Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage

113 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
    • 21.10.2018  00:52

    Nedlouho poté, co živelný projekt Velké proletářské kulturní revoluce ukončilo zatčení Gangu čtyř a Maova smrt, byla naprostá většina dříve perzekvovaných filmařů rehabilitována a vrátila se k řemeslu, aby přivedla čínský film do jeho post-socialistické éry - minimálně ve smyslu rozchodu s estetikou vycházející ze sovětského socialistického realismu. Poměrně překvapivě přitom tyto filmy často kriticky reflektovaly právě brutální útlak a fanatismus Kulturní revoluce. Na Evening Rain se podíleli dva režiséři - jednak někdejší klíčový představitel šanghajského levicového filmu 30. let Yonggang Wu a jednak Yigong Wu, zástupce tzv. 4. generace, která vystudovala před revolucí, ale až po jejím konci jí bylo umožněno natáčet. Film přitom obsahuje většinu znaků, které právě čtvrtou generaci charakterizují - odpoutání se od politické agitace a přenos důrazu na humanistickou a citovou perspektivu, přechod od doslovnosti k narážkám a metaforám, střídmý filmový styl a zájem o temné odstíny čínských dějin, které se však odehrávají jaksi na pozadí individuálních lidských osudů. Sluncem prosvícené flashbacky s dívkou rozfoukávající pampelišky či proces nápravy fanatické komunistky možná přimějí cyničtější diváky k několika úšklebkům, nicméně dojeti se u tohoto kultivovaného a komorního melodramatu nakonec vyhnout nelze.

    • 17.9.2018  00:41

    Ebrahim Hatamikia patří k hrstce íránských režisérů točících žánrové filmy, jehož díla jsou dostupná i mimoíránskému publiku. Jeho nejnovější počin Damascus Time je íránským režimem do zahraničních kin dokonce přímo protlačovaný a pozornost si získává i díky tomu, že prezentuje íránský pohled na válku v Sýrii (a zejména boj s tzv. Islámským státem), v níž se Írán významně angažuje. Publicitu si film získal také díky Konvička-style propagační akci, během níž herci v roli bojovníků ISIS naběhli do teheránského nákupního centra a vyděsili množství návštěvníků. _______________ Film ovšem není explicitně propagandistickým dílem (rozhodně ne víc než třeba turecký Dağ II) - jeho příběh je docela apolitický a íránské prizma je patrná hlavně ve schematickém pojetí postav - Íránci jsou hodní, Assadovi vojáci jsou hodní, Rusové jsou hodní, členové ISIS jsou zlí, bestiální a fanatičtí. Je zdůrazňováno, že všichni ostatní aktéři jsou zhnusení způsobem, jakým členové ISIS chápou islám a u íránských protagonistů je akcentována jejich ši'ítská identita. Na druhou stranu je ovšem ve filmu drobná narážka na nespravedlnost assadovského režimu a hrdina dokonce utře jednoho z teroristů naznačením, že v boji vůči Izraeli by neobstál! (I když je fakt, že tuto scénu lze chápat i jako proti-izraelskou, záleží na interpretaci.) _______________ Po dramatické a stylistické stránce Damascus Time působí jako levný a ne příliš přesvědčivý snímek. Zejména vypjaté momenty, při nichž postavami cloumají emoce, jsou nezvládnuté herecky i inscenačně. Sem tam ovšem Hatamikia zaujme gore scénami nebo různými (nezáměrně) úsměvnými prvky. Osobně mě pobavilo třeba naznačení, že do náruče ISIS vás může přivést mimo jiné glam rock s ženským zpěvem :)

    • 28.8.2018  01:49

    Film vznikl pod hlavičkou konzervativního studia Shaw Brothers, kterému už tou dobou notně docházel dech, ale podobně jako Hong Kong Hong Kong nebo Men from Gutter ze stejného roku disponuje moderní, hongkongskou novou vlnou inspirovanou poetikou. Blíže má nepochybně k druhému jmenovanému snímku, neboť se přes tematizaci aktuálních sociálních problémů (násilí mládeže, neporozumění mezi rodiči a jejich dětmi, chmurné vyhlídky vietnamských uprchlíků na hongkongském území) stále jedná o čistě žánrovou podívanou. Dokonce takovou, která se nachází na hranici exploatace - viz například závěr, který ani příliš přirozeně nevyplývá z předchozího děje. Zajímavým rysem filmu je eliptický přístup k vyprávění, z něhož jsou vynechány dokonce i reakce postav na zásadní události jako je například smrt rodinného příslušníka. Na jednu stranu můžeme omezený vhled do jejich jednání a myšlení vnímat jako něco, co přispívá k větší schematičnosti filmu, na stranu druhou však lze tento krok vnímat jako znázornění bariéry, která mezi postavami existuje (o důležitých věcech spolu nemluví a vzájemně se pak nechápou) i jako vyhýbání se laciné slzopudnosti.

    • 11.8.2018  00:53
    Mu yu nu (1960)
    ****

    Zatímco dobová melodramata (nebo chcete-li wenyi pian) od Shaw Brothers byla ovlivněná japonským filmem, MP & GI / Cathay hladce navazovalo na tradici šanghajské (předrevoluční) kinematografie, která čerpala z klasického Hollywoodu a s lehkým sociálně kritickým podtónem tematizovala nastupující modernizaci čínské společnosti (zde se mimo jiné v jedné scéně dozvíme, že v rozporu se západní morálkou je opovržlivý přístup k chudým a služebnictvu). Film tak lze samozřejmě považovat za poněkud starosvětský a konzervativní úkaz v rámci hongkongského filmu, který toho času teprve hledal svou vlastní identitu a poetiku. Nic to však nemění na jeho kvalitním zpracování a poutavých hereckých výkonech, kvůli kterým lze doporučit vybavit se před sledováním dostatečně savým kapesníkem.

    • 10.8.2018  03:21

    Vesikalı Yarim již zachycuje Lütfiho Akada (naprostého samouka a přitom jednoho z průkopnických nejproduktivnějších režisérů éry klasického Yeşilçamu) již jako vyspělého filmaře, který se neopírá převážně o dialogy, ale účinně pracuje se všemi prostředky, které mu filmový jazyk nabízí. V žánru melodramatu nepřekvapí, že kromě významotvorné inscenace postav v prostoru se snímek spoléhá na výraznou hudbu, která zdůrazňuje a někdy i komentuje citové rozpoložení postav - zůstává však nediegetickou a nastupuje zejména ve scénách, kdy postavy samy mlčky bloumají ulicemi. Samotný děj je velice úzce svázaný s machistickým rázem tradiční turecké společnosti, z čehož vyplývá i archetypální ztvárnění některých postav. V literatuře je ovšem Vesikalı Yarim hodnocený jako snímek, který se povznáší nad dobová klišé tureckých melodramat o tradičně založených mužích svedených "zkaženými" městskými ženami.

    • 23.7.2018  15:13

    Dante Lam od revitalizace tradičních hongkonských subžánrů definitivně přešel k stále velkolepějším spektáklům sázejícím spíše na globální než lokální poetiku. Operation Red Sea nutně svádí k přirovnání k americkým military akčňákům jako jsou Slzy slunce, filmy Michaela Baye (přirozeně hlavně 13 hodin), nebo Černý jestřáb sestřelen. Nepřipomíná je jen velkolepostí a špičkovým řemeslným provedením, ale také zaměřením na prezentaci armády jako party oddaných profíků, která nadto disponuje špičkovou výbavou (ostatně stačí porovnat složité vybavení čínských vojáků s příslušníky jednoduše vybavené fiktivní arabské armády). Ideologickým vyzněním má přitom Rudé moře nejblíže právě Černému jestřábovi, neboť jednoznačnost náborové agitace narušuje explicitně brutálním ztvárněním válečného utrpení (gore na úrovni CAT III,v pevninské kinematografií dosud nevídané, ovšem můžeme vnímat i jako jako krok vstříc globálnímu fandomu akčních filmů, který krvavé pojetí akce oceňuje). _______ Díky tomu, že nepřátelé se rekrutují z řad muslimské teroristické organizace zjevně vymyšlené podle modelu Islámského státu, může film hladce naskočit na narativ "války proti teroru" a prezentovat Čínu jako zástupce "civilizovaného světa", který je hrází proti bezpráví a barbarství - jedna scéna dokonce přímo naznačuje, že Čína přebírá žezlo "spasitele světa", které dosud třímaly USA. Zároveň se ovšem film skrze scény s přátelskou armádou a trpícími, bezbrannými civilisty snaží vyhýbat (na amerických filmech často kritizované) xenofobní dehumanizaci nepřátel. _______ Ačkoli si Operation Red Sea v samotném závěru neodpustí vyslat jasné varování ohledně konfliktní oblasti Jihočínského moře, celkově jí hřmotný nacionalismus cloumá mnohem méně než Wolf Warriorem 2, od nějž se film odlišuje i více seriózním tónem a absencí zaměření na jednoho individuálního hrdinu. Zároveň je ale i méně zábavná, neboť krom bombastických scén bojů nenabízí nic jiného, čím by diváka mohla upoutat.

    • 12.7.2018  21:16
    Em Chua 18 (2017)
    ***

    Ano, člověk by skoro hádal, že děj je situovaný do nějaké bohaté vietnamské čtvrti v USA. Nejenže se tu jí příborem, všichni bydlí v prostorných rezidencích a jsou (až trochu úsměvně) metrosexuálně vystajlovaní, ale dokonce se zde hraje basket a místní středoškoláci intenzivně prožívají blížící se maturiťák. U romantických komedií (a Jailbait navzdory zdánlivě provokativní premise skutečně je docela konzervativním rom-comem) je ale zobrazování spíše vysněného než reálného životního stylu docela běžným jevem a dle obrovského diváckého úspěchu lze soudit, že se Vietnamcům taková vize společnosti zamlouvá. Západní divák se naštěstí může bavit nejen u věcí, které jsou vtipné asi jen z pohledu jiných kulturních standardů (bravíčkovské účesy, stereotypní postava vtipného homosexuála), ale také u sympatických a zábavných hereckých výkonů, jimž nepochybně vévodí představitelka hlavní role Kaity Nguyễn, která mimo stihne hodit do kamery celou řadu neodolatelně roztomilých kukučů.

    • 3.7.2018  01:56

    Po úspěchu s dvěma díly Abang Long Fadila Syafiq Yusof vykračuje mimo vody parodie / bláznivé komedie a svou lásku k hongkongským akčňákům a filmům Michaela Baye dává najevo prostřednictvím vážně laděného policejního thrilleru, kterému se úspěšně daří napodobovat a mírně přetvářet poetiku svých předobrazů. Pořád lze tvrdit, že KL Special Force do žánru nepřináší nic nového a že akce není ani natolik dobrá ani osvěžující vůči dosavadním trendům jako tomu bylo v případě Ong-Baku či The Raid. Nicméně pořád je to hodně solidní a uspokojující žánrovka, která ukazuje, že malajští tvůrci mají na to vystoupit ze stínu lokálnosti a stát se jedněmi z tahounů populárního filmu v jihovýchodní Asii.

    • 3.7.2018  01:38

    Musím přiznat, že s mým diváckým vkusem a nastavením se La signora di tutti poněkud minula a svým příběhem ani emocionálně vypjatými momenty mne zrovna strhnout nedokázala. Nicméně nemůžu moc šetřit hvězdami u filmu, který vyniká natolik úchvatným stylistickým zpracováním. Virtuózní vedení kamery, která elegantně pluje prostorem v dlouhých, složitě komponovaných záběrech, opravdu mnohokrát bere dech. Připočtěme si k tomu nelineární, na flashbacích založené vyprávění a získáme film, který působí velmi moderně - až se člověk diví, jestli náhodou v datu uvedení není nějaká chyba a celý snímek není tak o 20 až 30 let mladší... Stejně jako zarazí, že film nemá na CSFD tisíce hodnocení a není považován za osvědčenou klasiku. Některé komentáře na IMDb v souvislosti s La signora di tutti vzpomínají Občana Kanea, což mi nepřipadá jako nijak přehnané.

    • 29.6.2018  03:27
    Henna (1991)
    ****

    Henna je vysněným projektem Raje Kapoora, ten však nečekaně zemřel v roce 1988, když byl film ještě ve stadiu rané preprodukce. Nakonec se natáčení chopili jeho synové Randhir a Rishi, kteří - ač přiznávají, že upravili připravený scénář tak, aby byl méně kontroverzní a akceptovatelnější pro dobové indické publikum - se snažili napodobit Kapoorův filmařský styl a do natáčení zapojili jeho dlouholeté spolupracovníky (mimo jiné Radhu Karmakara, který je zárukou úžasné kamery). Nepochybně v tomto uspěli a Henna tedy jménu významného indického filmaře nedělá ostudu a disponuje všemi kvalitami, které jsou s jeho tvorbou spojovány. Mrzet náš mohou jen tři věci: a) Že tvůrci zavčas nedostali povolení natáčet v Pákistánu a většina záběrů v exteriérech tak vznikla v Rakousku (!) a v Himáčalpradéši. b) Že pákistánská herečka Zeba Bakhtiar nedostala více hereckých příležitosti, protože na její křehce působící, hypnoticky fotogenickou tvář by se dalo dívat hodně dlouho. c) Že nám bylo zatajeno, jak vypadala původní, údajně odvážnější, verze scénáře. I tak je ovšem Henna prvním velkým indickým filmem, který tematizuje indo-pákistánský antagonismus a dokonce se v Pákistánu částečně odehrává.

    • 27.6.2018  00:05

    Je to samozřejmě strašná kravina s potrhlým, dětinským humorem a herci, kteří se pitvoří víc než hastrman s čertem v obou dílech Princezny ze mlejna dohromady. Ale nedá se nic dělat, ona je to totiž při troše kulturní tolerance opravdu zábava, kde jde slabší momenty překousnout a ty lepší si vychutnat. A Zizanu Razakovi v hlavní roli Fadila (což je vlastně takový naivní nekňuba, v němž se však skrývají bojové schopnosti, na něž by nestačil ani plukovník Matrix či Jason Bourne) se vlastně docela daří budit sympatie i tím pitvořením. Pozitivně lze hodnotit i atraktivně dravé akční scény, byť za jejich dynamičností stojí hlavně rychlý střih a pohyby kamery, nikoli kvalitní choreografie a vynikající fyzické výkony herců - tedy to, co si fanoušci obvykle pochvalují na východoasijských akčních filmech. Ostatně o celém snímku lze říct, že není nijak výjimečným, pozoruhodným dílem, natož snad počátkem nějaké nové vlny v dosud zcela okrajovém malajském filmu. Je to zkrátka "jen" řemeslně poctivý lokální blockubster nabízející publiku kvalitně odvedené atrakce. Bombastický "hollywoodský" styl, digitální triky a efektní akci do malajského filmu vnesl už Syamsul Yusof (viz série KL Drift a KL Gangster), ale až jeho mladší bratr Syafiq v tomto duchu točí opravdové filmy s...no, řekněme zajímavým...dějem a ne jen hrubý materiál, který naláká v trailerech, ale v celovečerní stopáži spíš znechutí.

    • 26.6.2018  18:47
    Khu Kam (1988)
    ****

    Různé adaptace románu Khu Khan aka Sunset at Chaopraya (a že jich je!) bývají označována za "thajský Jih proti Severu", což ovšem poukazuje na fakt, že podobná přirovnání zahraničních filmů ke kanonickým hollywoodským dílům sice mohou pomoci neznalému divákovi utvořit si základní představu, ale jinak bývají zcestná - jednak nahrávají poněkud etnocentrickému vnímání Hollywoodu jako "standardu", od nějž jsou ostatní národní kinematografie odvozené a jednak diváky navádí k tomu, aby namísto přizpůsobení se konkrétní poetice film hodnotili právě podle měřítek vztahovaných k americkým filmům. Od Sunset at Chaopraya se samozřejmě nedočkáme velkoleposti (ve válečných scénách si tvůrci jednoduše pomáhají autentickými dokumentárními záběry - bez ohledu na to, zda nějak souvisí s Thajskem), ale ani klenutého a sofistikovaně strukturovaného vyprávění. Přesto nelze tomuto snímku o love-hate vztahu odbojné (v politickém i společenském smyslu) thajské dívky a japonského vojáka upřít určité kouzlo, plynoucí především z poměrně skromného, ale vydařeného obrazového pojetí a fotogenických herců. Perličkou, která každého hned praští do uší, je (nepochybně pokoutné) využití hudebního motivu Imperial March ze Star Wars jakožto podkresu k montážní sekvenci zachycují válečnou mašinérii v druhoválečné Evropě :)

    • 23.6.2018  00:30

    Nejhorší na tom filmu je asi trailer, který mě osobně sice nalákal, ale zároveň vyspoiloval většinu děje a ty nejpůsobivější záběry (nadto často obsahující pointu příslušných scén). Jinak vnímám Jurský svět: Zánik říše s jeho důmyslnou inscenací a komornějším přístupem (viz třeba pomalé, "hororové", pohyby kamery) jako příjemné osvěžení v každoročním nášupu blockbusterů, co se snaží ohromovat velkolepostí a někdy až ubíjející záplavou podnětů (viz slovníkové heslo "digibordel"). A vážně tam de facto parafázovali parodickou scénu z LEGO Jurassic World? :)

    • 23.6.2018  00:12
    Dostana (1980)
    ***

    Na filmu se podíleli přední tvůrci (mimo jiné režisér Raj Khosla, který měl za sebou již mnoho oceňovaných filmů a scenáristické duo Salim - Javed plodící jeden komerční hit za druhým), nicméně se jim nepovedlo vdechnout mu jakékoli kouzlo. Symptomatické pro celou Dostanu jsou akční scény - ty jsou z řemeslného hlediska velice dobře natočené (z hlediska dobové indické produkce patří k tomu nejlepšímu), ale nejsou příliš zručně zapracované do děje a chybí jim i vnitřní napětí - někdo prostě někoho mlátí nebo pronásleduje v autě / na motorce / ve vrtulníku / v letadle, aniž by to bylo spojeno s obavami o postavy či napjatým očekáváním, zda se jim podaří naplnit nějaké dílčí cíle. Podobně mechanicky se pak odvíjí i - potencionálně bouřlivý - konflikt mezi ústředním duem nerozlučných přátel či milostné tokání se Zeenat Aman. Ve schopnosti působit na divákovi emoce se obvykle skrývá síla bollywoodských filmů, žel v tomto případě se to zkrátka nepovedlo.

    • 2.6.2018  14:16
    Mr. India (1987)
    ****

    Je-li něčím Mr. India opravdu výrazný, pak je to spojení dětsky rozpustilé rodinné komedie a la Disney (kde nechybí gagy doprovázené "vtipnými" zvuky typu "ping!" a "ťjoooong!") s docela chmurným a depresivním pohledem na indickou realitu - bondovský zloduch Mogambo tu není ani tak nějak výjimečně schopným mastermindem, ale spíše ztělesněním šílenství a chaosu, který může Indii reálně ovládnout proto, že už je sama do značné míry rozložená. Dalším podobný kontrast najdeme ve skutečnosti, že Shekhar Kapur zasazuje fantaskní a expresivně podaný příběh do víceméně realistického prostředí s detailní výpravou. Zaujme i práce s odpoutanou kamerou, kteráá se vymyká dobovým bollywoodským zvyklostem. A samozřejmě také množství parodických narážek na indické i americké filmy. Niktorius khush hua!

    • 30.5.2018  16:28
    Hua Mu Lan (1964)
    ****

    Generálka Hua Mulan je působivým zástupcem filmové Huangmei opery - jedno z hlavních žánrů poválečného hongkongského filmu, který si ovšem na rozdíl od filmů s bojovým uměním (ty se mezi nákladnějšími produkcemi ve standardní čínštině začaly prosazovat od druhé půlky 60. let) nezískal mnoho západních fanoušků. Na hudbu, zpěv a stylizovaný herecký projev, což jsou prvky, které charakterizují všechny formy čínské opery, si člověk musí trochu zvyknout, než se může plně oddat jejich estetickému účinku, ale zrovna tento film je myslím poměrně snadno stravitelný i pro začátečníky. Kdo zná příběh Mulan z disneyovského podání, bude možná trochu překvapen tím, že v této verzi Mulan příliš nerebeluje a naopak jsou její záměry ostatními snadno akceptovány, takže filmu prakticky schází nějaké konflikty, což jen podporuje jeho celkově příjemný a optimistický tón.

    • 30.5.2018  16:14
    Prince (1969)
    *****

    Prince vznikl na samém konci 60. let, čímž vlastně symbolicky ukončuje éru buržoazních romantických komedií, aby mohl v nastupující dekádě předat žezlo hrdinům z řad lumpenproletariátu, jaké ztělesňoval třeba Amitabh Bachchan. _______ Z Indie je obecně známější vlna romantických komedií z 90. let (a trochu i nultých let 21. století), která zobrazovala okázale bohaté rodiny, jejichž členové ještě víc okázale lpěli na indických tradicích, takže chodili ve zdobeném tradičním oblečení a furt se modlili nebo slavili nějaké svátky (a taky hodně brečeli a teatrálně se zamilovávali). Ta šedesátková vlna je tedy mému srdci a estetickému cítění bližší. Je mnohem uvolněnější (jak co do emocionálního tónu, tak co do zobrazovaných sociálních vztahů), elegantnější a kulturní syntéza východního / tradičního a západního / moderního v ní neprobíhá podle modelu "od západních kapitalistů si vezmeme materiální výdobytky v plných hrstech, ale jinak budeme hardcore tradicionalisté", ale spíše dle modelu "budeme moderní a tomu přizpůsobíme i naše tradice." _______ Prince v zásadě vypadá jako oživlý lifestylový časopis z 60. let, který je plný módního oblečení, malebně působících exteriérů a spousty dalších příznaků modernosti - holky se tam koupou v plavkách, hraje se tam pólo a dokonce je to asi první indický film, ve kterém jsem viděl, že postavy lyžují. I když zápletka začíná tím, že je Shammi jakožto rozmazlený a frustrovaný mladík z knížecí rodiny nucen předstírat, že je jen prostým vesničanem, tak se stejně stane sluhou u jiné honorace, takže posh prostředí se nikam nevytratí. _______ I když se film odehrává na pozadí konce knížecích států (a šlechtických titulů jako takových), tak je ten životní styl pozápadněné smetánky stále prezentován víceméně pozitivně. O to překvapivější (a vtipnější) je pak závěrečná socialistická pointa, po níž se postavy oblečou do tradičního venkovského oblečení a vesele odjedou vstříc světlým zítřkům na traktoru... _______ V porovnání třeba s tamilským Kadalikka Neramillai (1964) je sice Prince o něco méně obrazově vytříbený, ale zase má mezikulturně srozumitelnější humor (nebo alespoň srozumitelnější pro mě). Každopádně se jej nevyplatí minout.

    • 30.5.2018  16:07
    Professor (1962)
    ****

    Už při své své první tvůrčí spolupráci režisér Lekh Tandon a scenárista Abrar Alvi ukázali, že jim jde práce se situační komikou. I v rámci velkorysé stopáže umí zápletku rozvíjet tak, aby nacházeli stále nové a nové zdroje humoru a divákova pozornost neupadala. Poněkud rozpačitý je jen úplný závěr, který se na rozdíl od předchozího dění neřídím logickým vztahem příčin a následků, ale postavy v něm prostě v kritické chvíli prozřou, a tak se všechny konflikty mohou urovnat. Na rozdíl od Duttova Mr. and Mrs. '55 (na kterém se taktéž scenáristicky podílel Alvi a kde si Lalita Pawar střihla podobnou roli) film přece jen volá po větší liberálnosti milostných vztahů mezi muži a ženami, byť se v žádném případě nevzdává patriarchálních stereotypů. Na atraktivitě filmů přidává i skvělý výkon Shammiho Kapoora a malebné lokace Dárdžilingu.

    • 24.5.2018  17:58
    Pari (2018)
    ***

    Námět točící se kolem zplození Satanova potomka není v hororovém žánru žádnou novinkou, ale kde jinde jste viděli, že by jej autoři zpracovali tak, aby trochu zapropagovali pro-life agendu? Pari je filmem se slibnou premisou, jehož problémy plynou hlavně z jejího nedostatečného rozvedení - děj nabízí množství motivů a potencionálních konfliktů, které mohly být zajímavě rozpracovány, ale tvůrci se místo toho spokojili s poněkud únavným odkládáním odhalení důležitých informací o postavách (pokud jde o jejich identitu, cíle a motivace) a zaměřili se hlavně na sbližováním mezi Arnabem a Rukshanou, které působí zbytečně natahovaně. Nicméně stále potěší, že Anushka Sharma nehodlá zůstat u romantických komedií a ve své producentské kariéře se zaměřuje na žánry, které v Indii nemají masovou popularitu.

    • 28.4.2018  15:46

    Z hodnocení na IMDb a z různých textů jsem nabyl dojmu, že Ram Teri Ganga Maili zachycuje Raje Kapoora jako tvůrce za zenitem a kvalitou není srovnatelná s jeho staršími filmy. Dovolím si ovšem tvrdit, že pravý opak je pravdou a že Kapoorův poslední dokončený film je naopak jedním z jeho nejlepších.____ Samozřejmě, aby jej člověk docenil, musí mu trochu vyjít vstříc: a) Být schopen a ochoten akceptovat vypjatě melodramatickou, old-schoolově bollywoodskou poetiku (což je otázka vkusu, ale především zvyku) - nováčci v oblasti hindské populární kinematografie z ní budou vykulení asi tak, jako když se západní diváci, pro které asijský film znamenal především kontemplativního a puntičkářského Kurosawu, začali seznamovat s kung-fu filmy studia Shaw Brothers. b) Mít znalosti kulturního kontextu, které mu pomůžou porozumět všem momentům, kdy se film napojuje na tradiční indické mytologické motivy. Pak odhalí jeho vícevrstevnatost a významovou bohatost - mnoho zajímavých poznámek má v tomto směru indolog Philip Lutgendorf.____ Práce s transfokátorem sice působí chvílemi poněkud hrubě a necitlivě (za čímž bych hledal hlavně technická a finanční omezení), kompozičně a barevně je ovšem Karmakarova kamera opět úchvatná, a to zejména v záběrech z himalájské přírody, které se vymykají Kapoorovým tendencím točit hlavně v ateliérových kulisách (reálné lokace dobře zužitkoval i ve scénách z Rišikéše a Kalkaty).

    • 26.4.2018  16:09

    Problémů ten film má víc, ale že je život krátký a lidé na internetu neradi čtou dlouhé texty, tak zmíním jen tři největší: 1) The Foreigner sestává z dvou hlavních vypravěčských linií, které se sice občas protínají, ale nikdy doopravdy nekooperují a divák se nemůže zbavit pocitu, jako by někdo sestříhal dva nesouvisející filmy dohromady. 2) Na Jackiem Chanovi sice stála celá propagace, ale kdyby ve filmu nebyl, nic moc zásadního by se nestalo.To hlavní se děje v linii Brosnana, Jackie se jen párkrát objeví a něco vyhodí do vzduchu / někomu nabančí. A nedostatečnost / neplausibilnost jeho motivace je kapitola sama pro sebe. Čínsko-vietnamský badass, kterého Jackie hraje, totiž ve své cestě za pomstou uvažuje následujícím způsobem: "Moji dceru zabil útok, k němuž se přihlásilo cosi jako IRA -> tady tento politik je Ir, takže určitě o útočnících něco ví, půjdu se ho zeptat -> ha, on mi říká, že o teroristech neví nic, ale je to Ir, takže určitě lže, budu na něj tedy páchat bombové útoky tak dlouho, dokud se nepřizná!" Nic logičtějšího opravdu vymyslet nemohl, že? 3) Brosnanova linie, která je kombinací rodinného melodramatu a konspiračního politického thrilleru, by mohla být fajn, kdyby však nebyla směšně šablonovitá a nevypadala jako něco, co se sem omylem přeneslo trhlinou v časoprostoru - nejpozději z počátku 90. let, kdy vyšla kniha, kterou The Foreigner adaptuje. Ostatně, jak moc aktuální byla v roce 2017 hrozba terorismu ze strany IRA? A jak moc absurdně v roce 2017 vypadá, pokud jsou postavy Irů vykresleny podobně stereotypně jako postavy Arabů v Delta Force s Chuckem Norrisem? I zde se prostě projevuje nešťastná rozeklanost celého filmu - akčňák o bývalém vojákovi, kterému zabili dceru / manželku / psa / křečka si absurditu a žánrové stereotypy může dovolit, aniž by mu to ublížilo. Politický thriller si ovšem zplošťování komplikované reality na povrchní stereotypy dovolit nemůže, nechce-li tedy být podobně zajímavý a podnětný jako diskuze na Novinkách.

    • 21.4.2018  16:55

    Myslím, že se snadno dokážete vcítit do toho, jak moc se mi nechtělo pouštět se do čtyřhodinového (!!!) melodramatu, které je v zásadě postavené na komorní zápletce o milostném trojúhelníku. Tedy, pokud vaše představa o náplni pojmu "komorní" zahrnuje i svatební cestu po Paříží nebo účast jedné z postav na misi vojenského letectva. Kapoor ale dokáže být dostatečně působivý a hravý na to, aby ty čtyři hodin člověk trávil v úžasu nad nádhernými záběry, pečlivou organizací mizanscény, která vyjadřuje náladu postav a vztahy mezi nimi, či nad chytlavými hudebními sekvencemi. V rámci Kapoorovy režijní kariéry navíc Sangam přináší tři zásadní zlomy: 1) Je to první jeho film natočený barevně. 2) Je to vůbec první indický film, který se částečně natáčel v Evropě. 3) Je to první film, v němž opouští konzervativní pohled na ženy a ukazuje, že vztahy nejsou jen o lásce, ale také o erotické přitažlivosti.

    • 21.4.2018  16:42
    Monzum (1949)
    ***

    Hardcore melodramatická romantika plná osudových pohledů, vzdechů, romantického toužení, písní a ostrého vykreslování kontrastu mezi citově založenou láskou (= dobro) a tělesnými požitky (= zlo). Na dobové indické publikum tahle směs fungovala výborně a i díky úspěchu Barsaatu si mohl Kapoor později dovolit točit odvážnější filmy, nicméně já už jsem na tohle asi příliš velký cynik a ani potěšení z expresivity užitého filmového jazyka to zcela nevyváží. Spíš než raného Kapoora - zasněného romantika vidícího v ženách jakési andělské bytosti mám rád pozdějšího Kapoora - angažovaného baviče, pro nějž je sex a erotika přirozenou součástí milostného vztahu.

    • 21.4.2018  16:30
    Prem Rog (1982)
    ***

    V mnoha ohledech typická kapoorovka, která se však s mými diváckými preferencemi míjí více než většina ostatních filmů od tohoto výrazného indického tvůrce. Snad je to i proto, že Kapoor snímek původně ani neměl režírovat a na scénáři se tentokrát nepodílel jeho věrný spolupracovník Khwaja Ahmad Abbas, který věděl, jak hrát na sociálně-kritickou strunu. Tedy, ne že by v Prem Rog motivy společenské kritiky nebyly - film se explicitně opírá do zkostnatělých principů fungování severoindického venkova, přičemž si bere na paškál hlavně notně nerovné genderové vztahy. Ovšem tato kritika není příliš umně zakomponována do vyprávění a spíše ji na nás jednotlivé postavy chrlí v kazatelských monolozích, které tu a tam přerušují romantické tokání hlavních postav. Tento problém Kapoorova režie jen zvýrazňuje, protože ustupuje od vyjadřování se skrze obraz a spoléhá se hlavně na dialogy a dramatickou hudbu. Jinak je přitom Prem Rog pastvou pro oči - kulisy vesnice i honosných sídel "šlechty" jsou velkolepé a detailní a Karmakarova kamera tradičně vynikající.

    • 20.4.2018  03:36

    Vedle Sedmi samurajů / statečných a klasických spaghetti westernů byl právě tento film nepochybně jedním z inspiračních zdrojů pro slavný indický "kari western" Sholay. Dokonce i záporák se v obou filmech jmenuje skoro stejně. Mera Gaon Mera Desh je každopádně podstatně komornější, vážnější a realističtější podívanou, v níž jsou westernové prvky spíše mimoděk - jde v podstatě o typického zástupce indických filmů o banditech (dacoit films). Režiséru Raji Khoslovi, jednomu z předních indických filmařů své doby, se povedlo působivě zužitkovat reálné exteriéry radžasthánské vesnice a natočit poutavý, na hindský mainstream až překvapivě uměřený dobrodružně-moralistní snímek, který vrcholí napínavou a skvěle inscenovanou přestřelkou.

    • 15.4.2018  23:04

    Už dříve jsem o Kapoorovi psal, že ve svých filmech kombinuje populistická lákadla s odvážnými tématy a vysokou estetickou úrovní. Právě příkladem Satyam Shivam Sundaram by toto tvrzení šlo snadno dokládat - i sám Kapoor je ostatně často citován, jak nepříliš zahalující "kmenový" úbor hlavní ženské postavy komentuje tak, že bude jen rád, pokud se diváci do kina přijdou podívat na prsa Zeenat Aman, neboť díky tomu si pak z projekce odnesou myšlenky vtělené do příběhu. Jenže právě u těch myšlenek se ukazuje další rys Kapoorových filmů, jenž je typický zejména pro jeho pozdější tvorbu - jde o práci s motivy a postupy tradičních indických forem umění, zejména orálně předávaných příběhů a mýtů. Pokud takový film sleduje divák, který tyto mýty nemá zahrnuté ve své kulturní encyklopedii, musí mu děj nutně připadat nesmyslný a absurdně neplausibilní (představte si, že byste třeba Indovi ze vzdálené vesnice, co nemá žádné zkušenosti se západní popkulturou, najednou pustili Kung Furyho nebo Ready Player One - to by dopadlo dost podobně). Satyam Shivam Sundaram je tak mnohem lepším filmem, pokud jej nečtete jako příběh o nešťastné lásce, ale jako moderní, alegorický mýtus, který na příkladě ženské krásy (hrdinkou je krasavice s popálenou polovinou tváře) a náboženského uctívání (hinduisté v modlách nevidí jen opracované kameny, ale zpřítomnění bohů) tematizuje míru, do jaké je lidské vnímání okolního světa ovlivňované předem daným předporozuměním, se kterým k němu přistupujeme.

    • 5.4.2018  16:57

    Blood Alley je v rámci dobových dobrodružných filmů veskrze průměrným počinem, nicméně jedna drobnost je hodna pozornosti: Hodní Číňané protestující vůči komunismu jsou ve filmu vykresleni ÚPLNĚ STEJNÝM způsobem, jakým čínské filmy z padesátých let vykreslovaly prostý lid hledající v komunismu vysvobození z útlaku. To samé platí i pro bad guye - zatímco v čínských filmech by byl podrazácký a sobecký tlusťoch žijící si na vysoké nose "feudálním pánem", zde je to samozřejmě člen komunistické strany. Film tak vlastně vůbec nepředstavuje žádný protipól čínské komunistické propagandě - nejenže používá identické manipulativní techniky, ale dokonce ani nenabízí žádný odlišný hodnotový systém, pouze fandí odlišnému týmu (např.nám Blood Alley neukáže vůbec nic, z čeho by vyplynula amorálnost komunismu, jen nám předhazuje, že přívrženci komunismu jsou vlastně charakterově zlí lidé).

    • 25.3.2018  14:14
    Reka (2002)
    ****

    Balabanov jako tvůrce vždy rád tematizoval mezietnické vztahy v rámci SSSR či Ruska, a to způsobem, který byl často napadán jako krajně nacionalistický či rasistický. Takovou kritiku je určitě možné vztáhnout na Válku (2002), kde dochází k nepokryté démonizaci Čečenců i na Bratra 2 (2000), kde vlastně všechny vedlejší postavy jen naplňují etnické stereotypy (černošští gangsteři, židovští vydřiduši). Další Balabanovy filmy však již můžeme obhajovat jako kritické obrazy ruské společnosti,v níž je zkrátka rasismus běžně rozšířeným jevem - nejde totiž říct, že by etnickou zášť zobrazovaly jakkoli sympatizujícím způsobem. No a dokonce Balabanov natočil i takové snímky, které se k ruským etnickým minoritám staví s poměrně otevřenou empatií - a právě mezi ně patří i Řeka. ______ Snímek mapující přežívání malé komunity (vesměs malomocných) vyhnanců v arktické části Jakutska v 19. století bohužel nemá zcela standardní podobu, neboť představitelka hlavní role v průběhu natáčení tragicky zemřela a Balabanov si musel pomoct notně eliptickou výstavbou a překlenutím některých prázdných míst ve vyprávění voiceoverem. ______ Ačkoli se v provizorně poskládaném filmu poměrně obtížně orientuje, stále vystupuje do popředí jeho výrazný klad: Balanovi se ve vykreslení života Jakutů podařilo vyhnout dvěma zavádějícím krajním polohám - naivnímu romantismu i exploataci. K tomu, aby si divák v každém záběru uvědomoval, že v drsném prostředí Sibiře postavy vlastně neustále svádějí boj o život, nepotřebuje sahat po nijak výrazných výrazových prostředcích a vystačí si s jakoby prostými výjevy z nitra chýše či její blízkého okolí. ______ Výmluvné je, že nejsilnějším momentem filmu je bezpochyby zdrcující závěr, v němž nejsou prakticky žádné dialogy.

    • 25.3.2018  13:41

    Pro Tamily představuje Kadalikka Neramillai (tedy "Není čas milovat") zlomový film, který je oceňovaný jako výborná, hláškami a slavnými herci nabitá komedie. Netamilští diváci, kteří se nechytají na všechny narážky a musí se spoléhat na anglické titulky, jsou sice o spoustu humoru ochuzeni, ale i oni mohou být snadno okouzleni úžasně stylovou, pastelově barevnou mizanscénou upomínají na filmy thajského průkopníka (indického původu) Rattany Pestonjiho. S dobovými filmy z Thajska a jiných zemí jihovýchodní Asie Kadalikka Neramillai pojí také elegantní a nenásilně působící syntéza lokálních a západních kulturních prvků - a to jak na úrovni filmové estetiky, tak na úrovni životního stylu postav.

    • 23.3.2018  16:11
    Baadshah (1999)
    ***

    Baadshaha lze na jednu stranu odsoudit jako typického zástupce bollywoodského "vysokorozpočtovéh braku" přelomu tisíciletí, který se rostoucímu zájmu publika o Hollywood snažil konkurovat jednak okázalou prezentací zápaďacké estetiky a jednak nestoudně přímočarým kopírováním konkrétních amerických filmů. Baadshah je nakonec vlastně rip-offem hned dvou filmů - Přísně tajných prázdnin (1991) a V poslední chvíli (1995) - které propojuje do jednoho celku a obohacuje o nápady odkoukané z dalších zdrojů (např. z filmů Jackieho Chana). Táhne-li ovšem jednu misku vah dolů prakticky nulová invence, na tu druhou je třeba položit skutečnost, že celá ta mozaika je vlastně překvapivě funkční a díky zabalení do hávu bláznivé komedie (to je u Baadshaha rozhodně dominantní žánr) i v celku bezešvá. A jelikož filmaři i herci odvedli v zásadě velmi dobrou práci, je sledování eskapád titulního hrdiny po celou dobu vlastně docela zábavné - i přes permanentní pocit déjà vu.

<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace