Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage
ICQ: 233-871-816

110 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
    • 24.7.2017  00:48

    V Čínské lidové republice žije 56 oficiálně uznávaných etnických skupin a z tohoto pestrého národnostního složení (byť všechny minority dohromady netvoří ani 10 % celkové čínské populace) na přelomu 50. a 60. let dokázali těžit i tamní filmaři. Snímky z prostředí menšin poskytovaly solidní základ jak pro lákavé divácké atrakce spojené s prezentací jejich kultury (písně, tance, tradiční oblečení atd.), tak pro povinné prvky komunistické propagandy (demonstrace oddanosti všech obyvatel Číny socialismu, nastupující modernizace a industrializace, emancipace žen). Pět Zlatých květin je označováno za jednoho z nejlepších zástupců tohoto trendu a chvála je skutečně oprávněná. Přestože i zde láska nikdy není upřednostněna před prací a povinností a snímek se poctivě drží poetiky socialistického realismu, jedná se o okouzlující podívanou plnou idealistického nadšení, oku lahodících obrazů (využity byly jak autentické přírodní scenérie, tak působivě naaranžované studiové kulisy) a příjemné lidové hudby etnika Bai. Jednoduše komponované epizodické vyprávění ubíhá svižným tempem a soudruhům A Pengovi a Jinhua nelze nefandit, aby si uprostřed neustávajícího socialistického zvelebování svého kraje nakonec nepadli šťastně do náruče. Trpí-li náhodou někdo - podobně jako já - úchylkou na pestrobarevná socrealistická melodramata s národopisnými prvky, neměl by tento film minout.

    • 17.7.2017  15:40
    Janji Joni (2005)
    ****

    Svižná, cinefilně laděná komedie, která je velmi vstřícná k západním divákům, sic vychází spíše ze západních než z indonéských estetických tradic a norem. Vlastně, nebýt jihoasijského prostředí a herců, člověk by si snadno mohl myslet, že sleduje nějakou americkou indie hříčku. O lecčem vypovídá i to, že zatímco na americké filmy Joko Anwar odkazuje jako na svým způsobem obdivované vzory, z místního filmového průmyslu si spíše utahuje.

    • 17.7.2017  15:30

    Ještě větší utrpení než první díl, který byl alespoň krátký, přímočarý a bylo v něm míň šaškování otravných trapáků, kteří si hrají na těžké gangstery tak, že neustále říkají "wassup bro!". Je možné, že v akčních scénách se objevilo i pár slušných fyzických výkonů, které mohly být potencionálně vizuálně atraktivní, ale člověk by si musel film pouštět zpomaleně, aby z nich vůbec něco viděl, protože neklidné rámování a bleskový střih z nich dělá monotónní mišmaš. Z části jde zřejmě o Syamsulovu představu toho, jak lze akci "dynamizovat", z části o výsledek snahy zakrýt veškeré nedostatky v choreografii a provedení jednotlivých technik.

    • 15.7.2017  14:51
    Dangal (2016)
    *****

    Bollywoodský styl má své limity a i Dangal je v některých momentech (stříhání vlasů, interview s australskou zápasnicí) svou snahou o maximální emocionální působivost téměř úsměvný. Na druhé straně si nemyslím, že bych bez něj byl schopný 161 minut žrát příběh o indickém tatíkoví z vesnice, který ze svých dcer vytrénuje úspěšné zápasnice.Což asi neplatí jen o mně, ale třeba taky o rekordním množství čínských (!!!) diváků, kteří Dangal katapultovali do pozice pátého nejvýdělečnějšího nehollywoodského filmu všech dob.

    • 15.7.2017  14:42

    Neoformalistická analýza se v každém filmu snaží hledat tzv. dominantu, tedy základní prvek, z něhož vychází jeho vypravěčská i stylistická výstavba. V případě League of Gods by neoformalistickou dominantou zřejmě byla přeplácanost. Neustávající divoké kamerové jízdy začnou být otravné tak po deseti minutách a jen pár minut poté se člověku začnou zajídat i všechny další expresivní stylistické postupy, které film neumí použít pro zdůraznění dramatických momentů, ale jednoduše jimi diváky bombarduje horem spodem. A koho neumoří přebujelá snaha o vizuální působivost, ten bude muset čelit překombinovanému vyprávění, které sice stojí na primitivní výchozí situaci, ale je permanentně zahlcované novými postavami, které vysvětlují nové a nové zákonitosti a mýty stojící v pozadí fikčního světa. A může tedy film být působivý alespoň jako audiovizuální spektákl? Inu, velmi těžko, neboť z výtvarného hlediska jde o jakousi kýčovitou kolotočářskou nápodobu barokně zdobných filmů Yimoua Zhanga kříženou s hollywoodkými blockbustery a i méně pozorný divák si snadno všimne řemeslně odfláknutých prvků ve výpravě i kostýmech (postavami hrdě nošené zbroje či různé ozdobné doplňky jsou zcela očividně z papundeklu a laciného plastu) či digitálních pozadí na úrovni předělových videí z Dune 2000. League of Gods je tak jen jedním z dalších dokladů skutečnosti, že v oblasti (rádoby) globální popkultury momentálně čínské ambice výrazně přerůstají tvůrčí schopnosti.

    • 12.7.2017  00:02
    Muslim .357 (1986)
    ***

    Fernando Poe jr, kultovní představitel mlčenlivých hrdinů, pro které je spravedlnost víc než zákon, si tentokrát střihnul roli muslimského vojáka Džamála Rasúla, který je jako tajný agent vyslán do Manily, aby tam pomohl vyřídit obávaný zločinecký gang. Ačkoli je Džamálova muslimská identita opakovaně připomínána, film s ní kupodivu pracuje vlastně jen prostřednictvím několika vágních odkazů na boj filipínských muslimů se španělskými a americkými kolonisty, které mají zřejmě ilustrovat (zde pozitivně vnímanou) muslimskou bojovnost. K táhlému konfliktu s muslimskými separatisty na ostrově Mindanao se film kupodivu nijak nevyjadřuje, ale je možné, že právě kvůli němu cítil Poe potřebu ukázat divákům obdivu hodného muslimského hrdinu ve službách vlasti. Muslim. 357 je film vypravěčsky rozpadlý a stylisticky poněkud statický, ale díky obstojně nasnímaným přestřelkám s řadou gore efektů a realisticky působící, "ušpiněné" mizanscéně dovede i tak celkem slušně zaujmout. Zejména v poslední třetině, kde se zlomí v čistokrevnou revenge-story.

    • 10.7.2017  12:38

    V samotném Hong Kongu velmi populární, zde na CSFD bůhvíproč přehlížená komedie o (své)rázné policistce z pevninské Číny se na jednu straně ČLR jasně vysmívá (ukazuje ji mimo jiné jako zaostalou), na stranu druhou ji ale spojuje i s pozitivními stereotypy (podobně jako v Police Story 3 jsou čínští policisté velmi disciplinovaní oproti svým kapitalistickým kolegům z Hong Kongu) a třeba ideologickou zaťatost ukazuje na obou stranách (když jsou třeba čínští policisté konfrontováni s veteránem z armády Kuomintangu). Humor je jednoduchý, ale také zcela funkční a mezinárodně srozumitelný, na čemž má podíl i skvěle zahraná hlavní hrdinka v podání Carol Cheng. Ve smířlivém a víceméně pozitivně laděném finále si divák krom humoru může užít i trochy vzrušující a bravurně rytmizované akce.

    • 10.7.2017  12:17

    Eddie Romero je západním divákům známý spíš jako průkopník filipínské exploatace, který natočil řadu filmů se západními herci pro americkou gridhousovou distribuci. Ve své domovině ale zároveň platí za jednoho z předních tvůrců seriózních snímků. Ganito kami noon, paano kayo ngayon? (což prý lze velmi volně přeložit jako "Takoví jsme byli a takoví jsme dnes") přitom patři k jeho nejproslulejším dílům a je oceňován jakožto vzácný příklad jemné a inteligentní (čti neslapstickové a nepitvořivé) komedie, která navíc není nijak triviální a zajímavě se zabývá otázkou filipínské národní identity. _____ Pro diváka, který se ale příliš neorientuje ve filipínské historii, reáliích a jazyce ovšem Ganito kami noon, paano kayo ngayon? představuje značnou výzvu, neboť tvůrci se zahraničním publikem zjevně nepočítali a zorientovat se v historickém kontextu (přelom španělské a americké koloniální éry) a různých politických narážkách je tedy docela obtížné. Co ovšem dokáže snadno ocenit každý, je vytříbené a elegantní výtvarné pojetí snímku, za nímž stojí další známý filipínský žánrový filmař Peque Gallaga.

    • 10.7.2017  12:03

    Pořád si nemyslím, že by byl diptych Baahubali nejlepším filmem S.S. Rajamouliho, neboť nedosahuje sevřenosti a vypravěčské důmyslnosti Eegy. Druhý díl je však nepochybně ohromujícím spektáklem, který zahanbuje nejeden hollywoodský blockbuster. Následují nahodilé postřehy: _________ 1) Z traileru film působí poměrně lacině a papundeklově, ale opak je pravdou: Je to audiovizuální nářez jak sfiňa, který sází jeden velkolepý obraz vedle druhého. 2) Dvojka je oproti jedničce akčnější - nevím tedy, jestli akce opravdu vyplňuje více stopáže, ale táhne se celým filmem a není soustředěna jen do finále. Přičemž akční scény jsou velmi různorodé, totálně excesivní a hlavně docela slušně nápadité. V dobách, kdy na nás Hollywood sype generický digibordel nebo opulentnost bez nápadu, rozhodně potěší nejedno divácké srdéčko. 3) U scén typu "střelba třemi šípy najednou" nebo "psycho hudební / snová sekvence s labutěmi a létající plachetnicí" jsem litoval, že v kině nejde přetáčet a nemůžu si to pustit znovu.4) Čím je Baahubali: The Conclusion docela unikátní, je jeho schopnost v rámci jedné scény kombinovat několik velmi odlišných nálad a emocí - tak například setkání s Devasenou nebo výše zmíněná sekvence s šípy baví zároveň jako fyzická akce, jako komedie a jako poetické znázornění milostného citu. 5) Rajamouli si asi vzal k srdci kritiku antifeministického zacházení s postavou bojovnice Avanthiky a mladou Devasenu prezentuje jako pěkně ostrou holku, kterou zde nikdo ze zbroje do "femininních" šatů nevysvléká. 6) Vypravěčsky to ale Rajamoulimu úplně nevyšlo - oproti očekávání dvojka skoro celou dobu sleduje linku "v minulosti" (s Amarendrou) a přepnutí se do linky "v současnosti" (s Mahendrou) v závěru filmu působí spíš dojmem zbytečného přílepku. Není to nic, co by se nějak významně vymykalo z běžných vyprávěcích postupů v indické populární kinematografii (v nichž dominuje epizodičnost a jen velmi volná kauzální provázanost), ale prostě to není Eega, kde má sebemenší detail svoje místo a ve vyprávění je posléze náležitě zužitkován. 7) Indové z nějakého důvodu cenzurují (rozostřením) useknuté prsty, ale useknutou hlavu nikoli.

    • 10.7.2017  11:52

    Na obrázcích vypadá Mouled ya donia díky pestrobarevné kameře, pěkné výpravě a propracovaným kostýmům skvěle, ale jakmile se ty obrázky začnou hýbat, přijde těžké zklamání. Nejenže by šlo celý - ve filmu úmorně natahovaný - děj shrnout do jednoho nikterak složitého souvětí, problém mám i s tím, že jde snad o nejdivadelněji pojatý filmový muzikál, jaký jsem kdy viděl (a to počítám i čínské revoluční opery). Režisér Hussain Kamal minimálně využívá možností, které mu jako tvůrci dávají pohyby kamery, střih, či různé typy záběrů. Většina filmu je nasnímaná v nudných celcích, do nichž se herci poslušně seskupují jak na školní fotografii, uplatňují vypjaté herectví tělem a gesty a je-li nutné nějakou postavu zvýraznit, tak jednoduše vystoupí do popředí, blíže k pomyslnému publiku. Kombinace tohoto velmi nedynamického a uměle působícího divadelního inscenování s notně rozvolněným vyprávěním nakonec vede k tomu, že Mouled ya donia zcela selhává ve schopnosti zachycovat a zprostředkovávat emoce. Což je u melodramaticky pojatého muzikálu docela problém.

    • 17.4.2017  13:57
    Roti (1974)
    ****

    Jsem nucen vymezit se vůči pohledu kolegyně Gaji Gamini: Roti podle mne patří k těm (nej)lepším desaiovkám a mírou kazatelství a typizovanosti postav se nijak nevymyká ani Desaiovu celoživotnímu dílu, ani obecným konvencím masala žánru. Naléhavou slzopudnost si film naštěstí schovává až na úplný konec a většina stopáže se nese v sympaticky lehkonohém komediálním duchu, kde společenská kritika nabývá spíše podoby různých vtípků a ironických popěvků, než patetických proslovů. Ale ten odkaz na Ježíše tam fakt je a je docela explicitní! ;) _____________ P.S: V bollywoodských masalách 70. a 80. let jsou vcelku častým úkazem scény, ve kterých zloduši nutí nebohou ženu, aby jim tančila (a pak ji chlípně sledují). A asi většina diváků si dokázala domyslet, že vynucený tanec zde pravděpodobně zastupuje vynucený sex. Roti je ale první mně známý film, který se skutečnost, že tance lačný padouch si chce především vrznout, vůbec nesnaží zakrývat.

    • 16.4.2017  23:28
    Admirál (2008)
    **

    Na první pohled Admirál vypadá jako obzvláště zdařilá imitace Hollywoodu - sází řemeslně dobře odvedené a výpravné "velkofilmové" obrazy, hraje k tomu tklivá orchestrální hudba a v centru pozornosti je rádoby ušlechtilá romance. Bohužel se ale ukazuje, že úmorná snaha točit "po hollywoodsku" z filmu nakonec dělá je standardizovaný sériový výrobek bez jakékoli stopy poetiky národní kinematografie, z níž vzešel. A hollywoodským velkofilmům pro svou rozpadlou dramaturgii a významovou i emoční vyprázdněnost stejně nesahá ani po kotníky. O neuvěřitelně naivní idealizaci bělogvardějců a vůbec celého předrevolučního Ruska (které ve filmu vypadá jako skvěle prosperující země, kde nejspíš žijí jen samí vznešení šlechticové) je už řeč v okolních komentářích; já bych jen dodal, že mne zaujala až úsměvná úpornost, s níž film zdůrazňuje exaltovanou zbožnost protikomunistických sil. Docela by mne zajímalo, čím vlastně byla motivována. Snahou zalíbit se religiózním Američanům? Či snad přesvědčením, že náboženství stojí v opozici ke komunismu? Smutné je, že Admirál zůstává dost možná jediným ruským blockbusterem, který se snaží říct (byť velice hloupě), že sovětská éra byla velkým historickým omylem, který se raději neměl stát. Jiné ambiciózní ruské filmy totiž po Sovětském svazu naopak teskní. A současnému putinovskému režimu se dokonce povedlo to nostalgické vzpomínání na někdejší sovětskou velikost spojit právě se zdůrazňováním oněch náboženských hodnot, které v Admirálovi rudá lůza pošlapává.

    • 16.4.2017  00:02

    Oproti prvnímu dílu zmizela inscenační důmyslnost, morbidnost a černý humor. Naopak přibylo víc humoru pitvořivého (jako by snad Miloš Zeman spolu s Krtečkem vyvezl do Číny i Zdeňka Trošku) a hlavně vizuálního spektáklu. Ten je nakonec tou nejsilnější stránkou celého filmu. A nejen proto, že se od minule znatelně zlepšila úroveň digitálních triků. Hark Tsui byl vždycky mistr obrazové extravagance, ale takhle se nevytáhl nejmíň 20 let. Výtvarnost řady záběrů je skutečně dechberoucí a díky využívání tradičních čínských vizuálních prvků i docela neotřelá. Zaujme samozřejmě i fiktivní království, které je architektonicky někde mezi severní Indií (úvodní záběry z něj ostatně provází pandžábská svatební lidovka Jutti Meri Jandiye), Íránem, cirkusem Humberto a halucinacemi po požití psychotropních látek. I když by ale člověk nad mizanscénou slintal skoro jako Ču Pa-ťie nad zástupem konkubín, zkratkovitý a nezajímavý scénář mu apetit musí nevyhnutelně pokazit. _____P.S. Stále sním o tom, že se Yun Lin stane matkou mých dětí.

    • 12.4.2017  23:58
    GANTZ: O (2016)
    ****

    Uf, tak tohle je rozhodně ten nejpřímočařejší akčňák, jaký jsem kdy viděl. Hongkongské kung-fu filmy nebo moderní akční nálože typu Zátah vedle GANTZ: O vypadají jako adaptace Puškinových románů. Míra osekanosti narativních informací na nezbytné minimum je srovnatelná jedině s moderním pornem: Spokojíme se jen se stručným představením aktérů, jejich vzájemných vztahů a se záminkou, pod kterou jdou spolu "do akce", pak už se akorát mění techniky a polohy. Je to nepochybně působivé a řemeslně velmi dobře zvládnuté, akorát tedy úplně nevím jak to hodnotit, když se film některá kritéria, podle nichž se filmová díla běžně posuzují, ani nesnaží naplnit... (Viděno bez předchozí obeznámenosti s fenoménem GANTZ).

    • 12.4.2017  18:04
    Force 2 (2016)
    ***

    Další z nové vlny indických "vlasteneckých" thrillerů, které už neobsahují tolik nacionalistického šovinismu jako ty z vlny předchozí, ale místo toho se snaží ukazovat Indii jako jakousi světovou mocnost, která v roli "světového policajta" stojí jen kousek za USA (ve skutečnosti je samozřejmě současný mezinárodní vliv Indie velmi malý a zdá se, že na rozdíl od průbojné Číny o něj snad ani nestojí). Heroizována ovšem není vláda (ta to naopak schytává jako příliš zbabělá a otloukánkovská), ale příslušníci policie a tajných služeb. Za užití maďarských lokací se tvůrcům celkem daří napodobit estetiku moderních západních thrillerů a la Bourne či Taken a k těmto vzorům se hlásí i akční scény. Ty sice nejsou špatné, ale ani příliš nápadité, sofistikovaně inscenované či jakkoli jinak vyčuhující z průměru. Výjimkou je v tomto ohledu jen adrenalinový závěr opírající se o četné hlediskové záběry a la Harcore Henry, který je ovšem zase hloupě motivovaný (John Abraham v něm zlikviduje asi třetinu maďarských ozbrojených sil, ačkoli je vlastně na jejich straně). Nejvíc ovšem zážitek sráží děj, který je příliš jednoduchý a naivní na to, aby se dal natáhnout na dvě hodiny. Hřebíček do rakve si pak tvůrci zarazili na hlavu převráceným temporytmem, který je v první polovině svižně rozjetý a v polovině druhé nevhodně šlape na brzdu.

    • 5.4.2017  13:51

    Rupert Sanders to věru neměl lehké, protože navzdory své kultovnosti není Ošiiho Ghost in the Shell vhodnou látkou pro hollywoodský remake. Chybí mu totiž silný a poutavý příběh (tedy základní kámen remakovacího potenciálu i hollywoodské tvorby jako takové) a jeho kouzlo spočívá hlavně v precizní práci s prostředky filmového stylu, která z něj dělá mimořádně náladotvorné a evokativní dílo. Není tedy divu, že američtí tvůrci svůj film postavili hlavně na vizuálních citacích a odkazech, přičemž příběh výrazně pozměnili (vypomohli si u toho prvky z Innocence a Stand Alone Complex). Sandersově odlišnému stylistickému uchopení se podařilo zůstat na úrovni originálu co do čistě estetické působivosti jednotlivých obrazů, ale vytratil se z nich právě onen "duch". A s ním i jedna z ústředních myšlenek celého cyberpunku, kterou je stírání hranice mezi lidským a technologickým. Bohužel se filmu tyto ztráty oproti svému předobrazu nedaří ničím kompenzovat. Výraznější dramatický oblouk nic nespasí, pokud je samotný příběh poměrně otřepaný a významově banální - z Majorky se zde stává tak trochu RoboCop s kozi, který je ovšem očesaný o širší satirický rozměr odkazující na konkrétní společensko-politické reálie v žitém světě. Výsledek tedy není vyloženě špatný, nepovedený či jakkoli urážející, jen bohužel poněkud prázdný. Silná trojhvězda.

    • 3.4.2017  23:41

    Těch několik málo výtvarně a trikově vydařených money-shotů, z kterých se dají sestříhat bombastické trailery slibující velkolepou podívanou, je zde bohužel navlečeno na neskutečně naivní, mizerně odvyprávěný a (ve všech smyslech toho slova) laciný příběh, který jako by vypadl z nějaké sovětské papundeklové produkce o pionýrech ve vesmíru. Ústřední poselství o toleranci by mohlo být mezi jinými moderními ruskými blockbustery, nezřídka se hlásícími k putinovskému siláctví, příjemným osvěžením, ale v tomto podání se prakticky nedá brát vážně. 30 %

    • 29.3.2017  23:53
    Kahaani 2 (2016)
    ***

    Film s původním Kahaani sdílí část herců a některé stylistické či vypravěčské postupy, ale o pokračování v pravém slova smyslu nejde. Jeho zařazení pod hlavičku plánované série nesoucí název vynikajícího thrilleru z roku 2012 je tak především marketingovým tahem. Paradoxní je, že ačkoli se původní film postavami a zápletkou nesl ve více žánrovém duchu, dokázal být významově mnohem podnětnějším a bohatším než rádoby realistické pseudo-pokračování přicházející se závažným společenským tématem sexuálního zneužívání dětí. Agitační apel se bohužel nedokázal vyhnout otravné didaktičnosti, která je dlouhodobým morem angažovaných indických filmů. Hůře šlape i vyprávění, jehož "šokující" zvraty jsou jednak předvídatelné a jednak zcela samoúčelné. Tam kde první Kahaani nabízelo velmi komplexní, společenským stereotypům se vymykající odpověď na otázku "k čemu jsou na světě maminky?", tam na nás dvojka sype bezduché šablonovité postavy a jednoduchá hesla. A o důmyslných odkazech na hinduistickou mytologii a vynalézavém využití specifik prostředí, v němž se příběh odehrává, si samozřejmě můžeme nechat jen zdát.

    • 29.3.2017  23:34

    Raj Kapoor se tímto filmem vrací k tématu, do něhož se pustil již ve svém debutu - tedy k reflexi role umění a umělce. Jenže zatímco dříve se zabýval "čistým" uměním, které má povznášet, nyní sám sebe obsadil do role klauna, jehož úlohou je jednoduše bavit. _____________ Indické filmy postupy se v Mera Naam Joker mísí s vlivy hollywoodskými (kulisy a výrazně barevná kamera připomene klasická melodramata typu Jih proti severu) a sovětskými (viz například montáž v jedné vypjaté scéně). _____________Klasické bollywoodské filmy obvykle vyprávění člení do dvou (často žánrově a stylisticky odlišných) kapitol, v Mera Naam Joker jsou ovšem kapitoly rovnou tři, což z něj dělá jeden z nejdelších indických snímků všech dob a jeden z mála, do něhož jsou zařazeny hned dvě přestávky. _____________ Nad dobovou bollywoodskou produkcí film výrazně ční vysokou úrovni řemeslného zpracování a velkolepostí projevující se zejména v početném komparzu a bohaté, detailní výpravě. Nejvíce ovšem upoutá bravurní kamera Kapoorova dlouholetého spolupracovníka Radhua Karmakara. _____________ Ve srovnání s přísnou cudností Kapoorových starších filmů vyniknou erotické motivy a obrazy, které jdou mnohdy na hranici toho, co byla dobová cenzura ještě ochotna připustit. Ženy ve filmů nosí vyzývavé kostýmy, či krátké sukénky a můžeme je i vidět svlékat se do spodního prádla či nosit mokré sárí na holém těle. Jedna z dam se dokonce svleče úplně do naha, na což museli indičtí diváci v roce 1970 reagovat podobně jako filmový hrdina Raju.

    • 15.3.2017  14:50

    V první půlce 30. let se v Číně ještě točily převážně němé filmy, takže toto opěvované kombo sociálně-kritického melodramatu a slapstickové komedie vlastně patří k prvním dílům, které čínský film uvedly do zvukové éry. A projevuje se to na něm spíše pozitivně než negativně. Ačkoli snímek hojně užívá i zvukových efektů a písní (včetně výborné "Potulné pěvkyně"), vypráví zejména obrazem a v některých scénách je herecký projev téměř pantomimický. Což rozhodně není myšleno jako kritika - jemně humorné bezeslovné pasáže jsou prodchnuty roztomilou poetikou a patří k vrcholům filmu (svůj podíl na tom má jistě i značná fotogeničnost mladičké Zhou Xuan). Divák se ale dočká i vyloženě groteskového blbnutí, které kontrastuje s vypjatě dramatickými momenty. V těch je ovšem film dle mého soudu nejméně působivý - i kvůli tomu, že je vyprávěn příliš roztříštěně na to, aby se mu dařilo budovat pocity skepse a zmaru, jimž hrdinové náležící mezi šanghajský proletariát propadají.

    • 18.2.2017  22:56
    Befikre (2016)
    **

    Autor veleúspěšných konzervativních romaňťáků se pokusil oslovit westernizovanou mládež s rádoby moderním a liberálním rom-comem, co se snaží oslavovat nevázanou a bezstarostnou lásku. Bohužel však skončil u něčeho, co vypadá hlavně jako nablýskaný katalog indických předsudků o Evropanech: Ve Francii prostě všichni žijí v luxusu, permanentně paří, každý s každým souloží na potkání a když člověk hledá pořádnou holku, musí lovit mezi Indkami, protože Francouzsky jsou jen rozmazlené blonďaté slepice. Velmi iritující je i hlavní mužská postava a její herecké uchopení Ranveerem Singhem - jeho Dharam měl být asi něco jako neodolatelný rošťák, ale je to spíš otravný "full retard". Za docela zábavnou se dá pokládat akorát expozice, která prolínáním dvou časových rovin naznačuje, že by nás mohlo čekat něco vypravěčsky zajímavého a originálního. V druhé polovině už ale Chopra očividně nevěděl kudy kam a zbytek filmu tak připomíná hodně zamotané klubko nejrůznějších bollywoodských klišé. Špičkové řemeslné zpracování (složitě inscenované dlouhé záběry included) Befikre ze dna bohužel vytáhnout nemůže. Na druhou stranu neberte moc vážně komentáře a hodnocení na IMDb, které z docela obyčejného áčkového nepodarku dělají pomalu nejhorší film všech dob. Pochází hlavně od Indů, kterým snímek podráždil jejich konzervativní smysl pro morálku.

    • 18.2.2017  22:32

    Ten příběh o zapovězené lásce napříč sociálními vrstvami se musel jevit otřískaně už tak týden po vynálezu filmu, ale významný režisér Wancang Bu (v titulcích je uvedený pod anglickým jménem Richard Poh) ho dokázal ztvárnit relativně poutavě. Pokud mu tedy odpustíme, že ve srovnání se soudobou produkcí vyspělejších kinematografií se jeho film jeví jako poněkud zastaralý (a nejen proto, že je němý). V porovnání s výbornou Bohyní ovšem dává menší prostor herectví Lingyu Ruan (scénář si jí tolik nevšímá a ani kamera příliš neulpívá na její tváří) a epizodické vyprávění, v němž se pár důležitých zvratů odbude v mezititulcích neumí tolik zabrnkat na emoce. I když na srdceryvnou a dramatickou rytmizovanou závěrečnou čtvrthodinku bych si raději nějaký ten kapesníček připravil.

    • 29.1.2017  00:28

    Film, který se dá sledovat jako internetové porno - člověku stačí zhlédnout začátek, akční scény a závěr a zbytek může bez obav letmo proklikat, aniž by o něco přišel. Prostřední část snímku je zde vlastně prachsprostá vata, kdy se postavy jen otravně pitvoří a vyprávění stojí na místě. Kromě záplavy nevtipných gagů ve stadiu pokusu dojde i na gagy, kterou jsou sice vtipné, ale zase notně ohrané (schovávačka v ložnici mafiánovy přítelkyně) a v několika okamžicích i na gagy, které opravdu pobaví (Plešounův příchod s "posilami"). Souboje jsou všechny výborné, přesně jako se od filmu ze zlaté éry HK kinematografie dá čekat.

    • 5.1.2017  22:44

    U Hrdiny se mi ideologický podtext těžko trávil, u Květů války mě podlézání západnímu publiku štvalo, ve Velké čínské zdi je naopak prezentace západo-čínských vztahů celkem zábava: Když západní hrdinové neustále obdivují vymakanou čínskou armádu a její cool vynálezy, nejde si nevzpomenout, že ve skutečnosti byla Čína několikrát ovládnuta vojensky zdatnějšími turko-mongolskými kočovníky, kteří jsou zde ovšem prezentovaní jako naprostí primitivové a tupci. Že jsou bílí žoldáci zprvu jen lidmi bažícími po penězích, zatímco Číňané bojují za vznešené hodnoty, to je zase slušný OLOL ve světle současného politického působení ČLR. A vlastně je to paradox i vzhledem ke způsobu, jakým je zpracován film samotný. Není to odpad, jak sugerují některé přiostřené recenze (zvlášť pokud budeme srovnávat s běžným standardem velkolepých blockbusterů čínské produkce), spíš generická CGI jednohubka, která se z mysli vytratí dřív, než stihnou pozametat všechen rozházený popcorn v kinosále. Zhanga poznáte díky oku lahodící výtvarnosti a práci s barvami, ale jinak je jeho nejdražší snímek spíše výrobkem, co sjel z továrního pásu, nežli nějakým osobitým dílem.

    • 14.12.2016  00:06
    Advent (1956)
    ****

    Pro vypjatá socrealistická dramata v malebných barvách Agfacoloru / Sovcoloru je v mém diváckém srdéčku místa dostatek. Byť se tedy Advent expresivností herectví a zejména bouřlivostí hudebního doprovodu přibližuje hranicím, za kterými už začíná parodie.

    • 7.11.2016  01:03
    Mu Ma Ren (1982)
    ****

    Pastýř se v lecčem podobá předchozímu (známějšímu a opěvovanějšímu) Xieho filmu The Legend of Tianyun Mountain, ale na rozdíl od něj je dnes o něco více akceptovatelnější z politického hlediska. Jeho ústředním motivem je tentokrát konflikt mezi otcem - zazobaným kapitalistou, který opustil rodinu a šel vydělávat miliony do USA, a synem, jenž nakonec našel spokojený život jakožto prostý pastýř ve Vnitřním Mongolsku. Ačkoli Xie očekávaně straní proletariátu ztělesněnému v osobě syna, nakonec volí smířlivý závěr, který by jistě potěšil Petra Robejška (a který zapadá do ideologické linie, kterou v Číně nastolil Deng Xiaoping) - oba muži se shodnou na neutuchající lásce ke své vlasti.

    • 7.11.2016  00:51

    The Legend of Tianyun Mountain je v literatuře občas zmiňován jako jeden z prvních čínských filmů, který se kriticky ohlíží za Kulturní revolucí, nicméně tato charakteristika není zcela přesná. Jednak ve filmu o Kulturní revoluci (vlastně ani ne přímo o ní, ale o Gangu čtyř) zazní jen pár zmínek a ústřední křivda mužského hrdinu zastihne během Kampaně proti pravičákům a jednak lze snímek označit za kritický jen v kontextu tehdejší čínské produkce, jinak se jeví spíše jako apologetický: Ukřivděný hrdina je samozřejmě komunista (tedy film nijak nerozporuje tezi, že perzekuce opravdových pravičáků je v pořádku), komunistickou stranu opakovaně opěvuje a k úhoně přijde jen kvůli intrikám jedné konkrétní osoby, která má navíc pro své jednání docela apolitické motivace. Ve zkratce řečeno - asi v žádném jiném Xieho filmu nebylo spojení politiky a melodramatu tolik (ideologicky) problematické jako právě v Legendě. Řemeslně poctivé, ale poněkud staromilské zpracování křížící postupy klasických (hollywoodských) melodramat s poetikou sociálního realismu navíc působí u filmu z roku 1980 poněkud zastarale a překonaně. Což vynikne zvláště ve srovnání se svěží a na vzdělané globální publikum zacílenou estetikou Páté generace, která o sobě dala vědět jen o pár let později.

    • 7.11.2016  00:36

    Ač to na IMDb Opiová válka schytává jako "protizápadní propaganda", je třeba říct, že na poměry (asijských) nacionalistických blockbusterů nezachází v karikování nepřátel nijak zvlášť daleko a spíš se snaží o jakýsi vyvážený pohled. I když vykreslení britského vztahu k Číně je klasicky stereotypní - západní imperialisté orientální zemí na jednu stranu okázale pohrdají, na druhou stranu ale obdivují její kulturní dědictví (obojí výmluvně ilustruje scéna s vázou). Výrazně barevná mizanscéna upomínající na filmy, které Jin Xie točil před Kulturní revolucí, těží ze štědrého rozpočtu, nicméně zklamán bude ten, kdo by se těšil na velkolepý válečný epos. Bitvy jsou zde krátké a inscenované nepříliš působivým způsobem. Více než tohle ale zamrzí neučesané a nepříjemně fragmentární vyprávění, za kterým jsou dost cítit střihačské nůžky, které se nejspíš původně rozkošatělý příběh pokusily násilně srazit do celovečerní stopáže.

    • 17.10.2016  02:53

    T. S. Spivet je bohužel jen dalším potvrzením Jeunetovy tvůrčí vyčerpanosti, která se s ním táhne od doby, co vypustil do světa Amélii z Montmartru, která zůstává jeho nejproslulejším a zároveň nejzdařilejším filmem. V příběhu malého génia z rurální Montany se ostatně snad všechny formální postupy z Amélie opakují, bohužel však s daleko menším efektem a bez toho, aniž by byly motivované vyprávěním. Vynikající režisér si dovede vyvinout co nejvíc funkční styl pro potřeby konkrétního scénáře, Jeunet je namísto toho spíše jen bravurním výtvarníkem, který se pokouší každou látkou zfilmovat tím samým způsobem.

    • 17.10.2016  02:29

    Vlastenecky laděný snímek o udatných vojenských pilotech za štědré podpory Korejských vzdušných sil natočil tehdy asi nejpopulárnější korejský režisér Sang-ok Shin. Krásně barevná kamera, efektní výbuchy, patetické proslovy a vypjaté herectví dokázaly ve své době domácí publikum oslovit v masovém měřítku, ale s odstupem více jak padesáti let už se jedná spíše o úsměvnou a dosti nezáživnou podívanou. Letecké scény postrádají vzrušení pro svou lacinost a chaotičnost - Shinovi se příliš nedaří pracovat s konstruktivními možnostmi střihu a v celém filmu se objeví jen hrstka záběrů, v nichž můžeme současně vidět jak útočící letadla Jihokorejců, tak nepřátelské pozemní jednotky. Stejně kusý a neohrabaný je i způsob, jakým je odvyprávěna melodramatická dějová linie. Hodnota snímku je tak spíše už jen historická, než estetická.

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace