D.Moore

Senzačně melancholický, poetický western o lásce a přátelství, o prioritách a těžkých rozhodnutích. Peter Fonda s Warrenem Oatesem jsou skvělá dvojice, Zsigmondova kamera udělá i z obyčejného záběru pastvu pro oči a Langhorneova takřka minimalistická hudba to vše krásně umocňuje. Příběh si jen tak zvolna plyne a nic mu nechybí. Pokud se vám líbí Peckinpahův Pat Garrett a Billy Kid, Malickovy Nebeské dny nebo z poslední doby Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, určitě se na Muže na výpomoc podívejte. Budete spokojeni.

Romantická komedie plná přeletů, záletů i příletů - úplně jako od Woodyho Allena! Všechny postavy se tu jako nějaký model sluneční soustavy otáčejí kolem Růženy Naskové a je radost se na to otáčení dívat. Precizně napsáno a zahráno, ještě precizněji zrežírováno. Hudba Pavla Haase, kterého v roce 1944 bohužel zavraždili v Osvětimi, je přímo skvostná a milostná scéna na seně (a ranní probuzení rozkošně rozcuchané Trudy Grosslichtové) je i díky ní opravdu krásná. Moje milovaná Zita Kabátová se tu sice jen mihne (a stačí krásou strčit všechny herečky do kapsy), ovšem i to je v pořádku - dnes by se takové roli řeklo cameo a bylo by hotovo.

Když se sejdou skvělí herci, kteří mají co hrát, je úplně jedno, v jakých kulisách to hrají a jak moc televizně vypadá výsledek, protože to prostě stojí za to. Příběh naivního zamilovaného mladíka je i přes to, že dnes asi nikoho nepřekvapí, stále napínavý a jeho hororové finále je působivé. Jaromír Hanzlík, Jana Brejchová, Jiří Adamíra a Vladimír Šmeral jsou v tom všem přesně tak dobří, jak čekáte.

Zajímavý příběh natočený naprosto strhujícím způsobem - moc se mi to líbilo! Tak moc, že mě ani nenapadlo, aby mi vadily některé možná předvídatelné situace, zvraty atd. Skvělí neokoukaní i ostřílení herci, nádherná kamera Vladimíra Smutného, režijní nápady... A ten soundtrack! Doufám, že album někdy vyjde, protože takovou směs klasické hudby, dobového swingu a současné elektroniky (s odvážným remixem státní hymny v závěrečných titulcích) jsem v českém filmu snad nikdy neslyšel. Kdybych nevěděl, kdo ji složil, hádal bych třeba Daniela Pembertona.

Blázen. Šílenec. Naprostý magor. Zašel bych s ním na pivo, ale stejně by mě nejspíš poslal... Ano, přesně tam.

"Odpouštím ti. Doufám, že ti odpustí i můj neurolog." Jim Carrey je v téhle roli nesmírně otravný, příšerný, nesnesitelný... Ale víte co? On takový být měl. Vsadím se, že Ben Stiller a spol. chtěli na plátno přivést jednu z nejstrašlivějších postav filmových dějin a chtěli, aby Matthew Broderick zažil pekelný teror a divák trpěl s ním. A to se jim tedy povedlo. Je to prostě černočerná komedie jako řemen a pointa s verdiktem očekávaného soudu je přímo smrtelná.

Je to takový horor - light, který pomrkává po slavnějších předchůdcích (od Vymítače ďábla přes Přichází Satan! po Rosemary má děťátko) a zároveň chce být originální a vnést do žánru něco vlastního, což se mu částečně i daří. Problém je, že to celé někdy vypadá solidně filmově, jindy lacině televizně (málem jako epizoda Věřte, nevěřte), navzdory poměrně krátké stopáži to občas působí rozvláčným dojmem a za pár zvratů by scenáristé zasloužili... Přesto nemám pocit, že mě Sedmé znamení okradlo o hodinu a půl života, protože leckteré scény jsou (ne)příjemně mrazivé (vidět film někdy během puberty, asi by se mi líbil o dost víc) a závěr je přímo skvělý. Demi Moore je fajn.

Zajímavá věc, že ačkoliv mě v krátkých filmech Chaplin dokáže leckdy tak trochu nudit a některé jeho gagy bývají natahované, v celovečerních filmech to (naštěstí) nedovede. Světla velkoměsta jsou velké pohlazení přerušované výbuchy smíchu - boxerský zápas je mnohem lepší než v Chaplin boxerem (1915), noční až ranní flámy nemají chybu... A k tomu ta krásná romantika a konec, který není melancholicky nahořklý, nýbrž jaksi hřejivý a plný naděje.

Tak dobře, já ty tři a půl hvězdičky tedy zaokrouhlím nahoru. The Cloverfield Pradox je podle mého názoru záměrná pocta béčkovým sci-fi bijákům z padesátých let, kdy se vesmírná loď neudržela ve vesmíru bez struny či drátu a kdy se v každé obří gumové příšeře zalykal horkem ten nejhůře placený člen štábu. Ale braková zápletka mi vůbec nevadila a herci myslím hráli přesně to, co se po nich chtělo. Škoda jen, že ta hra na vážnou situaci nevydržela po celou dobu a musely ji narušovat především nevtipné eskapády kolem jedné amputované, avšak stále živé ruky (hláška "Doroste to?" patří spíš k Monty Pythonům nebo k Simpsonovým, ne sem), protože jinak jsem byl vážně vcelku spokojený. Závěr se mi (kromě posledního záběru) líbil moc a řekl bych, že nebudu mít problém se na film někdy podívat znovu.

The Rock hraje (a je sympatický) asi jako Sylvester Stallone v devadesátých letech, nicméně v takhle hloupém filmu by tehdy ani Stallone nehrál. Jedno klišé vedle druhého, spoléhá se na to, že diváka ohromí efekty, které ale nijak ohromující nejsou a celkem brzy se omrzí, no a bere se to takřka smrtelně vážně. Nadhled přímo zoufale chybí - ta komediální struna, na kterou tak dobře dovede zahrát třeba Roland Emmerich (2012 mě velmi bavilo a přitom dějově není o moc sofistikovanější), se v případě San Andreas ani nezachvěla. Na rozdíl ode mě při sledování Alexandry Daddario, ehm.