m4xp4yn3

Je velká škoda že se vynikající neokoukaný vizuál, pečlivě budovaný zneklidňující tón a zpočátku velkou dostředivou sílu poutající divákovu pozornost nepodařilo dovést k nějakému devastujícímu finále. Ve druhé polovině už jsem si říkal že se s každou další scénou nedozvídám nic nového, zpočátku tak tajemné postavy se nijak nevyvíjí. V recenzích vidím že lidi buď nad filmem lámou hůl, nebo se snaží najít mezi řádky nějakou satiru, společensky relevantní komentář. In Fabric nabízí vše, ale v neadekvátním množství. Na satiru je to málo konkrétní a kousavé, na horor málo hororové, na drama chybí příběhový oblouk. Zbývají esteticky silné dojmy, které v divákovi druhý den rezonují, ale jen jaksi naprázdno.

Lanthimos je ve fázi, kdy si může naporoučet libovolné herce a libovolný scénář a velkorysý rozpočet. Good for him, good for us. Chudáčci sice nejsou kdovíjak podnětní, a místy je znát určitá rozpustilá nedomrlost (opulentnost na úkor pevné struktury), zamýšlená lehkonohost na několika místech zavrávorá, ale i to nakonec v celku ladí s povahou hlavní hrdinky. Film nám dá hned zkraje najevo, že chce především bavit.

Asi žádný jiný film ve mě tak silně nezpřítomnil dojem "tyvole my jsme tak hrozně moc v prdeli." Není to o holokaustu, ale o sebezáchovné funkci lidské mysli odfiltrovat zlo. De-problematizovat naše jednání, výměnou za vnitřní klid přepnout svědomí do úsporného režimu. Jedinou nadějí budiž, že to takhle nemůže fungovat trvale, zkorodované svědomí se dřív nebo později zbortí a další generace budou nuceny ke změně.

Mohl bych být shovívavý a spokojit se s pěknými kompozicemi, výbornou výpravou a postavami, ale ten příběh je prostě blbina. Z upíra nesálá nebezpečí, postavám nevěřím jejich hrůzu a panensko-upírská symbolika nemá žádný přesah, neprovokuje k interpretaci.

Nemyslím že jsem viděl film, ale ilustraci ke středoškolskému referátu. Oppenheimer je důsledně anti-umělecký a mělký, primárním cílem je odvyprávět příběh, poučit a nenudit. To se daří, stopáž hezky odsýpá, ale uvítal bych kdyby dialogy, na kterých celé dílo stojí, sloužily jako něco víc než stručné shrnutí vývoje. Jinde bych byl spokojený, od Nolana však čekám víc než polopatický výklad a dobré řemeslo.

V zásadě normální Trier. V době zhlédnutí jsem si řekl že recenzi napíšu teprve až si vnitřně vysvětlím proč ve mě vyvolal záběr na zastřelení chlapečka loveckou puškou výprsk smíchu. Doteď tápu. Vím že filmu, který ve vás vyvolá silné emoce, nedáváme tři hvězdičky, protože ty dáme filmu který nás nijak nezasáhl, ale u Jacka mi přijdou adekvátní. Je to zábavné a místy silné, avšak jako celek těžce o ničem.

První epizody jsou hodně slibné, nabízí řadu motivů k dalšímu rozpracování, těšil jsem se hlavně na to že autoři rozvedou téma jak si současný člověk splácává identitu při vědomí rozporů mezi jeho jednáním, skutečným přesvědčením a sebeprezentací. Nakonec z toho moc není, epizody opakují variace na téma "hele, privilegovaní woke libarálové jsou full of shit a záleží jim jenom na sobě samých", občas se nabídne příběhová odbočka která těžkopádně vykreslí background našich postav a jejich zoufale nekvalitních vztahů. Opakování je ale moc a zarazí i slabý střih, kdy je zřejmé že k odvyprávění celé série by bohatě stačilo šest půlhodinových epizod. Za zmínku stojí tonální nevyváženost, občas probleskne skvělý nápad (třeba dlouhý záběr z palubní desky auta při cestě od pasivního domu k obchodu s džíny, který beze slov shrne zvrácenou podstatu vztahu ústředního páru k místní komunitě), jiné prvky jsou jako ze špatného sitcomu (postava producenta Dougieho). Podívejte se raději na Black Lotus, který je o tom samém, ale je po všech stránkách lépe uchopený. Edit po dvou týdnech: Nakonec v člověku přetrvává dobrý pocit z řady dobrých nápadů, výhrady nejsou tak podstatné, zpětně doceňuji i rozhodnutí nechávat scény doznít, včetně hluchých míst. Je třeba ocenit že The Curse dělá vlny a v divácích rezonuje, což dokazují i spousty (nad)interpretačních textů a videoesejí.

Jsem nefanoušek, hudba Taylor Swift je pro mě agresivně konformní muzak bez nápadu a emoce, tím spíš jsem ale s otevřenou pusou vnímal logistickou stránku celého cirkusu, kolik úsilí, odborných znalostí, koordinace, a vůbec práce muselo dát uvést tuhle show v život. Všechno proto, aby se zamaskovala její plytkost a nesmyslnost.

Jsem posluchač okrajové divné hudby, ale chci být v kontaktu s tepem doby, tak občas strávím večer seznamováním se s hudbou která aktuálně vládne mainstreamu. Padla volba na Taylor Swift, prý je nejlepší. A zatímco u Billie Eillish jsem masovou oblibu rychle pochopil (její hudba je různorodá a má co nabídnout masám i fajnšmekrům), u Taylor Swift slyším jen nemastný neslaný pop pro lidi kteří se bojí čehokoliv co vybočuje, co nabízí opravdovou emoci. Celý set mi zněl jako soundtrack k těm probdělým nocím, kdy sedíte ve čtyři ráno v prázdném klubu, barman ještě silou vůle stojí na nohou, ve zmačkaných kelímcích je centimetr piva a vajgl, z PA se pouští Taylor, aby chvílím, které si nikdo neužívá, dodala iluzi života. Zase je fajn že si to nehraje na něco víc než plytkou zábavičku, která by bez třpytivého spektáklu neobstála ani jako kulisa v obchoďácích.

Ta metafyzická stylizace mě štvala. Film to myslí dobře a má point, ale na přesvědčivosti mu ubírá to, že je natočený lidmi, kteří nikdy žádnou válku nebo opravdovou nouzi nezažili. Maskovaní bojovníci za osvobození Nigeru nejsou romantičtí bojovníci, kteří si před spaním malují obličeje a u ohně tančí tradiční tanec. Jsou to tvrdé omlácené nelítostné guerilly, které v zájmu svých cílů páchají bez mrknutí oka to, čemu u nás říkáme zločiny proti lidskosti. Francouzské cizinecké legie jakbysmet. Transcendentální film pro mě funguje pouze pokud přizná bahno života. V Disco Boyovi je každá skvrna hned pryč, žádné říznutí nezanechá stopu. Pak po mě ale nemůže chtít hlubší emocionální investici.