Niktorius

Niktorius

Mirek Libicher

okres Olomouc
Destruktivní humanitní pseudointelektuál

homepage
ICQ: 233-871-816

109 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
    • 17.4.2017  13:57
    Roti (1974)
    ****

    Jsem nucen vymezit se vůči pohledu kolegyně Gaji Gamini: Roti podle mne patří k těm (nej)lepším desaiovkám a mírou kazatelství a typizovanosti postav se nijak nevymyká ani Desaiovu celoživotnímu dílu, ani obecným konvencím masala žánru. Naléhavou slzopudnost si film naštěstí schovává až na úplný konec a většina stopáže se nese v sympaticky lehkonohém komediálním duchu, kde společenská kritika nabývá spíše podoby různých vtípků a ironických popěvků, než patetických proslovů. Ale ten odkaz na Ježíše tam fakt je a je docela explicitní! ;) _____________ P.S: V bollywoodských masalách 70. a 80. let jsou vcelku častým úkazem scény, ve kterých zloduši nutí nebohou ženu, aby jim tančila (a pak ji chlípně sledují). A asi většina diváků si dokázala domyslet, že vynucený tanec zde pravděpodobně zastupuje vynucený sex. Roti je ale první mně známý film, který se skutečnost, že tance lačný padouch si chce především vrznout, vůbec nesnaží zakrývat.

    • 16.4.2017  23:28
    Admirál (2008)
    **

    Na první pohled Admirál vypadá jako obzvláště zdařilá imitace Hollywoodu - sází řemeslně dobře odvedené a výpravné "velkofilmové" obrazy, hraje k tomu tklivá orchestrální hudba a v centru pozornosti je rádoby ušlechtilá romance. Bohužel se ale ukazuje, že úmorná snaha točit "po hollywoodsku" z filmu nakonec dělá je standardizovaný sériový výrobek bez jakékoli stopy poetiky národní kinematografie, z níž vzešel. A hollywoodským velkofilmům pro svou rozpadlou dramaturgii a významovou i emoční vyprázdněnost stejně nesahá ani po kotníky. O neuvěřitelně naivní idealizaci bělogvardějců a vůbec celého předrevolučního Ruska (které ve filmu vypadá jako skvěle prosperující země, kde nejspíš žijí jen samí vznešení šlechticové) je už řeč v okolních komentářích; já bych jen dodal, že mne zaujala až úsměvná úpornost, s níž film zdůrazňuje exaltovanou zbožnost protikomunistických sil. Docela by mne zajímalo, čím vlastně byla motivována. Snahou zalíbit se religiózním Američanům? Či snad přesvědčením, že náboženství stojí v opozici ke komunismu? Smutné je, že Admirál zůstává dost možná jediným ruským blockbusterem, který se snaží říct (byť velice hloupě), že sovětská éra byla velkým historickým omylem, který se raději neměl stát. Jiné ambiciózní ruské filmy totiž po Sovětském svazu naopak teskní. A současnému putinovskému režimu se dokonce povedlo to nostalgické vzpomínání na někdejší sovětskou velikost spojit právě se zdůrazňováním oněch náboženských hodnot, které v Admirálovi rudá lůza pošlapává.

    • 16.4.2017  00:02

    Oproti prvnímu dílu zmizela inscenační důmyslnost, morbidnost a černý humor. Naopak přibylo víc humoru pitvořivého (jako by snad Miloš Zeman spolu s Krtečkem vyvezl do Číny i Zdeňka Trošku) a hlavně vizuálního spektáklu. Ten je nakonec tou nejsilnější stránkou celého filmu. A nejen proto, že se od minule znatelně zlepšila úroveň digitálních triků. Hark Tsui byl vždycky mistr obrazové extravagance, ale takhle se nevytáhl nejmíň 20 let. Výtvarnost řady záběrů je skutečně dechberoucí a díky využívání tradičních čínských vizuálních prvků i docela neotřelá. Zaujme samozřejmě i fiktivní království, které je architektonicky někde mezi severní Indií (úvodní záběry z něj ostatně provází pandžábská svatební lidovka Jutti Meri Jandiye), Íránem, cirkusem Humberto a halucinacemi po požití psychotropních látek. I když by ale člověk nad mizanscénou slintal skoro jako Ču Pa-ťie nad zástupem konkubín, zkratkovitý a nezajímavý scénář mu apetit musí nevyhnutelně pokazit. _____P.S. Stále sním o tom, že se Yun Lin stane matkou mých dětí.

    • 12.4.2017  23:58
    GANTZ: O (2016)
    ****

    Uf, tak tohle je rozhodně ten nejpřímočařejší akčňák, jaký jsem kdy viděl. Hongkongské kung-fu filmy nebo moderní akční nálože typu Zátah vedle GANTZ: O vypadají jako adaptace Puškinových románů. Míra osekanosti narativních informací na nezbytné minimum je srovnatelná jedině s moderním pornem: Spokojíme se jen se stručným představením aktérů, jejich vzájemných vztahů a se záminkou, pod kterou jdou spolu "do akce", pak už se akorát mění techniky a polohy. Je to nepochybně působivé a řemeslně velmi dobře zvládnuté, akorát tedy úplně nevím jak to hodnotit, když se film některá kritéria, podle nichž se filmová díla běžně posuzují, ani nesnaží naplnit... (Viděno bez předchozí obeznámenosti s fenoménem GANTZ).

    • 12.4.2017  18:04
    Force 2 (2016)
    ***

    Další z nové vlny indických "vlasteneckých" thrillerů, které už neobsahují tolik nacionalistického šovinismu jako ty z vlny předchozí, ale místo toho se snaží ukazovat Indii jako jakousi světovou mocnost, která v roli "světového policajta" stojí jen kousek za USA (ve skutečnosti je samozřejmě současný mezinárodní vliv Indie velmi malý a zdá se, že na rozdíl od průbojné Číny o něj snad ani nestojí). Heroizována ovšem není vláda (ta to naopak schytává jako příliš zbabělá a otloukánkovská), ale příslušníci policie a tajných služeb. Za užití maďarských lokací se tvůrcům celkem daří napodobit estetiku moderních západních thrillerů a la Bourne či Taken a k těmto vzorům se hlásí i akční scény. Ty sice nejsou špatné, ale ani příliš nápadité, sofistikovaně inscenované či jakkoli jinak vyčuhující z průměru. Výjimkou je v tomto ohledu jen adrenalinový závěr opírající se o četné hlediskové záběry a la Harcore Henry, který je ovšem zase hloupě motivovaný (John Abraham v něm zlikviduje asi třetinu maďarských ozbrojených sil, ačkoli je vlastně na jejich straně). Nejvíc ovšem zážitek sráží děj, který je příliš jednoduchý a naivní na to, aby se dal natáhnout na dvě hodiny. Hřebíček do rakve si pak tvůrci zarazili na hlavu převráceným temporytmem, který je v první polovině svižně rozjetý a v polovině druhé nevhodně šlape na brzdu.

    • 5.4.2017  13:51

    Rupert Sanders to věru neměl lehké, protože navzdory své kultovnosti není Ošiiho Ghost in the Shell vhodnou látkou pro hollywoodský remake. Chybí mu totiž silný a poutavý příběh (tedy základní kámen remakovacího potenciálu i hollywoodské tvorby jako takové) a jeho kouzlo spočívá hlavně v precizní práci s prostředky filmového stylu, která z něj dělá mimořádně náladotvorné a evokativní dílo. Není tedy divu, že američtí tvůrci svůj film postavili hlavně na vizuálních citacích a odkazech, přičemž příběh výrazně pozměnili (vypomohli si u toho prvky z Innocence a Stand Alone Complex). Sandersově odlišnému stylistickému uchopení se podařilo zůstat na úrovni originálu co do čistě estetické působivosti jednotlivých obrazů, ale vytratil se z nich právě onen "duch". A s ním i jedna z ústředních myšlenek celého cyberpunku, kterou je stírání hranice mezi lidským a technologickým. Bohužel se filmu tyto ztráty oproti svému předobrazu nedaří ničím kompenzovat. Výraznější dramatický oblouk nic nespasí, pokud je samotný příběh poměrně otřepaný a významově banální - z Majorky se zde stává tak trochu RoboCop s kozi, který je ovšem očesaný o širší satirický rozměr odkazující na konkrétní společensko-politické reálie v žitém světě. Výsledek tedy není vyloženě špatný, nepovedený či jakkoli urážející, jen bohužel poněkud prázdný. Silná trojhvězda.

    • 3.4.2017  23:41

    Těch několik málo výtvarně a trikově vydařených money-shotů, z kterých se dají sestříhat bombastické trailery slibující velkolepou podívanou, je zde bohužel navlečeno na neskutečně naivní, mizerně odvyprávěný a (ve všech smyslech toho slova) laciný příběh, který jako by vypadl z nějaké sovětské papundeklové produkce o pionýrech ve vesmíru. Ústřední poselství o toleranci by mohlo být mezi jinými moderními ruskými blockbustery, nezřídka se hlásícími k putinovskému siláctví, příjemným osvěžením, ale v tomto podání se prakticky nedá brát vážně. 30 %

    • 29.3.2017  23:53
    Kahaani 2 (2016)
    ***

    Film s původním Kahaani sdílí část herců a některé stylistické či vypravěčské postupy, ale o pokračování v pravém slova smyslu nejde. Jeho zařazení pod hlavičku plánované série nesoucí název vynikajícího thrilleru z roku 2012 je tak především marketingovým tahem. Paradoxní je, že ačkoli se původní film postavami a zápletkou nesl ve více žánrovém duchu, dokázal být významově mnohem podnětnějším a bohatším než rádoby realistické pseudo-pokračování přicházející se závažným společenským tématem sexuálního zneužívání dětí. Agitační apel se bohužel nedokázal vyhnout otravné didaktičnosti, která je dlouhodobým morem angažovaných indických filmů. Hůře šlape i vyprávění, jehož "šokující" zvraty jsou jednak předvídatelné a jednak zcela samoúčelné. Tam kde první Kahaani nabízelo velmi komplexní, společenským stereotypům se vymykající odpověď na otázku "k čemu jsou na světě maminky?", tam na nás dvojka sype bezduché šablonovité postavy a jednoduchá hesla. A o důmyslných odkazech na hinduistickou mytologii a vynalézavém využití specifik prostředí, v němž se příběh odehrává, si samozřejmě můžeme nechat jen zdát.

    • 29.3.2017  23:34

    Raj Kapoor se tímto filmem vrací k tématu, do něhož se pustil již ve svém debutu - tedy k reflexi role umění a umělce. Jenže zatímco dříve se zabýval "čistým" uměním, které má povznášet, nyní sám sebe obsadil do role klauna, jehož úlohou je jednoduše bavit. _____________ Indické filmy postupy se v Mera Naam Joker mísí s vlivy hollywoodskými (kulisy a výrazně barevná kamera připomene klasická melodramata typu Jih proti severu) a sovětskými (viz například montáž v jedné vypjaté scéně). _____________Klasické bollywoodské filmy obvykle vyprávění člení do dvou (často žánrově a stylisticky odlišných) kapitol, v Mera Naam Joker jsou ovšem kapitoly rovnou tři, což z něj dělá jeden z nejdelších indických snímků všech dob a jeden z mála, do něhož jsou zařazeny hned dvě přestávky. _____________ Nad dobovou bollywoodskou produkcí film výrazně ční vysokou úrovni řemeslného zpracování a velkolepostí projevující se zejména v početném komparzu a bohaté, detailní výpravě. Nejvíce ovšem upoutá bravurní kamera Kapoorova dlouholetého spolupracovníka Radhua Karmakara. _____________ Ve srovnání s přísnou cudností Kapoorových starších filmů vyniknou erotické motivy a obrazy, které jdou mnohdy na hranici toho, co byla dobová cenzura ještě ochotna připustit. Ženy ve filmů nosí vyzývavé kostýmy, či krátké sukénky a můžeme je i vidět svlékat se do spodního prádla či nosit mokré sárí na holém těle. Jedna z dam se dokonce svleče úplně do naha, na což museli indičtí diváci v roce 1970 reagovat podobně jako filmový hrdina Raju.

    • 15.3.2017  14:50

    V první půlce 30. let se v Číně ještě točily převážně němé filmy, takže toto opěvované kombo sociálně-kritického melodramatu a slapstickové komedie vlastně patří k prvním dílům, které čínský film uvedly do zvukové éry. A projevuje se to na něm spíše pozitivně než negativně. Ačkoli snímek hojně užívá i zvukových efektů a písní (včetně výborné "Potulné pěvkyně"), vypráví zejména obrazem a v některých scénách je herecký projev téměř pantomimický. Což rozhodně není myšleno jako kritika - jemně humorné bezeslovné pasáže jsou prodchnuty roztomilou poetikou a patří k vrcholům filmu (svůj podíl na tom má jistě i značná fotogeničnost mladičké Zhou Xuan). Divák se ale dočká i vyloženě groteskového blbnutí, které kontrastuje s vypjatě dramatickými momenty. V těch je ovšem film dle mého soudu nejméně působivý - i kvůli tomu, že je vyprávěn příliš roztříštěně na to, aby se mu dařilo budovat pocity skepse a zmaru, jimž hrdinové náležící mezi šanghajský proletariát propadají.

    • 18.2.2017  22:56
    Befikre (2016)
    **

    Autor veleúspěšných konzervativních romaňťáků se pokusil oslovit westernizovanou mládež s rádoby moderním a liberálním rom-comem, co se snaží oslavovat nevázanou a bezstarostnou lásku. Bohužel však skončil u něčeho, co vypadá hlavně jako nablýskaný katalog indických předsudků o Evropanech: Ve Francii prostě všichni žijí v luxusu, permanentně paří, každý s každým souloží na potkání a když člověk hledá pořádnou holku, musí lovit mezi Indkami, protože Francouzsky jsou jen rozmazlené blonďaté slepice. Velmi iritující je i hlavní mužská postava a její herecké uchopení Ranveerem Singhem - jeho Dharam měl být asi něco jako neodolatelný rošťák, ale je to spíš otravný "full retard". Za docela zábavnou se dá pokládat akorát expozice, která prolínáním dvou časových rovin naznačuje, že by nás mohlo čekat něco vypravěčsky zajímavého a originálního. V druhé polovině už ale Chopra očividně nevěděl kudy kam a zbytek filmu tak připomíná hodně zamotané klubko nejrůznějších bollywoodských klišé. Špičkové řemeslné zpracování (složitě inscenované dlouhé záběry included) Befikre ze dna bohužel vytáhnout nemůže. Na druhou stranu neberte moc vážně komentáře a hodnocení na IMDb, které z docela obyčejného áčkového nepodarku dělají pomalu nejhorší film všech dob. Pochází hlavně od Indů, kterým snímek podráždil jejich konzervativní smysl pro morálku.

    • 18.2.2017  22:32

    Ten příběh o zapovězené lásce napříč sociálními vrstvami se musel jevit otřískaně už tak týden po vynálezu filmu, ale významný režisér Wancang Bu (v titulcích je uvedený pod anglickým jménem Richard Poh) ho dokázal ztvárnit relativně poutavě. Pokud mu tedy odpustíme, že ve srovnání se soudobou produkcí vyspělejších kinematografií se jeho film jeví jako poněkud zastaralý (a nejen proto, že je němý). V porovnání s výbornou Bohyní ovšem dává menší prostor herectví Lingyu Ruan (scénář si jí tolik nevšímá a ani kamera příliš neulpívá na její tváří) a epizodické vyprávění, v němž se pár důležitých zvratů odbude v mezititulcích neumí tolik zabrnkat na emoce. I když na srdceryvnou a dramatickou rytmizovanou závěrečnou čtvrthodinku bych si raději nějaký ten kapesníček připravil.

    • 29.1.2017  00:28

    Film, který se dá sledovat jako internetové porno - člověku stačí zhlédnout začátek, akční scény a závěr a zbytek může bez obav letmo proklikat, aniž by o něco přišel. Prostřední část snímku je zde vlastně prachsprostá vata, kdy se postavy jen otravně pitvoří a vyprávění stojí na místě. Kromě záplavy nevtipných gagů ve stadiu pokusu dojde i na gagy, kterou jsou sice vtipné, ale zase notně ohrané (schovávačka v ložnici mafiánovy přítelkyně) a v několika okamžicích i na gagy, které opravdu pobaví (Plešounův příchod s "posilami"). Souboje jsou všechny výborné, přesně jako se od filmu ze zlaté éry HK kinematografie dá čekat.

    • 5.1.2017  22:44

    U Hrdiny se mi ideologický podtext těžko trávil, u Květů války mě podlézání západnímu publiku štvalo, ve Velké čínské zdi je naopak prezentace západo-čínských vztahů celkem zábava: Když západní hrdinové neustále obdivují vymakanou čínskou armádu a její cool vynálezy, nejde si nevzpomenout, že ve skutečnosti byla Čína několikrát ovládnuta vojensky zdatnějšími turko-mongolskými kočovníky, kteří jsou zde ovšem prezentovaní jako naprostí primitivové a tupci. Že jsou bílí žoldáci zprvu jen lidmi bažícími po penězích, zatímco Číňané bojují za vznešené hodnoty, to je zase slušný OLOL ve světle současného politického působení ČLR. A vlastně je to paradox i vzhledem ke způsobu, jakým je zpracován film samotný. Není to odpad, jak sugerují některé přiostřené recenze (zvlášť pokud budeme srovnávat s běžným standardem velkolepých blockbusterů čínské produkce), spíš generická CGI jednohubka, která se z mysli vytratí dřív, než stihnou pozametat všechen rozházený popcorn v kinosále. Zhanga poznáte díky oku lahodící výtvarnosti a práci s barvami, ale jinak je jeho nejdražší snímek spíše výrobkem, co sjel z továrního pásu, nežli nějakým osobitým dílem.

    • 14.12.2016  00:06
    Advent (1956)
    ****

    Pro vypjatá socrealistická dramata v malebných barvách Agfacoloru / Sovcoloru je v mém diváckém srdéčku místa dostatek. Byť se tedy Advent expresivností herectví a zejména bouřlivostí hudebního doprovodu přibližuje hranicím, za kterými už začíná parodie.

    • 7.11.2016  01:03
    Mu Ma Ren (1982)
    ****

    Pastýř se v lecčem podobá předchozímu (známějšímu a opěvovanějšímu) Xieho filmu The Legend of Tianyun Mountain, ale na rozdíl od něj je dnes o něco více akceptovatelnější z politického hlediska. Jeho ústředním motivem je tentokrát konflikt mezi otcem - zazobaným kapitalistou, který opustil rodinu a šel vydělávat miliony do USA, a synem, jenž nakonec našel spokojený život jakožto prostý pastýř ve Vnitřním Mongolsku. Ačkoli Xie očekávaně straní proletariátu ztělesněnému v osobě syna, nakonec volí smířlivý závěr, který by jistě potěšil Petra Robejška (a který zapadá do ideologické linie, kterou v Číně nastolil Deng Xiaoping) - oba muži se shodnou na neutuchající lásce ke své vlasti.

    • 7.11.2016  00:51

    The Legend of Tianyun Mountain je v literatuře občas zmiňován jako jeden z prvních čínských filmů, který se kriticky ohlíží za Kulturní revolucí, nicméně tato charakteristika není zcela přesná. Jednak ve filmu o Kulturní revoluci (vlastně ani ne přímo o ní, ale o Gangu čtyř) zazní jen pár zmínek a ústřední křivda mužského hrdinu zastihne během Kampaně proti pravičákům a jednak lze snímek označit za kritický jen v kontextu tehdejší čínské produkce, jinak se jeví spíše jako apologetický: Ukřivděný hrdina je samozřejmě komunista (tedy film nijak nerozporuje tezi, že perzekuce opravdových pravičáků je v pořádku), komunistickou stranu opakovaně opěvuje a k úhoně přijde jen kvůli intrikám jedné konkrétní osoby, která má navíc pro své jednání docela apolitické motivace. Ve zkratce řečeno - asi v žádném jiném Xieho filmu nebylo spojení politiky a melodramatu tolik (ideologicky) problematické jako právě v Legendě. Řemeslně poctivé, ale poněkud staromilské zpracování křížící postupy klasických (hollywoodských) melodramat s poetikou sociálního realismu navíc působí u filmu z roku 1980 poněkud zastarale a překonaně. Což vynikne zvláště ve srovnání se svěží a na vzdělané globální publikum zacílenou estetikou Páté generace, která o sobě dala vědět jen o pár let později.

    • 7.11.2016  00:36

    Ač to na IMDb Opiová válka schytává jako "protizápadní propaganda", je třeba říct, že na poměry (asijských) nacionalistických blockbusterů nezachází v karikování nepřátel nijak zvlášť daleko a spíš se snaží o jakýsi vyvážený pohled. I když vykreslení britského vztahu k Číně je klasicky stereotypní - západní imperialisté orientální zemí na jednu stranu okázale pohrdají, na druhou stranu ale obdivují její kulturní dědictví (obojí výmluvně ilustruje scéna s vázou). Výrazně barevná mizanscéna upomínající na filmy, které Jin Xie točil před Kulturní revolucí, těží ze štědrého rozpočtu, nicméně zklamán bude ten, kdo by se těšil na velkolepý válečný epos. Bitvy jsou zde krátké a inscenované nepříliš působivým způsobem. Více než tohle ale zamrzí neučesané a nepříjemně fragmentární vyprávění, za kterým jsou dost cítit střihačské nůžky, které se nejspíš původně rozkošatělý příběh pokusily násilně srazit do celovečerní stopáže.

    • 17.10.2016  02:53

    T. S. Spivet je bohužel jen dalším potvrzením Jeunetovy tvůrčí vyčerpanosti, která se s ním táhne od doby, co vypustil do světa Amélii z Montmartru, která zůstává jeho nejproslulejším a zároveň nejzdařilejším filmem. V příběhu malého génia z rurální Montany se ostatně snad všechny formální postupy z Amélie opakují, bohužel však s daleko menším efektem a bez toho, aniž by byly motivované vyprávěním. Vynikající režisér si dovede vyvinout co nejvíc funkční styl pro potřeby konkrétního scénáře, Jeunet je namísto toho spíše jen bravurním výtvarníkem, který se pokouší každou látkou zfilmovat tím samým způsobem.

    • 17.10.2016  02:29

    Vlastenecky laděný snímek o udatných vojenských pilotech za štědré podpory Korejských vzdušných sil natočil tehdy asi nejpopulárnější korejský režisér Sang-ok Shin. Krásně barevná kamera, efektní výbuchy, patetické proslovy a vypjaté herectví dokázaly ve své době domácí publikum oslovit v masovém měřítku, ale s odstupem více jak padesáti let už se jedná spíše o úsměvnou a dosti nezáživnou podívanou. Letecké scény postrádají vzrušení pro svou lacinost a chaotičnost - Shinovi se příliš nedaří pracovat s konstruktivními možnostmi střihu a v celém filmu se objeví jen hrstka záběrů, v nichž můžeme současně vidět jak útočící letadla Jihokorejců, tak nepřátelské pozemní jednotky. Stejně kusý a neohrabaný je i způsob, jakým je odvyprávěna melodramatická dějová linie. Hodnota snímku je tak spíše už jen historická, než estetická.

    • 27.9.2016  19:25
    San ren xing (2016)
    *****

    Musím jít trochu proti proudu a označit Three za vynikající film s tím, že s některými výtkami, které jsou proti němu vznášeny, nesouhlasím a s jinými sice ano, ale nepovažuji je za tolik významné, aby mi pokazily zážitek. Nemyslím, že by se film špatně rozjížděl, tápal mezi žánry nebo zdržoval údajně nadbytečnými dějovými linkami s nemocničními případy. Řešení problémů různých pacientů totiž slouží k odhalování charakteru lékařky (Wei Zhao) v podobném smyslu, v jakém komplikace při vyšetřování odhalují postavu policejního superidendenta (Louis Koo). Trochu "navíc" je tam možná postava Sueta Lama, ale i ona nakonec - kromě dělání humorů - přispívá k budování napětí. A o tom vlastně celé celé Three je - skrze pečlivé dávkování informací a emoční realismus při vykreslování postav To stupňuje očekávání, co se stane příště a v co nakonec celá načrtnutá situace vyvrcholí. Ono vyvrcholení diváky příznačně rozděluje, protože je jednak proti zvyklostem heroic bloodshed (a HK kriminálek celkově) jednak ironizované zvolenou formou (zejména hudebním podkresem) a jednak mu ubližují slabé triky. Pro mě bylo závěrečné zúčtování rozhodně víc osvěžující, originální a opojné, než nepříjemně groteskní. Jediný zásadní problém filmu tak vidím právě v úrovni speciálních efektů, protože klíčování a CGI pozadí tady opravdu tahají za oči.

    • 26.8.2016  16:56

    Čtyři rudé hvězdy dávám s tím, že si tou pátou přikrývám jedno oko a beru v potaz dobový a místní kontext maoistické Číny, kde filmy měly sloužit zejména jako státní propaganda a byly podřízené přísným mechanismům předběžné i následné cenzury. Ve srovnáním s pozdějšími Xieho díly ještě není Basketbalistka č. 5 tolik esteticky vytříbená, ale objevuje se v ní většina základních znaků režisérova rukopisu. Melodramatické a politické / státotvorné motivy jsou tentokrát namíchané v poměru 50 : 50 (cíle, o které postavy usilují, mají význam jak osobní, tak společenský). V kontextu žánru sportovního filmu je také zajímavé to, že snímek vůbec neukazuje "rozhodující" finální zápas a celkově si v něm člověk neužije příliš záběrů ze samotné hry. Ale aspoň se dočká odpovědí na otázku, jestli existuje rozdíl mezi muži a ženami a jestli hraní si s míčem slouží socialismu.

    • 23.8.2016  03:21
    Krutý Řím (1975)
    ****

    Mimo Itálii jsou kanonická poliziesca často spojována s politickou angažovaností a sociální kritikou, naprostou většinu zástupců žánru však přitom tvoří snímky, které lze řadit spíše mezi exploatace - poukazují sice na problémy italské společnosti, ale činí tak povrchním a bulvárně zkratkovitým přístupem, který namísto o hlubší vhled usiluje o uspokojování přízemních diváckých choutek. Krutý Řím patří zcela bezpochyby právě mezi onu exploatační odnož a ani se příliš nesnaží to nijak zakrývat. Atraktivitu snímku naštěstí jeho autoři nepostavili jen na vytěžování dobového společenského klimatu v Itálii, ale také na řemeslně dobře zvládnutých akčních scénách, díky kterým Roma violenta neztratila svou atraktivitu ani dnes. Zejména šikovně inscenovaná automobilová honička dokazuje, že Marino Girolami patřil do úplně jiné režisérské ligy než třeba kultovní béčkař Umberto Lenzi. Největší slabinou filmu je ovšem jeho poslední třetina, která působí jako nucený přílepek k předchozímu ději, u nějž už asi scenáristé netušili, jak ho dále natahovat. V rámci přímočarých policejních thrillerů po italsku je ale Krutý Řím stále jednoznačně nadprůměrným a doporučeníhodným dílem.

    • 11.8.2016  16:29

    Díky produkčnímu zajištění ze strany státem vlastněné společnosti mohlo v 80. letech na Filipínách vzniknout i toto velice rozmáchlé a ambiciózní dílo, jenž mnohé komentáře přirovnávají k Jihu proti Severu (1939), ale které lze lépe vystihnout jako mix filmů Luchina Viscontiho (vizuálně bohaté a dlouhé záběry z prostředí společenských elit) a Sama Peckinpaha (rychle stříhané a brutální akční scény), který je okořeněný prvky umělecké kinematografie překračující klasické formální konvence. Nejpozoruhodnějším prostředkem vyprávění jsou zde četné elipsy, na jejichž přítomnost není upozorňováno a divák si tak často až zpětně uvědomuje, že mezi dvěma na sebe navazujícími scénami je velký časový skok. Někdy je ale matení diváka důsledkem spíše nedobroušenosti Gallagových řemeslných schopností. Zásadní zvrat v poslední třetině přichází víceméně z čistého nebe a vyprávění si pro něj nepřipravuje půdu dopředu. Střihová skladba závěrečné přestřelky v nemocnici zase poněkud chaoticky zachycuje prostorové vztahy a chvílemi v ní dokonce chybí protizáběry (postava padá, aniž by bylo jasné, kdo po ní vystřelil). Byl bych tedy opatrný v označování Oro, Plata, Mata za mistrovské dílo; avšak jako o pozoruhodném a (minimálně vizuálně) působivém filmu o něm určitě mluvit lze.

    • 5.8.2016  23:29

    Největší otisk západní koprodukce je kupodivu patrný v obrazové estetice filmu - ten je totiž točený na digitál, zatímco zbytek filmové produkce KLDR se dodnes drží klasického filmového materiálu. Lze se také domnívat, že za lákavě vypadajícími (ale podezřele kusými) záběry z Pyongyangu stojí snaha cestovní kanceláře Koryo Tours, která do KLDR pořádá zájezdy, udělat si promo. Jinak se jedná o snímek, který nijak nevyčuhuje z řady jiných severokorejských komedií o pracujícím lidu (viz třeba Urban Girl Comes to Get Married) a obsahuje také obvyklou dávku propagandy. Nebo snad i kousíček navíc nad obvyklou dávku, neb mám pocit, že poznámka o tom, že cirkus se řídí radami Velkého Vůdce, tam byla přidána hlavně pro západní publikum.

    • 24.7.2016  15:09

    Z Wonder Woman sice Darna odkoukala vizáž a některé schopnosti, ale feministický náboj tedy nikoli. Většinu stopáže je hlavní hrdinka vyjukaná, dokonale bezradná a pasivní a z průserů ji tahá mnohem duchapřítomnější a akčnější chlapeček, kterému je asi šest let. Pominu-li docela efektní svícení, tak výrazně zaostává i formální stránka filmu - a to i v případě, že ji budu srovnávat nikoli s Hollywoodem, ale s žánrovými produkcemi jiných rozvojových zemí, v nichž je třeba s primitivními efekty, neohraným střihem a nechtěně groteskními akčními scénami počítat. Dvě hvězdičky dávám za Darninu sošnou figuru a pohupující se poprsí - jediné opravdu působivé atrakce, které tento snímek nabízí.

    • 22.7.2016  01:17
    Shen nu (1934)
    *****

    Jestliže v období mezi založením ČLR a počátkem Kulturní revoluce (tedy v době, kdy tvořila 3. generace) podléhaly čínské (nejen) sociálně-kritické filmy předběžné cenzuře, která vedla k zviditelňování politické linie na úkor zájmu o emocionální prožitky postav, levicové filmy 2. generace (které se musely vypořádávat s cenzurou nacionalistického Kuomintangu) na to šly přesně naopak a sociálně-politickou kritiku skrývaly za melodramatické příběhy, z nichž emoce jen prýští. A Bohyni se přes její stáří s výrazovou i vypravěčskou jednoduchost skutečně nedá upřít, že dovede stále efektně zapůsobit i na emoce diváka. Krom zkušeného režiséra Yongganga Wu je to zásluha výborných herců, mezi nimiž pochopitelně vyniká slavná Lingyu Ruan v roli hlavní hrdinky. Důvody její popularity a statutu největší hvězdy "zlaté éry" čínské kinematografie se věru chápou snadno - to děvče je prostě k zulíbání. Minimálně k němu.

    • 22.7.2016  00:58

    Komunistické prizma sice determinuje vyprávění (tepající japonský imperialismus a zejména vykořisťování rolnické třídy) i styl (poplatný estetice socialistického realismu) od samého začátku, ale opravdu až v samotném závěru se tak začne dít způsobem, který se vymyká tradicím levicových filmů natáčených v jiných zemích. Dalo by se říct, že Květinářka tvoří jakousi syntézu způsobů, jakými třídní útlak v průběhu 50. let zobrazovali tvůrci socrealistických snímků v Číně a Indii - Číňané kladli důraz na politické poselství, Indové na sugestivní zobrazení utrpení proletariátu. Právě v míře sugestivnosti ale nejproslulejší severokorejský film spíše selhává - krutost a bezohlednost statkářů / vlastníků půdy je v něm nejen absurdně hyperbolizována, ale především zobrazována s pohádkovou naivitou. A nezpraví to ani dramatická stavba, neboť nešťastné události, které postihují sympatickou Koppun se jednoduše řetězí za sebou, až to začne být poněkud únavné. Závěr v duchu deus ex machina pak také přináší spíše jen vysvobození pro diváka, nežli skutečné vyvrcholení vyprávění. Kamera je postavená hlavně na jednoduchých, ale přitom působivých kompozicích (v šiokoúhlém formátu) a významotvorné práci s barvami. Ve filmu také zazní pár pěkných písní (nediegetického charakteru), ale neřekl bych, že to z něj automaticky dělá muzikál (zvláště když je přítomnost písní ve filmové tvorbě KLDR naprosto běžnou a více než hojně rozšířenou záležitostí).

    • 7.7.2016  16:46
    Wutai jiemei (1965)
    ****

    Snímek o dvou herečkách šao-singského divadla, jejichž téměř sesterský vztah je působením dějinných útrap podroben zatěžkávacím zkouškám, je považován za jednu z možných inspirací pro Kaigeho celosvětově proslulé dílo Sbohem, má konkubíno a je třeba uznat, že podobností je mezi oběma snímky opravdu mnoho. Xieho film se v tomto srovnání sice jeví jako ten kompozičně i významově jednoduší, což by ale s poukázáním na odlišným dobový kontext a výchozí estetickou tradici nemělo být chápáno jako výtka. Jako problematická se z dnešního pohledu jeví zejména jeho silná pro-socialistická a pro-revoluční angažovanost (ostatně sám film přímo říká, že umění by politicky angažované být mělo), která ale nevychází jen z Xieho tehdejších postojů, ale také z vnějších zásahů do příběhu, jež si v průběhu natáčení vynutily čínské autority (ironií osudu byly Sestry z jeviště během Kulturní revoluce označeny za buržoazní dílo a nálepce reakcionáře neunikl ani sám Xie). Bez ohledu na případné ideologické výhrady lze každopádně ocenit vytříbenou estetickou stránku snímku opírající se o dramatické kompozice, výrazně barevnou mizanscénu a důmyslně vedenou kameru. I do formálního zpracování navíc pronikly některé vlivy čínské opery - například výrazná perkusní hudba zdůrazňující klíčové zvraty nebo přítomnost nediegetických písních komentujících děj.

    • 2.7.2016  03:57

    Hudební klipy, do nichž jsou sestříhané nejpůsobivější záběry filmu, skutečně poskytují daleko lepší zážitek než snímek samotný. Jedině na úrovni jednotlivých záběrů, které mají solidní technickou úroveň a sem tam i dobře vypadají, totiž Bitva o Sevastopol opravdu funguje. Kdo o osud Pavličenkové neztratil zájem kvůli nešikovné práci s elipsami (+ nesnesitelně naivní a toporně odehrané linii s Rooseveltovou, která má celé vyprávění rámovat), toho udolá repetivnost a fádnost válečných pasáží. Pokud se u nich lze bavit, tak leda na úkor jejich absurdní nerealističnosti (např. německá pěchota postupuje k sovětským zákopům po holé pláni, bez jakéhokoli krytí), jinak jsou nezajímavé a "gritty" dojem se snaží vyvolávat jen přítomností několika gore efektů. Pro novodobé ruské blockbustery obvyklé podlézání putinovskému vidění světa a de facto hrdý pohled na stalinistickou éru (resp. neochotu ji jakkoli kriticky reflektovat) do hodnocení ani nepromítám, jinak bych musel sáhnout po odpadu.

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace