Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage

112 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
    • 16.2.2018  00:01
    Manhunt (2017)
    ***

    Už je nejvyšší čas si přiznat, že hongkongská kinematografie v té podobě, v jaké jsme ji znali (a milovali) v 80. a 90. letech, je mrtvá. Klíčové žánry jako heroic bloodshed se přestaly točit, inscenace akčních scén se posouvá více k hollywoodskému stylu, hongkongští diváci preferují americké filmy... a ani tvorba někdejších ikon jako Ringo Lam či John Woo už tolik nenadchne. Obdivovaný a posléze mnohokrát napodobovaný Lepší zítřek, na němž si John Woo udělal jméno, zaujal mimo jiné tím, že příběh zasadil do špinavě realistického prostředí hongkongských ulic a vzdálil se tak pestrobarevně-papundeklové naivitě a kašírovanosti hongkongských filmů z předchozí dekády. Stejně jako jiné Wooovy filmy byl samozřejmě v mnohém velmi excesivní, ale jeho melodramatická přepjatost byla svázaná s poutavým příběhem a postavami, s nimiž člověk mohl soucítit. Manhunt se vydává úplně opačnou cestou a přijímá stylizaci, kde se dá úplně vše - postavy, dialogy, herectví i dějové zvraty - označit jako cheesy. Tam, kde klasické Wooovy snímky těžily z unikátního společensko-kulturního klimatu Hong Kongu, tam Manhunt předkládá asijský ekvivalent internacionálních europudingů, kde se často mluví anglicky (způsobem, který zní jako dabing z laciných direct-to-video braků) a ze všeho nejdůležitější je, aby se tam mohly potkat hvězdy z komerčně nejvýznamnějších východoasijských kinematografií. Příběh není vypjatým (melo)dramatem o cti a přátelství, ale nesoudně překombinovaným křížencem moderních, "seriózních a inteligentních" thrillerů s lacinými brakovkami, takže divácký zážitek trochu připomíná přepínání mezi CSI, libovolným akčňákem s Liamem Neesonem a Univerzálním vojákem 2. A není to věru spojení nijak hladké, esteticky plodné, ani divácky uspokojující. Manhunt je úsměvně přihlouplý pulp s několika poměrně působivými akčními scénami, který dokáže pobavit, ale vrcholným momentům hongkongského akčního filmu je vzdálen na míle.

    • 5.2.2018  17:19

    Moderní předělávka Yuenova staršího komediálně-duchařského wuxia snímku známého jako The Miracle Fighters (čínský název je u obou filmů totožný) je překvapivě málo poznamená osobou režiséra (takže žádná dechberoucí choreografie soubojů, sorry) a nepřekvapivě hodně poznamená osobou producenta a scenáristy Harka Tsuiho. Nese se tedy ve velmi podobném duchu jako druhý díl Journey to the West - představuje ulítlý a výtvarně oslnivý fantazijní svět odkazující na tradiční čínskou estetiku, disponuje absurdně groteskním humorem a la Stephen Chow, hromadou digitálních triků a taky poněkud chudým dějem, který se ale zde povedlo jakž takž zamaskovat množstvím postav a jejich osobních podzápletek, díky nimž je film schopný si divákovu pozornost udržet. Uspěchaný konec, který působí jako něco ze Strážců vesmíru, naštěstí vyvážila sympaticky vtipná postava Kroužku s roztomilým kukučem Dongyu Zhou, takže tentokrát mohu myslím sáhnout i po čtvrté hvězdě. Při vědomí celé řady jeho nedostatků bych byl fakt rád, kdyby víc čínských CGI blockbusterů vypadalo jako právě The Thousand Faces of Dunjia.

    • 20.1.2018  20:33

    Zatímco Poon Man Kitův poslední režijní počin Shanghai Grand (1996) je neprávem přehlížená perla žánru heroic bloodshed, o osm let mladší Hero of Tomorrow je přehlížen zcela zaslouženě. Film se dá krátce charakterizovat jako laciná napodobenina Lepšího zítřku, která za svým vlivným vzorem daleko zaostává prakticky ve všech ohledech. Přestřelka v závěru je spíše průměrná (a kromě ní ve filmu téměř žádné jiné akční scény nejsou), ale pořád ještě relativně dovede zaujmout, což se o unylém a klišovitém dramatu, které k ní směřuje, rozhodně říci nedá. Vypovídající pro tento snímek je scéna smrti jedné z vedlejších postav, kterou sice ostatní postavy prožívají tragicky, ale je podána tak hloupým způsobem, že divák se spíše směje a pokud náhodou pláče, tak hlavně nad patlalstvím tvůrců.

    • 2.1.2018  16:31
    Bobby (1973)
    ****

    Snímek Bobby (jméno hlavní ženské postavy) se Raj Kapoor rozhodl natočit jako komerční kalkul - po kasovním neúspěchu jinak skvělého Mera Naam Joker byl v dluzích a domníval se, že teenagerská romance s motivem "zakázané" lásky by mohla mít úspěch. V čemž se nakonec nemýlil a film se stal velkým hitem nejen v Indii, ale také v Sovětském svazu. Oproti starším Kapoorovým filmům Bobby skutečně působí popověji a ne tolik umělecky ambiciózně - proslulý režisér se v ní nevyhýbá vypjatě melodramatickým momentům s hřmotnou hudbou, zaplňuje ji excentrickou sedmdesátkovou módou a pro expresivní účely využívá i dramatického zoomování, což je stylistický prvek obvykle spojovaný s brakovými filmy. Jenže o generickou bollywoodskou limonádu stále nejde - na to byli Kapoor i jeho stálí spolupracovníci (mimo jiné skvělý kameraman Radhu Karmakar a socialisticky orientovaný scenárista Khwaja Ahmad Abbas) příliš talentovaní. Život "zlaté mládeže" z bohatých rodin ukazuje Bobby mnohem otevřenějším, zemitějším a odvážnějším způsobem, než mnohé indické filmy natočené o dekády později - zvláště s ohledem na témata točící se kolem sexu. Ostatně, šestnáctiletá (!!!) Dimple Kapadia zde má sex-appealu na rozdávání a režisér její půvaby patřičně zdůrazňuje tím, že ji nechává nosit moderní, vyzývavé západní šaty. I generační a sociální konflikt je zde vykreslen výrazně tvrdším způsobem, než v indických filmech s podobným námětem bývá zvykem. Pokud tedy platí Kunderova definice, že kýč je "absencí hovna", pak Bobby nikdo nemůže z kýčovitosti obviňovat, byť obrazová extravagance a silná melodramatičnost si o takové označení koledují.

    • 27.12.2017  15:13
    Kaalia (1981)
    ****

    Jedna z klasických amitabhovek, kterou nad dobový a žánrový průměr vynáší spíše řemeslná kvalita a působivost jednotlivých atrakcí (mezi nimi třeba skvělá destrukčně-komediální jízda v americkém "muscle car" a minimálně dvě právem zkultovnělé hudební scény), než poutavost příběhu. Zejména závěr, v němž se neustále mění poměr sil a záporák vymýšlí stále nové a nové překombinované způsoby, jak hrdinu potrápit, je až příliš absurdní a fraškovitý i na poměry masala filmů.

    • 27.12.2017  15:05

    Pro milovníky pestrobarevných filmů v ateliérových dekoracích je The Ghost Hill pastvou pro oko, která šlape na paty těm dekorativněji pojatým filmům od Shaw Brothers (nikoli těm generickým, které od počátku 70. let začali sekat jako Baťa cvičky). Nicméně počítejte s tím, že tohle není žádný Dotek zenu, ale nízkorozpočtová popová žánrovka, kterou charakterizuje množství campových prvků a chaos ve vyprávění i akčních scénách.

    • 24.12.2017  02:01

    Už jen úvodní scéna s útokem vlků (kterým Salman a jeho malý syn čelí na snowboardu a sáňkách) dává jasně najevo, že od dob, kdy se Amitabh Bachchan musel prát se zcela nehybnými, vycpanými (v horším případě plyšovými) tygry, se technické možnosti indických filmařů posunuly o míle daleko._________Stejná scéna ale zároveň prozrazuje, že Ali Abbas Zafar není zrovna nějaký mistr filmové režie a že elegantní a skvěle zinscenované akce, jakou nás rozmazlil Baahubali, se tady nedočkáme._________Největší síla Tiger Zinda Hai tkví opravdu především ve špičkových produkčních hodnotách. Zejména výprava, která je jednak velkolepá a jednak dobře zpracovaná z výtvarného hlediska, dělá značnou část atmosféry celého filmu._________S dobrými řemeslníky v zádech Zafar sází řetězce cool scén, vedle kterých vypadá tvorba Michaela Baye jako stylisticky uměřená, komorní produkce pro intelektuální publikum a má tam několik super epických money-shotů, za které by se nemusel stydět jakýkoli hollywoodský blockbuster s několikanásobně větším rozpočtem._________Jenže mimo velkolepé a technicky vybroušené zpracování už vlastně Tiger Zinda Hai ničím nevyniká. Ač se hlavní hrdina chvílemi mění v alter ago Jasona Bournea či plukovníka Matrixe, v jádru jde vlastně jen o x-tou variaci na ty filmy, kde Amitabh Bachchan bojuje s plyšovými tygry. Určitá bezelstná naivita mi na filmu nevadí (byť pro mnohé by jistě byla důvodem, proč ho strhat) - nakonec vlastně pomáhá tomu, aby byl v něčem charakteristicky indický a nestal se jen pokusem o hollywoodský derivát bez vlastní identity. Spíš jsem trochu zklamán tím, že nepřináší vůbec nic nového či ozvláštňující a většina jeho atraktivity opravdu plyne hlavně z dobrého zafinancování a skvělé práce "technických" členů štábu._________Ale furt se Tiger Zinda Hai vyplatí vidět v kině a ve filmografii Salmana Khana nepochybně patří k tomu nejlepšímu (je i o něco lepší než předchozí Ek Tha Tiger)._________70 %

    • 19.12.2017  14:59
    Saljut-7 (2017)
    ***

    Další z typických produktů moderní ruské blockbusterové kinematografie, kterou charakterizuje ambicióznost v oblasti technického zpracování, nostalgická idealizace sovětské minulosti a kontraproduktivní snaha být hollywoodštější než Hollywood - ta se negativně projevuje jednak v potlačování kulturních prvků, které by ruským filmům dodaly nějaký jasně rozpoznatelný "ruský" charakter a jednak v přepálené (melo)dramatičnosti, která nesedí ke zpracovávané látce. Právě příliš přehnaný tlak na emoce a velkolepost ze Saljutu-7 trčí obzvláště očividným a nepříjemným způsobem. Namísto toho, aby film z inspirace reálnými událostmi těžil ku svému prospěchu, působí nakonec daleko méně uvěřitelně a více vyfantazírovaně než kompletně smyšlená Gravitace, která byla očividně jeho největší stylistickou inspirací. Ještě více si Šipenko a jeho tým ublížili pokusy dodat filmu pseudo-hluboký, "duchovní" rozměr skrze několik výjevů, které mají blíž spíše k lacinému pulpu. Smutně nekritický pohled na Sovětský svaz se pak projevuje zejména ve stylizaci mizanscény - SSSR 80. let ve filmu vypadá jako docela moderní země s vysokou životní úrovní a mladší diváci, kterým nic neřeknou ikonické artefakty jako je medvěd Míša z Moskevské olympiády roku 1980, podle mě musí mít docela problém s určením, v které době se vůbec příběh odehrává.

    • 4.12.2017  02:37

    Jihokorejská kinematografie sice v 60. letech prožívala svá (druhá) "zlatá léta", ale i tak se musela obejít se skromným technickým vybavením a nízkými rozpočty. Yonggarymu bych tedy úplně nevytýkal, že má horší efekty než asi jakýkoli dobový kaiju film z Japonska, jehož kinematografie byla co do produkčního zázemí o míle dál. Technickou úrovní ostatně film očividně nijak nezaostává třeba za produkcí Hongkongu a v žádné jiné asijské zemi by asi destrukci miniaturního města v roce 1967 nedokázali vyřešit technicky lépe. Pro co však již mnoho pochopení mít nelze, je naprosto zmatečné a kusé vyprávění, které je na facepalm zejména v těch momentech, kdy zrovna nekopíruje původní Godzillu. Tvůrci si asi řekli, že na filmy o obřích příšerách se přeci nechodí kvůli takovým podružnostem jako je alespoň elementární příčinnost a motivovanost, takže postavy vyskakují odnikud, scény na sebe příliš nenavazují, s vedením divákovi pozornosti se nikdo neobtěžuje pracovat a všechno se děje prostě jen "protože proto". Perličkou je, že hlavní postavou (kterou identifikuji čistě na základě četnosti výskytu, jiné kritérium je v případě tohoto filmu neuplatnitelné) je zde malé dítě, které má nejspíše velmi nekonfuciánské a liberální vychování, neboť je přítomno vědeckým experimentům v laboratořích i vojenským manévrům a nikomu to nepřijde divné... Můžeme se samozřejmě uklidňovat sněním, že původní, výrazně delší, korejská verze, která se nedochovala, mohla být oproti americké zkrácenině lepší. Ale spíš se bojím, že v ní bylo prostě jen více minut bizáru a neumětelskosti.

    • 4.12.2017  02:19
    Sawan Mued (1958)
    ****

    Rattana Pestonji, párský režisér, který do dějin thajského filmu přispěl především péčí, kterou věnoval umělecké i technické kvalitě svých snímků, v tomto roztomile jednoduchém, stylisticky (a příběhově) v mnoha ohledech minimalistickém snímku projevuje poměrně osobitou poetiku. Dlouhé statické záběry, neustálé podbarvení hravou, kvazi-jazzovou hudbou a výrazně stylizovaná, divadelně jednoduchá mizanscéna plná pastelových barev navozují atmosféru, která by se dala velmi hrubě přirovnat třeba k filmům Wese Andersona. A samozřejmě i k těm od Wisita Sasanatienga, který svou inspiraci Pestonjiho dílem nijak neskrývá. Je to příjemný zážitek, ale možná až příliš prostý a vlastně i docela banální - což je závěr, který jsem připraven přehodnotit po případném zhlédnutí kvalitnější kopie s méně odbytými titulky. 70%

    • 6.11.2017  01:19
    Zhan lang 2 (2017)
    ***

    (Někdejší) Rozvojové země v čase nárůstu jejich ekonomické síly a mezinárodního významu chytají nacionalistické vášně docela přirozeně, neb jejich občané na jednu stranu cítí, že konečně mají být na co hrdí, na stranu druhou ale stále trpí komplexem národní méněcennosti. Vzhledem k tomu, že Čína má mezi všemi rodícími se giganty dominantní pozici a pokusy všechny omračovat svou velkolepostí jsou pevnou součástí její oficiální politiky, je skoro až podivné, že šovinisticko-nacionalistický blockbuster formátu Wolf Warrior 2 se v ní urodil až nyní - poté, co už s principiálně podobnými kousky stihla přijít třeba Indie nebo Turecko. _____ Oproti směšně brakovému prvnímu dílu jde o ozajstný upgrade na všech frontách: Hollywoodský look potěší oko, masivní a intenzivní akce zrychlí tep a patos nakombinovaný s karikaturami rázovitých Afričanů + zlých evropských žoldáků je zde podán v takovém cheesy stylu, že vzbudí spíš úsměv, než naštvání nebo opovržení. _____ Skoro by se mi chtělo sáhnout po čtvrté hvězdě, ale to by film buď musel mít příběh, který alespoň rámcově dává smysl (Jaký měli rebelové důvod tak zarputile usilovat o život prostých čínských dělníků?), nebo být invenčnější a méně monotónní v té akci. _____ Z ideologického hlediska mne upoutalo, že v čínském filmu již mohou být za záporáky pravděpodobně komunističí militantní revolucionáři a že vojáci Lidové armády si mohou v případech očividné nespravedlnosti dokonce dovolit trochu se zavzpouzet vůči autoritám.

    • 3.11.2017  13:34
    Nelítostná (2017)
    ***

    Marketing v čele s bombastickými trailery vyhnal očekávání opravdu vysoko a jistě se najde dost fanboyů, kteří se hypem nechají strhnout a budou vykřikovat něco o "ultimátním nářezu, kterému Hollywood nesahá ani po kotníky" a tetelit se nad samoúčelnou krvavostí soubojů, v nichž to subtilní dívka nandává zástupům pořízků. Jenže stačí se na The Villainess podívat jen trošku kritičtějším okem, aby se ukázalo, že v rámci žánru akčního melodramatu, který má v asijských kinematografiích docela slušnou tradici, jde přinejlepším o průměrné dílo. _____________ Že jde o eklektickou skládačku, v níž je imitací víc než inovací, by ani nemusel být problém, pokud by výsledek v důsledku nefungoval hůře než jeho inspirační zdroje. Spojení silně stylizované, krvavé akce s melodramaticky laděným vyprávěním je funkční tehdy, pokud 1) je film postavený tak, že se mu daří naplňovat hlavní cíl melodramatu, a tedy silně působit na divákovi emoce 2) akce tuto emocionální naléhavost posiluje, což znamená, že spíše než jako samostatná atrakce funguje jako expresivní prostředek znázorňující vrchol konfliktů mezi postavami. Je tomu tak v řadě klasických hongkongských filmů (viz třeba Beyond Hypothermia) i v nedávném korejském No Tears for the Dead, ne však v The Villainess. Vlastně až na samotný závěr v ní akce vůbec není neoddělitelně provázána s dějovým obloukem a má spíš podobu jakéhosi opepření, přičemž nejvíce exhibicionistická akční scéna, která celý film uvozuje, je zase úplně vytržená z kontextu (netušíme, kdo bojuje proti komu a proč) - ten je sice zpětně doplněn, ale díky tomu se sekvence, kterou už jsme viděli, těžko stane emocionálně působivější. _____________ Tam, kde se Bessonově Nikitě dařilo zachycovat pnutí mezi civilní (citovou) a profesionální (chladně nelítostnou) stránkou hlavní hrdinky, přichází The Villainess jen s rádoby cool pozérstvím a přehlídkou uslzených obličejů, která v divácích vzbudí spíš ironický úšklebek, než nutkání si také zaslzet. U jedné takové dramatické scény (výbuch) dochází nechtěná grotesknost tak daleko, že jsem při ní málem vyprskl smíchy. Převažující emocí během sledování je ale opravdu spíš smutek a zklamání.

    • 1.11.2017  02:12

    "Synu, nezapomeň, že tě vychovala Strana. Je před námi ještě velký kus cesty. Než učiníš jakýkoli další krok, nezapomeň se ujistit, zda je v souladu s revoluční linií předsedy Maa!" Kdo ví, že jde o jeden z mála čínských filmů, které byly natočeny během Kulturní revoluce, nemůže být překvapen tím, že se jedná o zoufale nablblou komunistickou propagandu, v níž postavám září oči a vlhnou klíny pokaždé, když někdo vysloví jméno "Mao". Na rozdíl od řady podobně ideologicky zatížených filmů z 60. let ovšem Třpytící se rudá hvězda nedokáže zaujmout ani po estetické stránce. Jak napovídá úsměvně teatrální herectví a divadelní inscenovaní, jejím vzorem už asi nebyly technicky vyspělé a působivé hollywoodské a sovětské filmy, ale spíše revoluční opera - ovšem bez tance a akrobatických kousků (zpěv tu je!). Mao brojil proti všemu umění, které ukazovalo, že sociální změna se dá dělat i bez násilné revoluce a film se rozhodně snaží, aby se sám obětí podobné kritiky nestal, takže v něm i dětští hrdinové s úsměvem na rtech sní o zabíjení v řadách Rudé armády a stěžují si na nudu, pokud zrovna nemohou bít feudály... Tohle si prostě zaslouží tak nanejvýš tu jednu jedinou rudou hvězdu. A spíše oprýskanou, než třpytivou.

    • 24.10.2017  01:54

    Dějově přímočarý a prostinký, nicméně milý feel-good snímek od společnosti MP & GI / Cathay (hlavního dobového konkurenta Shaw Brothers, pokud jde o produkci řemeslně nablýskaných snímků ve standardní čínštině) je sice plný západní módy i hudby, stylem ale připomene spíše muzikály egyptské - pěvecká a případně taneční čísla jsou zde umírněná, realisticky motivovaná (v jednom případě jde o zobrazení hrdinčiny představy) a snímaná v dlouhých, statických záběrech. Příjemná podívaná je to zejména díky pečlivým obrazovým kompozicím a charismatické hvězdě Grace Chang v hlavní roli.

    • 22.10.2017  04:01

    Toto zpracování legendy o Čchun-hjang mě esteticky oslovuje víc než to (jiho)korejskými diváky velebené od Shin Sang-oka (z roku 1961). Tam, kde Shin sází na expresivní užití výrazných barev, tam soudruzi z KLDR sahají po mnohem subtilnější a méně nápadné obrazové stylizaci, jejíž krása vychází především z pečlivé kompozice každého záběru. Zdařilá výprava i dobře zvolené přírodní scenerie vizuální podmanivost snímku ještě zvyšují. Zajímavé jistě je, že klasický příběh zde nebyl nijak zásadně přizpůsoben všepronikající státní ideologii - jistě, zdůrazňují se tu třídní rozdíly a pot a krev chudých, jež stojí za majetkem bohatých. Ale konzervativní, výsostně patriarchální poselství celé legendy zůstalo netknuto a zvůli bohatých a mocných film zobrazuje vlastně docela decentním způsobem (že by z obavy, aby náhodou někdo v krutém guvernérovi nespatřili obraz velkého Kima? :P ). Jasně, člověk se musí dokázat naladit na velmi volně plynoucí, vcelku nedramatické vyprávění a případně v sobě potlačit ducha feministického revolucionáře (je-li jeho vlastníkem), ale rozhodně lze Vyprávění o Čchun-hjang řadit mezi ty severokorejské filmy, kterým neschází působivost.

    • 18.10.2017  00:59

    Chytlavý melodramatický thriller, který je jednak docela napínavý a zejména díky expresivní kameře i poutavý a atmosferický. Černobílý materiál egyptským filmařům evidentně svědčil, protože je tlačil k tomu, aby si hráli s kompozicí a svícením. Pozdější egyptské filmy sice září všemi barvami, ale vypadají jako levná televizní produkce.

    • 14.10.2017  19:40

    Tato adaptace stejnojmenného románu turecké feministky a nacionalistky Halide Edip Adıvar představuje důležitý mezník v dějinách tureckého filmu, ale kromě čistě historické hodnoty v kontextu své domovské národní kinematografie nemá čím zaujmout. S Vurun Kahpeye nejen přišel konec tvůrčího monopolu divadelníka Muhsina Ertuğrula, ale také šlo prakticky o první turecký film, který si získal velký divácký ohlas a otevřel tak cestu pro kontinuálnější a bohatší domácí produkci. Lüfti Akad neměl žádné umělecké vzdělání a povědomí o filmu tak postupně získával hlavně jako divák. Vzhledem k jeho nezkušenosti a velmi omezenému produkčnímu zázemí není divu, že jeho prvotina je ze stylistického hlediska rozkročena někde mezi archaismem (jako bychom se dívali na film z nultých let dvacátého století) a amatérismem. Většina scén je inscenovaná do toporných a kompozičně chudých celků, herci nevzrušeně přednáší explikativní repliky jak žáčci po vyvolání a plynulost vyprávění narušují jaksi "osamělé" scény, v nichž zaznívají informace, které jsou potřeba pro pochopení děje a které se asi nepovedlo do filmu zařadit nějakým přirozenějším způsobem. Pozdější Hudutların Kanunu (1966) sice stále poznamenávají velmi skromné finanční možnosti tureckého filmu (s nimiž se tvůrci museli potýkat až do 90. let), ale je vidět, že při jejich natáčení už byl Akad daleko zkušenější v práci s výrazovými možnostmi filmového média. Vurun Kahpeye je spíš jen dokladem rčení, že žádný učený z nebe nespadl.

    • 4.9.2017  14:55

    Nízkorozpočtové předělávky známých globálních hitů z dílen "exotických" kinematografií jsou u publika konzumujícího brakové žánry pochopitelně oblíbené. Je ale zrovna Lady Terminator tak známá, protože ze záplavy podobných děl jakkoli vyčnívá, nebo za jejím úspěchem stojí spíše náhoda? Kloním se rozhodně k té druhé možnosti. Přesazení většiny syžetu Cameronova Terminátora do kontextu indonéské mytologie mnoho ozvláštnění nepřináší a ve všech ostatních ohledech je Lady Terminator snímkem zcela zaměnitelným s haldami jiných filmů podobné produkční a estetické kategorie (i když gore efekty a výbuchy jsou z ohledem na podmínky vzniku spíše nadprůměrné). Teze o genderové radikálnosti beru jako absurdně nadsazené, pokud tedy někdo nebude schopen ukázat, že se film v tomto ohledu opravdu vymyká jiným indonéským snímkům z této doby. Obsazování žen do akčních rolí je přeci častou konvencí dobového braku (včetně hongkongského, či filipínského točeného pro západní trh) a nezdá se, že by film s ženskou antihrdinkou pracoval jakkoli uvědoměle. A nelze přece tvrdit, že v Indonésii je každá postava ženy zabíjející chlapy radikálním gestem boje proti patriarchátu. To už bychom za výraz feministické vzpoury mohli označovat i novější indonéský trend obsazovat do filmů známé japonské pornoherečky.

    • 2.9.2017  16:32

    Je poněkud ironické, že Metin Erksan je západnímu publiku nejvíce znám jakožto režisér Şeytana, nízkorozpočtového rip-offu Vymítače ďábla. Nejedná se totiž o jednoho z mnoha exploatačních režisérů, kteří v Turecku 70. a 80. let točili trashové filmy tempem dva snímky týdně, ale o de facto zakladatele tureckého artu, který k populárním a exploatačním snímkům odskakoval jen proto, že z něčeho musel platit složenky. _______ Konkrétně Sevmek Zamanı je dnes mezi tureckými filmaři a kritiky hodnocen jako zcela zásadní dílo, ale kultovní status si vydobyl až díky uvedení v televizi roku 1986. V době vzniku totiž nenašel distributora a promítal se jen v několika málo kinech, později zase celá Erksanova tvorba upadla v nevoli tou dobou všemocné turecké armády a její přísné cenzury. _______ Film sice stojí na ohrané melodramatické zápletce a je zabydlený množstvím dobových klišé, svým poetickým, málomluvným formálním zpracováním, které komunikuje především skrze obraz, se ovšem konvencím Yeşilçamu ("tureckého Hollywoodu") zásadně vymyká. Naopak v něm můžeme vidět jakousi vzdálenou předzvěst Nového tureckého filmu, přičemž kompozice některých záběrů (bloudění postav městem) i tematické motivy (osamělost a odcizenost moderních měšťanů) připomínají třeba Ceylanův Uzak. _______ Povzneseme-li se nad doslovné čtení, snadno v Sevmek Zamanı nalezneme poetickou úvahu srovnávají tradiční, východní (a také idealizovaný, romantizovaný) přístup k lásce s kriticky nahlíženým přístupem moderním (západním), jenž staví na sexuální atraktivitě. Většinu významů přitom zprostředkovává obraz a promyšlená stylistická koncepce. Prostředí reflektuje osobnost a náladu postav, jejich inscenace v prostoru zase vztahy mezi nimi. Některé záběry jsou přitom vyloženě symbolické - např. svatba, na níž jsou z hostů viditelné pouze stíny nebo závěrečná desetiminutovka na jezeře. Ta také patří k vrcholům filmu a poskytuje čiré estetické blaho.

    • 22.8.2017  13:40

    Salama fi Khair svým způsobem patří k průkopnickým dílům egyptské kinematografie, neboť jej Studio Misr, první velké egyptské filmové studio, které nebylo závislé na zahraničních tvůrcích ani kapitálu, vyprodukovalo pouhé dva roky od svého založení. V hlavní roli se navíc objevil charismatický Naguib el-Rihani, který nasbíral zkušenosti v divadle a stal se z něj jeden z nejuznávanějších egyptských komediálních herců. Film je postavený na jednoduché zápletce, v níž se poctivý úředník převážející větší obnos peněz do banky rozhodne najít dočasné útočiště v luxusním hotelu, kde si ho ovšem spletou s vzácnou návštěvou, princem Kandahárem z Búlistánu (fiktivní země, která je ovšem zřetelně inspirována Afghánistánem). Diváka tedy čeká zejména satirická kritika bohatých elit, která se nese v podobném stylu jako protektorátní komedie s Jaroslavem Marvanem (jemuž je el-Rihani svým herectvím poměrně blízko). Jelikož Studio Misr už od začátku neváhalo posílat své hlavní tvůrce (včetně režiséra Niazi Mostafy) na učenou do Evropy, může se film pochlubit vysokou řemeslnou úrovní.

    • 13.8.2017  01:42

    Film vznikl asi dekádu před všeobecným vzedmutím islamismu a větším přimknutím světové muslimské populace k víře a náboženské identitě, ale stejně jako v případě jiných egyptských snímků je třeba mít na paměti, že jeho liberalismus více než dobové naladění egyptské společnosti odráží naladění svých tvůrců a nadto je situován do prostředí městské vyšší střední třídy, která tvořila jen malý segment populace. Napětí mezi tradičním a moderním a mezi konzervativním a liberálním pojetím vztahové / sexuální morálky je ostatně jedním z jeho hlavních témat a určitě nelze prohlásit, že by v tomto konfliktu zaujímal nějaký vyhraněný postoj. Abi foq al-Shagara na jednu stranu fandí moderní studentské zábavě a intimitě mezi milostnými partnery, ovšem vymetání barů, popíjení a kouření je v něm stále spojeno se značně uvadlou morálkou. Otázkou také je, jak by snímek obstál tváří v tvář feministické kritice, neboť má tendence přitakávat pohledu, v rámci kterého jsou muži viděni jako bezbranné oběti ženských svodů a v případě partnerského konfliktu je to žena, kdo musí svůj postoj přehodnotit. Z formálního hlediska je zajímavá zejména první muzikálová scéna, která kromě chytlavosti a humoru zaujme takřka hollywoodskou dynamikou a skupinovým tancem. V egyptských muzikálech jde o méně obvyklý jev, neboť ty preferují statické snímání a netančící zpěváky.

    • 7.8.2017  03:19
    Liu san jie (1960)
    ****

    - "Liu? Kde už jsem o ní slyšel?" - "To je ta dívka, co má ráda lidové písně a odmítá platit daně." Hudební film (bojím se napsat muzikál, aby to nebudilo asociace s hollywoodskými muzikály, kterým se tento snímek věru moc nepodobá) Třetí sestra (z rodiny) Liu byl natočen na motivy lidové legendy o krásné a vůči autoritám rebelující pěvkyni, která měla žít za vlády dynastie Tchang v jižní provincii Kuang-si. Z výše řečeného také vyplývají dvě hlavní atrakce, které jinak velice prostý film s dějem shrnutelným v jediné větě nabízí - množství pěkných, jemných a líbezných písní z lidového dědictví minority Čuang a fotogenickou přírodu zkrášlenou krasovými jevy (ne náhodou velmi oblíbenou mezi čínskými filmaři). Ideologický podtext je zde přítomen ve velmi naivní a explicitní podobě: Že jsou bohatí lidé zlí a zkažení a vzdělaní intelektuálové vlastně hloupí a nafoukaní, se tu pro jistotu i několikrát opakuje v písňových textech. Uvážíme-li dobový společenský kontext (a Maovu zálibu intelektuály pronásledovat), může se člověku tento rozjařený film snadno zajídat - ačkoli doboví čínští diváci jej paradoxně oceňovali jako lehkonohé dílo, v němž je hravé zábavy víc než tupé propagandy. Mé hodnocení se odvíjí od toho, že se na něj sám zkouším dívat spíše tou jejich optikou.

    • 6.8.2017  03:00

    Na počátku 60. let, tedy v době, kdy si soudruzi z ČLR dávali oddech v mezičase mezi Kampaní proti pravičákům a Kulturní revolucí, se poměry v čínském filmu opětovně krátce a mírně uvolnily a mohly tak vzniknout filmy, které příliš nevyčnívaly ze stranické linie, ale zároveň nebyly nucenými zásahy shora příliš osekány, což se pozitivně podepsalo na jejich kvalitě. Treshold of Spring sleduje osudy mladého učitele, který nedlouho před komunistickou revolucí odjíždí na venkov, kde se sice zamiluje do sličné dívky, ale brzy také začne narážet na hořké plody tamní neutěšené sociální situace a množství lidových předsudků. Film je cenný zejména tím, že se mu podařilo prokličkovat mezi komunistickou stranou prosazovanými přístupy "revolučního romantismu" (který zobrazuje svět tak, jak by měl vypadat dle komunistických ideálů) a "revolučního realismu" (kde není moc prostor pro osobní touhy, city a emoce, neboť se vše podřizuje socialistickému úsilí). Treshold of Spring tak umně spojuje poutavé osobní (melo)drama s naléhavou (a nikterak hloupou či přílišně schematickou) sociální kritikou. Dalo by se tedy říct, že jednak navazuje na tradici čínských levicových filmů 30. let a na druhé straně mnohými tematickými i vizuálními motivy předznamenává pozdější filmy jako je třeba Xieho Ibiškové městečko. To vše s dobrými herci, krásnou barevnou kamerou a umem pro spojení hudby a obrazu.______ P.S: Vzhledem k výše řečenému asi nijak nepřekvapí, že Treshold of Spring se stal jedním z prvních filmů, které to od Maa schytaly ještě předtím, než byla Kulturní revoluce - znamenají děsivou ránu nejen čínskému filmu - uvedena v chod.

    • 31.7.2017  01:55
    Safar barlek (1966)
    ****

    Když řeknu, že v Safar barlek se najde prostor pro humor, zpěv (v jedné z hlavních rolí vystupuje proslulá libanonská zpěvačka Fajrúz), nacionalismus, romantiku i akci, může se zdát, že máme co do činění s arabskou variací na indické masala filmy. Jenže tam, kde indické žánrové míchanice nabízí exces a přehlídku atrakcí, přichází Barakatův film se střídmostí a elegantní subtilností. Hudební scény jsou přirozeně vzrostlé do vyprávění a diegetického světa a ve většině případů se obejdou bez nějakých doprovodných tanců či jakékoli dynamické inscenace, jakou známe z klasických (západních) muzikálů. Podobně uměřeně jako při prezentaci hudby si film počítá i při znázorňování emocí - lásce k člověku i k vlasti tak stačí pár spíše symbolických slov a filmových obrazů. Patos a emocionální vypjatost bychom tedy v Safar barlek hledali marně, jinak toho ale nabízí hodně.

    • 31.7.2017  01:37

    Otevřené dveře jsou adaptací známého (a částečně autobiograficky laděného) románu významné představitelky egyptské inteligence 20. století Latify al-Zayyat, přičemž myšlení této nacionalistky, marxistky a feministky je do nich silně otištěno. Film bez klasického dramatického oblouku sleduje mladou, moderní a aktivisticky naladěnou dívku Lailu a její protloukání se životem v silně patriarchální a politickými bouřemi zmítané egyptské společnosti v období mezí revolucí v roce 1952 a Suezskou krizí v roce 1956. Laila se opakovaně na vlastní kůži i skrze pozorování osudů druhých přesvědčuje, že vymanit se ze sevření společenských norem a vést svobodný život dle vlastních představ je prakticky nemožné (nálada filmu tedy příliš neodpovídá rozesmátému plakátu). Nakonec ovšem dojde k poznání, že nejlepší cestou, jak se vymanit z frustrace z nepovedených revolucí v osobním životě je služba celé společnosti a vyšším hodnotám, které jednotlivce přesahují. Veškerou vláčnost a loudavost vyprávění bohatě vynahrazuje vytříbený filmový styl (zejména precizně vedená, odpoutaná, černobílá a expresivní kamera), který dokazuje, že ve své zlaté éře se egyptský film mohl chlubit vysokou řemeslnou úrovní a zasluhuje si rozhodně více pozornosti, než kolik se mu jí dosud dostává.

    • 24.7.2017  00:48

    V Čínské lidové republice žije 56 oficiálně uznávaných etnických skupin a z tohoto pestrého národnostního složení (byť všechny minority dohromady netvoří ani 10 % celkové čínské populace) na přelomu 50. a 60. let dokázali těžit i tamní filmaři. Snímky z prostředí menšin poskytovaly solidní základ jak pro lákavé divácké atrakce spojené s prezentací jejich kultury (písně, tance, tradiční oblečení atd.), tak pro povinné prvky komunistické propagandy (demonstrace oddanosti všech obyvatel Číny socialismu, nastupující modernizace a industrializace, emancipace žen). Pět Zlatých květin je označováno za jednoho z nejlepších zástupců tohoto trendu a chvála je skutečně oprávněná. Přestože i zde láska nikdy není upřednostněna před prací a povinností a snímek se poctivě drží poetiky socialistického realismu, jedná se o okouzlující podívanou plnou idealistického nadšení, oku lahodících obrazů (využity byly jak autentické přírodní scenérie, tak působivě naaranžované studiové kulisy) a příjemné lidové hudby etnika Bai. Jednoduše komponované epizodické vyprávění ubíhá svižným tempem a soudruhům A Pengovi a Jinhua nelze nefandit, aby si uprostřed neustávajícího socialistického zvelebování svého kraje nakonec nepadli šťastně do náruče. Trpí-li náhodou někdo - podobně jako já - úchylkou na pestrobarevná socrealistická melodramata s národopisnými prvky, neměl by tento film minout.

    • 17.7.2017  15:40
    Janji Joni (2005)
    ****

    Svižná, cinefilně laděná komedie, která je velmi vstřícná k západním divákům, sic vychází spíše ze západních než z indonéských estetických tradic a norem. Vlastně, nebýt jihoasijského prostředí a herců, člověk by si snadno mohl myslet, že sleduje nějakou americkou indie hříčku. O lecčem vypovídá i to, že zatímco na americké filmy Joko Anwar odkazuje jako na svým způsobem obdivované vzory, z místního filmového průmyslu si spíše utahuje.

    • 17.7.2017  15:30

    Ještě větší utrpení než první díl, který byl alespoň krátký, přímočarý a bylo v něm míň šaškování otravných trapáků, kteří si hrají na těžké gangstery tak, že neustále říkají "wassup bro!". Je možné, že v akčních scénách se objevilo i pár slušných fyzických výkonů, které mohly být potencionálně vizuálně atraktivní, ale člověk by si musel film pouštět zpomaleně, aby z nich vůbec něco viděl, protože neklidné rámování a bleskový střih z nich dělá monotónní mišmaš. Z části jde zřejmě o Syamsulovu představu toho, jak lze akci "dynamizovat", z části o výsledek snahy zakrýt veškeré nedostatky v choreografii a provedení jednotlivých technik.

    • 15.7.2017  14:51
    Dangal (2016)
    *****

    Bollywoodský styl má své limity a i Dangal je v některých momentech (stříhání vlasů, interview s australskou zápasnicí) svou snahou o maximální emocionální působivost téměř úsměvný. Na druhé straně si nemyslím, že bych bez něj byl schopný 161 minut žrát příběh o indickém tatíkoví z vesnice, který ze svých dcer vytrénuje úspěšné zápasnice.Což asi neplatí jen o mně, ale třeba taky o rekordním množství čínských (!!!) diváků, kteří Dangal katapultovali do pozice pátého nejvýdělečnějšího nehollywoodského filmu všech dob.

    • 15.7.2017  14:42

    Neoformalistická analýza se v každém filmu snaží hledat tzv. dominantu, tedy základní prvek, z něhož vychází jeho vypravěčská i stylistická výstavba. V případě League of Gods by neoformalistickou dominantou zřejmě byla přeplácanost. Neustávající divoké kamerové jízdy začnou být otravné tak po deseti minutách a jen pár minut poté se člověku začnou zajídat i všechny další expresivní stylistické postupy, které film neumí použít pro zdůraznění dramatických momentů, ale jednoduše jimi diváky bombarduje horem spodem. A koho neumoří přebujelá snaha o vizuální působivost, ten bude muset čelit překombinovanému vyprávění, které sice stojí na primitivní výchozí situaci, ale je permanentně zahlcované novými postavami, které vysvětlují nové a nové zákonitosti a mýty stojící v pozadí fikčního světa. A může tedy film být působivý alespoň jako audiovizuální spektákl? Inu, velmi těžko, neboť z výtvarného hlediska jde o jakousi kýčovitou kolotočářskou nápodobu barokně zdobných filmů Yimoua Zhanga kříženou s hollywoodkými blockbustery a i méně pozorný divák si snadno všimne řemeslně odfláknutých prvků ve výpravě i kostýmech (postavami hrdě nošené zbroje či různé ozdobné doplňky jsou zcela očividně z papundeklu a laciného plastu) či digitálních pozadí na úrovni předělových videí z Dune 2000. League of Gods je tak jen jedním z dalších dokladů skutečnosti, že v oblasti (rádoby) globální popkultury momentálně čínské ambice výrazně přerůstají tvůrčí schopnosti.

<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace