Niktorius

Wadjda je sympatická tím, že na rozdíl od mnoha jiných filmů tematizujících nerovné postavení žen (v jakékoli části světa) nevytváří stereotypně vyhrocený obraz boje mezi křehkou feminitou a hovadskou maskulinitou. Problém je identifikován v celkovém nastavení společnosti, v níž je striktní oddělování mužského a ženského světa naturalizováno a do níž se všichni socializují - tudíž i samy ženy principy propastné genderové nerovnosti přijímají a dokonce přispívají k jejich utužování. Děti - ať už dívky nebo chlapci - tvrdému společenskému řádu sice ještě nepřivykly, ale i ony už začínají chápat, že v KSA vede jakákoli cesta za úspěchem jen skrze podřízení se řádu a alespoň formální zbožnost. Nejvýraznějším zosobněním oběti systému je samozřejmě postava ředitelky madrásy - v mládí se podle vlastních slov vzpouzela stejně jako hrdinka Wadjda, nakonec z ní ale vyrostla autoritářská osobnost, která dělá děvčatům problémy kvůli nenošení závojů nebo mluvení v přítomnosti mužů. Wadjdina matka naopak svou společenskou roli v průběhu filmu zpochybňuje a nakonec ji i přehodnocuje. _______________ Nebylo by úplně přesné tvrdit, že je Wadjda filmem didaktickým a že je v ní vše podáváno plakátovým způsobem - Haifaa Al-Mansour se svou výpověď snaží podávat jemně, skrze detaily či náznaky, přesto však povětšinou zůstává v rovině doslovnosti a zdaleka se nepřibližuje vytříbené poetice "dětských" filmů od íránských autorů. Ve srovnání s díly Majida Majidiho (Božské děti) nebo Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) chybí saúdskému snímku ještě jedna podstatná věc - schopnost zprostředkovat dětské vidění světa, v němž zdánlivě všední detaily každodenního života nabývají na významnosti. _______________ První saúdský snímek s mezinárodními ambicemi tak představuje spíše festivalový průměr, jenž zřejmě boduje hlavně u diváků, kteří nejsou seznámeni se společenskými reáliemi Perského zálivu a film je tak pro ně zajímavý hlavně tím, že je poodhaluje (a v horším případě slouží k post-koloniálnímu dojímání se).

Slušná žánrovka, kterou podkopávají typické asijské nemoci (zbytečně zamotaný / zmatený příběh), ale vždycky se dokáže opřít o energický temporytmus a vynikající akční scény, jejichž bourneovská fyzičnost a pseudorealističnost jde ruku v ruce s nápaditostí a promyšlenou režií. Svým způsobem oceňuji i skutečnost, že se Berlínské misi úspěšně daří udržovat si punc naprosté serióznosti a dokonce i jakési politicko-společenské závažnosti i přesto, že když se člověk pokusí její fabuli stručně převyprávět, musí se chtě nechtě usmívat nad její stupiditou a šablonovitostí (zlí arabští kebabáři vedou).

Režisér Omara, dvaapadesátiletý Hany Abu-Assad proslavený ceněným thrillerem Ráj hned teď (Paradise Now, 2005), sám otevřeně přiznává, že své nejnovější dílo chápe jakou součást boje za palestinskou emancipaci. Tuto funkci nakonec snímek naplňuje už z produkčního hlediska, neboť se jedná o vůbec první celovečerní film, jehož výroba i financování byly v čistě palestinských rukou3. Tato skutečnost zřejmě přispěla k tomu, že oproti předchozím palestinským snímkům vzniklým skrze složité koprodukce s evropskými zeměmi, má Omar mnohem více společného se svojskou poetikou arabských kinematografií. Právě způsobem, jakým Omar do globalizovaného festivalového hávu balí konvence arabských vztahových melodramat, je jistě daleko zajímavější, než v recenzích často vyzdvihovaným zprostředkováním palestinského pohledu na blízkovýchodní problematiku. Více v recenzi.

Ve srovnání s jinými trikovými blockbustery, kterými se Indie v poslední době blýskla (Enthiran, Ra.One, Eega), je Krrish 3 zaručeně tím nejpřímočařejším, nejnaivnějším, nejjednodušeji vystavěným a nejméně nápaditým - stejně jako Roshanovy filmy z 90. let jde zkrátka o krystalicky čistou ukázku kinematografie atrakcí, která vysává motivy z hollywoodských trháků a (úspěšně) je přesazuje do indického kulturního kontextu (tleskáme Snyderovi, že pojímá Supermana jako obdobu Ježíše, nicméně Roshan s náboženskou paralelou Krrish = Krišna pracoval before it was cool). Vyprávění je tak omezeno na vcelku prostou kumulaci kauzálně nepříliš provázaných událostí, jejímiž aktéry jsou nevyvíjející se postavy bez motivací (Kaal chce vyhladit lidstvo prostě jen proto, že byl STVOŘEN jako zlosyn) a veškerá pozornost je upřena na atrakce, jimiž jsou krom hereckých exhibic Hrithika Roshana a Viveka Oberoie či zdůrazňovaných svůdných křivek Kangany Ranaut zejména velkolepé trikové scény. Kvalita digitálních efektů sice není srovnatelná ani s levnějšími hollywoodskými projekty, nicméně celkově můžeme práci animátorů z Shahrukhova studia RedChillies VFX označit za relativně zdařilou - rozhodně jsme dosud neviděli indický film, v němž by bylo tolik digitálních dokreslovaček, rozbořených budov či kreativně zničených automobilů. Krrish 3 - film je stejný jako Krrish - postava: neskrývaně prosťoučký, ale natolik upřímný a šarmantní, že si jej stejně musíte oblíbit.

Značný ohlas filmů Raje Kapoora (zasáhly mimo jiné Čínu, Sovětský svaz, Turecko, Rumunsko, Izrael či Bulharsko a promítaly se i v Československu) pravděpodobně vycházel z toho, že slavný herec a režisér uměl zkombinovat řemeslnou kvalitu s masovou atraktivitou. Zatímco první zmíněná složka ve Shree 420 i po mnoha letech funguje stále velmi dobře, dá druhá už se návykům současného diváka občas vzpírá. Vždycky když chce člověk zatleskat zajímavým filmařským nápadům, vizuálně působivým kompozicím a důmyslnému expresivními svícení (díky němuž vůbec nevadí, že se celý snímek točil v ateliéru mezi docela jednoduchými kulisami), tak mu do jeho nadšení vstoupí všeprostupující naivita a exaltovanost. Kdepak, v Kapoorově světě není místo pro subtilnost a černobílý zdaleka není jen obraz - kontrast mezi srdečnou, bezelstnou chudinou a zlotřilou, zkaženou, ba i nechutně nabubřelou a podlou smetánkou je natolik ostrý, že by jím šla řezat ocel. A jak demonstrovat, že se hrdina sám propadá do tenat hamižnosti a dekadence? No přeci scénou, v které se vrací namol opilý z večírku a rozkošnicky se přehrabuje v kupách bankovek! Všechny tyhle problémy ale opravdu plynou jen z nezvyku na určité formy filmové expresivity - poté, co si člověk na melodramatické vyjadřování některých starších filmů trochu navykne, musí uznat, že Shree 420 v rámci své poetické tradice patří do první ligy.

Pomalu vyprávěná akční melodramata o profesionálních zabijácích, kteří poznají lásku a v důsledku toho začnou pochybovat o svém dosavadním životě mají zřejmě rádi ve většině asijských zemí (mimo Koreu třeba i v Hongkongu nebo jižní Indii). Company Man je očividně nízkorozpočtový a nepříliš ambiciózní film (nepříjemně digitální estetika daná pravděpodobně levnější kamerou, slabé CGI efekty), jenž je však zajímavý tím, že zmíněné otřepané schéma inovativně rozšiřuje o společenskou kritiku - prohnilá mafiánská organizace, v níž působí hlavní hrdina se totiž skrývá za masku dobře fungující seriózní organizace a její činnost je prostoupená "korporátním přístupem".

Mám bohužel zcela minimální přehled o queer problematice a její filmové reflexi, takže nepopírám, že v tomto kontextu může mít Romeo a Romeo své kvality, které mi jednoduše unikají. Každopádně jsem v něm však nedokázal vidět víc, než šablonovité "issue movie", které se vyvíjí přesně dle nejotřepanějších konvencí a stereotypů (včetně těch etnických) a avizovaný vhled do "transgender dospívání" poskytuje velmi didaktickou, explikativní cestou - až tím trochu připomíná nějaké osvětové video do sexuální výchovy.

2000 AD je filmem velice hezky nasnímaným, takže v ukázkách se mu daří vytvářet očekávání vybroušené podívané. O to větší je pak zklamání při zjištění, že jde o zcela zaměnitelný a nezajímavý produkt své doby, která byla v Hongkongu bohužel charakteristická znatelným kvalitativním úpadkem tamní kinematografie, za nímž stála mimo jiné kontraproduktivní snaha více se přiblížit stylu, jakým se akční filmy točily v Hollywoodu.

Chennai Express stvrzuje velký zájem současného Bollywoodu o jihoindické akční masaly - nejen že je v jejich duchu natočený, ale dokonce otevřeně a okázale fetišizuje celou drávidskou kulturu. Film je sice postavený na velmi prosté a okoukané zápletce a má problémy s rytmem (druhou třetinu lze těžko nepovažovat za vatu nutnou k natažení stopáže na masala normu), nicméně hravá stylistická stránka a funkční (byť velice jednoduchý) humor z něj dělají příjemnou podívanou pro každého fanouška masala filmů, který se alespoň v základech dokáže orientovat v množství transtextuálních a kulturních odkazů. 70%

Horor je v Indii žánrem zcela okrajovým jak z hlediska zájmu diváků, tak producentů. Diletanské duchařské snímky, v nichž vlastně do zblbnutí permutují všechny motivy z Friedkinova Vymítače ďabla, však bohužel nestojí mnoho peněz a chodí na ně dost diváků na to, aby se je filmařům vyplácelo točit. Ani snaha o nepředvídelnanou a zdvojenou pointu bohužel Pizzu z bažiny indického duchařského braku nevytahuje, zvláště když se jedná o film, jenž je více než pochybný i svými stylistickými (ne)kvalitami.