D.Moore

Stoprocentně opojný zážitek, který mě do sebe vtáhl jako se to povede málokterému snímku. Edgar Wright zkrátka po 14 letech natočil film, kterému nemám co vytknout, a především způsob, jakým ho natočil, bere dech. Úžasný vizuál v rytmu skvěle vybrané hudby, mraky režijních nápadů, chytrý (jen v závěru možná až moc doslovný) scénář a fantastické obsazení, z nějž Anya Taylor-Joy je bohyně, ale Thomasin McKenzie jí svojí proměnou šlape tak dlouho na paty, až s ní nakonec hravě drží krok, a Matt Smith je jako vždy skvělou volbou. Těším se, až to všechno prožiju znovu.

Takže ono se to mému dětskému Já tehdy nezdálo, tohle je totiž v řadě scén horor jako z partesu. Hrůzná bezútěšnost se tu od začátku do konce střídá s přesvědčením, že všechno dobře dopadne, a celé to má velmi podobnou náladu jako třeba Čarodějův učeň Karla Zemana. Čarodějky (dnes už) kromě děsu ale také baví, a to zásluhou černého humoru, skvělých masek i loutek a samozřejmě zásluhou hereckých výkonů Anjelicy Huston a Rowana Atkinsona.

Natočit prequel filmu, ve kterém se nestane vlastně skoro nic, o čem bychom už nevěděli z minulého dílu, bylo zvláštní rozhodnutí. Nicméně tentokrát se k věštecké desce dostal Mike Flanagan, a tak je Ouija: Zrození zla po všech stránkách lepší než ta předchozí. Jsou tu zajímavé postavy, je tady napětí, není to zkrátka tak pitomé a nudné a může si to bez obav několikrát dovolit citovat Vymítače ďábla. Pokud jste první film vůbec neviděli, podívejte se rovnou na tenhle a dostanete velmi, velmi kvalitní hororový kousek.

Velmi povedený životopis. Na jednu stranu sice tradiční schéma, na stranu druhou však také originální podání - především díky až dokumentárním vsuvkám, jež ukazují nejrůznější využití radioaktivity, kterého se Curieovi už nedožili (od bombardování Hirošimy po léčbu). Film má zvláštní, těžko popsatelnou až magickou náladu, kterou podporuje úžasná hudba se sóly pro těremin, a o tom, že Rosamund Pike je perfektní, asi psát nemusím. Škoda jen, že Radioaktivita není delší nebo že to není rovnou minisérie, protože zrovna tenhle příběh a tohle téma by si hlubší ponor zasloužilo.

Filmová reportáž Wese Andersona - úžasný film, který lze od začátku do konce sledovat s úsměvem, a to nejlépe v kině, protože právě kvůli takovým filmům kdysi kino vynalezli. Vizuální stránku a tu miliardu nápadů nejde neobdivovat, každý herec a každá herečka vás potěší, ať je jejich role sebemenší, a každý z příběhů má něco do sebe. Těším se, až tu rozkošnou kanonádu fantazie uvidím znovu, znovu a znovu. Do té doby budu patrně nonstop poslouchat Desplatův boží soundtrack.

Jsem zase o kousek blíže stavu "Tak teď už jsem viděl úplně všechno" a doufám, že Nicolas Cage ještě někdy dostane (a přijme) seriózní roli, protože bych ho rád viděl hrát v něčem, na co se dá dívat. Samozřejmě tedy za předpokladu, že ještě hrát vůbec chce (a umí).

Zápletka a pointa musely být vousaté už v roce 1950, ale film je i tak vcelku příjemná, ač melancholicky posmutnělá podívaná. Skoro takový předchůdce po všech stránkách lepšího Byl jsem při tom.

Pohříchu krátký, ale stále velmi zajímavý a nakažlivě radostný dokument o splnění Mekyho snu.

Bezproblémový film, pro mě až překvapivě. Dwayne Johnson a Ryan Reynolds jsou totiž nečekaně výborná komediální dvojice a ačkoliv ani jeden z nich za celou dobu takřka neopustí svoji oblíbenou škatulku, vůbec mi to nevadilo, protože jsou přesvědčivě zábavní a ne trapní. A Gal Gadot s nimi úspěšně drží krok a není jen hezkou tvářičkou k ničemu. Jednoduchost zápletky maskuje Red Notice pestrou paletou situací, do nichž se všichni  tři dostávají, a také tím, že si film dělá legraci i sám ze sebe. Když například jedna scéna začne připomínat něco jako Indianu Jonese, buďte si jisti, že si za chvíli někdo začne pohvizdovat fanfáru Johna Williamse a akční scéna, která náklonnost k Indymu potvrdí, číhá za rohem. Líbilo se mi, že scénář netlačí na pilu, nepotřebuje vtipy za každou cenu, je nápaditý a ačkoliv cituje či připomíná kdeco (scéna s lešením by se hodila do Pirátů z Karibiku atd.), nevykrádá a je, nebo se snaží být, co nejvíce originální. Takhle nějak jsem zkrátka chtěl být spokojený třeba s Armádou zlodějů.

Mrzí mě, že jsem se  k tomuhle krásně upřímnému, svěžímu, dojemnému i zábavnému dokumentu nedostal dříve než v tenhle k posrání smutný den.  Pro fanoušky Mekyho povinnost a jedna z nejlepších příležitostí, jak si (ach jo) zavzpomínat.