m4xp4yn3

Ohromně podnětný film, který bude pro každého diváka při každém zhlédnutí o něčem jiném. Během sledování jsem si nebyl jistý jestli se mi líbí, jestli nesleduju jenom manýrismus, s odstupem uznávám že na film, postavy a situace dost často v různých souvislostech myslím. Je šílené že dynamiku moci, kterou bychom na úrovni chování státu vůči občanům nazvali tvrdou diktaturou, je na úrovni rodinných vztahů možné akceptovat jako konzervativní patriarchální výchovu.

Famil Kila. Je to víc portrét protagonistovy generace než jeho samotného. Na jeho banálním životě nevidím nic moc navíc oproti průměrnému pražskému mileniálovi. Sebestřednost a pocit vlastní výjimečnosti v konfliktu s vědomím své bezvýznamnosti a z toho plynoucí deprese a psychotické chování. Snaha mírnit zmatek v duši nějakým dlouhodobým cílem. Filmu pomáhá částečná (ale překvapivě mělká) sebereflexe a to, že KF všichni trochu známe (film to předpokládá). *** A už prosím přestaňme KF považovat za předního filmového kritika. Ten člověk hájí plus mínus totéž co jeho publikum, takže je svým způsobem mluvčím generace, ale jeho porozumění filmům je čistě intelektuální/společensky kritické. Překládá je z audio-vizuální do zhuštěné textové formy, kterou konfrontuje se svým světonázorem. Jakoukoli uměleckou esenci, výtvarnou hodnotu nebo schopnost sdělit emoci přechází bez zájmu. K filmům přistupuje jako k ideologickým statementům, multimediálním esejím, které pak vykládá. Ale filmové dílo je jako čaj, který v sobě necháváme louhovat a vnímáme všechny jeho dimenze, i ty (především ty!) které není snadné popsat. I díky tomuto dokumentu jsem Kamila Filu začal vnímat jako člověka s pozoruhodnou absencí jakéhokoliv vyššího estetického cítění.

Je zajímavé pozorovat jak se mění postoj veřejnosti vůči kultu Jackass. Začátky, rok 2000 - staří jsou pohoršení a volají po zákazu, pro mladé nejlepší věc na světě. 2002-2012 - staří si zvykli a berou je na milost, mladí vyžadují extrémnější a kreativnější stunts. 2022 - staří se královsky baví, Jackass je relativně krotká zábava, mladí řeší jestli při scénách není zbytečně plýtváno zdroji, příp. neeticky zacházeno se zvířaty. Jackass beru jako zásadní kulturní moment, stále si držící svůj nevyslovený étos - mix závazku vůči dobře provedené scéně, které je podřízeno vše (důstojnost, bolest, zdraví), nesmysl a exces jako nejvýše postavené hodnoty, atmosféra všeobecného nebezpečí, ovšem s veskrze pozitivním přístupem a zjevnou péčí o dobro svých fellas. Tyhle věci spolu pořád vzácně ladí, jejich účinky se sčítají a navozují po celou stopáž dobrý pocit, i když u některých členů je již patrný úbytek energie ("kolik dáte? tak jo, ještě jeden díl"). Potěší nulová toxicita, do koulí tu dostávají nakopáno malí, tlustí, černí, teplí, ženy, židi, všichni, a scéna se škorpioním botoxem slouží jako osvícený mimoděčný komentář ke společnosti ve které jsou procedury jako botoxové injekce přijímané za běžnou součást péče o svůj zevnějšek.

Pětihvězdičkový, důležitý film, který mě ale nepohltil, spíš se nechal obdivovat. Za každou scénou jsem tušil precizní studii, esej, podpořený skvělou kompozicí a kamerou (způsob jakým kamera spolupracuje s prostorem je geniální). Żuławski se ponořil do tématu a plně se vydal z tvůrčích sil, nicméně stvořil postavy  kterým nevěřím, neprotínám se s nimi. Je to úplně blbý, ale na Possession mě fascinovalo všechno kromě hlavní linky. Nervózní kulisa západního Berlína ve mě pořád rezonuje.

Sbírka srandovních, dutých figurek a největší kulturní bublina ever. Nakonec nám tu všichni přiznají že rap je prázdná póza lidí kteří nemají co říct, jen jsou ochotní s tím vylézt na stage a surfovat na vlnách trendů. Sdílejí s diváky svoje dunivé prázdno. Ty bankovky prachů a pozlátko v klipech jsou taky vyspekulovaný propriety který se musejí vrátit do půjčovny. Nakonec vidíme že sídlo M+ je skromný sklad v nějaké ruině na předměstí Pardubic. Jediný co je tu opravdový je inkoust pod kůží a barva na zdech. A ty views. Good news - jde to i bez ducha. Řeknete “ale vole kdyť všechno umění je jenom iluze.“ Ok, ale nestojí rap na ustavičným ujišťování že “já jsem real, fejk jsou ti druzí“? Řeknete “ale vole lež je základním nástrojem tvorby sebeobrazu už úplně od začátku.“ No jo, máte pravdu. Díkybohu za persony jako Sifon, Kato nebo i ta Koule.

Velká porce kina morálního neklidu bez šťastného konce nebo rozhřešení. V době rychlých informací není čas na nuance, a tak často, abyste postihli vnitřní pravdu nějaké skutečnosti, musíte zjednodušit detaily. Ale díky informační hojnosti a neustálému dohledu tisíců lidských i mechanických očí budou drobné nesrovnalosti ve výpovědi použity jako důkaz celkové křivosti vašeho charakteru. Pravdu tedy není možné sdělit. Nakonec může být přijetí porážky jediným způsobem jak si jakž-takž zachovat důstojnost. Uf.

Jakkoli se vyhýbám útočnému postování, zde udělám výjimku a řeknu že ti kdo dali Titanu podprůměrné hodnocení, stáhli ho do modrých čísel a přihodili něco o samoúčelné exhibici nechutnosti, prostě nemají kapacitu na docenění komplexnější filmařiny. Protože tenhle film je vzácně soustředěný, scénáristické experimenty používá rozvážně k obohacení obsahu, hodně riskuje a odměnou je inspirativní dílo se kterým se dá vést dialog. Parafrázujme JFK: “Neptejte se co může film dát vám, ptejte se co vy můžete dát filmu“. No a podle toho budete odměněni.

V první polovině hrozně nezajímavý post-noir bez sympatických postav a témat, ve druhé dochází k jakési gradaci za použití řady neokoukaných až bizarních dějotvorných prostředků a režijních nápadů. Asi rozumím  tomu jak se Long Goodbye dostal do 1001 filmů, nějakou zprávu o své době nese, ale já se nudil. Film se ničím nezasloužil o můj zapnutý mozek, dokoukával jsem ho už vyloženě mechanicky.

Jako by potřeba udělat experimentální dokument byla silnější než nutnost něco veřejnosti říct. Téma dokumentu stojí na několika pilířích (historie získávání vizuálních dat, současná technologie, gnozeologická stránka získaných obrazů, použití v konkrétních komunitách při snižování kriminality), ty spolu ovšem moc nekomunikují a jsou propojené spíše nahodile, než že by pomocí nich tvůrce pečlivě stavěl svoji esej. Mezi řádky leccos vyplývá, ale šikovnější režisér by z materiálu a tématu dostal víc.

Docela troufalost vůči publiku, postavit film na postavě se kterou je snadné se ztotožnit, a pak jí v průběhu filmu vykreslit jako sobecký, nevyzrálý a zmatený piece of shit. Jedinou útěchou budiž to, že ostatní nejsou o moc lepší. Takovéhle filmy potřebujeme jak sůl. Nesnesitelná lehkost bytí pro generaci mileniálů. Hvězda dolů za učebnicový přístup, za filmem vnímám autora jak se snaží ticknout všechny boxes, místo aby nechal ději přirozený spád.