Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage
ICQ: 233-871-816

112 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
    • 6.11.2017  01:19
    Zhan Lang 2 (2017)
    ***

    (Někdejší) Rozvojové země v čase nárůstu jejich ekonomické síly a mezinárodního významu chytají nacionalistické vášně docela přirozeně, neb jejich občané na jednu stranu cítí, že konečně mají být na co hrdí, na stranu druhou ale stále trpí komplexem národní méněcennosti. Vzhledem k tomu, že Čína má mezi všemi rodícími se giganty dominantní pozici a pokusy všechny omračovat svou velkolepostí jsou pevnou součástí její oficiální politiky, je skoro až podivné, že šovinisticko-nacionalistický blockbuster formátu Wolf Warrior 2 se v ní urodil až nyní - poté, co už s principiálně podobnými kousky stihla přijít třeba Indie nebo Turecko. _____ Oproti směšně brakovému prvnímu dílu jde o ozajstný upgrade na všech frontách: Hollywoodský look potěší oko, masivní a intenzivní akce zrychlí tep a patos nakombinovaný s karikaturami rázovitých Afričanů + zlých evropských žoldáků je zde podán v takovém cheesy stylu, že vzbudí spíš úsměv, než naštvání nebo opovržení. _____ Skoro by se mi chtělo sáhnout po čtvrté hvězdě, ale to by film buď musel mít příběh, který alespoň rámcově dává smysl (Jaký měli rebelové důvod tak zarputile usilovat o život prostých čínských dělníků?), nebo být invenčnější a méně monotónní v té akci. _____ Z ideologického hlediska mne upoutalo, že v čínském filmu již mohou být za záporáky pravděpodobně komunističí militantní revolucionáři a že vojáci Lidové armády si mohou v případech očividné nespravedlnosti dokonce dovolit trochu se zavzpouzet vůči autoritám.

    • 3.11.2017  13:34
    Aknyeo (2017)
    ***

    Marketing v čele s bombastickými trailery vyhnal očekávání opravdu vysoko a jistě se najde dost fanboyů, kteří se hypem nechají strhnout a budou vykřikovat něco o "ultimátním nářezu, kterému Hollywood nesahá ani po kotníky" a tetelit se nad samoúčelnou krvavostí soubojů, v nichž to subtilní dívka nandává zástupům pořízků. Jenže stačí se na The Villainess podívat jen trošku kritičtějším okem, aby se ukázalo, že v rámci žánru akčního melodramatu, který má v asijských kinematografiích docela slušnou tradici, jde přinejlepším o průměrné dílo. _____________ Že jde o eklektickou skládačku, v níž je imitací víc než inovací, by ani nemusel být problém, pokud by výsledek v důsledku nefungoval hůře než jeho inspirační zdroje. Spojení silně stylizované, krvavé akce s melodramaticky laděným vyprávěním je funkční tehdy, pokud 1) je film postavený tak, že se mu daří naplňovat hlavní cíl melodramatu, a tedy silně působit na divákovi emoce 2) akce tuto emocionální naléhavost posiluje, což znamená, že spíše než jako samostatná atrakce funguje jako expresivní prostředek znázorňující vrchol konfliktů mezi postavami. Je tomu tak v řadě klasických hongkongských filmů (viz třeba Beyond Hypothermia) i v nedávném korejském No Tears for the Dead, ne však v The Villainess. Vlastně až na samotný závěr v ní akce vůbec není neoddělitelně provázána s dějovým obloukem a má spíš podobu jakéhosi opepření, přičemž nejvíce exhibicionistická akční scéna, která celý film uvozuje, je zase úplně vytržená z kontextu (netušíme, kdo bojuje proti komu a proč) - ten je sice zpětně doplněn, ale díky tomu se sekvence, kterou už jsme viděli, těžko stane emocionálně působivější. _____________ Tam, kde se Bessonově Nikitě dařilo zachycovat pnutí mezi civilní (citovou) a profesionální (chladně nelítostnou) stránkou hlavní hrdinky, přichází The Villainess jen s rádoby cool pozérstvím a přehlídkou uslzených obličejů, která v divácích vzbudí spíš ironický úšklebek, než nutkání si také zaslzet. U jedné takové dramatické scény (výbuch) dochází nechtěná grotesknost tak daleko, že jsem při ní málem vyprskl smíchy. Převažující emocí během sledování je ale opravdu spíš smutek a zklamání.

    • 1.11.2017  02:12

    "Synu, nezapomeň, že tě vychovala Strana. Je před námi ještě velký kus cesty. Než učiníš jakýkoli další krok, nezapomeň se ujistit, zda je v souladu s revoluční linií předsedy Maa!" Kdo ví, že jde o jeden z mála čínských filmů, které byly natočeny během Kulturní revoluce, nemůže být překvapen tím, že se jedná o zoufale nablblou komunistickou propagandu, v níž postavám září oči a vlhnou klíny pokaždé, když někdo vysloví jméno "Mao". Na rozdíl od řady podobně ideologicky zatížených filmů z 60. let ovšem Třpytící se rudá hvězda nedokáže zaujmout ani po estetické stránce. Jak napovídá úsměvně teatrální herectví a divadelní inscenovaní, jejím vzorem už asi nebyly technicky vyspělé a působivé hollywoodské a sovětské filmy, ale spíše revoluční opera - ovšem bez tance a akrobatických kousků (zpěv tu je!). Mao brojil proti všemu umění, které ukazovalo, že sociální změna se dá dělat i bez násilné revoluce a film se rozhodně snaží, aby se sám obětí podobné kritiky nestal, takže v něm i dětští hrdinové s úsměvem na rtech sní o zabíjení v řadách Rudé armády a stěžují si na nudu, pokud zrovna nemohou bít feudály... Tohle si prostě zaslouží tak nanejvýš tu jednu jedinou rudou hvězdu. A spíše oprýskanou, než třpytivou.

    • 24.10.2017  01:54

    Dějově přímočarý a prostinký, nicméně milý feel-good snímek od společnosti MP & GI / Cathay (hlavního dobového konkurenta Shaw Brothers, pokud jde o produkci řemeslně nablýskaných snímků ve standardní čínštině) je sice plný západní módy i hudby, stylem ale připomene spíše muzikály egyptské - pěvecká a případně taneční čísla jsou zde umírněná, realisticky motivovaná (v jednom případě jde o zobrazení hrdinčiny představy) a snímaná v dlouhých, statických záběrech. Příjemná podívaná je to zejména díky pečlivým obrazovým kompozicím a charismatické hvězdě Grace Chang v hlavní roli.

    • 22.10.2017  04:01

    Toto zpracování legendy o Čchun-hjang mě esteticky oslovuje víc než to (jiho)korejskými diváky velebené od Shin Sang-oka (z roku 1961). Tam, kde Shin sází na expresivní užití výrazných barev, tam soudruzi z KLDR sahají po mnohem subtilnější a méně nápadné obrazové stylizaci, jejíž krása vychází především z pečlivé kompozice každého záběru. Zdařilá výprava i dobře zvolené přírodní scenerie vizuální podmanivost snímku ještě zvyšují. Zajímavé jistě je, že klasický příběh zde nebyl nijak zásadně přizpůsoben všepronikající státní ideologii - jistě, zdůrazňují se tu třídní rozdíly a pot a krev chudých, jež stojí za majetkem bohatých. Ale konzervativní, výsostně patriarchální poselství celé legendy zůstalo netknuto a zvůli bohatých a mocných film zobrazuje vlastně docela decentním způsobem (že by z obavy, aby náhodou někdo v krutém guvernérovi nespatřili obraz velkého Kima? :P ). Jasně, člověk se musí dokázat naladit na velmi volně plynoucí, vcelku nedramatické vyprávění a případně v sobě potlačit ducha feministického revolucionáře (je-li jeho vlastníkem), ale rozhodně lze Vyprávění o Čchun-hjang řadit mezi ty severokorejské filmy, kterým neschází působivost.

    • 18.10.2017  00:59

    Chytlavý melodramatický thriller, který je jednak docela napínavý a zejména díky expresivní kameře i poutavý a atmosferický. Černobílý materiál egyptským filmařům evidentně svědčil, protože je tlačil k tomu, aby si hráli s kompozicí a svícením. Pozdější egyptské filmy sice září všemi barvami, ale vypadají jako levná televizní produkce.

    • 14.10.2017  19:40

    Tato adaptace stejnojmenného románu turecké feministky a nacionalistky Halide Edip Adıvar představuje důležitý mezník v dějinách tureckého filmu, ale kromě čistě historické hodnoty v kontextu své domovské národní kinematografie nemá čím zaujmout. S Vurun Kahpeye nejen přišel konec tvůrčího monopolu divadelníka Muhsina Ertuğrula, ale také šlo prakticky o první turecký film, který si získal velký divácký ohlas a otevřel tak cestu pro kontinuálnější a bohatší domácí produkci. Lüfti Akad neměl žádné umělecké vzdělání a povědomí o filmu tak postupně získával hlavně jako divák. Vzhledem k jeho nezkušenosti a velmi omezenému produkčnímu zázemí není divu, že jeho prvotina je ze stylistického hlediska rozkročena někde mezi archaismem (jako bychom se dívali na film z nultých let dvacátého století) a amatérismem. Většina scén je inscenovaná do toporných a kompozičně chudých celků, herci nevzrušeně přednáší explikativní repliky jak žáčci po vyvolání a plynulost vyprávění narušují jaksi "osamělé" scény, v nichž zaznívají informace, které jsou potřeba pro pochopení děje a které se asi nepovedlo do filmu zařadit nějakým přirozenějším způsobem. Pozdější Hudutların Kanunu (1966) sice stále poznamenávají velmi skromné finanční možnosti tureckého filmu (s nimiž se tvůrci museli potýkat až do 90. let), ale je vidět, že při jejich natáčení už byl Akad daleko zkušenější v práci s výrazovými možnostmi filmového média. Vurun Kahpeye je spíš jen dokladem rčení, že žádný učený z nebe nespadl.

    • 4.9.2017  14:55

    Nízkorozpočtové předělávky známých globálních hitů z dílen "exotických" kinematografií jsou u publika konzumujícího brakové žánry pochopitelně oblíbené. Je ale zrovna Lady Terminator tak známá, protože ze záplavy podobných děl jakkoli vyčnívá, nebo za jejím úspěchem stojí spíše náhoda? Kloním se rozhodně k té druhé možnosti. Přesazení většiny syžetu Cameronova Terminátora do kontextu indonéské mytologie mnoho ozvláštnění nepřináší a ve všech ostatních ohledech je Lady Terminator snímkem zcela zaměnitelným s haldami jiných filmů podobné produkční a estetické kategorie (i když gore efekty a výbuchy jsou z ohledem na podmínky vzniku spíše nadprůměrné). Teze o genderové radikálnosti beru jako absurdně nadsazené, pokud tedy někdo nebude schopen ukázat, že se film v tomto ohledu opravdu vymyká jiným indonéským snímkům z této doby. Obsazování žen do akčních rolí je přeci častou konvencí dobového braku (včetně hongkongského, či filipínského točeného pro západní trh) a nezdá se, že by film s ženskou antihrdinkou pracoval jakkoli uvědoměle. A nelze přece tvrdit, že v Indonésii je každá postava ženy zabíjející chlapy radikálním gestem boje proti patriarchátu. To už bychom za výraz feministické vzpoury mohli označovat i novější indonéský trend obsazovat do filmů známé japonské pornoherečky.

    • 2.9.2017  16:32

    Je poněkud ironické, že Metin Erksan je západnímu publiku nejvíce znám jakožto režisér Şeytana, nízkorozpočtového rip-offu Vymítače ďábla. Nejedná se totiž o jednoho z mnoha exploatačních režisérů, kteří v Turecku 70. a 80. let točili trashové filmy tempem dva snímky týdně, ale o de facto zakladatele tureckého artu, který k populárním a exploatačním snímkům odskakoval jen proto, že z něčeho musel platit složenky. _______ Konkrétně Sevmek Zamanı je dnes mezi tureckými filmaři a kritiky hodnocen jako zcela zásadní dílo, ale kultovní status si vydobyl až díky uvedení v televizi roku 1986. V době vzniku totiž nenašel distributora a promítal se jen v několika málo kinech, později zase celá Erksanova tvorba upadla v nevoli tou dobou všemocné turecké armády a její přísné cenzury. _______ Film sice stojí na ohrané melodramatické zápletce a je zabydlený množstvím dobových klišé, svým poetickým, málomluvným formálním zpracováním, které komunikuje především skrze obraz, se ovšem konvencím Yeşilçamu ("tureckého Hollywoodu") zásadně vymyká. Naopak v něm můžeme vidět jakousi vzdálenou předzvěst Nového tureckého filmu, přičemž kompozice některých záběrů (bloudění postav městem) i tematické motivy (osamělost a odcizenost moderních měšťanů) připomínají třeba Ceylanův Uzak. _______ Povzneseme-li se nad doslovné čtení, snadno v Sevmek Zamanı nalezneme poetickou úvahu srovnávají tradiční, východní (a také idealizovaný, romantizovaný) přístup k lásce s kriticky nahlíženým přístupem moderním (západním), jenž staví na sexuální atraktivitě. Většinu významů přitom zprostředkovává obraz a promyšlená stylistická koncepce. Prostředí reflektuje osobnost a náladu postav, jejich inscenace v prostoru zase vztahy mezi nimi. Některé záběry jsou přitom vyloženě symbolické - např. svatba, na níž jsou z hostů viditelné pouze stíny nebo závěrečná desetiminutovka na jezeře. Ta také patří k vrcholům filmu a poskytuje čiré estetické blaho.

    • 22.8.2017  13:40

    Salama fi Khair svým způsobem patří k průkopnickým dílům egyptské kinematografie, neboť jej Studio Misr, první velké egyptské filmové studio, které nebylo závislé na zahraničních tvůrcích ani kapitálu, vyprodukovalo pouhé dva roky od svého založení. V hlavní roli se navíc objevil charismatický Naguib el-Rihani, který nasbíral zkušenosti v divadle a stal se z něj jeden z nejuznávanějších egyptských komediálních herců. Film je postavený na jednoduché zápletce, v níž se poctivý úředník převážející větší obnos peněz do banky rozhodne najít dočasné útočiště v luxusním hotelu, kde si ho ovšem spletou s vzácnou návštěvou, princem Kandahárem z Búlistánu (fiktivní země, která je ovšem zřetelně inspirována Afghánistánem). Diváka tedy čeká zejména satirická kritika bohatých elit, která se nese v podobném stylu jako protektorátní komedie s Jaroslavem Marvanem (jemuž je el-Rihani svým herectvím poměrně blízko). Jelikož Studio Misr už od začátku neváhalo posílat své hlavní tvůrce (včetně režiséra Niazi Mostafy) na učenou do Evropy, může se film pochlubit vysokou řemeslnou úrovní.

    • 13.8.2017  01:42

    Film vznikl asi dekádu před všeobecným vzedmutím islamismu a větším přimknutím světové muslimské populace k víře a náboženské identitě, ale stejně jako v případě jiných egyptských snímků je třeba mít na paměti, že jeho liberalismus více než dobové naladění egyptské společnosti odráží naladění svých tvůrců a nadto je situován do prostředí městské vyšší střední třídy, která tvořila jen malý segment populace. Napětí mezi tradičním a moderním a mezi konzervativním a liberálním pojetím vztahové / sexuální morálky je ostatně jedním z jeho hlavních témat a určitě nelze prohlásit, že by v tomto konfliktu zaujímal nějaký vyhraněný postoj. Abi foq al-Shagara na jednu stranu fandí moderní studentské zábavě a intimitě mezi milostnými partnery, ovšem vymetání barů, popíjení a kouření je v něm stále spojeno se značně uvadlou morálkou. Otázkou také je, jak by snímek obstál tváří v tvář feministické kritice, neboť má tendence přitakávat pohledu, v rámci kterého jsou muži viděni jako bezbranné oběti ženských svodů a v případě partnerského konfliktu je to žena, kdo musí svůj postoj přehodnotit. Z formálního hlediska je zajímavá zejména první muzikálová scéna, která kromě chytlavosti a humoru zaujme takřka hollywoodskou dynamikou a skupinovým tancem. V egyptských muzikálech jde o méně obvyklý jev, neboť ty preferují statické snímání a netančící zpěváky.

    • 7.8.2017  03:19
    Liu san jie (1960)
    ****

    - "Liu? Kde už jsem o ní slyšel?" - "To je ta dívka, co má ráda lidové písně a odmítá platit daně." Hudební film (bojím se napsat muzikál, aby to nebudilo asociace s hollywoodskými muzikály, kterým se tento snímek věru moc nepodobá) Třetí sestra (z rodiny) Liu byl natočen na motivy lidové legendy o krásné a vůči autoritám rebelující pěvkyni, která měla žít za vlády dynastie Tchang v jižní provincii Kuang-si. Z výše řečeného také vyplývají dvě hlavní atrakce, které jinak velice prostý film s dějem shrnutelným v jediné větě nabízí - množství pěkných, jemných a líbezných písní z lidového dědictví minority Čuang a fotogenickou přírodu zkrášlenou krasovými jevy (ne náhodou velmi oblíbenou mezi čínskými filmaři). Ideologický podtext je zde přítomen ve velmi naivní a explicitní podobě: Že jsou bohatí lidé zlí a zkažení a vzdělaní intelektuálové vlastně hloupí a nafoukaní, se tu pro jistotu i několikrát opakuje v písňových textech. Uvážíme-li dobový společenský kontext (a Maovu zálibu intelektuály pronásledovat), může se člověku tento rozjařený film snadno zajídat - ačkoli doboví čínští diváci jej paradoxně oceňovali jako lehkonohé dílo, v němž je hravé zábavy víc než tupé propagandy. Mé hodnocení se odvíjí od toho, že se na něj sám zkouším dívat spíše tou jejich optikou.

    • 6.8.2017  03:00

    Na počátku 60. let, tedy v době, kdy si soudruzi z ČLR dávali oddech v mezičase mezi Kampaní proti pravičákům a Kulturní revolucí, se poměry v čínském filmu opětovně krátce a mírně uvolnily a mohly tak vzniknout filmy, které příliš nevyčnívaly ze stranické linie, ale zároveň nebyly nucenými zásahy shora příliš osekány, což se pozitivně podepsalo na jejich kvalitě. Treshold of Spring sleduje osudy mladého učitele, který nedlouho před komunistickou revolucí odjíždí na venkov, kde se sice zamiluje do sličné dívky, ale brzy také začne narážet na hořké plody tamní neutěšené sociální situace a množství lidových předsudků. Film je cenný zejména tím, že se mu podařilo prokličkovat mezi komunistickou stranou prosazovanými přístupy "revolučního romantismu" (který zobrazuje svět tak, jak by měl vypadat dle komunistických ideálů) a "revolučního realismu" (kde není moc prostor pro osobní touhy, city a emoce, neboť se vše podřizuje socialistickému úsilí). Treshold of Spring tak umně spojuje poutavé osobní (melo)drama s naléhavou (a nikterak hloupou či přílišně schematickou) sociální kritikou. Dalo by se tedy říct, že jednak navazuje na tradici čínských levicových filmů 30. let a na druhé straně mnohými tematickými i vizuálními motivy předznamenává pozdější filmy jako je třeba Xieho Ibiškové městečko. To vše s dobrými herci, krásnou barevnou kamerou a umem pro spojení hudby a obrazu.______ P.S: Vzhledem k výše řečenému asi nijak nepřekvapí, že Treshold of Spring se stal jedním z prvních filmů, které to od Maa schytaly ještě předtím, než byla Kulturní revoluce - znamenají děsivou ránu nejen čínskému filmu - uvedena v chod.

    • 31.7.2017  01:55
    Safar barlek (1966)
    ****

    Když řeknu, že v Safar barlek se najde prostor pro humor, zpěv (v jedné z hlavních rolí vystupuje proslulá libanonská zpěvačka Fajrúz), nacionalismus, romantiku i akci, může se zdát, že máme co do činění s arabskou variací na indické masala filmy. Jenže tam, kde indické žánrové míchanice nabízí exces a přehlídku atrakcí, přichází Barakatův film se střídmostí a elegantní subtilností. Hudební scény jsou přirozeně vzrostlé do vyprávění a diegetického světa a ve většině případů se obejdou bez nějakých doprovodných tanců či jakékoli dynamické inscenace, jakou známe z klasických (západních) muzikálů. Podobně uměřeně jako při prezentaci hudby si film počítá i při znázorňování emocí - lásce k člověku i k vlasti tak stačí pár spíše symbolických slov a filmových obrazů. Patos a emocionální vypjatost bychom tedy v Safar barlek hledali marně, jinak toho ale nabízí hodně.

    • 31.7.2017  01:37

    Otevřené dveře jsou adaptací známého (a částečně autobiograficky laděného) románu významné představitelky egyptské inteligence 20. století Latify al-Zayyat, přičemž myšlení této nacionalistky, marxistky a feministky je do nich silně otištěno. Film bez klasického dramatického oblouku sleduje mladou, moderní a aktivisticky naladěnou dívku Lailu a její protloukání se životem v silně patriarchální a politickými bouřemi zmítané egyptské společnosti v období mezí revolucí v roce 1952 a Suezskou krizí v roce 1956. Laila se opakovaně na vlastní kůži i skrze pozorování osudů druhých přesvědčuje, že vymanit se ze sevření společenských norem a vést svobodný život dle vlastních představ je prakticky nemožné (nálada filmu tedy příliš neodpovídá rozesmátému plakátu). Nakonec ovšem dojde k poznání, že nejlepší cestou, jak se vymanit z frustrace z nepovedených revolucí v osobním životě je služba celé společnosti a vyšším hodnotám, které jednotlivce přesahují. Veškerou vláčnost a loudavost vyprávění bohatě vynahrazuje vytříbený filmový styl (zejména precizně vedená, odpoutaná, černobílá a expresivní kamera), který dokazuje, že ve své zlaté éře se egyptský film mohl chlubit vysokou řemeslnou úrovní a zasluhuje si rozhodně více pozornosti, než kolik se mu jí dosud dostává.

    • 24.7.2017  00:48

    V Čínské lidové republice žije 56 oficiálně uznávaných etnických skupin a z tohoto pestrého národnostního složení (byť všechny minority dohromady netvoří ani 10 % celkové čínské populace) na přelomu 50. a 60. let dokázali těžit i tamní filmaři. Snímky z prostředí menšin poskytovaly solidní základ jak pro lákavé divácké atrakce spojené s prezentací jejich kultury (písně, tance, tradiční oblečení atd.), tak pro povinné prvky komunistické propagandy (demonstrace oddanosti všech obyvatel Číny socialismu, nastupující modernizace a industrializace, emancipace žen). Pět Zlatých květin je označováno za jednoho z nejlepších zástupců tohoto trendu a chvála je skutečně oprávněná. Přestože i zde láska nikdy není upřednostněna před prací a povinností a snímek se poctivě drží poetiky socialistického realismu, jedná se o okouzlující podívanou plnou idealistického nadšení, oku lahodících obrazů (využity byly jak autentické přírodní scenérie, tak působivě naaranžované studiové kulisy) a příjemné lidové hudby etnika Bai. Jednoduše komponované epizodické vyprávění ubíhá svižným tempem a soudruhům A Pengovi a Jinhua nelze nefandit, aby si uprostřed neustávajícího socialistického zvelebování svého kraje nakonec nepadli šťastně do náruče. Trpí-li náhodou někdo - podobně jako já - úchylkou na pestrobarevná socrealistická melodramata s národopisnými prvky, neměl by tento film minout.

    • 17.7.2017  15:40
    Janji Joni (2005)
    ****

    Svižná, cinefilně laděná komedie, která je velmi vstřícná k západním divákům, sic vychází spíše ze západních než z indonéských estetických tradic a norem. Vlastně, nebýt jihoasijského prostředí a herců, člověk by si snadno mohl myslet, že sleduje nějakou americkou indie hříčku. O lecčem vypovídá i to, že zatímco na americké filmy Joko Anwar odkazuje jako na svým způsobem obdivované vzory, z místního filmového průmyslu si spíše utahuje.

    • 17.7.2017  15:30

    Ještě větší utrpení než první díl, který byl alespoň krátký, přímočarý a bylo v něm míň šaškování otravných trapáků, kteří si hrají na těžké gangstery tak, že neustále říkají "wassup bro!". Je možné, že v akčních scénách se objevilo i pár slušných fyzických výkonů, které mohly být potencionálně vizuálně atraktivní, ale člověk by si musel film pouštět zpomaleně, aby z nich vůbec něco viděl, protože neklidné rámování a bleskový střih z nich dělá monotónní mišmaš. Z části jde zřejmě o Syamsulovu představu toho, jak lze akci "dynamizovat", z části o výsledek snahy zakrýt veškeré nedostatky v choreografii a provedení jednotlivých technik.

    • 15.7.2017  14:51
    Dangal (2016)
    *****

    Bollywoodský styl má své limity a i Dangal je v některých momentech (stříhání vlasů, interview s australskou zápasnicí) svou snahou o maximální emocionální působivost téměř úsměvný. Na druhé straně si nemyslím, že bych bez něj byl schopný 161 minut žrát příběh o indickém tatíkoví z vesnice, který ze svých dcer vytrénuje úspěšné zápasnice.Což asi neplatí jen o mně, ale třeba taky o rekordním množství čínských (!!!) diváků, kteří Dangal katapultovali do pozice pátého nejvýdělečnějšího nehollywoodského filmu všech dob.

    • 15.7.2017  14:42

    Neoformalistická analýza se v každém filmu snaží hledat tzv. dominantu, tedy základní prvek, z něhož vychází jeho vypravěčská i stylistická výstavba. V případě League of Gods by neoformalistickou dominantou zřejmě byla přeplácanost. Neustávající divoké kamerové jízdy začnou být otravné tak po deseti minutách a jen pár minut poté se člověku začnou zajídat i všechny další expresivní stylistické postupy, které film neumí použít pro zdůraznění dramatických momentů, ale jednoduše jimi diváky bombarduje horem spodem. A koho neumoří přebujelá snaha o vizuální působivost, ten bude muset čelit překombinovanému vyprávění, které sice stojí na primitivní výchozí situaci, ale je permanentně zahlcované novými postavami, které vysvětlují nové a nové zákonitosti a mýty stojící v pozadí fikčního světa. A může tedy film být působivý alespoň jako audiovizuální spektákl? Inu, velmi těžko, neboť z výtvarného hlediska jde o jakousi kýčovitou kolotočářskou nápodobu barokně zdobných filmů Yimoua Zhanga kříženou s hollywoodkými blockbustery a i méně pozorný divák si snadno všimne řemeslně odfláknutých prvků ve výpravě i kostýmech (postavami hrdě nošené zbroje či různé ozdobné doplňky jsou zcela očividně z papundeklu a laciného plastu) či digitálních pozadí na úrovni předělových videí z Dune 2000. League of Gods je tak jen jedním z dalších dokladů skutečnosti, že v oblasti (rádoby) globální popkultury momentálně čínské ambice výrazně přerůstají tvůrčí schopnosti.

    • 12.7.2017  00:02
    Muslim .357 (1986)
    ***

    Fernando Poe jr, kultovní představitel mlčenlivých hrdinů, pro které je spravedlnost víc než zákon, si tentokrát střihnul roli muslimského vojáka Džamála Rasúla, který je jako tajný agent vyslán do Manily, aby tam pomohl vyřídit obávaný zločinecký gang. Ačkoli je Džamálova muslimská identita opakovaně připomínána, film s ní kupodivu pracuje vlastně jen prostřednictvím několika vágních odkazů na boj filipínských muslimů se španělskými a americkými kolonisty, které mají zřejmě ilustrovat (zde pozitivně vnímanou) muslimskou bojovnost. K táhlému konfliktu s muslimskými separatisty na ostrově Mindanao se film kupodivu nijak nevyjadřuje, ale je možné, že právě kvůli němu cítil Poe potřebu ukázat divákům obdivu hodného muslimského hrdinu ve službách vlasti. Muslim. 357 je film vypravěčsky rozpadlý a stylisticky poněkud statický, ale díky obstojně nasnímaným přestřelkám s řadou gore efektů a realisticky působící, "ušpiněné" mizanscéně dovede i tak celkem slušně zaujmout. Zejména v poslední třetině, kde se zlomí v čistokrevnou revenge-story.

    • 10.7.2017  12:38

    V samotném Hong Kongu velmi populární, zde na CSFD bůhvíproč přehlížená komedie o (své)rázné policistce z pevninské Číny se na jednu straně ČLR jasně vysmívá (ukazuje ji mimo jiné jako zaostalou), na stranu druhou ji ale spojuje i s pozitivními stereotypy (podobně jako v Police Story 3 jsou čínští policisté velmi disciplinovaní oproti svým kapitalistickým kolegům z Hong Kongu) a třeba ideologickou zaťatost ukazuje na obou stranách (když jsou třeba čínští policisté konfrontováni s veteránem z armády Kuomintangu). Humor je jednoduchý, ale také zcela funkční a mezinárodně srozumitelný, na čemž má podíl i skvěle zahraná hlavní hrdinka v podání Carol Cheng. Ve smířlivém a víceméně pozitivně laděném finále si divák krom humoru může užít i trochy vzrušující a bravurně rytmizované akce.

    • 10.7.2017  12:17

    Eddie Romero je západním divákům známý spíš jako průkopník filipínské exploatace, který natočil řadu filmů se západními herci pro americkou gridhousovou distribuci. Ve své domovině ale zároveň platí za jednoho z předních tvůrců seriózních snímků. Ganito kami noon, paano kayo ngayon? (což prý lze velmi volně přeložit jako "Takoví jsme byli a takoví jsme dnes") přitom patři k jeho nejproslulejším dílům a je oceňován jakožto vzácný příklad jemné a inteligentní (čti neslapstickové a nepitvořivé) komedie, která navíc není nijak triviální a zajímavě se zabývá otázkou filipínské národní identity. _____ Pro diváka, který se ale příliš neorientuje ve filipínské historii, reáliích a jazyce ovšem Ganito kami noon, paano kayo ngayon? představuje značnou výzvu, neboť tvůrci se zahraničním publikem zjevně nepočítali a zorientovat se v historickém kontextu (přelom španělské a americké koloniální éry) a různých politických narážkách je tedy docela obtížné. Co ovšem dokáže snadno ocenit každý, je vytříbené a elegantní výtvarné pojetí snímku, za nímž stojí další známý filipínský žánrový filmař Peque Gallaga.

    • 10.7.2017  12:03

    Pořád si nemyslím, že by byl diptych Baahubali nejlepším filmem S.S. Rajamouliho, neboť nedosahuje sevřenosti a vypravěčské důmyslnosti Eegy. Druhý díl je však nepochybně ohromujícím spektáklem, který zahanbuje nejeden hollywoodský blockbuster. Následují nahodilé postřehy: _________ 1) Z traileru film působí poměrně lacině a papundeklově, ale opak je pravdou: Je to audiovizuální nářez jak sfiňa, který sází jeden velkolepý obraz vedle druhého. 2) Dvojka je oproti jedničce akčnější - nevím tedy, jestli akce opravdu vyplňuje více stopáže, ale táhne se celým filmem a není soustředěna jen do finále. Přičemž akční scény jsou velmi různorodé, totálně excesivní a hlavně docela slušně nápadité. V dobách, kdy na nás Hollywood sype generický digibordel nebo opulentnost bez nápadu, rozhodně potěší nejedno divácké srdéčko. 3) U scén typu "střelba třemi šípy najednou" nebo "psycho hudební / snová sekvence s labutěmi a létající plachetnicí" jsem litoval, že v kině nejde přetáčet a nemůžu si to pustit znovu.4) Čím je Baahubali: The Conclusion docela unikátní, je jeho schopnost v rámci jedné scény kombinovat několik velmi odlišných nálad a emocí - tak například setkání s Devasenou nebo výše zmíněná sekvence s šípy baví zároveň jako fyzická akce, jako komedie a jako poetické znázornění milostného citu. 5) Rajamouli si asi vzal k srdci kritiku antifeministického zacházení s postavou bojovnice Avanthiky a mladou Devasenu prezentuje jako pěkně ostrou holku, kterou zde nikdo ze zbroje do "femininních" šatů nevysvléká. 6) Vypravěčsky to ale Rajamoulimu úplně nevyšlo - oproti očekávání dvojka skoro celou dobu sleduje linku "v minulosti" (s Amarendrou) a přepnutí se do linky "v současnosti" (s Mahendrou) v závěru filmu působí spíš dojmem zbytečného přílepku. Není to nic, co by se nějak významně vymykalo z běžných vyprávěcích postupů v indické populární kinematografii (v nichž dominuje epizodičnost a jen velmi volná kauzální provázanost), ale prostě to není Eega, kde má sebemenší detail svoje místo a ve vyprávění je posléze náležitě zužitkován. 7) Indové z nějakého důvodu cenzurují (rozostřením) useknuté prsty, ale useknutou hlavu nikoli.

    • 10.7.2017  11:52

    Na obrázcích vypadá Mouled ya donia díky pestrobarevné kameře, pěkné výpravě a propracovaným kostýmům skvěle, ale jakmile se ty obrázky začnou hýbat, přijde těžké zklamání. Nejenže by šlo celý - ve filmu úmorně natahovaný - děj shrnout do jednoho nikterak složitého souvětí, problém mám i s tím, že jde snad o nejdivadelněji pojatý filmový muzikál, jaký jsem kdy viděl (a to počítám i čínské revoluční opery). Režisér Hussain Kamal minimálně využívá možností, které mu jako tvůrci dávají pohyby kamery, střih, či různé typy záběrů. Většina filmu je nasnímaná v nudných celcích, do nichž se herci poslušně seskupují jak na školní fotografii, uplatňují vypjaté herectví tělem a gesty a je-li nutné nějakou postavu zvýraznit, tak jednoduše vystoupí do popředí, blíže k pomyslnému publiku. Kombinace tohoto velmi nedynamického a uměle působícího divadelního inscenování s notně rozvolněným vyprávěním nakonec vede k tomu, že Mouled ya donia zcela selhává ve schopnosti zachycovat a zprostředkovávat emoce. Což je u melodramaticky pojatého muzikálu docela problém.

    • 17.4.2017  13:57
    Roti (1974)
    ****

    Jsem nucen vymezit se vůči pohledu kolegyně Gaji Gamini: Roti podle mne patří k těm (nej)lepším desaiovkám a mírou kazatelství a typizovanosti postav se nijak nevymyká ani Desaiovu celoživotnímu dílu, ani obecným konvencím masala žánru. Naléhavou slzopudnost si film naštěstí schovává až na úplný konec a většina stopáže se nese v sympaticky lehkonohém komediálním duchu, kde společenská kritika nabývá spíše podoby různých vtípků a ironických popěvků, než patetických proslovů. Ale ten odkaz na Ježíše tam fakt je a je docela explicitní! ;) _____________ P.S: V bollywoodských masalách 70. a 80. let jsou vcelku častým úkazem scény, ve kterých zloduši nutí nebohou ženu, aby jim tančila (a pak ji chlípně sledují). A asi většina diváků si dokázala domyslet, že vynucený tanec zde pravděpodobně zastupuje vynucený sex. Roti je ale první mně známý film, který se skutečnost, že tance lačný padouch si chce především vrznout, vůbec nesnaží zakrývat.

    • 16.4.2017  23:28
    Admirál (2008)
    **

    Na první pohled Admirál vypadá jako obzvláště zdařilá imitace Hollywoodu - sází řemeslně dobře odvedené a výpravné "velkofilmové" obrazy, hraje k tomu tklivá orchestrální hudba a v centru pozornosti je rádoby ušlechtilá romance. Bohužel se ale ukazuje, že úmorná snaha točit "po hollywoodsku" z filmu nakonec dělá je standardizovaný sériový výrobek bez jakékoli stopy poetiky národní kinematografie, z níž vzešel. A hollywoodským velkofilmům pro svou rozpadlou dramaturgii a významovou i emoční vyprázdněnost stejně nesahá ani po kotníky. O neuvěřitelně naivní idealizaci bělogvardějců a vůbec celého předrevolučního Ruska (které ve filmu vypadá jako skvěle prosperující země, kde nejspíš žijí jen samí vznešení šlechticové) je už řeč v okolních komentářích; já bych jen dodal, že mne zaujala až úsměvná úpornost, s níž film zdůrazňuje exaltovanou zbožnost protikomunistických sil. Docela by mne zajímalo, čím vlastně byla motivována. Snahou zalíbit se religiózním Američanům? Či snad přesvědčením, že náboženství stojí v opozici ke komunismu? Smutné je, že Admirál zůstává dost možná jediným ruským blockbusterem, který se snaží říct (byť velice hloupě), že sovětská éra byla velkým historickým omylem, který se raději neměl stát. Jiné ambiciózní ruské filmy totiž po Sovětském svazu naopak teskní. A současnému putinovskému režimu se dokonce povedlo to nostalgické vzpomínání na někdejší sovětskou velikost spojit právě se zdůrazňováním oněch náboženských hodnot, které v Admirálovi rudá lůza pošlapává.

    • 16.4.2017  00:02

    Oproti prvnímu dílu zmizela inscenační důmyslnost, morbidnost a černý humor. Naopak přibylo víc humoru pitvořivého (jako by snad Miloš Zeman spolu s Krtečkem vyvezl do Číny i Zdeňka Trošku) a hlavně vizuálního spektáklu. Ten je nakonec tou nejsilnější stránkou celého filmu. A nejen proto, že se od minule znatelně zlepšila úroveň digitálních triků. Hark Tsui byl vždycky mistr obrazové extravagance, ale takhle se nevytáhl nejmíň 20 let. Výtvarnost řady záběrů je skutečně dechberoucí a díky využívání tradičních čínských vizuálních prvků i docela neotřelá. Zaujme samozřejmě i fiktivní království, které je architektonicky někde mezi severní Indií (úvodní záběry z něj ostatně provází pandžábská svatební lidovka Jutti Meri Jandiye), Íránem, cirkusem Humberto a halucinacemi po požití psychotropních látek. I když by ale člověk nad mizanscénou slintal skoro jako Ču Pa-ťie nad zástupem konkubín, zkratkovitý a nezajímavý scénář mu apetit musí nevyhnutelně pokazit. _____P.S. Stále sním o tom, že se Yun Lin stane matkou mých dětí.

    • 12.4.2017  23:58
    GANTZ: O (2016)
    ****

    Uf, tak tohle je rozhodně ten nejpřímočařejší akčňák, jaký jsem kdy viděl. Hongkongské kung-fu filmy nebo moderní akční nálože typu Zátah vedle GANTZ: O vypadají jako adaptace Puškinových románů. Míra osekanosti narativních informací na nezbytné minimum je srovnatelná jedině s moderním pornem: Spokojíme se jen se stručným představením aktérů, jejich vzájemných vztahů a se záminkou, pod kterou jdou spolu "do akce", pak už se akorát mění techniky a polohy. Je to nepochybně působivé a řemeslně velmi dobře zvládnuté, akorát tedy úplně nevím jak to hodnotit, když se film některá kritéria, podle nichž se filmová díla běžně posuzují, ani nesnaží naplnit... (Viděno bez předchozí obeznámenosti s fenoménem GANTZ).

    • 12.4.2017  18:04
    Force 2 (2016)
    ***

    Další z nové vlny indických "vlasteneckých" thrillerů, které už neobsahují tolik nacionalistického šovinismu jako ty z vlny předchozí, ale místo toho se snaží ukazovat Indii jako jakousi světovou mocnost, která v roli "světového policajta" stojí jen kousek za USA (ve skutečnosti je samozřejmě současný mezinárodní vliv Indie velmi malý a zdá se, že na rozdíl od průbojné Číny o něj snad ani nestojí). Heroizována ovšem není vláda (ta to naopak schytává jako příliš zbabělá a otloukánkovská), ale příslušníci policie a tajných služeb. Za užití maďarských lokací se tvůrcům celkem daří napodobit estetiku moderních západních thrillerů a la Bourne či Taken a k těmto vzorům se hlásí i akční scény. Ty sice nejsou špatné, ale ani příliš nápadité, sofistikovaně inscenované či jakkoli jinak vyčuhující z průměru. Výjimkou je v tomto ohledu jen adrenalinový závěr opírající se o četné hlediskové záběry a la Harcore Henry, který je ovšem zase hloupě motivovaný (John Abraham v něm zlikviduje asi třetinu maďarských ozbrojených sil, ačkoli je vlastně na jejich straně). Nejvíc ovšem zážitek sráží děj, který je příliš jednoduchý a naivní na to, aby se dal natáhnout na dvě hodiny. Hřebíček do rakve si pak tvůrci zarazili na hlavu převráceným temporytmem, který je v první polovině svižně rozjetý a v polovině druhé nevhodně šlape na brzdu.

<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace