m4xp4yn3

To, že obsah Gervaisových stand-upů neživí inspirace ale žlučovitost, je problém. V Armageddonu už není ani stopa kreativní a observační jiskry, která přivedla na svět zásadní očistné milníky komedie, která měla sílu spojovat. Gervais dnes všechno staví způsobem "podívejte co o mě napsali špatní lidé na twitteru", reaguje na to líným a logicky zcestným vtipem, a končí "mě to stejně nevadí, protože jsem mega bohatej, haha". Lidí kteří tomu aplaudují je mi spíš líto. Gervais nemá co říct, už dekády nežije skutečný život, ve kterém by musel čemukoli opravdu čelit. Srovnej s posledním výstupem Louise CK, který do svého řemesla stále dává maximum, ikdyž by mohl jet ve vyjetých kolejích. Tenhle stand-up má hodnotu jako zachycení smrti komika a pohled do pustiny duše člověka bez pozitivní motivace.

Na dokumentárních epopejích Adama Curtise je fascinující ten stále stejný (ale čím dál hutnější) apokalyptický tón. Ať je řeč o středním východě, šedesátých letech, rozpadajících se britských panelácích nebo sovětském svazu, vždy tématem prosvítá Curtisovo stále naléhavější "dalo se to předpokládat, dalo se tomu předejít, ale ve jménu dočasného profitu a odložení problému na jindy se to stejně stalo, a není důvod se domnívat že se to nebude znovu a znovu opakovat jako tolikrát předtím". Máme čím dál tím lepší nástroje k poznání příčin a následků, k řešení problémů, ale ten nástroj uvnitř - je jedno jak ho nazveme - je činí bezcennými. Vždycky zvítězí malost.

Vytvořit si zdravý vztah k těmhle kulturním statusem obtěžkaným filmům je někdy těžké. Sledujete komplexní dílo které vzniklo díky mimořádnému osobnímu a tvůrčímu vzepětí, scény biblických rozměrů, v kulisách před kterými se tají dech, kompozice které předběhly dobu o desítky let. K tomu ale hraje legrační hudba a postavy se škleboří v takovém krinži, že se Ponrepo při scénách, které měly být napínavé nebo děsivé, prostě smálo.

Roy Anderson mi v jednom klíčovém bodě připomíná  malíře Maxe Švabinského. Jeho portréty, ať je na nich kdokoliv, obsahují tentýž výraz tváře, identickou energii, univerzální esenci lidského. Podobně v Andersonových filmech, ať sledujeme scénu kde pár sleduje z vyhlídky město, číšník rozlije víno, nebo otec zavazuje tkaničku, ve všem lidském chování je přítomná identická příchuť nekonečné osamocené směšnosti. Chci znát tu motivaci, která přiměje tvůrce zasvětit celé své dílo něčemu takhle konkrétnímu. Jako by si nebyl jistý že tu emoci vystihl dokonale, tak ji ztvárňuje znova a znova a znova.

U třetí řady  Twin Peaks jsem si říkal že by bych hrozně rád viděl samostatný film o postavě Dougieho. No a tohle je ten film. Jenom ale nepřežil svojí dekádu a v roce 2023 není ničím zajímavý. Samotný Peter Sellers ho utáhne tak do poloviny, pak začne prosvítat chatrný scénář, napsaný na sílu tak, aby postava božího hlupáčka stoupala po společenském žebříčku nehledě na svou vůli. Z celé situace a jejího průběhu ovšem nevyplývá vůbec nic, kromě letmého motivu rasismu.

Chybělo mi hlubší vystižení a popsání nejnebezpečnější pasti hlavní hrdinky - tedy že v marasmu a beznadějnosti situace je snadné najít komfort a snad i jisté zalíbení.

Tak já nevím kdo je villain. Kapitalismus? Ne, všechny vztahy jsou transakční. Bez ohledu na systém, ať si nalháváme cokoliv. Kulturní úpadek? Ten tady byl vždycky, už od antiky. Málo boha, moc boha? To tu není téma, ale možná přihořívá. Ideologie vynuceného egoismu, kdy jsme upřednostnili konkurenci před spoluprací, k harmonii nevede. Technologie? Naprosto. Vědomí vlastní nedostatečnosti se nám nikdy nepřipomínalo tak často a tak cíleně. V pasti na pozadí obscénní hojnosti a nerovností žijeme každodenní nevolnost, světový duch spadl z koně, a spojit nás dokáže jedině nějaká veliká katastrofa. Už aby tu byla.

Nemyslím si že na komediích/satirách, které míří na konkrétní cíl, je cokoli podvratného. Jedině že by v druhém plánu (to ale konspiruji) chtěly uchlácholit a zavřít na chvíli hubu lidem v jejichž jménu je film natočen. Protože tady fakt není nic moc než hodina výsměchu kapitalistickému excesu. Influencerka se marnivě fotí na lodi. Je to směšné. Bohatí lidé jsou k hovnu a jedí směšná jídla. Stevardky nuceně konverzují s klienty aby si vysloužily dýška. Je to směšné. Ti, díky kterým to celé drží pohromadě, uklizečky a dělníci, jsou přehlížení a ponižovaní. Ano, věděli jsme. Film nepřesvědčí jediného člověka aby jakkoli hnul svým přesvědčením, ale je postavený tak aby budil dojem ostré satiry. Tím u mě selhává. Ovšem je zábavný a šikovně udělaný, to jo.

Tár ve mě i týden po druhém zhlédnutí vyvolává řadu nejasností. V prvé řadě otázku 'jak se dělá elita?' Protože Lydia Tár není dobrý umělec, i když přizpůsobila celý svůj život tomu, aby si to akademická i laická veřejnost (a skrze ně i ona sama) myslela. Nechá si říkat Maestro, aplikuje svoji reálnou moc, ničí životy, ale uvnitř je stále malý duch. (Je film o tom že lidé původem z nižších vrstev v sobě mají i po dosažení nejvyšších met zakořeněnou potřebu dokazovat svoji hodnotu skrze druhé?) Když slyšíme ukázku jejího velkého díla, opus magnum, je to pár jalových not napsaných jazykem devatenáctého století, které dokáže jen tak mezi řečí vylepšit mladá středně nadaná cellistka. Lydia má možná nakoukanou estetiku vznešeného, naučila se rozpoznat krásu a kvalitu, nedokáže ji ale sama vytvořit, jenom replikovat. Proto ten odpor k mladé generaci, která jde dál a už nechce poslouchat přednášky stavící na vrchol staré mistry.

Někdy si přijdu jako dospělý člověk a jindy seru smíchy když francouz říká "I fart in your general direction".