Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage

113 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
    • 28.4.2018  15:46

    Z hodnocení na IMDb a z různých textů jsem nabyl dojmu, že Ram Teri Ganga Maili zachycuje Raje Kapoora jako tvůrce za zenitem a kvalitou není srovnatelná s jeho staršími filmy. Dovolím si ovšem tvrdit, že pravý opak je pravdou a že Kapoorův poslední dokončený film je naopak jedním z jeho nejlepších.____ Samozřejmě, aby jej člověk docenil, musí mu trochu vyjít vstříc: a) Být schopen a ochoten akceptovat vypjatě melodramatickou, old-schoolově bollywoodskou poetiku (což je otázka vkusu, ale především zvyku) - nováčci v oblasti hindské populární kinematografie z ní budou vykulení asi tak, jako když se západní diváci, pro které asijský film znamenal především kontemplativního a puntičkářského Kurosawu, začali seznamovat s kung-fu filmy studia Shaw Brothers. b) Mít znalosti kulturního kontextu, které mu pomůžou porozumět všem momentům, kdy se film napojuje na tradiční indické mytologické motivy. Pak odhalí jeho vícevrstevnatost a významovou bohatost - mnoho zajímavých poznámek má v tomto směru indolog Philip Lutgendorf.____ Práce s transfokátorem sice působí chvílemi poněkud hrubě a necitlivě (za čímž bych hledal hlavně technická a finanční omezení), kompozičně a barevně je ovšem Karmakarova kamera opět úchvatná, a to zejména v záběrech z himalájské přírody, které se vymykají Kapoorovým tendencím točit hlavně v ateliérových kulisách (reálné lokace dobře zužitkoval i ve scénách z Rišikéše a Kalkaty).

    • 26.4.2018  16:09

    Problémů ten film má víc, ale že je život krátký a lidé na internetu neradi čtou dlouhé texty, tak zmíním jen tři největší: 1) The Foreigner sestává z dvou hlavních vypravěčských linií, které se sice občas protínají, ale nikdy doopravdy nekooperují a divák se nemůže zbavit pocitu, jako by někdo sestříhal dva nesouvisející filmy dohromady. 2) Na Jackiem Chanovi sice stála celá propagace, ale kdyby ve filmu nebyl, nic moc zásadního by se nestalo.To hlavní se děje v linii Brosnana, Jackie se jen párkrát objeví a něco vyhodí do vzduchu / někomu nabančí. A nedostatečnost / neplausibilnost jeho motivace je kapitola sama pro sebe. Čínsko-vietnamský badass, kterého Jackie hraje, totiž ve své cestě za pomstou uvažuje následujícím způsobem: "Moji dceru zabil útok, k němuž se přihlásilo cosi jako IRA -> tady tento politik je Ir, takže určitě o útočnících něco ví, půjdu se ho zeptat -> ha, on mi říká, že o teroristech neví nic, ale je to Ir, takže určitě lže, budu na něj tedy páchat bombové útoky tak dlouho, dokud se nepřizná!" Nic logičtějšího opravdu vymyslet nemohl, že? 3) Brosnanova linie, která je kombinací rodinného melodramatu a konspiračního politického thrilleru, by mohla být fajn, kdyby však nebyla směšně šablonovitá a nevypadala jako něco, co se sem omylem přeneslo trhlinou v časoprostoru - nejpozději z počátku 90. let, kdy vyšla kniha, kterou The Foreigner adaptuje. Ostatně, jak moc aktuální byla v roce 2017 hrozba terorismu ze strany IRA? A jak moc absurdně v roce 2017 vypadá, pokud jsou postavy Irů vykresleny podobně stereotypně jako postavy Arabů v Delta Force s Chuckem Norrisem? I zde se prostě projevuje nešťastná rozeklanost celého filmu - akčňák o bývalém vojákovi, kterému zabili dceru / manželku / psa / křečka si absurditu a žánrové stereotypy může dovolit, aniž by mu to ublížilo. Politický thriller si ovšem zplošťování komplikované reality na povrchní stereotypy dovolit nemůže, nechce-li tedy být podobně zajímavý a podnětný jako diskuze na Novinkách.

    • 21.4.2018  16:55

    Myslím, že se snadno dokážete vcítit do toho, jak moc se mi nechtělo pouštět se do čtyřhodinového (!!!) melodramatu, které je v zásadě postavené na komorní zápletce o milostném trojúhelníku. Tedy, pokud vaše představa o náplni pojmu "komorní" zahrnuje i svatební cestu po Paříží nebo účast jedné z postav na misi vojenského letectva. Kapoor ale dokáže být dostatečně působivý a hravý na to, aby ty čtyři hodin člověk trávil v úžasu nad nádhernými záběry, pečlivou organizací mizanscény, která vyjadřuje náladu postav a vztahy mezi nimi, či nad chytlavými hudebními sekvencemi. V rámci Kapoorovy režijní kariéry navíc Sangam přináší tři zásadní zlomy: 1) Je to první jeho film natočený barevně. 2) Je to vůbec první indický film, který se částečně natáčel v Evropě. 3) Je to první film, v němž opouští konzervativní pohled na ženy a ukazuje, že vztahy nejsou jen o lásce, ale také o erotické přitažlivosti.

    • 21.4.2018  16:42
    Monzum (1949)
    ***

    Hardcore melodramatická romantika plná osudových pohledů, vzdechů, romantického toužení, písní a ostrého vykreslování kontrastu mezi citově založenou láskou (= dobro) a tělesnými požitky (= zlo). Na dobové indické publikum tahle směs fungovala výborně a i díky úspěchu Barsaatu si mohl Kapoor později dovolit točit odvážnější filmy, nicméně já už jsem na tohle asi příliš velký cynik a ani potěšení z expresivity užitého filmového jazyka to zcela nevyváží. Spíš než raného Kapoora - zasněného romantika vidícího v ženách jakési andělské bytosti mám rád pozdějšího Kapoora - angažovaného baviče, pro nějž je sex a erotika přirozenou součástí milostného vztahu.

    • 21.4.2018  16:30
    Prem Rog (1982)
    ***

    V mnoha ohledech typická kapoorovka, která se však s mými diváckými preferencemi míjí více než většina ostatních filmů od tohoto výrazného indického tvůrce. Snad je to i proto, že Kapoor snímek původně ani neměl režírovat a na scénáři se tentokrát nepodílel jeho věrný spolupracovník Khwaja Ahmad Abbas, který věděl, jak hrát na sociálně-kritickou strunu. Tedy, ne že by v Prem Rog motivy společenské kritiky nebyly - film se explicitně opírá do zkostnatělých principů fungování severoindického venkova, přičemž si bere na paškál hlavně notně nerovné genderové vztahy. Ovšem tato kritika není příliš umně zakomponována do vyprávění a spíše ji na nás jednotlivé postavy chrlí v kazatelských monolozích, které tu a tam přerušují romantické tokání hlavních postav. Tento problém Kapoorova režie jen zvýrazňuje, protože ustupuje od vyjadřování se skrze obraz a spoléhá se hlavně na dialogy a dramatickou hudbu. Jinak je přitom Prem Rog pastvou pro oči - kulisy vesnice i honosných sídel "šlechty" jsou velkolepé a detailní a Karmakarova kamera tradičně vynikající.

    • 20.4.2018  03:36

    Vedle Sedmi samurajů / statečných a klasických spaghetti westernů byl právě tento film nepochybně jedním z inspiračních zdrojů pro slavný indický "kari western" Sholay. Dokonce i záporák se v obou filmech jmenuje skoro stejně. Mera Gaon Mera Desh je každopádně podstatně komornější, vážnější a realističtější podívanou, v níž jsou westernové prvky spíše mimoděk - jde v podstatě o typického zástupce indických filmů o banditech (dacoit films). Režiséru Raji Khoslovi, jednomu z předních indických filmařů své doby, se povedlo působivě zužitkovat reálné exteriéry radžasthánské vesnice a natočit poutavý, na hindský mainstream až překvapivě uměřený dobrodružně-moralistní snímek, který vrcholí napínavou a skvěle inscenovanou přestřelkou.

    • 15.4.2018  23:04

    Už dříve jsem o Kapoorovi psal, že ve svých filmech kombinuje populistická lákadla s odvážnými tématy a vysokou estetickou úrovní. Právě příkladem Satyam Shivam Sundaram by toto tvrzení šlo snadno dokládat - i sám Kapoor je ostatně často citován, jak nepříliš zahalující "kmenový" úbor hlavní ženské postavy komentuje tak, že bude jen rád, pokud se diváci do kina přijdou podívat na prsa Zeenat Aman, neboť díky tomu si pak z projekce odnesou myšlenky vtělené do příběhu. Jenže právě u těch myšlenek se ukazuje další rys Kapoorových filmů, jenž je typický zejména pro jeho pozdější tvorbu - jde o práci s motivy a postupy tradičních indických forem umění, zejména orálně předávaných příběhů a mýtů. Pokud takový film sleduje divák, který tyto mýty nemá zahrnuté ve své kulturní encyklopedii, musí mu děj nutně připadat nesmyslný a absurdně neplausibilní (představte si, že byste třeba Indovi ze vzdálené vesnice, co nemá žádné zkušenosti se západní popkulturou, najednou pustili Kung Furyho nebo Ready Player One - to by dopadlo dost podobně). Satyam Shivam Sundaram je tak mnohem lepším filmem, pokud jej nečtete jako příběh o nešťastné lásce, ale jako moderní, alegorický mýtus, který na příkladě ženské krásy (hrdinkou je krasavice s popálenou polovinou tváře) a náboženského uctívání (hinduisté v modlách nevidí jen opracované kameny, ale zpřítomnění bohů) tematizuje míru, do jaké je lidské vnímání okolního světa ovlivňované předem daným předporozuměním, se kterým k němu přistupujeme.

    • 5.4.2018  16:57

    Blood Alley je v rámci dobových dobrodružných filmů veskrze průměrným počinem, nicméně jedna drobnost je hodna pozornosti: Hodní Číňané protestující vůči komunismu jsou ve filmu vykresleni ÚPLNĚ STEJNÝM způsobem, jakým čínské filmy z padesátých let vykreslovaly prostý lid hledající v komunismu vysvobození z útlaku. To samé platí i pro bad guye - zatímco v čínských filmech by byl podrazácký a sobecký tlusťoch žijící si na vysoké nose "feudálním pánem", zde je to samozřejmě člen komunistické strany. Film tak vlastně vůbec nepředstavuje žádný protipól čínské komunistické propagandě - nejenže používá identické manipulativní techniky, ale dokonce ani nenabízí žádný odlišný hodnotový systém, pouze fandí odlišnému týmu (např.nám Blood Alley neukáže vůbec nic, z čeho by vyplynula amorálnost komunismu, jen nám předhazuje, že přívrženci komunismu jsou vlastně charakterově zlí lidé).

    • 25.3.2018  14:14
    Reka (2002)
    ****

    Balabanov jako tvůrce vždy rád tematizoval mezietnické vztahy v rámci SSSR či Ruska, a to způsobem, který byl často napadán jako krajně nacionalistický či rasistický. Takovou kritiku je určitě možné vztáhnout na Válku (2002), kde dochází k nepokryté démonizaci Čečenců i na Bratra 2 (2000), kde vlastně všechny vedlejší postavy jen naplňují etnické stereotypy (černošští gangsteři, židovští vydřiduši). Další Balabanovy filmy však již můžeme obhajovat jako kritické obrazy ruské společnosti,v níž je zkrátka rasismus běžně rozšířeným jevem - nejde totiž říct, že by etnickou zášť zobrazovaly jakkoli sympatizujícím způsobem. No a dokonce Balabanov natočil i takové snímky, které se k ruským etnickým minoritám staví s poměrně otevřenou empatií - a právě mezi ně patří i Řeka. ______ Snímek mapující přežívání malé komunity (vesměs malomocných) vyhnanců v arktické části Jakutska v 19. století bohužel nemá zcela standardní podobu, neboť představitelka hlavní role v průběhu natáčení tragicky zemřela a Balabanov si musel pomoct notně eliptickou výstavbou a překlenutím některých prázdných míst ve vyprávění voiceoverem. ______ Ačkoli se v provizorně poskládaném filmu poměrně obtížně orientuje, stále vystupuje do popředí jeho výrazný klad: Balanovi se ve vykreslení života Jakutů podařilo vyhnout dvěma zavádějícím krajním polohám - naivnímu romantismu i exploataci. K tomu, aby si divák v každém záběru uvědomoval, že v drsném prostředí Sibiře postavy vlastně neustále svádějí boj o život, nepotřebuje sahat po nijak výrazných výrazových prostředcích a vystačí si s jakoby prostými výjevy z nitra chýše či její blízkého okolí. ______ Výmluvné je, že nejsilnějším momentem filmu je bezpochyby zdrcující závěr, v němž nejsou prakticky žádné dialogy.

    • 25.3.2018  13:41

    Pro Tamily představuje Kadalikka Neramillai (tedy "Není čas milovat") zlomový film, který je oceňovaný jako výborná, hláškami a slavnými herci nabitá komedie. Netamilští diváci, kteří se nechytají na všechny narážky a musí se spoléhat na anglické titulky, jsou sice o spoustu humoru ochuzeni, ale i oni mohou být snadno okouzleni úžasně stylovou, pastelově barevnou mizanscénou upomínají na filmy thajského průkopníka (indického původu) Rattany Pestonjiho. S dobovými filmy z Thajska a jiných zemí jihovýchodní Asie Kadalikka Neramillai pojí také elegantní a nenásilně působící syntéza lokálních a západních kulturních prvků - a to jak na úrovni filmové estetiky, tak na úrovni životního stylu postav.

    • 23.3.2018  16:11
    Baadshah (1999)
    ***

    Baadshaha lze na jednu stranu odsoudit jako typického zástupce bollywoodského "vysokorozpočtovéh braku" přelomu tisíciletí, který se rostoucímu zájmu publika o Hollywood snažil konkurovat jednak okázalou prezentací zápaďacké estetiky a jednak nestoudně přímočarým kopírováním konkrétních amerických filmů. Baadshah je nakonec vlastně rip-offem hned dvou filmů - Přísně tajných prázdnin (1991) a V poslední chvíli (1995) - které propojuje do jednoho celku a obohacuje o nápady odkoukané z dalších zdrojů (např. z filmů Jackieho Chana). Táhne-li ovšem jednu misku vah dolů prakticky nulová invence, na tu druhou je třeba položit skutečnost, že celá ta mozaika je vlastně překvapivě funkční a díky zabalení do hávu bláznivé komedie (to je u Baadshaha rozhodně dominantní žánr) i v celku bezešvá. A jelikož filmaři i herci odvedli v zásadě velmi dobrou práci, je sledování eskapád titulního hrdiny po celou dobu vlastně docela zábavné - i přes permanentní pocit déjà vu.

    • 23.3.2018  15:53
    Agneepath (1990)
    **

    Nesrovnatelně slabší podívaná než remake z roku 2012, který se ostatně předlohy nedrží příliš věrně, byť zachovává některé významné momenty a "dark&gritty" stylizaci (v původním filmu jsou mimo jiné zřetelně rozpoznatelné prvky inspirované De Palmovým Scarface, které se v remaku úplně vytratily). Zatímco předělávka tehdy debutujícího Karana Malhotry umně využívá spojení vydařené výtvarné stylizace, (v dobrém slova smyslu) melodramatického příběhu a hřmotné hudby k vyvolání emocionálně silného a vtahujícího účinku na diváka, Anandovi se jednotlivé složky filmu nedaří sladit, což ústí v úmorný řetězec křečovitých scén, které díky štědré výpravě mohou působit zajímavě na statických obrázcích, ale chybí jim inscenační kvality hodné dramatického díla.

    • 23.3.2018  15:38
    Bába z ledu (2017)
    ***

    Bába z ledu je možná nejkonvenčnější Slámův film, který se třeba divácky oblíbeným filmům dua Hřebejk - Jarchovský blíží zejména přesunem důrazu z vyprávění obrazem na herecký projev a dialogy. Ostatně, podobně jako v hřebejkovinách tu k řadě konfrontací mezi postavami dochází u jídelního stolu. _______ A v nich právě vynikne jeden zásadní problém: Postavy jsou až příliš typizované na to, aby mohly být vnímány jako realistické obrazy skutečných lidí a zároveň je nelze považovat ani za trefné karikatury, protože ztělesňují spíše lidové předsudky a klišé, než reálné charaktery. Paradoxně je tak Bába z ledu mnohem méně výstižná, než třeba neprávem přehlížený Instalatér z Tuchlovic (2016), jehož tvůrce Tomáš Vorel jinak rád sahá pro karikatuře a grotesknosti._______Tak třeba jeden z Haniných synů (Marek Daniel) si hraje na ušlechtilého intelektuála, který okázale pohrdá plebsem, ale jinak je to spíš budižkničemu, jenž se stížnostmi na morální zkaženost doby snaží na něco svést svou neschopnost materiálně zajistit vlastní rodinu. Jeho bratr (Václav Neužil) slouží jako šablonovitý protipól a je tedy bohatým podnikatelem, co si u jídla stěžuje na „nemakčenka“ ve státní sféře, nicméně v jeho životě schází – ó, jak originální - opravdu vřelé citové vztahy. A to jak k jeho přecitlivělé manželce (Tatiana Vilhelmová), která jí jen bio potraviny a tiše pohrdá lidmi, co nemají její vybrané způsoby, tak k malému synovi Ivánkovi, jehož citová odcizenost je ve filmu demonstrována tím, že neustále hraje videohry vydávající iritující „počítačové“ zvuky. _______Zatímco ambiciózní evropské filmy sbírající pozitivní ohlasy na festivalech se buď odráží od životných, bravurně odpozorovaných postav, jež sledují ve zcela přirozených situacích (např. celé rumunská nová vlna) nebo hledají originální, stylizovaný způsob, jak nahlížet na klasická témata (např. Saulův syn), Bába z ledu uvízla v nepříliš podnětném fikčním mezisvětě, který je v principu všední, ale zároveň zřetelně umělý a vykonstruovaný.

    • 16.2.2018  00:01
    Manhunt (2017)
    ***

    Už je nejvyšší čas si přiznat, že hongkongská kinematografie v té podobě, v jaké jsme ji znali (a milovali) v 80. a 90. letech, je mrtvá. Klíčové žánry jako heroic bloodshed se přestaly točit, inscenace akčních scén se posouvá více k hollywoodskému stylu, hongkongští diváci preferují americké filmy... a ani tvorba někdejších ikon jako Ringo Lam či John Woo už tolik nenadchne. Obdivovaný a posléze mnohokrát napodobovaný Lepší zítřek, na němž si John Woo udělal jméno, zaujal mimo jiné tím, že příběh zasadil do špinavě realistického prostředí hongkongských ulic a vzdálil se tak pestrobarevně-papundeklové naivitě a kašírovanosti hongkongských filmů z předchozí dekády. Stejně jako jiné Wooovy filmy byl samozřejmě v mnohém velmi excesivní, ale jeho melodramatická přepjatost byla svázaná s poutavým příběhem a postavami, s nimiž člověk mohl soucítit. Manhunt se vydává úplně opačnou cestou a přijímá stylizaci, kde se dá úplně vše - postavy, dialogy, herectví i dějové zvraty - označit jako cheesy. Tam, kde klasické Wooovy snímky těžily z unikátního společensko-kulturního klimatu Hong Kongu, tam Manhunt předkládá asijský ekvivalent internacionálních europudingů, kde se často mluví anglicky (způsobem, který zní jako dabing z laciných direct-to-video braků) a ze všeho nejdůležitější je, aby se tam mohly potkat hvězdy z komerčně nejvýznamnějších východoasijských kinematografií. Příběh není vypjatým (melo)dramatem o cti a přátelství, ale nesoudně překombinovaným křížencem moderních, "seriózních a inteligentních" thrillerů s lacinými brakovkami, takže divácký zážitek trochu připomíná přepínání mezi CSI, libovolným akčňákem s Liamem Neesonem a Univerzálním vojákem 2. A není to věru spojení nijak hladké, esteticky plodné, ani divácky uspokojující. Manhunt je úsměvně přihlouplý pulp s několika poměrně působivými akčními scénami, který dokáže pobavit, ale vrcholným momentům hongkongského akčního filmu je vzdálen na míle.

    • 5.2.2018  17:19

    Moderní předělávka* Yuenova staršího komediálně-duchařského wuxia snímku známého jako The Miracle Fighters (čínský název je u obou filmů totožný) je překvapivě málo poznamená osobou režiséra (takže žádná dechberoucí choreografie soubojů, sorry) a nepřekvapivě hodně poznamená osobou producenta a scenáristy Harka Tsuiho. Nese se tedy ve velmi podobném duchu jako druhý díl Journey to the West - představuje ulítlý a výtvarně oslnivý fantazijní svět odkazující na tradiční čínskou estetiku, disponuje absurdně groteskním humorem a la Stephen Chow, hromadou digitálních triků a taky poněkud chudým dějem, který se ale zde povedlo jakž takž zamaskovat množstvím postav a jejich osobních podzápletek, díky nimž je film schopný si divákovu pozornost udržet. Uspěchaný konec, který působí jako něco ze Strážců vesmíru, naštěstí vyvážila sympaticky vtipná postava Kroužku s roztomilým kukučem Dongyu Zhou, takže tentokrát mohu myslím sáhnout i po čtvrté hvězdě. Při vědomí celé řady jeho nedostatků bych byl fakt rád, kdyby víc čínských CGI blockbusterů vypadalo jako právě The Thousand Faces of Dunjia.____ * = Pozdější edit: Po zhlédnutí "originálu" musím dodat, že oba filmy spojuje prakticky jen název a žánr. Nic dalšího.

    • 20.1.2018  20:33

    Zatímco Poon Man Kitův poslední režijní počin Shanghai Grand (1996) je neprávem přehlížená perla žánru heroic bloodshed, o osm let mladší Hero of Tomorrow je přehlížen zcela zaslouženě. Film se dá krátce charakterizovat jako laciná napodobenina Lepšího zítřku, která za svým vlivným vzorem daleko zaostává prakticky ve všech ohledech. Přestřelka v závěru je spíše průměrná (a kromě ní ve filmu téměř žádné jiné akční scény nejsou), ale pořád ještě relativně dovede zaujmout, což se o unylém a klišovitém dramatu, které k ní směřuje, rozhodně říci nedá. Vypovídající pro tento snímek je scéna smrti jedné z vedlejších postav, kterou sice ostatní postavy prožívají tragicky, ale je podána tak hloupým způsobem, že divák se spíše směje a pokud náhodou pláče, tak hlavně nad patlalstvím tvůrců.

    • 2.1.2018  16:31
    Bobby (1973)
    *****

    Snímek Bobby (jméno hlavní ženské postavy) se Raj Kapoor rozhodl natočit jako komerční kalkul - po kasovním neúspěchu jinak skvělého Mera Naam Joker byl v dluzích a domníval se, že teenagerská romance s motivem "zakázané" lásky by mohla mít úspěch. V čemž se nakonec nemýlil a film se stal velkým hitem nejen v Indii, ale také v Sovětském svazu. Oproti starším Kapoorovým filmům Bobby skutečně působí popověji a ne tolik umělecky ambiciózně - proslulý režisér se v ní nevyhýbá vypjatě melodramatickým momentům s hřmotnou hudbou, zaplňuje ji excentrickou sedmdesátkovou módou a pro expresivní účely využívá i dramatického zoomování, což je stylistický prvek obvykle spojovaný s brakovými filmy. Jenže o generickou bollywoodskou limonádu stále nejde - na to byli Kapoor i jeho stálí spolupracovníci (mimo jiné skvělý kameraman Radhu Karmakar a socialisticky orientovaný scenárista Khwaja Ahmad Abbas) příliš talentovaní. Život "zlaté mládeže" z bohatých rodin ukazuje Bobby mnohem otevřenějším, zemitějším a odvážnějším způsobem, než mnohé indické filmy natočené o dekády později - zvláště s ohledem na témata točící se kolem sexu. Ostatně, šestnáctiletá (!!!) Dimple Kapadia zde má sex-appealu na rozdávání a režisér její půvaby patřičně zdůrazňuje tím, že ji nechává nosit moderní, vyzývavé západní šaty. I generační a sociální konflikt je zde vykreslen výrazně tvrdším způsobem, než v indických filmech s podobným námětem bývá zvykem. Pokud tedy platí Kunderova definice, že kýč je "absencí hovna", pak Bobby nikdo nemůže z kýčovitosti obviňovat, byť obrazová extravagance a silná melodramatičnost si o takové označení koledují.___Pozdější dodatek: Když uvážím, jak mě Bobby nutí se k ní vracet, jak nemůžu dostat z hlavy ty balkánsky živelné hudební scény a jaký milník ten zlom představuje v kontextu hindské populární kinematografie, tak prostě nemůžu zůstat "jen" u čtyřech hvězdiček.

    • 27.12.2017  15:13
    Kaalia (1981)
    ****

    Jedna z klasických amitabhovek, kterou nad dobový a žánrový průměr vynáší spíše řemeslná kvalita a působivost jednotlivých atrakcí (mezi nimi třeba skvělá destrukčně-komediální jízda v americkém "muscle car" a minimálně dvě právem zkultovnělé hudební scény), než poutavost příběhu. Zejména závěr, v němž se neustále mění poměr sil a záporák vymýšlí stále nové a nové překombinované způsoby, jak hrdinu potrápit, je až příliš absurdní a fraškovitý i na poměry masala filmů.

    • 27.12.2017  15:05

    Pro milovníky pestrobarevných filmů v ateliérových dekoracích je The Ghost Hill pastvou pro oko, která šlape na paty těm dekorativněji pojatým filmům od Shaw Brothers (nikoli těm generickým, které od počátku 70. let začali sekat jako Baťa cvičky). Nicméně počítejte s tím, že tohle není žádný Dotek zenu, ale nízkorozpočtová popová žánrovka, kterou charakterizuje množství campových prvků a chaos ve vyprávění i akčních scénách.

    • 24.12.2017  02:01

    Už jen úvodní scéna s útokem vlků (kterým Salman a jeho malý syn čelí na snowboardu a sáňkách) dává jasně najevo, že od dob, kdy se Amitabh Bachchan musel prát se zcela nehybnými, vycpanými (v horším případě plyšovými) tygry, se technické možnosti indických filmařů posunuly o míle daleko._________Stejná scéna ale zároveň prozrazuje, že Ali Abbas Zafar není zrovna nějaký mistr filmové režie a že elegantní a skvěle zinscenované akce, jakou nás rozmazlil Baahubali, se tady nedočkáme._________Největší síla Tiger Zinda Hai tkví opravdu především ve špičkových produkčních hodnotách. Zejména výprava, která je jednak velkolepá a jednak dobře zpracovaná z výtvarného hlediska, dělá značnou část atmosféry celého filmu._________S dobrými řemeslníky v zádech Zafar sází řetězce cool scén, vedle kterých vypadá tvorba Michaela Baye jako stylisticky uměřená, komorní produkce pro intelektuální publikum a má tam několik super epických money-shotů, za které by se nemusel stydět jakýkoli hollywoodský blockbuster s několikanásobně větším rozpočtem._________Jenže mimo velkolepé a technicky vybroušené zpracování už vlastně Tiger Zinda Hai ničím nevyniká. Ač se hlavní hrdina chvílemi mění v alter ago Jasona Bournea či plukovníka Matrixe, v jádru jde vlastně jen o x-tou variaci na ty filmy, kde Amitabh Bachchan bojuje s plyšovými tygry. Určitá bezelstná naivita mi na filmu nevadí (byť pro mnohé by jistě byla důvodem, proč ho strhat) - nakonec vlastně pomáhá tomu, aby byl v něčem charakteristicky indický a nestal se jen pokusem o hollywoodský derivát bez vlastní identity. Spíš jsem trochu zklamán tím, že nepřináší vůbec nic nového či ozvláštňující a většina jeho atraktivity opravdu plyne hlavně z dobrého zafinancování a skvělé práce "technických" členů štábu._________Ale furt se Tiger Zinda Hai vyplatí vidět v kině a ve filmografii Salmana Khana nepochybně patří k tomu nejlepšímu (je i o něco lepší než předchozí Ek Tha Tiger)._________70 %

    • 19.12.2017  14:59
    Saljut-7 (2017)
    ***

    Další z typických produktů moderní ruské blockbusterové kinematografie, kterou charakterizuje ambicióznost v oblasti technického zpracování, nostalgická idealizace sovětské minulosti a kontraproduktivní snaha být hollywoodštější než Hollywood - ta se negativně projevuje jednak v potlačování kulturních prvků, které by ruským filmům dodaly nějaký jasně rozpoznatelný "ruský" charakter a jednak v přepálené (melo)dramatičnosti, která nesedí ke zpracovávané látce. Právě příliš přehnaný tlak na emoce a velkolepost ze Saljutu-7 trčí obzvláště očividným a nepříjemným způsobem. Namísto toho, aby film z inspirace reálnými událostmi těžil ku svému prospěchu, působí nakonec daleko méně uvěřitelně a více vyfantazírovaně než kompletně smyšlená Gravitace, která byla očividně jeho největší stylistickou inspirací. Ještě více si Šipenko a jeho tým ublížili pokusy dodat filmu pseudo-hluboký, "duchovní" rozměr skrze několik výjevů, které mají blíž spíše k lacinému pulpu. Smutně nekritický pohled na Sovětský svaz se pak projevuje zejména ve stylizaci mizanscény - SSSR 80. let ve filmu vypadá jako docela moderní země s vysokou životní úrovní a mladší diváci, kterým nic neřeknou ikonické artefakty jako je medvěd Míša z Moskevské olympiády roku 1980, podle mě musí mít docela problém s určením, v které době se vůbec příběh odehrává.

    • 4.12.2017  02:37

    Jihokorejská kinematografie sice v 60. letech prožívala svá (druhá) "zlatá léta", ale i tak se musela obejít se skromným technickým vybavením a nízkými rozpočty. Yonggarymu bych tedy úplně nevytýkal, že má horší efekty než asi jakýkoli dobový kaiju film z Japonska, jehož kinematografie byla co do produkčního zázemí o míle dál. Technickou úrovní ostatně film očividně nijak nezaostává třeba za produkcí Hongkongu a v žádné jiné asijské zemi by asi destrukci miniaturního města v roce 1967 nedokázali vyřešit technicky lépe. Pro co však již mnoho pochopení mít nelze, je naprosto zmatečné a kusé vyprávění, které je na facepalm zejména v těch momentech, kdy zrovna nekopíruje původní Godzillu. Tvůrci si asi řekli, že na filmy o obřích příšerách se přeci nechodí kvůli takovým podružnostem jako je alespoň elementární příčinnost a motivovanost, takže postavy vyskakují odnikud, scény na sebe příliš nenavazují, s vedením divákovi pozornosti se nikdo neobtěžuje pracovat a všechno se děje prostě jen "protože proto". Perličkou je, že hlavní postavou (kterou identifikuji čistě na základě četnosti výskytu, jiné kritérium je v případě tohoto filmu neuplatnitelné) je zde malé dítě, které má nejspíše velmi nekonfuciánské a liberální vychování, neboť je přítomno vědeckým experimentům v laboratořích i vojenským manévrům a nikomu to nepřijde divné... Můžeme se samozřejmě uklidňovat sněním, že původní, výrazně delší, korejská verze, která se nedochovala, mohla být oproti americké zkrácenině lepší. Ale spíš se bojím, že v ní bylo prostě jen více minut bizáru a neumětelskosti.

    • 4.12.2017  02:19
    Sawan Mued (1958)
    ****

    Rattana Pestonji, párský režisér, který do dějin thajského filmu přispěl především péčí, kterou věnoval umělecké i technické kvalitě svých snímků, v tomto roztomile jednoduchém, stylisticky (a příběhově) v mnoha ohledech minimalistickém snímku projevuje poměrně osobitou poetiku. Dlouhé statické záběry, neustálé podbarvení hravou, kvazi-jazzovou hudbou a výrazně stylizovaná, divadelně jednoduchá mizanscéna plná pastelových barev navozují atmosféru, která by se dala velmi hrubě přirovnat třeba k filmům Wese Andersona. A samozřejmě i k těm od Wisita Sasanatienga, který svou inspiraci Pestonjiho dílem nijak neskrývá. Je to příjemný zážitek, ale možná až příliš prostý a vlastně i docela banální - což je závěr, který jsem připraven přehodnotit po případném zhlédnutí kvalitnější kopie s méně odbytými titulky. 70%

    • 6.11.2017  01:19
    Zhan lang 2 (2017)
    ***

    (Někdejší) Rozvojové země v čase nárůstu jejich ekonomické síly a mezinárodního významu chytají nacionalistické vášně docela přirozeně, neb jejich občané na jednu stranu cítí, že konečně mají být na co hrdí, na stranu druhou ale stále trpí komplexem národní méněcennosti. Vzhledem k tomu, že Čína má mezi všemi rodícími se giganty dominantní pozici a pokusy všechny omračovat svou velkolepostí jsou pevnou součástí její oficiální politiky, je skoro až podivné, že šovinisticko-nacionalistický blockbuster formátu Wolf Warrior 2 se v ní urodil až nyní - poté, co už s principiálně podobnými kousky stihla přijít třeba Indie nebo Turecko. _____ Oproti směšně brakovému prvnímu dílu jde o ozajstný upgrade na všech frontách: Hollywoodský look potěší oko, masivní a intenzivní akce zrychlí tep a patos nakombinovaný s karikaturami rázovitých Afričanů + zlých evropských žoldáků je zde podán v takovém cheesy stylu, že vzbudí spíš úsměv, než naštvání nebo opovržení. _____ Skoro by se mi chtělo sáhnout po čtvrté hvězdě, ale to by film buď musel mít příběh, který alespoň rámcově dává smysl (Jaký měli rebelové důvod tak zarputile usilovat o život prostých čínských dělníků?), nebo být invenčnější a méně monotónní v té akci. _____ Z ideologického hlediska mne upoutalo, že v čínském filmu již mohou být za záporáky pravděpodobně komunističí militantní revolucionáři a že vojáci Lidové armády si mohou v případech očividné nespravedlnosti dokonce dovolit trochu se zavzpouzet vůči autoritám.

    • 3.11.2017  13:34
    Nelítostná (2017)
    ***

    Marketing v čele s bombastickými trailery vyhnal očekávání opravdu vysoko a jistě se najde dost fanboyů, kteří se hypem nechají strhnout a budou vykřikovat něco o "ultimátním nářezu, kterému Hollywood nesahá ani po kotníky" a tetelit se nad samoúčelnou krvavostí soubojů, v nichž to subtilní dívka nandává zástupům pořízků. Jenže stačí se na The Villainess podívat jen trošku kritičtějším okem, aby se ukázalo, že v rámci žánru akčního melodramatu, který má v asijských kinematografiích docela slušnou tradici, jde přinejlepším o průměrné dílo. _____________ Že jde o eklektickou skládačku, v níž je imitací víc než inovací, by ani nemusel být problém, pokud by výsledek v důsledku nefungoval hůře než jeho inspirační zdroje. Spojení silně stylizované, krvavé akce s melodramaticky laděným vyprávěním je funkční tehdy, pokud 1) je film postavený tak, že se mu daří naplňovat hlavní cíl melodramatu, a tedy silně působit na divákovy emoce 2) akce tuto emocionální naléhavost posiluje, což znamená, že spíše než jako samostatná atrakce funguje jako expresivní prostředek znázorňující vrchol konfliktů mezi postavami. Je tomu tak v řadě klasických hongkongských filmů (viz třeba Beyond Hypothermia) i v nedávném korejském No Tears for the Dead, ne však v The Villainess. Vlastně až na samotný závěr v ní akce vůbec není neoddělitelně provázána s dějovým obloukem a má spíš podobu jakéhosi opepření, přičemž nejvíce exhibicionistická akční scéna, která celý film uvozuje, je zase úplně vytržená z kontextu (netušíme, kdo bojuje proti komu a proč) - ten je sice zpětně doplněn, ale díky tomu se sekvence, kterou už jsme viděli, těžko stane emocionálně působivější. _____________ Tam, kde se Bessonově Nikitě dařilo zachycovat pnutí mezi civilní (citovou) a profesionální (chladně nelítostnou) stránkou hlavní hrdinky, přichází The Villainess jen s rádoby cool pozérstvím a přehlídkou uslzených obličejů, která v divácích vzbudí spíš ironický úšklebek, než nutkání si také zaslzet. U jedné takové dramatické scény (výbuch) dochází nechtěná grotesknost tak daleko, že jsem při ní málem vyprskl smíchy. Převažující emocí během sledování je ale opravdu spíš smutek a zklamání.

    • 1.11.2017  02:12

    "Synu, nezapomeň, že tě vychovala Strana. Je před námi ještě velký kus cesty. Než učiníš jakýkoli další krok, nezapomeň se ujistit, zda je v souladu s revoluční linií předsedy Maa!" Kdo ví, že jde o jeden z mála čínských filmů, které byly natočeny během Kulturní revoluce, nemůže být překvapen tím, že se jedná o zoufale nablblou komunistickou propagandu, v níž postavám září oči a vlhnou klíny pokaždé, když někdo vysloví jméno "Mao". Na rozdíl od řady podobně ideologicky zatížených filmů z 60. let ovšem Třpytící se rudá hvězda nedokáže zaujmout ani po estetické stránce. Jak napovídá úsměvně teatrální herectví a divadelní inscenovaní, jejím vzorem už asi nebyly technicky vyspělé a působivé hollywoodské a sovětské filmy, ale spíše revoluční opera - ovšem bez tance a akrobatických kousků (zpěv tu je!). Mao brojil proti všemu umění, které ukazovalo, že sociální změna se dá dělat i bez násilné revoluce a film se rozhodně snaží, aby se sám obětí podobné kritiky nestal, takže v něm i dětští hrdinové s úsměvem na rtech sní o zabíjení v řadách Rudé armády a stěžují si na nudu, pokud zrovna nemohou bít feudály... Tohle si prostě zaslouží tak nanejvýš tu jednu jedinou rudou hvězdu. A spíše oprýskanou, než třpytivou.

    • 24.10.2017  01:54

    Dějově přímočarý a prostinký, nicméně milý feel-good snímek od společnosti MP & GI / Cathay (hlavního dobového konkurenta Shaw Brothers, pokud jde o produkci řemeslně nablýskaných snímků ve standardní čínštině) je sice plný západní módy i hudby, stylem ale připomene spíše muzikály egyptské - pěvecká a případně taneční čísla jsou zde umírněná, realisticky motivovaná (v jednom případě jde o zobrazení hrdinčiny představy) a snímaná v dlouhých, statických záběrech. Příjemná podívaná je to zejména díky pečlivým obrazovým kompozicím a charismatické hvězdě Grace Chang v hlavní roli.

    • 22.10.2017  04:01

    Toto zpracování legendy o Čchun-hjang mě esteticky oslovuje víc než to (jiho)korejskými diváky velebené od Shin Sang-oka (z roku 1961). Tam, kde Shin sází na expresivní užití výrazných barev, tam soudruzi z KLDR sahají po mnohem subtilnější a méně nápadné obrazové stylizaci, jejíž krása vychází především z pečlivé kompozice každého záběru. Zdařilá výprava i dobře zvolené přírodní scenerie vizuální podmanivost snímku ještě zvyšují. Zajímavé jistě je, že klasický příběh zde nebyl nijak zásadně přizpůsoben všepronikající státní ideologii - jistě, zdůrazňují se tu třídní rozdíly a pot a krev chudých, jež stojí za majetkem bohatých. Ale konzervativní, výsostně patriarchální poselství celé legendy zůstalo netknuto a zvůli bohatých a mocných film zobrazuje vlastně docela decentním způsobem (že by z obavy, aby náhodou někdo v krutém guvernérovi nespatřili obraz velkého Kima? :P ). Jasně, člověk se musí dokázat naladit na velmi volně plynoucí, vcelku nedramatické vyprávění a případně v sobě potlačit ducha feministického revolucionáře (je-li jeho vlastníkem), ale rozhodně lze Vyprávění o Čchun-hjang řadit mezi ty severokorejské filmy, kterým neschází působivost.

    • 18.10.2017  00:59

    Chytlavý melodramatický thriller, který je jednak docela napínavý a zejména díky expresivní kameře i poutavý a atmosferický. Černobílý materiál egyptským filmařům evidentně svědčil, protože je tlačil k tomu, aby si hráli s kompozicí a svícením. Pozdější egyptské filmy sice září všemi barvami, ale vypadají jako levná televizní produkce.

    • 14.10.2017  19:40

    Tato adaptace stejnojmenného románu turecké feministky a nacionalistky Halide Edip Adıvar představuje důležitý mezník v dějinách tureckého filmu, ale kromě čistě historické hodnoty v kontextu své domovské národní kinematografie nemá čím zaujmout. S Vurun Kahpeye nejen přišel konec tvůrčího monopolu divadelníka Muhsina Ertuğrula, ale také šlo prakticky o první turecký film, který si získal velký divácký ohlas a otevřel tak cestu pro kontinuálnější a bohatší domácí produkci. Lüfti Akad neměl žádné umělecké vzdělání a povědomí o filmu tak postupně získával hlavně jako divák. Vzhledem k jeho nezkušenosti a velmi omezenému produkčnímu zázemí není divu, že jeho prvotina je ze stylistického hlediska rozkročena někde mezi archaismem (jako bychom se dívali na film z nultých let dvacátého století) a amatérismem. Většina scén je inscenovaná do toporných a kompozičně chudých celků, herci nevzrušeně přednáší explikativní repliky jak žáčci po vyvolání a plynulost vyprávění narušují jaksi "osamělé" scény, v nichž zaznívají informace, které jsou potřeba pro pochopení děje a které se asi nepovedlo do filmu zařadit nějakým přirozenějším způsobem. Pozdější Hudutların Kanunu (1966) sice stále poznamenávají velmi skromné finanční možnosti tureckého filmu (s nimiž se tvůrci museli potýkat až do 90. let), ale je vidět, že při jejich natáčení už byl Akad daleko zkušenější v práci s výrazovými možnostmi filmového média. Vurun Kahpeye je spíš jen dokladem rčení, že žádný učený z nebe nespadl.

<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace