D.Moore

Mohlo by se zdát, že deset půlhodinových dílů na procházku historií Olympiku bohatě stačí. Bohužel nestačí, ani zdaleka. Ano, je vidět, že koncerty v Malostranské besedě měly skvělou atmosféru, lidé byli uvolnění a kapela se velmi dobře bavila, jenže jejich sestříhání není ani tak kosmetická, jako spíše řeznická práce a na ty nejzajímavější písně, které Olympic už nehraje a o nichž tento cyklus byl především, se často nedostane. Záznam je navíc lajdácký i v tom, že vůbec nepředstavuje hosty, a tak se například v prvním dílu na pódiu zčistajasna objeví Ladislav Klein, zazpívá Vzpomínku plíživou a zase zmizí, aniž by o něm kdokoliv cokoliv řekl, aniž by ho představil titulek... Pavel Chrastina ve druhém dílu totéž. Když pak Petr Janda před představováním kapely prohodí, že o hostech toho nakecal dost, je to tak nějak na hlavu.

Celovečerní Sherlock Holmes má na vše víc času - na to, aby Watson dostal stejný prostor jako Holmes, aby si režie mohla vyhrát (všechny ty záběry přes zrcadla a zrcátka, kterých bylo i v "obyčejných" epizodách dost, jsou tady také a ještě nápaditější), aby příběh plynul příjemným nepřekotným tempem a aby závěrečné vysvětlení a vyprávění bylo dostatečně působivé. Zase se to zkrátka povedlo.

Docela slušná detektivka s přesahem, k jehož rozpoznání mě ovšem film musel poněkud násilně dotlačit až v úplném závěru. Pak jsem se musel sám sebe akorát ptát, jestli jsem Zádušní oběť celou nepochopil, nebo jestli to byla chyba jinak zručně napsaného scénáře. Nevím.

Jan Pivec a Bohuš Záhorský se trumfují, kdo se měl v mládí hůř a komu dalo větší práci, aby se vypracoval. Dělají to s takovou noblesou a pozvolně stupňovanou agresivitou, že je není možné nemilovat.

Prostinká povídka, nebýt Jaroslava Marvana a Stanislava Neumanna, nebylo by na ní moc zajímavého.

"Zabíjel nevinný lidi a k tomu ještě moderní technikou. Byl to blbec!" Senzační obsazení v čele s Janem Pivcem a Rudolfem Hrušínským, kteří si vychutnávají každé slovo a každé gesto. Bez milionového nápadu Josefa Nesvadby by ale pochopitelně nebylo co točit.

...to raději tím drátem do oka.

Triky mi vyrazily dech takovým způsobem, že jsem v prvních minutách jen fascinovaně zíral na všechny ty stoprocentně realistické digitální Orky, abych je postupem času začal vnímat jako zcela plnohodnotné (nebo ještě lepší) herce z masa a kostí. To jsem nečekal. A nečekaného bylo ve Warcraftu naštěstí ještě víc, například pár zákrut, kterými se vydal příběh. Bitvy se povedly, měly patřičnou šťávu, a tu a tam při nich zemřel někdo, s kým jsem počítal minimálně do finále, ne-li do dalšího dílu. Škoda jen, že hudba nebyla trochu lepší a že se nepodařilo více využít další rasy. Ale třeba příště... Možná...?

Velmi příjemný a bohatý dokument - vůbec nevadilo, že jsem většinu z něj už četl nebo viděl jindy a jinde, protože oslav tak geniálního komika není nikdy dost.

Můj oblíbený případ se špionážní příchutí.