D.Moore

Zase jeden velmi elegantně vyřešený případ. Škoda jen, že Holmes nenasbíral více důkazů o nevině, aby byl konec věrohodnější.

Krvavé videoherní divadlo, vlastně přímo jednoaktovka, ve které jde hlavně o to, že Salma Hayek likviduje zabijáky, kteří se snaží zlikvidovat ji a její rodinu. Nečekejte vic než zručně natočené a postupně umocňované akční scény, sympatickou stopáž a občas lehounce černý humor a snad nebudete zklamáni.

Ta originálně hravá až muzikálová nálada, kterou si mě Baby Driver zpočátku získával, se mi bohužel během filmu buď okoukala, nebo se ztratila úplně. Není to jistě špatná věc, akční scény mají švih a hudba je fajn, nicméně záporáci jsou málem zajímavější než hlavní hrdina a příběh je takový... No... Ve výsledku mi toho moc nedal. Tři a půl hvězdičky.

Rozhodně zajímavé, ale mělo to být třeba dvakrát tak dlouhé - dát si trochu načas se sdělením té myšlenky by neuškodilo.

Výborný film z uvěřitelně propracovaného světa, ve kterém část Mexika obydleli hlavnožci z vesmíru. Neuvidíme jich mnoho, ale o to lepší scény s nimi jsou . od začátku do konce jsme totiž na jedné lodi se sympaticky obyčejnými postavami, ne žádnými vojáky, vědci nebo superhrdiny. Gareth Edwards má navíc očividně rád Stevena Spielberga a rozumí jeho práci, a tak si může dovolit například ve scéně s útokem na automobil téměř citovat Jurský park, aniž by to bylo směšné nebo namyšlené. Naopak je to super a já už chápu, proč dostal nabídku režírovat Godzillu a proč je taková, jaká je.

Těšil jsem se na dobrý válečný film, dostal jsem něco ještě lepšího. Dunkerk je totiž především velmi mazaný válečný film, vyprávěný stylem, který z už tak napínavého příběhu dělá ještě napínavější a od začátku do konce velmi vypjatou podívanou. Je ambiciózní a působivý a přitom není tak zbytečně nafoukaný jako třeba Interstellar. Také střídmá stopáž mu sluší. Melancholická nálada ve stylu Tenké červené linie se tu mísí s vyzněním Příliš vzdáleného mostu, každá epizoda má svůj smysl a divák má radost, když se střípky toho malého velkého dramatu jeden po druhém postupně skládají k sobě. Po nějakém čase se mi opravdu líbila i takřka nepřetržitě hrající a velmi netradiční hudba Hanse Zimmera.

Hodina a půl výborné muziky, energický pop-jazz, dobrá nálada, skvělá zábava. Co víc chtít?

Nejvíce se mi líbil ten klasický okamžik, kdy byl Watson přesvědčen, že už to má... Ale neměl.

Tyhle naléhavé případy, ve kterých jde o vše a kdy musí Holmes řešit věci ani ne tak za pochodu, jako spíše za běhu, mám nejraději. Za scénu s pohřbem by se nemusel stydět ani Hitchcock.

Zaráží mě, kolik lidí si stěžuje, že se ve Válce o planetu opic "moc neválčí". Já jsem naopak rád, že ne. Válečné scény, které tam jsou, mi úplně stačí - jsou tak sugestivní a drsné, že jsem více rozhodně nepotřeboval. Moc mě totiž těší, že nepředstavitelně špičkové efekty slouží hlavně k tomu, aby vytvořily stoprocentně věrohodné postavy a my mohli sledovat jejich příběh - zejména tedy ten Caesarův, že. Příběh, který nám ukazuje jednu z nejhrdinštějších filmových postav všech dob (to myslím smrtelně vážně), bere si na paškál lidství a nelidství, zručně rozvíjí myšlenky filmu z roku 2011 (kdo by to tehdy čekal?) a čím dál více se přibližuje filmu z roku 1968. K režii a jejím atmosférickým scénám nemám jedinou výhradu, tolik dojetí od začátku do konce jsem doopravdy nečekal, herecky je to extratřída (plukovník a Nova jsou jediní zajímaví lidé a je to tak správně) a hlavně je to stále zajímavé a poutavé, epické, ačkoliv zároveň komorní. A ta hudba Michaela Giacchina!