimátních zápasníků, koneckonců i ta závěrečná scéna celkem "ujde", problém je ve skládání scén do sebe a v jejich nulovém potenciálu vůči příběhu. V tomhle ohledu Bartkowiak naprosto selhává a nedokáže potlučenému scénáři narovnat páteř. Výsledkem je pak nudný akční film, který by mne nepřekvapil ve spodním regálu videopůjčovny nebo v nočním programu komerční televizní stanice. Jenže tohle je akční vypalovačka s průměrným rozpočtem a jedním z nejtalentovanějších filmových bojovníků... Dost ostudná bilance, která je možná zdůvodněním Jetova útěku do Francie. Tam momentálně točí s Lucem Bessonem a Corey Yuenem (ten už má zřejmě amerických produkcí taky plné zuby). Doufejme, že z Jet Liho brzy vypadne něco rozumného, protože Cradle 2 the Grave je zatím jeho nejslabším pokusem o dobytí amerického trhu a pokud se Jet Li z téhle béčkové špíny brzy nevyhrabe, skončí velice špatně... A to by si určitě nezasloužil. Jeho účast v čínském velkofilmu Hero dokazuje, že herecky i fyzicky je ve formě stejně jako v dobách svých nejslavnějších HK produkcí, takže problém spíš vidím v nabídce amerických scénáristů a producentů pro které je Jet Li pořád jen "další kopající asiat". Jediný kdo se z téhle škatulky dokázal vymanit, je Jackie Chan, kterému pomohl komediální žánr, jenž je "mezinárodní". U vážně míněných akčních filmů je to trochu jiné a plně to dokazuje hláška, kterou počastuje Jetovu postavu jeden ze záporáků: "Pusť mě Bruci, ať ti můžu nakopat prdel". Jet Li odvětí: "Já nejsem Bruce". Pro americké publikum ale bohužel jsi, Jete. Zkus s tím ve Francii něco udělat, jinak se tahle hláška (spolehlivě vyjadřující mírně rasistické zabarvení celého Cradle 2 the Grave) stane na americkém filmovém trhu tvým doživotním prokletím. 30%

Byla nebyla jedna thajská vesnička s posvátnou sochou jménem Ong-Bak. Socha přinášela vesnici štěstí a blahobyt, ale jednoho dne se objevil záhadný "muž z města" a sochu ukradl (resp. její hlavu). Na vesnici padlo neštěstí - studny vyschly, úroda se neurodila, dobytek uhynul... nezbývalo než vyslat do města nejlepšího bojovníka z vesnice, aby věci napravil a ukradený artefakt získal zpět... Ve městě potkává prostý vesničan svého zcivilizovaného příbuzného (=vychcánek, podfukář a zlodějíček), který se svou kamarádkou obráží bary a vydělává si jak to jen jde. Zprvu nemá o breptání vesničana zájem a vidí v něm spíš příležitost k výdělku, ale nakonec se obrátí zpět na víru a pomůže vesničanovi sošku získat. Takhle nějak zní thajská legenda o Ong-Baku ve filmovém podání Prachnyi Pinkaewa, které se v redakci HK Stars stalo jedním z nejsledovanějších akčních titulů poslední doby. Není to tak dávno, co jsme v hlubinách internetu vyštrachali Making of videa ve kterých se děly neuvěřitelné věci. Teď film konečně vyšel v Thajsku na DVD a tak jsme po něm ihned hrábli. A byla to doslova miliónová koupě. Ong-Bak totiž v "plném" 105 minutovém balení nabízí solidní příběh (i když zní první dva odstavce jako největší klišé na světě, dokonalé proložení akčními scénami, usilovně hrající herci a podivné postavičky dovedou udělat i z uhlí diamant ;) a především jedny z nejúžasnějších akčních scén poslední doby. Na to jsme se těšili, na to jsme čekali. Je tu všechno co jste viděli v ukázkách a ještě mnohem víc. Ačkoliv se ve filmu hodně používá replay úderů a zvuk je trochu zatlumený, výsledek nepůsobí televizně nebo "dokumentárně", zejména díky skvělé kameře a báječným obrazovým filtrům (které jsou trochu přemrštěné, ale jednou za čas si rád potýrám oči kýčovitými barvičkami). Co se týče provedení jednotlivých pohybů a stuntů, myslím že není o čem diskutovat. Plynulost a rychlost technik zkrátka musíte vidět na vlastní oči, stejně jako pár nebezpečných kaskadérských kousků (mezi něž počítám i reakce na údery) a nemístnou kreativitu (zejména bitky v aréně). Nutno dodat, že moře talentu nepobral jen hlavní hrdina Phanom Yeerum, jeho Muay Thai protivník ze závěru je taky "pořádnej borec". Nevím co dodat, protože tyhle řádky píši pár minut po shlédnutí a ještě se mi klepou ruce. Ong-Bak určitě mohl mít propracovanější příběh, lepší herce a kvalitnější kulisy, ale na tyhle "drobnosti" zapomenete ve chvíli, kdy Phanom Yeerum začne dělat to, co mu jde nejlíp - mlátit lidi (nejen) loktama. Bojuji, tedy jsem - to je heslo Ong-Baku, protože poměr dialogů k bojovým scénám se pohybuje kolem 40:60 ve prospěch akce. Zamyslete se nad tím a dojde vám, že je to opravdu hodně. Pokud ještě dodám, že nadšení, úsilí a kreativita v těchto sekvencí jsou nevídané, musí vám dojít, že tenhle film je opravdu "něco". Jsem nesmírně rád, že takhle poctivá akce se točí i v současnosti a těším se na chystané pokračování. Filmy jako tento dokazují, že tradice budovaná hongkongským průmyslem v sedmdesátých až devadesátých letech se nevytratila a žije dál. A to je dobře. Zatraceně dobře... 100%

Nathan Algren býval kdysi skvělým kapitánem a pořád ještě dovede ustřelit chlapovi klobouk na vzdálenost padesáti kroků, ale pod pěstěným zevnějškem a zářivou uniformou se skrývá lidská troska. Není divu, že při poslední prezentaci winchestrovek, za níž dostává pár dolarů týdně, zapije žal trochu víc než by bylo záhodno a začne divákům vysvětlovat jak velké rány dělá tahle zbraň do různých orgánů a nezůstane jen u obrazných přirovnání... výsledkem je samozřejmě vyhazov, ale už v zákulisí na něho čeká nabídka na podstatně lépe placenou práci, při níž nebude muset zůstat u přirovnání. Japonská vláda totiž bojuje se samuraji a předpokládá, že nákup vyspělejší techniky by jí mohl zajistit převahu. A tak se Algren ani nenaděje a už sedí na koberečku u japonského císaře. Ten, tlačen vládou, odkývne trénink vojska a tak Algren začne vysvětlovat šikmočkům jak správně mířit a jak zarazit bodec do bližního svého. Pronásledován je přitom nejen děsivými nočními můrami, které mu znovu a znovu předhazují hříchy, jichž se dopustil při občanské válce. Jeden mrtvý indián vedle druhého a ten, kdo to všechno zavinil, jeho nadřízený, stojí hned vedle něho a uculuje se na japonského císaře. Už brzy má ale Algren příležitost, něco se svým životem udělat. Stavba železnice totiž postupuje rychle a nepřítel, vůdce samurajů Katsumoto, je rozhodnut ji zlikvidovat. Algren se chtě nechtě musí podřídit rozkazu a vyjet s nevytrénovaným vojskem do boje, což logicky nedopadne nejlíp a celá slavná japonská armáda i s novými winchestrovkami je rozmetána na kusy, včetně milého Algrena, který však stihne na zemi v sebeobraně pokosit ještě dobrých pět protivníků. Už to vypadá, že jím projede chladná čepel, když Katsumoto zavelí a rozhodne se nepřítele ušetřit. Možná také proto, že jeho příchod mu zvěstovaly meditace... říkejte tomu osud nebo scenáristická berlička, ale jasné je to, že Algren si teď užije několikaměsíční pobyt ve vesnici samurajů. Na příběhu amerického vojáka, který není žádné neviňátko, pak režisér Edward Zwick zdařile vyportrétuje celou problematiku boje samurajů proti vládě. Je jasné, komu při tom nadržuje, protože Katsumoto je velice inteligentní a vzdělaný muž (jako jediný z vesnice umí anglicky) a rozhodne se svého nepřítele poznat skrze Algrena. K tomu se sice ostatní samurajové chovají jako ke špinavému psovi, především Ujio by ho zabil i pohledem, ale vzhledem k tomu, že tenhle japonsko-americký expres míří za celkem jasným cílem, brzy pochopíte, že Cruise se v mírumilovném prostředí zbaví svých nočních můr, pochopí cestu samurajů a nakonec se jedním i stane, tím posledním jak je řečeno v názvu. Zwick si naštěstí dává veliký pozor a i když si napustil vanu plnou klišé a patosu, která při razantnějších pohybech začíná přetékat, všechno to balancuje na neviditelné hranici. Veškerá vina je svalena na vládu a úřednické poskoky, kteří chtějí železnici, děla a kulomety, i kdyby přitom měl padnout všechen lid Japonska, císař naproti tomu je mladý a neprůbojný a vlastně ani neví, na čí stranu se má přiklonit. Tenhle až příliš jednoduchý pohled bychom mohli Zwickovi vyčíst, ale jeho záchranou jsou velkolepé scény, díky nimž dobrovolně zatlačíte do kouta předvídatelný vývoj událostí. Je důležité zmínit, že scény o kterých mluvím jsou především hereckým koncertem. Většina informovaných diváků možná zbledla, když se dozvěděla, že v Posledním samurajovi bude hrát Tom Cruise. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje jeho herecké kvality, ale potlesku se tento hollywoodský elegán dočkal snad jen za Rain Mana a Narozen 4. července. Jinak i přes veškerou snahu zůstává v očích mnohých jen popcornovým akčňákem, tak jak ho známe z Top Gunu nebo obou dílů Mission: Impossible, podobnou polohu ostatně zaujal i ve Spielbergově Minority Report. Tentokrát vás ale čeká trošku jiný Tom Cruise, rozvážný a velice střízlivě odehrávající svůj part (až na jedinou scénu, která mě vyděsila už v traileru... smích Tomovi opravdu nejde), nestane se že by někomu kradl scénu nebo se snažil přehrávat. Naopak, je zvláštním způsobem pokorný, až tomu někdy neuvěříte. Zároveň je jeho rozsah úctyhodný, od zamyšlených pasáží s Tsukamotem, přes velice emotivní scény jako praktická ukázka schopností vojáků, souboj s Ujiem, až po akční masáže, kterých je ve filmu víc než dost. Nevím nakolik Cruise využíval kaskadéra, ale když se ohání mečem vypadá velice věrohodně. To čeho se všichni báli, Cruisovy neohrabanosti, viditelné v M:I-2, se tedy nekoná. Díkybohu. Jakkoliv je ale Cruise pánem filmu, není rozhodně jedinou důležitou postavou a stejně jako jeho si zapamatujete Kena Watanabeho v roli Katsumota a hodně je vidět i Hiroyuki Sana jako Ujio, hlavní ženskou roli a důležitou příběhovou linii jistí Koyuki. Zwick by měl určitě pochválit svého casting manažera, protože mu herci možná nejen přinesou několik cen na účet, ale především se jim podařilo dodat filmu nebývalou sílu. Tedy ne že by Zwick svých 150 milionů dolarů neutratil poctivě, ačkoliv je film až nezvykle komorní, jsou na něm peníze vidět (především v závěru, kde se vyskytují scény, které mohou i kouzelníci z Wety, zodpovědní za LOTRa, jen tiše závidět), ale Cruisova anabáze v samurajské vesnici (zabírající přes půl filmu) by se bez špičkových hereckých výkonů a výborné hudby Hanse Zimmera (ten opět prokázal svoje zkušenosti a vyrobil dokonale monumentální soundtrack) mohla zdát poněkud zdlouhavá. A není. I přes hrozivých 150 minut délky vám všechno přijde tak nějak rychlé - Zwick totiž nenápadně promazává kolečka patosem, tu a tam nechá Cruise zapózovat před kýčovitým západem slunce, ale jakmile otevřete ústa a rozhodnete se protestovat, vysolí na vás noční ninjovský přepad a vám jen klesne čelist a zůstanete téměř bez dechu. Ano, je to celé přeslazené a řádně přibarvené hollywoodskou perletí a pravověrní milovníci samurajů asi při pohledu na tenhle film spáchají harakiri. Ano, kdybych klišé narovnal do řady, možná by třikrát oběhla rovník, než bychom se dopočítali jejich počtu, ale... Zwickovi se v divácké duši bezvadně orientuje a veškerou slávu naservíroval tak šikovně, že mu to všechno "sežerete" a určitě si nebudete stěžovat na bolesti žaludku. Já osobně jsme si tedy pochutnal ukázkově a Cruise má u mě pár bodů k dobru. 80%

Mysleli jste si, že Ringo Lama už máte prokouknutého? Krutý omyl protože tenhle mistr thrillerů a dramat umí vystřihnout i naprosto šílenou akční komedii. Skoro se mi nechce věřit, že za Looking for Mr. Perfect stojí on, protože je to podobný žánrový rozptyl jako kdyby Michael Bay přesedlal z akčních filmů na natáčení Teletubbies. ;) Snímek vznikl v roce 2001, kdy měl nakopnout kariéru začínajícímu Andymu Onovi, jenže těsně před plánovaným termínem měl premiéru Black Mask 2, což byl propadák nejhrubšího zrna, premiéra Mr. Perfect tak byla posunuta o dva roky (a film neměl štěstí ani napodruhé, tehdy zrovna řádil v Hong Kong S.A.R.S. a do kin se moc nechodilo). Velká škoda protože tahle akční romantika si určitě zasloužila trochu pozornosti. Hlavní hrdinkou je pohledná policistka Grace (Shu Qi), která bydlí s kamarádkou Joey (Isabel Chan) a ve svém volnu musí odrážet dva "kamarády", kteří jsou do ní beznadějně zamilovaní a navzájem si dělají samé naschvály. Občas je to náročnější než se vypořádat s gangstery během služby a tak Grace s radostí přijme nabídku Joey, aby s ní vyrazila do Malajsie na focení reklamy na hodinky. Dvojice kamarádek tu prožije velké dobrodružství a to nemluvím o samotné výrobě reklamy, u které se to přímo hemží obskurními postavičkami (a zvířaty). Poprvé se na scéně objeví samotný Andy jako agent číslo dvě a krom toho, že má tajné poslání, je nebezpečně podobný muži, který se zjevuje Grace ve snu. To je onen pan Dokonalý, vyskytující se v názvu filmu a Grace ho pomalu začne uhánět. Místo toho ale vrazí do starého známého z Hong Kongu, notorického zlodějíčka, který dokáže svým "šarmem" zlikvidovat jakkoliv dobře rozjetou akci, ať už se jedná o zatýkání důležitých svědků nebo balení opačného pohlaví. Postav je tu opravdu hodně a prakticky všechny jsou obstarány známými a talentovanými herci, ovšem jakmile se na scéně objeví hlavní záporák Simon Yam, spadne vám čelist. Nebude to jen díky šílené módní kreaci (růžová je "in") a neustálým šéfovským posuňkům, je to tisíc drobností, které vytvářejí dokonale ujetý celek. Nevím co Mike Cassey (autor scénáře) při psaní hulil, ale první akční scéna je tak ujetá, že vás to nakopne a vyděsí zároveň. Musíte věřit, že ten první pocit bude silnější, protože od chvíle, kdy se Andy On a Simon Yam poprvé utkají, začnou se události roztáčet šíleným tempem a Ringo Lam přikládá na plyn jednu cihlu za druhou. Po slabším rozjezdu najednou řadí výš a výš a někdy ve dvoustovce vyhazuje brzdu z okna. Kdo by jí potřeboval, že? Na tuhle jízdu ale nemá každý nervy a to přesto, že Lam se nebojí takřka ničeho - akční scény jsou plné cartoonovských zvuků (ke konci se dokonce bojujícím postavám začnou smát slunečnice ;), minimálně Simon Yam přehrává o několik koňských délek a dialogy nabývají sitcomových parametrů. Z málokterého filmu poslední doby jsem měl takhle uvolněný pocit, protože to vypadá, že se všichni skvěle bavili a navíc po té první rozporuplné akční scéně se všechno srovná i v tomhle ohledu, bojové výkony sice nejsou prvotřídní (jen Andy dokazuje, že má na to stát se budoucí akční ikonou), ale nápady v choreografii, nadsázka a technické provedení, to všechno posunuje akční scény o notný kus výš. Chvíli to možná vypadá jako vykrádačky Jackieho Chana, ale Lam si dává pozor, aby kopírák nezneužíval, mnohem lépe by se akční scény daly přirovnat k Tokyo Raiders, stejně jako tam je tu hudba používána velice experimentálně. A je to celé hrozná sranda, pokud jsem to ještě neřekl dost nahlas. Zajímavé je, že to není příliš hongkongský humor, Ringo Lam se zřejmě na Západě naučil pár fintiček a tak je výsledný hybrid mezi asijským a hollywoodským pojetím gagů dost neokoukaný, ale musím říct, že hodně příjemný. Možná měl Ringo Lam jenom štěstí a tahle splašená kobyla vběhnula do správné stáje, ale většina vtipů má pointu, herci jsou super (Chapman To je otravný tím fajn způsobem, Shu Qi není prkenná a Isabel Chan je krásná... co chtít víc?) a film má patřičný drajv. Bylo to hodně blízko osmdesátce a zřejmě bych se nechal ukecat, nebýt zbytečně mdlého rozjezdu. Pro fanoušky komedií a hlavně Tokyo Raiders je tohle jasná volba, jenž je zářivým vykřičníkem mezi všemi těmi gangsterkami, kterých je momentálně filmový Hong Kong plný. 70%

S roštáckým kovbojem Royem O´Bannonem (Owen Wilson) a čínským vyslancem Chon Wangem (Jackie Chan) jsme se setkali už v roce 2000. V Tenkrát na Východě společně zlikvidovali obchod s otroky a zachránili čínskou princeznu Pei-Pei (Lucy Liu). Od té doby uplynulo pár let a jelikož se oběma představitelům hlavních rolí na Hollywoodském políčku docela dařilo (Chan překvapil veleúspěšnou Křižovatkou smrti 2, Wilson se zas úspěšně zaškatulkoval v parťáckých filmech), rozhodly moudré hlavy o vzniku pokračování (jednička moc nevydělala a víceméně se držela ve stínu tehdejší premiéry Pearl Harboru). Po nabídce skočil Owen i Jackie a tak bylo prakticky vyhráno, jediné co vzbuzovalo v myslích fandů mírné obavy bylo jméno režiséra - David Dobkin je prakticky debutant (natočil jen německý film Clay Pigeons), ale producenti tentokrát dobře odhadli jeho talent a Dobkinovi se daří od začátku do konce usměrňovat Jackieho talent tím správným směrem. Nižší rozpočet pak filmaře donutil porozhlédnout se nějaké levné lokaci, která nahradí Londýn, ve kterém se většina filmu odehrává, a většina filmových fandů ví, že mezi "náhradníky" anglické metropole je Praha na prvním místě. Krom našeho hlavního města se loni filmaři objevili i v Karlových Varech, další části filmu se natáčely v Londýně a Calgary. Příběh v úvodních minutách navazuje na události jedničky (dokonce je tu zmíněna i postava Lucy Liu, ta však zřejmě měla jiné starosti a tak se nemihla ani v cameo roli). Chon Wang je mírně svérázným šerifem v maličkém městečku (což mu nebrání v tom, aby pozavíral všechny padouchy v okolí sta mil) a marně čeká až se mu jeho Pei-Pei vrátí z dalekých cest. Z každodenní letargie ho však vyvede dopis od jeho sestry (ano, Chon má sestru a v podání Fann Wong jde o jedno z nejsladších stvoření, které se kdy dotklo stříbrného plátna) oznamující úkladnou vraždu jejich otce. Chonův otec byl strážcem pečeti čínského císaře a to se mu stalo osudným, protože britský šlechtic Rathbone nehodlá čekat v pořadníku (je desátý v řadě v nároku na trůn) a rozhodne se uzavřít dohodu s císařovým nevlastním bratrem Wu Chanem (neodolatený Donnie Yen). Ten je na oplátku ochoten, výměnou za císařskou pečeť (která ze svého vlastníka dělá potencionálního vládce Číny), zredukovat královskou rodinu do té míry, aby se Rathbone stal panovníkem Anglie. Je to prosté a pomocí "strojní pušky" (prostě rotační kulomet) i nesportovně jednoduché. Chon se tedy vydává do New Yorku, aby požádal Roye (ten si žije královským životem číšníka a o jeho hrdinských činech vycházejí tuny knížek) o peníze, které dvojici zbyly z výkupného (viz první díl). Roy je samozřejmě všechny rozfofroval (čtěte - "investoval do zeppelinů") a tak ze sebe naše duo musí opět vymačkat staronové schopnosti, aby se dostalo do Londýna. Tam se Chon setkává se sestrou do které se Roy neomylně zamiluje a to je jen začátek anglických eskapád. Ta země je totiž opravdu divoká, stejně jako Rytíři ze Šanghaje... Jackie Chan už měl asi dost nemilosrdné kritiky, která se na něho snesla po premiéře Tuxeda (u nás tento film ještě nebyl uveden, ale možná je to pro Jackieho fandy dobře) a tak se chytil hned první šance, která se mu naskytla. Hnedle jak Touchstone Pictures odklepli padesát miliónů dolarů rozpočtu, zamával Jackie šekem a zmizel. To bylo na začátku roku 2002 a hlavouni ze studia ho viděli až o sedm měsíců později. Mezitím se Jackie vydal do Hongkongu, kde k účasti přesvědčil pár kolegů (Donnieho Yena, Fann Wong). Nemusel je dvakrát přemlouvat - Fann Wong se potřebovala prosadit na americkém trhu a Donnie chtěl Jackieho "zmlátit" už od svých dětských let. Celý štáb se pak na půl roku zabarikádoval v naší stověžatce a na souši i na vodě točil od soumraku do úsvitu (nebo tak nějak ;). A Chanovi se zřejmě do puntíku povedlo co potřeboval, protože Shanghai Knights jsou požehnáním pro všechny příznivce dobré akční komedie. Plní nejen sny fanoušků o pořádné "chanovské" akci v americkém filmu, ale i sny samotného Jackieho, který v akčních scénách vzdává poctu komikům černobílé éry a filmům klasické hollywoodským filmům. Najdeme tu odkazy na grotesky (honička v otočných dveřích), při jedné z akčních scén zazní "Singin´ in the rain" a našlo by se toho víc. Člověk by jen těžko věřil, že tohle se ujme v oddychové akční komedii, ale po několika scénách je zřetelné, že Shanghai Knights jsou gulášem do kterého se vejde všechno. Již zmiňované odkazy na filmovou klasiku, jemné narážky na anglickou kulturu a její postavy (potkáte Sherlocka Holmese, Jacka Rozparovače nebo třeba Charlieho Chaplina) i bezvadné akční scény na něž jsme tak dlouho čekali. To všechno překvapivě drží pohromadě naprosto nenuceně a je to zásluha výborné herecké chemie mezi Wilsonem a Chanem, která funguje snad ještě lépe než v prvním filmu. "Dvojka" však navrch plní tradiční producentské sliby - je zábavnější, akčnější a prostě a jednoduše "lepší". Wilson a Chan sice místy, hlavně díky scénáři, trochu klopýtnou (naprosto zbytečný reverzní motiv z prvního dílu ve stylu "on vlastně není můj kámoš, ani ho neznám"), ale pořád je tu okouzlující Fann Wong (ta divákův zrak dokonale zaměstná) a dvojice džentlmenů z druhé strany barikády. K oběma můžeme mít menší výhrady (Aidan Gillen hraje klasickou škatulku "jsem hodně zlý anglický šlechtic", Donnie Yen naopak hraje místy až moc do extrému a má podivný anglický příčesek. Navíc je dost okatě dabovaný), ale jakmile dojde na akci, mají s ními naši hrdinové co dělat. Donnie bohužel hraje druhé housle a tak se s Jackiem jenom poškádlí (ovšem velice stylově) a pak je doslova odpálen ze scény, aby uvolnil místo šermířské exhibici Aidana Gillena, která tak trochu připomíná šerm v postarším Chanově filmu Pojízdná kantýna. A to je jen další z mnoha skrytých "dárečků" pro hardcore fandy Jackieho Chana. Pokud jste jedním z nich a v posledních letech jste začali Jackieho zatracovat, zkuste mu dát ještě jednu šanci. To co předvádí v Rytířích totiž předčí většinu jeho filmových exhibic posledních pěti let a je to pečlivě zabalené v jedné z nejpohodovějších komedií roku. Jackie zkrátka ve svých devětačtyřiceti překonal sám sebe a všem ukázal, že ještě nepatří do starého železa. Dokáže to i vám, když odhodtíte předsudky a půjdete se na Rytíře ze Šanghaje podívat. Výsledné hodnocení je snad dostatečnou pozvánkou... 80%

V Japonsku se s věhlasem Zatoichiho může rovnat snad jen Godzilla, Playstation a Power Rangers... tak slavná je postava slepého maséra a samuraje, člověka, který navzdory svému postižení ovládá meč lépe než kdokoliv jiný. V roce 1962 se objevil na plátnech poprvé a drže se hesla "spravedlnost je slepá" začal svou dlouhou pouť. Během deseti let vzniklo dalších devatenáct filmů (Japonci jsou rychlíci), které měly spíš seriálový charakter - Zatoichi v nich putoval od města k městu a trestal bezpráví. Vzhledem k tomu, že příběh se odehrává v Japonsku patnáctého století a všude zuří války gangů a klanů, není těžké sekat lidem hlavy a být přitom za klaďase. Tím spíš, že Zatoichi se svou katanou doslova kouzlí... Tak to byla historická vložka pro mladší ročníky a teď se přesuneme o čtyřicet let dál, do roku 2002, kdy se Takeshi Kitano, zřejmě nejslavnější japonský herec a režisér současnosti, rozhodl opět natočit něco jiného (jeho filmy mají vzájemně jen minimum společných znaků) a do oka mu padlo čtyřicetileté výročí Zatoichiho. Netrvalo dlouho a Kitano po téhle šanci skočil, doslova po hlavě. Nechal si obarvit vlasy na blond a na stará kolena se pečlivě na roli připravil (zejména po fyzické stránce). Při psaní scénáře vycházel z původních novel Kana Shimozawy, ale přidal si hodně prvků, které snímek odlehčují a stylizují. Pokud je mezi vámi nějaký fanda původních snímků se Zatoichim, mohl by se hodně divit. Kitano si totiž vydupal naprostou tvůrčí svobodu a zůstala tu snad jen postava Zatoichiho a jeho flegmatická poloha se kterou trousí moudra a tasí katanu. Stejně jako ve starších filmech sledujeme Zatoichiho (Takeshi Kitano) putování do "dalšího města", ovládaného tentokrát třemi znepřátelenými gangy. Už když míjí slepý samuraj zemědělce na poli, musíte ocenit pečlivost s jakou se Kitano věnoval sladění videa a audia - překvapivě moderní hudba je přesně synchronizována s údery motyk. Tento fígl je použit ještě několikrát v průběhu filmu, ale Kitano to nikdy nepřežene (a pokud ano (v závěru) je to striktně v duchu filmu). I přes lehký tón snímku a velice průhledný příběh (tady se Kitano nevyhnul několika klišé, na druhou stranu pomáhají jednotlivé linie přesvědčivě budovat atmosféru tehdejšího Japonska), je na vás připraveno hned několik nenadálých flashbacků, které mj. zaručují bleskové tempo filmu. Není tu jediná scéna, která by odvedla vaši pozornost mimo plátno a pokud se zrovna neschyluje k dramatickému okamžiku, nasadí Kitano humor a nadsázku. V tomhle ohledu je velmi vynalézavý a ačkoliv se Zatoichi chová jako Superman (i kdyby viděl na obě oči, stejně by byly jeho schopnosti neuvěřitelné), žerete mu to i s kimonem, protože to vypadá úžasně. A nemluvím teď o sekání dřeva nebo hraní kostek, mluvím o bojových scénách, kterých je tu překvapivě hodně... A jsou výborné. Nepřekvapivě. Už trailer leccos naznačoval a Uma může jít vytírat chodbu, spolu s Azumi, protože co se týče dynamiky a kreativity, nesnese se Zatoichim srovnání žádná současná samurajská akce. Kitano sice předvádí jen X-kové údery, ale moc mu pomáhá střih a hektolitry krve (ta je sice příliš digitální, ale zvyknete si ;). Zvláště hromadné bitky jsou výborně nasnímány a i když neuvidíte žádné komplexní techniky, tempo je fantastické a skutečně cítíte, že meče prolétávají skrz protivníky. To co mi tolik chybělo u Azumi je tu ve víc než hojné míře. Pojem "masakr" jen vzdáleně vystihuje některé akční scény a pokud nejste hardcore gambara fanoušek, který si potrpí na opravdové mistry a sofistikované techniky, budete plně spokojeni. Akce je jedním z největších kladů filmu. K osmdesáti procentům pak Zatoichiho neochvějně vede nadšení se kterým se Kitano slepého samuraje ujal. Tvůrčí pohoda je cítit z každého políčka a i když tu a tam probleskne snaha o trochu serióznější uchopení látky (přemíra flashbacků, tragický osud některých postav) zůstává snímek nejstravitelnějším dílem Kitanovy kariéry (možná až moc stravitelným), takže pokud jste se ztráceli v jeho starších filmech, nemusíte mít ze Zatoichiho strach. Tohle je trochu jiná káva a akce spolu s velkou dávkou nadsázky tu jednoznačně hraje prim. Osobně jsem nevěřil tomu, že se Kitano dovede tak odvázat a evidentně ho to nevzdálilo od možnosti ocenění - už dnes je snímek zasypán cenami (EFA, festivaly v Torontu a Benátkách, devět nominací na japonských filmových cenách). 80%

Bond je netečný, opuštěný mladík, kterému zbyl v životě už jenom dědeček (je v kómatu, ale Bond s ním mluví jaksi mimosmyslově), tréninky kickboxu (možná je to thajbox, tvůrci se nějak nemohli rozhodnout, každopádně vrchním mistrem je Gordon Liu, což samo o sobě zní podezřele ;) a škola. Do posledního odvětví zasáhne korejská kráska, která přijíždí učit svůj rodný jazyk na Bondovu školu (děj se odehrává v Hong Kongu) a náš hlavní klučina se do ní okamžitě zamiluje (ze začátku to není lehké, protože učitel u kterého Kim bydlí všude rozhlašuje, že je to jeho dívka, tenhle "omyl" se naštěstí brzy vysvětlí). Kromě zaláskování mlátí Bondovým životem ještě jedna velká událost - Star Runner - největší turnaj v bojových uměních za posledních sto let (takový Tekken v reálu) na nějž se mohou nominovat jen dva nejlepší bojovníci ze školy. Bond není špatný, ale není nejlepší a když přijde otec jednoho z žáků a vrazí do Gordonovy portmonky pořádný balík, je rozhodnuto o tom, že Bond bude "ten třetí vzadu", který se na turnaj nepodívá (scenárista nám ale pro jistotu předvede, že Bond by protekčního synka stejně neporazil). Takže? Je na čase změnit mistra, Gordon stejně jen tak pobíhá po tělocvičně a stěžuje si na vysoký nájem. Bond tedy potká Maxe Moka (Foon v OUTC 3-6), bývalého šampióna, který během let přišel o játra (dílem z chlastu, dílem z ringu) i ideály, ale vidím v Bondovi tvárnou hmotu a hodlá z něj udělat jednoho z nejlepších bojovníků pod sluncem. Samozřejmě s tím ani trochu nesouvisí, že hlavního favorita turnaje, Tanka (Andy On), trénuje jeho nemesis Benny, muž který ho donutil kdysi ring opustit. Nestíháte tempo mých myšlenek? Tak trochu zpomalíme. Vykrádaček Rockyho a "turnajových" filmů ala Krvavý sport už jsme tu měli mraky, ale Star Runner je snad prvním filmem, který vykrádá... úplně všechno. Ještě jsem neviděl film, který by s takovou drzostí vykrádal tolik svých kolegů - je tu dědeček se svými flashbacky a moudry, zneuctěný mistr, ambiciózní protivník, nerozhodná láska, ústrky osudu, odchod od stávajícího mistra kvůli neshodám, návraty, usmíření... zkrátka každá vteřina snímku vám připomene nějakou jinou (lepší ;) scénu z jiného filmu. Daniel Lee (Black Mask) však s touhle náloží šermuje statečně, místy to sice připomíná soutěž o to, kdo si nacpe víc gumových medvídků do pusy (zvlášť romantická pasáž je HODNĚ překombinovaná), ale Lee umí zacházet s flashbacky a se situacemi, které později divákovi náležitě vypíchne. Už je možná příliš pozdě, ale - pokud se na tenhle film těšíte kvůli soubojům, můžete přejít na jinou recenzi. K tomu, že Daniel Lee akci neumí natáčet a vždycky se uchýlí ke kulometnému střihu a artistickým berličkám (rozfázování souboje nebo tréninku na zoomovací černobílé fotografie), jsem se chtěl dostat později, ale když to na vás plivnu teď, ničemu to neuškodí. Je ironií osudu, že akční hrdinové se v tomhle filmu objevují jen v roli trenérů (Ti Lung, Max Mok, Gordon Liu, Ken Lo) a ti v ringu (s čestnou výjimkou veterána Chin Kar Loka) snad až na výjimku v podobě Andyho Ona, prakticky nic neumí. Mluvím teď především o hlavním hrdinovi. Už při tréninku (chlapec vytváří neporazitelný styl, takže se během pár týdnů naučí Wing Tsun, Hung-Gar, pokročilé úchopy a spoustu dalších věcí) je vidět, že Vanness Wu (uff, já to jméno nevymyslel) umí líp zpívat než hrát a bojovat a v ringu se to bohužel projevuje, navzdory tomu, že vyjma finále trvají všechny bitky slabých třicet vteřin a jsou neuvěřitelně chaoticky nasnímány (navíc uvození versus obrazovkou ala Mortal Kombat je neuvěřitelně kýčovité). I v bojích se najdou záblesky kreativity (no dobře jeden - úchop s následným twistem jsem v ringu ještě neviděl, i když letošní olympionici v zápase řecko-římském se o něco vzdáleně podobného pokoušejí), ale Vanness si v ringu počíná jako rychle zaučený houmlesák a hraje jako kdyby mu v žilách chyběly tři transfúze. Je to škoda, protože jako celek to docela funguje (chtěl jsem napsat šlape, ale to skutečně nevystihuje výsledný produkt) a kdyby se přitlačilo na akční stránku (kdyby Aaron Kwok nebyl tak "starej", dokázal bych si ho v hlavní roli představit, i když nemá bojový trénink, něco ještě ukopat zvládne) a Daniel Lee by ze sebe nechal vyplout něco konzistentního, co v každé minutě nepřeskočí třikrát ze žánru do žánru (a hlavně to není tak úžasně předvídatelné), mohlo být zaděláno na zajímavý celuloidový hybrid. Takhle se při čtení smutných výrazů z tváří legend (především Ti Lung a Ken Lo vypadají dost neuspokojeně) ani moc nedivíte kam to hongkongská kinematografie dotáhla. Star Runner je v jistém smyslu vyjádřením všech jejích plusů a mínusů - je tu nevybouřená kreativita v technické a dějové stránce, ale pokusy o navázání na akční kořeny vyznívají uboze až možná směšně. Průměrné hodnocení je známkou toho, že naděje neumírá, ale pokud se nenajde víc (pokud možno talentovanějších) odvážlivců, utopí se hongkongský akční žánr v policejních hi-tech thrillerech a po poctivých bojovkách se budeme muset poohlédnout jinde. p.s. Pokud si myslíte, že hodnocení je příliš vysoké, vězte, že ten film zachránil prostý fakt - o bojových uměních se tu toho víc nakecá než natrénuje. V tomhle směru a podání platí, že méně je někdy více. 50%

Vyprávět do detailů příběh Silmida, jak to bývá zvykem v jiných recenzí, by vás jedině ochudilo o velký zážitek. Dá se prozradit, že je to víceméně klon Tuctu špinavců, ale zhruba v polovině stopáže se snímek od americké předlohy dost citelně odtrhne a poslední půlhodina je tak strhující, že s odstupem těch několika hodin po projekci jsem hodnocení ještě kapku zvednul. V úvodu jste tzv. hozeni do vody, když sledujete jednotku, kterak se probíjí lesem a hodlá sejmout jakéhosi státníka. Jen znalci historie a vojenských výložek vědí, že 21. ledna 1968 se severokorejská speciální jednotka pokusila zabít jihokorejského prezidenta. Neúspěšně. Jižní Korea samozřejmě nemůže ponechat podobný incident bez odezvy a na veřejnosti se dokonce pálí fotky severokorejského prezidenta Kim Il-Sunga. Pod vedením několika ostřílených vojáků (je mezi nimi i můj oblíbený Ahn Sung-Kee z Musy) se rodí příně tajný projekt. 31 vězňů (někteří odsouzení na smrt) se na odlehlém ostrově začne připravovat na takřka sebevražednou misi - vydají ze sebe během tří let maximum, budou plivat krev, někteří možná trénink nedokončí, ale v jeho závěru bude jednotka číslo 684 připravena na svůj úkol: Proniknout na území nepřítele a zlikvidovat Kim Song-Ila. Za takovou "kládu" je muklům slíbena svoboda, peníze a možná i nějaká ta frčka. Pak už stačí drobný ideologický výplach, pár rázných rozkazů pod vlající vlajkou a jde se do akce, resp. do tréninku, který zabírá první třetinu filmu a je zatraceně dynamický, hlavně díky soundtracku (jméno skladatele jsem nenašel, ale vsadil bych se, že Hans Zimmer si tu udělal nějaký melouch... ta hudba není inspirována jeho Skálou, ale je z jeho Skály ;), přičemž v něm není nouze o dramatické okamžiky a co je hlavní, dokonale tu poznáte postavy, které jsou hnacím motorem každého podobného filmu. Budete jim fandit, budete se o ně bát, budete chtít, aby konečně letěli nakopat ty severokorejské zadky. Jenže film to vezme trochu oklikou a i když vám někde uprostřed bude připadat, že chodíte v kruhu, po nájezdu závěrečných titulků oceníte do jisté míry originální a neokoukané zacházení s dějem. Kredit tu můžeme přičíst scenáristům jen z části (za skvěle napsané postavy), událost podle které je film natočen se totiž skutečně stala a možná i to přispělo k mamutí návštěvnosti filmu (film stál 10 milionů dolarů, stejný počet lidí ho viděl jen v korejských kinech). Stejně jako většina jeho domácích kolegů, i Silmido se může pochlubit nádhernou vizuální stránkou, na které je něco hollywoodský nepostižitelného. Souboje muž proti muži jsou zabírány ruční kameru zblízka (symptom většiny korejských produkcí), dokonale to plní svojí funkci, stejně jako občasné, brilantně zorchestrované, přestřelky. Dramatické a akční části filmu drží při sobě hektolitry patosu, ale nechápejte mě špatně. Není to takový ten ulepený americký patriotismus z Emmerichových filmů, při vojenských drillech vás občas až zamrazí a řeknete si, že tyhle výcviky a výplachy probíhají jako na Jihu, tak na Severu úplně stejně. Jako příprava na scény, ve kterých vojáci svorně zpívají internacionálu to však odvádí svojí práci a vy se rozhodně nebudete posmívat příliš uvědomělým hrdinům, budete totiž vědět, že to mají natlučené v palících. Znovu opakuji, že Silmido není akční film a to i v případě, že by někdo z vás za akční film považoval třeba Tucet špinavců. Je to drama až do morku kostí, ve kterém se občas hodně střílí (takže i zapřísáhlí milovníci akce by to mohli alespoň zkusit), občas hodně mluví a vás bude hodně mrazit, protože přesah a otevřená kritika korejského vojenského systému, které přijdou ke slovu v závěru vám nabídnou úplně novou perspektivu celé události. Poslechněte mě (alespoň jednou), nic si o filmu nehledejte a prostě si ho sežeňte. Skočíte do toho stejně nepřipravení jako hrdinové snímku a užijete si film na sto procent. A on si to zaslouží, věřte tomu. 90%

Takřka každý film jde protáhnout na dvě strany a poslední dobou si producenti oblíbili netradiční košatění osudů směrem zpátky, na začátek. Andrew Lau asi skok o deset let kupředu použil v prvním díle mimoděk, protože chtěl jednoduše vyjádřit nekonečné utrpení hlavních postav a hle, po úspěchu jedničky se tahle díra v chronologii náramně hodí. Můžeme začít znovu a podívat se do dob, kdy byl kápo Sam ještě malou rybou a obě volavky se teprve rozkoukávaly v novém prostředí. Zjistíte navíc, že Yan nebyl vybrán policejním šéfem jen tak pro nic za nic a že při boji proti zločinu se někdy musí ušpinit všichni. Druhý film staví před policii i mafiány stejného nepřítele. Poté co je zabit Kwan, šéf celého podsvětí, přijíždí jeho syn Hau převzít otcovy závazky a vyšetřit jeho vraždu. Nikdo z pěti šéfů neví, kdo Kwana odpravil a atmosféra pomalu houstne. Jistě se najde dost lidí, kterým bude Volavka připadat jako pokus o moderní verzi Kmotra. Dalo by se tak vzít, ovšem s tím, že italská mafie má s tou hongkongskou společného pramálo a navíc tu nesledujeme osudy různých generací, nýbrž jen pečlivě pitváme stále ty samé charaktery. V tomhle ohledu si Lau poradil skvěle i bez hereckých opor z jedničky (Andy Lau a Tony Leung), jejich mladší verze (Edison Chen a Shawn Yue) jsou sice v trochu jiné lize, ale odkazy k jedničce a pečlivě upředená pavučina podrazů a intrik, to všechno vyvolává podobně dusivou atmosféru jako tehdy. Volavka 2 sice není natolik povedená, aby mohla uspět sama o sobě, bez pomoci prvního dílu, ale v první polovině brilantně rozvádí charaktery a vy konečně pochopíte, z čeho pramenil smutek v očích hlavních postav prvního dílu. Zvlášť Yan dostává obrovský náklep, protože jeho soukromý život je najednou ta tam a ještě k tomu musí jít proti vlastní rodině. Zdaleka největším vývojem však projdou postavy dříve vedlejší - Sam je zatím jen malá ryba a s policejním šéfem Wongem si dává poklidné schůzky (jídlo je grátis, tak proč si nezajít na stanici chvilku pokecat, že?) a oba se vzájemně ujišťují, že i když stojí někde jinde, v zásadě jsou docela dobráci. Objevivší se Hua tuhle křehkou rovnováhu naruší a ze skříní začnou vypadávat kostlivci. Je jasné, že staré dobré časy jsou nenávratně pryč. Fanoušci prvního filmu by měli po dvojce sáhnout bez rozmyslu. Spousta věcí začne po zhlédnutí dalšího dílku skládanky dávat větší smysl, diváci udělají další krok směrem k dobře napsaným postavám a oba filmy se díky vzájemné pomoci stanou jaksi komplexnějšími. Jediný problém je v tom, že dvojka se na jedničce přiživuje trochu nesportovně, zvlášť poslední půlhodina filmu ztrácí dech při spojovaní bezvýznamných maličkostí a neustále snaze diváka překvapovat souvislostmi. Méně je někdy více a ve finále vám dojde, že se na to všechno sice dobře kouká, ale napětí a atmosféra pozvolna unikají nějakou dírou. Možná Lau přivedl na scénu příliš nových postav, možná nakydal na rozporuplné hrdiny trochu víc špíny (především na Minga), ta tajemná nejistota, která všechno držela pohromadě se najednou bortí a nebýt několika mrtvol, které hodí děj na správnou kolej, skoro bych v jistém momentě přestal věřit, že scénář ke všem dílům psal stejný člověk (tím spíš, že ve filmu je až nezdravě moc odkazů na předání Hong Kongu Číně). Mimochodem pokud jste ještě Volavku neviděli, můžete si klidně pustit nejdřív dvojku a pak teprve jedničku (přijdete sice o těch pár odkazů a zjistíte, že ne všechno úplně sedí (Wong slíbil Yanovi na konci dvojky kariéru policisty a kancelář s výhledem na moře), ale budete na dvojku pohlížet jako na předehru k jedničce, což z ní přeci jenom udělá ve vašich očích víc než jen slušnou gangsterku). 60%