Niktorius

Ač nějakou náhodou natočil i skvělé Bhool Bhulaiyya, je Priyadarshan povážlivě špatný režisér a v Tezzu podává chvílemi až amatérské výkony (zejména scéna přestupu mezi vlaky je ultimátní WTF snad ve všech ohledech). Navíc přichází s dokonale absurdním příběhem a poselstvím, ze kterého by nejednoho proti-emigrantského politika (o něž teď není v Evropě nouze) trefil šlak. Britská policie je zlá, neboť si dovoluje vyhostit člověka, který v zemi žil i pracoval načerno a to se pak není čemu divit, že takto postižený se pomstí nastražením bomby do vlaku s desítkami nevinných cestujících a žádá tučné výkupné, aby mohl finančně podpořit svou milou, její rodinu, dědečka, babičku a snad i tu tetičku z pátého kolena...No, řekněte, který zásadový tatík od rodiny by jednal jinak? Technicky jde ovšem o slušnou práci a akční scény i přes viditelné zrychlování a ne úplně dokonalé efekty celkem zabaví, takže budu s hodnocením v rámci možností velkorysý...

O Arjunovi se mluví jako o nejlepším indickém animáči vůbec a dost možná je toto hodnocení i pravdivé. Vzhledem k kvantitativní i kvalitativní bídnosti indické animované produkce je však pochvalou obdobné váhy jako "nejlepší moldavské sci-fi všech dob". Arjun nenudí a nevypadá úplně zle, jenže ani nemá čím doopravdy zaujmout. Pokud bych ho měl srovnat třeba s čtrnáct let starým Prince egyptským (filmem taktéž založeným na notoricky známé náboženské legendě a využívajícím podobnou animační techniku), pak indický lukostřelec prohrává na celé čáře. Výtvarným zpracováním, kvalitou animace a bohužel i prací s animovanou formou, jejíž potenciál je v Arjunovi nevyužit, zatímco americký snímek s ní skvěle pracuje při vytváření efektních uměleckých zkratek.

Podobně jako v Beş Vakit či pozdějším Kosmosovi se v Hayat Var Erdem zabývá životem v "meziprostoru". Tím je tentokrát Bospor. Mořská úžina rozdělující evropskou a asijskou část Istanbulu, v jejichž vodách plují čluny nuzných rybářů a pašeráků po boku obrovských obchodních lodí ze zahraničí, slouží jako alegorie k sociálně i hodnotově roztříštěnému světu lidí žijících (v tomto případě doslova) na okraji rozrůstajícího se velkoměsta. Samotný třináctimilionový Istanbul je ve filmu přítomen jen v podobě vzdáleného, rozostřeného horizontu a znepokojujících zvuků, které se z něj ozývají. Důležité je si uvědomit, že Erdem se jako obvykle při budování fikčního světa nepokouší o věrné zachycení skutečných poměrů v jakékoli vrstvě turecké společnosti, nýbrž o prezentaci svého osobitě poetického pohledu na člověka. Narativní koncept přitom reflektuje výše zmíněnou roztříštěnost, což dělá z My Only Sunshine vcelku náročný snímek, vyžadující od diváka aktivní zapojení. Nejspíš právě v tom tkví příčina vlažnějšího přijetí v porovnání s Erdemovým předchozím filmem, jehož audiovizuálnímu kouzlu se nepochybně snáze podléhá.

Co že znamenají ony scény s dětmi pokojně spícími uprostřed přírody? Ať už byl režisérův úmysl jakýkoli, jde o vůbec nejsilnější obrazy, jaké Beş Vakit nabízí - lze je číst jako symbol pokojného splynutí s přírodou a jejím rytmem, odevzdání se osudu, či prostou zkratku pro plynutí času, ale je v nich zároveň něco velmi znepokojivého - děti ležící v divoké krajině částečně překryté listím či mechem totiž vypadají jako mrtvé, zapomenuté a odhozené. A je to právě tato významová dualita, jenž je hlavním znakem celého filmu. Život na vesnici je v Erdemových očích plný poetické duchovnosti i tvrdosti sociálních poměrů. A odehrává se zásadně v cyklech - ať už je řeč o střídání ročních období, vyrůstání nových generací k obrazu těch předešlých, či o pěti muslimských modlitbách rozdělujících den, které daly snímku jméno.

Bizarní komedie, kterou může nejspíš plně ocenit jen Turek. Komedie je v Turecku nejpopulárnějším žánrem a Korkuyorum Anne nechybí většina základních znaků, jenž je tam s ním spjatá. Krom pestrobarevné mizanscény a bizarních postaviček (jimž vévodí poněkud přitroublý asociální tlouštík) to znamená především humor pracující se specifiky tureckého sociálního života, který je tak pro nezasvěceného zahraničního diváka jen málo srozumitelný. Největší pozornost je upřená na zápas různých postav se strachem před životními kroky, které musejí turečtí chlapci učinit na cestě k dospělosti a mužnosti – nechat si provést obřízku obřízku, podstoupit službu v armádě, či si založit vlastní rodinu. Ve filmu se však zároveň objevuje většina motivů, které Erdem rozpracoval ve svých dalších filmech. Alternativní název snímku, İnsan Nedir Ki? („Co je to vlastně člověk?“) dokonce vyslovuje ústřední otázku celé jeho dosavadní tvorby.

Dosud "nejnormálnější" Erdemův film s klasicky koncipovaným, skoro až žánrovým vyprávěním. Ač některými recenzenty označován za thriller, je Kaç Para Kaç především satirickým pohledem na éru divokého kapitalismu, kterou v 80. letech v Turecku rozpoutaly reformy premiéra Turguta Özala. Film se vyznačuje tradičně výbornou kamerou Florenta Herryho a zvláště absurdním koncem.

Na Erdemově černobílém debutu se znatelně podepsal francouzský kulturní vliv a tak se tento poměrně avantgardní snímek, jenž někteří diváci připodobňují k dílům Françoise Truffauta, vcelku vymyká zvyklostem turecké kinematografie a mírně vyčnívá i z filmografie samotného režiséra (byť se tam již objevují charakteristické prvky jeho stylu). Do kvalit režisérových pozdějších děl však leccos chybí (či naopak přebývá, mluvíme-li o nadbytečných stylistických kudrlinkách).

I po těch letech překvapivě příjemný zážitek, byť se na filmu znatelně projevují těžkosti provázející jeho vznik, takže je poněkud nekonzistentní ve svých výrazových prostředcích, z nichž jsou občas cítit silné závany němé éry. Na druhou stranu scéna bombardování je naprosto strhující i dnes (ano, pouštěl jsem si ji několikrát) a letecké souboje, které ji následují, za ní nejsou příliš pozadu. Je také zajímavé porovnat, kam vyústí konflikt dvou povahově rozdílných bratrů / přátel točících se kolem jedné ženy (o nichž bych si osobně neopřel ani rozhrkaný dolnoplošník) tady, a kam v Bayově Pearl Harboru či Svěrákově Tmavomodrém světě.

Jako dítě jsem se rád pročítal skrze haldy sovětské sci-fi, které doma zůstaly z dob dětství mého otce, takže jsem věděl, že ruští literáti v tomto žánru občas měli co nabídnout. S filmaři už to ale nejspíš bude slabší. Planeta Bouří, jenž je jedním z nejvzpomínanějších ruských sci-fi filmů (a nebylo jich zase tak mnoho), sice opravdu má sympaticky naivní mizanscénu a la oživlé komiksy z ABC (a zřejmě nebude náhoda, že hrdinové Scottova Promethea nosí téměř identicky vypadající skafandry, jako posádka Síria), ale tím výčet pozitiv vlastně končí a snímek s neexistujícím příběhem nemá čím upoutat. Tedy ne v pozitivním smyslu, protože třeba dialogy, které jsou bez nadsázky na úrovni "Tureckých hvězdných válek" se bohužel jistě do paměti zaryjí každému...

Myslím, že čínskému humoru nikdy na chuť nepřijdu. Zato indické Main Hoon Na, které má podobnou zápletku (drsný policajt předstírá, že je žákem střední školy) jsem si užil náramně, i když je ještě mnohem šílenější.