Niktorius

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné .

Škola v plamenech je emocionálně vypjatou a nelítostnou společenskou kritikou zjevně vycházející z postupů (Druhé) Hongkongské nové vlny, která je namíchaná s výraznými exploatačními prvky. K exploataci lze ostatně zařadit i závěr, který divákovi dopřává krvavou satisfakci za veškerou skandální nespravedlnost, které do té doby musel přihlížet. Jak už to v Lamových filmech bývá, násilí zde není v pozici atrakce, na kterou těšíme, ale zdůrazňuje dlouho bublající konflikty mezi postavami. Podobně jako ve Vězení v plamenech zde má navíc násilí podobu drsných, nicméně chaotických a realisticky neohrabaných rvaček, nikoli precizně secvičeného kung-fu či atraktivně snímaných přestřelek.____P.S: Viděl jsem fanouškovský edit, do něhož jsou dostříhané některé násilné záběry, které se objevily jen na VHS.

V mém hodnocení se neodráží pohoršení nad politickými názory představitelky hlavní role, ani nad spoluprací štábu s institucemi, které provozují "převýchovné" tábory pro Ujgury (jinak bych musel dát odpad). Stejně tak bych Mulan nezazlíval neohrabané a nepoučené zacházení s čínskými kulturními prvky, jakkoli mě iritovala diletantská snaha film žánrově přiblížit wuxia tradici, což ve výsledku přineslo jen fakt, že postavy občas běhají po stěnách, zatímco spousta dalších klasických žánrových motivů byla pošlapána (ve světě wuxia fikce čchi nikomu nepropůjčuje vrozené superschopnosti, bojovníci musí procházet sebekultivací a jsou mezi nimi i ženy). Přeci jen, seznam filmů, které hřeší podobným způsobem by byl velice dlouhý a mnohdy jde o filmy dobré. Hlavní problémy vidím zde: 1) Tím, že má nově Mulan od narození schopnosti cirkusáka z planety Krypton, dochází k tomu, že z filmu zmizelo: a) chytré a nuancované feministické vyznění známé z animované verze b) jakékoli dramatické napětí a vývoj postav, protože Mulan se nyní nemusí nic učit, nemusí překonávat překážky, neprožívá nic, co by ji sbližovalo s dalšími vojáky atd. 2) Film nefunguje ani jako jednoduchý spektákl, protože Niki Caro neumí a) nechat vyznít silné emocionální momenty b) zinscenovat skutečně působivé akční scény. Mulan verze 2020 má pěknou výpravu, Yifei Liu to v červeném kostýmu a s rozevlátými vlasy sluší, ale tím se přednosti tohoto snímku víceméně vyčerpávají. Smutné.

Kung-fu filmy jsou původně specifickým hongkongským žánrem, který se začal rodit u těch spíše okrajovějších a hůře zafinancovaných produkcí a při svém průniku do západní distribuce nejdříve zahraničním divákům přivodil kulturní šok. Papundeklové produkce plné stylistického excesu smetly veškeré představy o duchovní a kontemplativní povaze asijských kinematografií, které vycházely z obeznámenosti s filmy Akiry Kurosawy a dalších výrazných autorských osobností. Série o Ip Manovi se původně snažila o hollywoodskou atraktivnost a serióznost, což jí také pomohlo ke značné globální popularitě. Trojka však již vykročila směrem k nevázanému excesu a závěrečná čtyřka jde v tomto směru ještě dál. Zvláštně vypjatě melodramatické herectví tu hodně vyčnívá, neboť by se jevilo přehnaně i v leckteré telenovele. Vyprávění pak připomíná hraní příběhového módu v Mortal Kombatu, kde vztahové propletence mezi postavami slouží hlavně jako záminka k soubojovým pasážím. A když souboj nejde motivovat příběhem, vždycky může přijít někdo, kdo si chce prostě poměřit síly. Chvíli se zdá, že téma rasismu by tentokrát mohlo být pojato trochu komplexněji - s odkazem na dědictví Bruce Lee, který se nebál kombinovat ani různé školy kung-fu, ani různé vlivy ze Západu i Východu (vzpomeňme na Cestu draka, kde Bruceova postava odmítá zavrhnout karate jen proto, že je japonské). Nakonec to ale zůstane především u tepání diskriminace čínských imigrantů zlými Američany. Výsledkem je cheesy jednohubka, která nenáročně zabaví především toho diváka, který ji sleduje z ironického odstupu.

Až se ten film dostane do videodistribuce, tak si ho pustím bez zvuku, abych se přesvědčil, že realistické ztvárnění zvířat je vykompenzované skutečně tím, že jejich emoce a osobností zprostředkovává mizanscéna (když to nemůže udělat cartoonově přehnaná mimika), nebo jestli se mi to jen zdálo a celé to stojí hlavně na dabingu.

Apropriace hollywoodských žánrů done right. Čína dosud stavěla svoje CGI blockbustery především na základě wuxia motivů, čímž vlastně tlačila dopředu lokální kulturu a zároveň navazovala na někdejší celosvětový ohlas hongkongských akčních filmů. The Wandering Earth je jakožto katastrofické sci-fi v dějinách čínskojazyčných kinematografií výjimečným úkazem, který čerpá takřka výhradně z americké kinematografické tradice. Vzniká tak film, který je hollywoodský stylisticky, strukturou vyprávění i různými dílčí aspekty (např. hudbou), ale zabydlený čínskými postavami a ukazující Čínu v roli, v níž jsme zvyklí vídat Spojené státy. Když řeknu, že takový film si klidně mohl střihnout Emmerich mezi 2012 a Dnem nezávislosti: Novým útokem, míním to jako pochvalu. The Wandering Earth Hollywoodem odkojeným divákům nepodlézá, ani - na rozdíl od spousty ruských blockbusterů - nekončí u druhořadé imitace, jíž jsou obětována národní specifika. Čínští filmaři se ostatně pozorně učí od Hollywoodu nejpozději někdy od 30. let, nejde o žádný moderní výstřelek. A pomineme-li slabší CGI, lze říct, že se spektákl o Toulavé Zemi před svými americkými předobrazy rozhodně nemusí stydět.

Professor Pyarelal je rozhodně jedním z nejvelkolepějších masala filmů 80. let - tvůrci značnou část filmu natočili v Londýně (!) a stejně jim zbylo dost prostředků na nálož velmi solidně zrealizovaných bitek, automobilových honiček / bouraček, přestřelek a jiných kaskadérských kousků. Dojde dokonce na akční scénu s letadly, což není něco, co by bylo v osmdesátkovém Bollywoodu běžně k vidění. Ve srovnání s klasickými masalami od Manmohana Desaie se tedy může Professor pyšnit lepším technickým provedením, avšak nahnané body ztrácí v oblasti nápaditosti a schopnosti udržet divákovu pozornost příběhem či alespoň vhodným střídáním různých typů atrakcí.

Některé filmy člověk prostě musí vidět v té správné době na tom správném místě. Disco Dancer rozhodně nevypadá jako velký mezinárodní hit, na nějž dodnes láskyplně vzpomínají zástupy lidí z Afriky, Blízkého východu a bývalého Sovětského svazu (viz komentáře pod klipy na YouTube). Produkční hodnoty odpovídají lacinému televizáku, režisér snad na place ani nebyl přítomný (dialogy jsou řešené hlavně skrze dvojzáběry, na nichž konverzující postavy stojí jak zaražená prkna), pěstní bitky dávají vzpomenout na "Turecké Hvězdné války", postsynchrony na porno pašované ze Západního Německa a víceméně žádná z postav diskařských showmanů a showmanek evidentně neumí tancovat. Jen ty písně jsou docela chytlavé a cheesy design kostýmů je úsměvný spíše roztomilým způsobem. Disco Dancer tak přináší dost podobný zážitek jako Breakin': Electric Boogaloo - zčásti založený na provinilém potěšení, zčásti na zábavě na úkor filmu samotného. Nadto si ale jistě zaslouží pozornost jako překvapivý kulturní fenomén.

V případě Thugs of Hindostan by člověk neměl přikládat velký význam hysterickým hejtům indického publika, které se táhnou už od zveřejnění traileru, který naplno odhalil, že dlouho očekávaný a štědře zafinancovaný projekt skutečně není adaptací románu Confessions of a Thug, ale spíš "indickými Piráty z Karibiku". Pravda, Firangi v podání Aamira Khana je podstatně méně zábavnou postavou než byl Jack Sparrow a celkově film nabízí převážně standardní, nijak uchvacující či kreativní atrakce. Je to ale stále řemeslně poctivý, eye-candy blockbuster, kde jsou peníze jasně vidět na plátně a dokonce i kritizované digitální triky jsou vesměs slušné - kvalitu známou z mnohanásobně dražších hollywoodských projektů čekat nelze, ale i tak CGI prvky působí podstatně méně rušivě než v takovém Baahubalim. V indickém slovníku by mohli být Thugs of Hindostan trefně pojmenovaní jako "uninspired entertainer". Zkazky o jednom z nejhorších filmů roku jsou nesmyslným přeháněním.

Nedlouho poté, co živelný projekt Velké proletářské kulturní revoluce ukončilo zatčení Gangu čtyř a Maova smrt, byla naprostá většina dříve perzekvovaných filmařů rehabilitována a vrátila se k řemeslu, aby přivedla čínský film do jeho post-socialistické éry - minimálně ve smyslu rozchodu s estetikou vycházející ze sovětského socialistického realismu. Poměrně překvapivě přitom tyto filmy často kriticky reflektovaly právě brutální útlak a fanatismus Kulturní revoluce. Na Evening Rain se podíleli dva režiséři - jednak někdejší klíčový představitel šanghajského levicového filmu 30. let Yonggang Wu a jednak Yigong Wu, zástupce tzv. 4. generace, která vystudovala před revolucí, ale až po jejím konci jí bylo umožněno natáčet. Film přitom obsahuje většinu znaků, které právě čtvrtou generaci charakterizují - odpoutání se od politické agitace a přenos důrazu na humanistickou a citovou perspektivu, přechod od doslovnosti k narážkám a metaforám, střídmý filmový styl a zájem o temné odstíny čínských dějin, které se však odehrávají jaksi na pozadí individuálních lidských osudů. Sluncem prosvícené flashbacky s dívkou rozfoukávající pampelišky či proces nápravy fanatické komunistky možná přimějí cyničtější diváky k několika úšklebkům, nicméně dojeti se u tohoto kultivovaného a komorního melodramatu nakonec vyhnout nelze.