D.Moore

Miroslav Cikán se s filmovým světem rozloučil výborně obsazenou kriminálkou, které tedy napětí rozhodně nechybí. Obzvlášť skvělý je Martin Růžek, jemuž jsem na konci chtě nechtě držel palce, ačkoliv jsem věděl, že to (mně ani jemu) nebude nic platné. Vynikající je i Luckého hudba.

Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu.

Velkofilm se vším všudy. Charlton Heston byl v kurzu, rozmáchlé historické podívané rovněž, a tak dva roky po legendárním Benu Hurovi vznikl Cid, který se s Wylerovým kolosálním dílem může směle poměřovat. Původně jsem se bál, že bude Cid příliš divadelně pojatý, ovšem je natočený tak výpravně (a tím nemám na mysli jen ty stovky komparzistů), že mě tahle obava opustila chvíli po úvodních titulcích. Charlton Heston je chodící sympatické charisma a pro role čestných drsňáků, kteří vedou lid, byl snad stvořen, Sophii Loren jsem věřil všechny její herecké proměny od beznadějně zamilované dívky přes nenávidějící manželku po znovuzamilovanou ženu, k ostatním hercům (zejména ke královským sourozencům) nemám taky žádnou výhradu… A naprosto skvělý byl Herbert „Všechno to zahraju očima“ Lom. Během bezmála tříhodinové výpravné podívané jsem nenarazil na jedinou minutu nudy, některé scény, třeba fantastický souboj dvou rytířů, si pustím ještě hodněkrát, o Rózsově dokonalé hudbě asi nemá cenu se rozepisovat. Anthonny Mann dokázal najít senzační kompromis mezi romantikou, napětím i akcí, a já bych se vůbec nedivil, kdyby z Cida opisoval Ridley Scott při natáčení Království nebeského.__P.S. A ten závěr!

Steven Spielberg v sedle! Stále. A tentokrát i doslova. Drží pevně opratě a... No dobrá, dobrá, už těch koňských přirovnání nechám. S Válečným koněm se to bohužel má tak, jak jsem si myslel. Mnozí diváci asi očekávali prvoválečný bitevní počin s nepřetržitou akcí, kamerou špinavou od bláta a krve, hromadami mrtvých... A přitom nevěděli, že Spielberg adaptuje knihu pro mírně odrostlé děti. Čili pro něj naprosto (v tom nejlepším slova smyslu) ideální látku. Na plátno ji převedl se vším všudy a pokud se film od Morpurgovy předlohy odklání, je to jen pro dobro věci (kniha je například psaná v první osobě a vyprávěná koněm, což znamená i to, že se v ní nedočkáme žádných bitevních scén, jako je ta neskutečně strhující zákopová, kterou ve filmu prožije Albert). Že jsou scény z Dartmooru pastelové a kýčovité až hanba? O to víc přece vynikne jejich kontrast s válečnými výjevy. Že důvěrný vztah Alberta a Joeyho v někom vzbuzuje smích? Copak vy jste nikdy neměli zvíře a nemluvili jste na ně celé hodiny? Neříká se tomu, co mnozí div že nenazývají "zoofilií light", náhodou přátelství? A právě o tom celý Válečný kůň je. Na přátelství je to přímo óda. Na přátelství lidí s lidmi, lidí s koňmi i koní s koňmi. Když člověk vidí, jak vojáci v různých uniformách pečují o koně s naprosto stejnou láskou, ani mu nemůže vadit, že Angličané, Němci i Francouzi nemluví svými jazyky, ale do jednoho anglicky... Vždyť jsou to všichni vlastně stejní lidé, které proti sobě poštvalo pár mocných otrapů, jimž se jednoho rána zachtělo rozpoutat válku. Ve filmu je řada silných a zapamatováníhodných scén (těch "bezstarostných", jako je orba nebo závod s autem, i těch "válečných", zejména útok kavalerie, větrný mlýn a špičková sekvence s koněm probíhajícím rozběsněnou "zemí nikoho" a završená stříháním drátů) a mně nezbývalo než se na ně spokojeně dívat, poslouchat božího Johna Williamse, takového, jakého ho mám nejraději, tu a tam se dojmout a v duchu tleskat. Stopáž jsem předem neznal, ale že celé to dobrodružství trvalo 150 minut bych opravdu nehádal. Tak rychle uteklo a tak krásně hřejivé nakonec bylo.

Já vám nevím, měl jsem pocit, že kromě Josefa Somra se v tomhle filmu snad nikdo ani nesnažil hrát. Svatba na bitevním poli chtěla být komedií, ale jakýmsi velmi smutným způsobem se jí to nepodařilo. Vypadá to prostě tak, že si Dušan Klein na chvíli odskočil od režírování Ulice, dokázal sehnat pár herců, kteří zrovna nic neměli (a pokud měli, byl to taky nějaký seriál, v němž je zrovna nepotřebovali), strávili spolu pár týdnů na Moravě u Bolka Polívky, zablbli si před kamerami… A film byl brzy hotový. No jo, ale proč se bavili jen oni? Proč se nebaví i divák? A co ta opakovaná reklama na střešní krytinu, jejíž název sem nenapíšu, protože té okaté propagace už přece jenom bylo dost? Ach jo. Abych ale jen nerýpal, tak Polívkovo „Königová je blbáááá!“ mě docela pobavilo.

John Frankenheimer se pomalu loučil s filmovým světem a dva roky po vynikajícím Roninovi se na stará režisérská kolena pustil do příběhu, který mixuje omšelý zlodějský žánr s mistrovou oblíbenou akcí. Bohužel se mu to nepovedlo a my, jeho příznivci, můžeme být jedině rádi, že si reputaci ještě dokázal napravit minipříspěvkem do série Hire. Falešná hra by zpočátku mohla být celkem zajímavá, ovšem Ben Affleck svým spolehlivým neherectvím tyto pasáže zrovna dvakrát koukatelnými nedělá. Postupem času se z filmu veškerá zajímavost vytrácí a nastupuje nuda okořeněná nelogickými scénáristickými zvěrstvy a završená závěrečnou směšnou akcí v kasinu (Probůh, tohle že točil TEN John Frankenheimer? I to s rumovou pistolí?) a posledním zvratem, za který by se nemusel stydět ani Jára Cimrman v nejlepší formě. Zklamání se tedy konalo velké… A to jsem ani nečekal bůhvíjak světoborný film.__P.S. Dost vadil i fakt, že na DVD nejsou české titulky, ale jen náš, neskutečně šupácký a odfláknutý dabing... Jenže za to tvůrci nemohou.

Docela zajímavý film, v němž se toho ovšem navzdory stominutové stopáži pohříchu málo děje. Jasně nejlepší je kreace Charltona Hestona, jehož "Call me Harry" Steele je dobrodruh, podvodník, tak trochu manýristický drsňák a navíc charizmatický sympaťák k pohledání, od kterého Indiana Jones kromě povahy převzal i garderóbu (včetně fedory). Z ostatních postav zaujme asi jen idealistický archeolog v podání Roberta Younga a pohledná Nicole Maurey. Film se rozjíždí vcelku slibně a vše, co se odehrává v Cuzcu, snad i trochu připomíná Casablancu. Po třičtvrtěhodince se dostaneme mezi indiány v Macchu Picchu, potkáme v neskutečných výškách zpívající kněžku, objeví se nějaký ten padouch, kterému jde o zlato... Jenže to je jen pár momentů, zbytek je dosti plytký, scénář je zbytečně "kecací", na akční scény rovnou zapomeňte... Je-li film chvílemi alespoň vtipný, stane se tak vždycky zásluhou Charltona Hestona, který právě přes zuby cedí nějakou suchou hlášku.

Předchozí počin režiséra a dvou hlavních herců, Agent 117, mě onehdy nijak zvlášť neohromil, ale jedno jsem mu upřít nemohl - opravdu vypadal jako z let (zhruba) šedesátých. V The Artist se tenhle kousek tvůrcům povedlo zopakovat a navíc ještě umocnit sice klasickým, ale vážně maximálně milým příběhem plným humoru a nostalgie. Iluze, že se člověk opravdu dívá na film z roku 192?, je takřka dokonalá (ačkoliv kdo viděl argentinskou Anténu, toho asi neohromí). Kamera, hudba, všechny ty detaily, ústřední pár (Douglas Fairbanks a Mary Pickford jako vyšití), co hraje a tančí jako o život, nádherně se durdící John Goodman, který se mi líbil ze všech nejvíce, James Cromwell... Všechno perfektní. The Artist je neskutečně mazaný film. Věci, které bych mu snad chtěl vytknout, bych totiž musel zároveň vytýkat i všem těm stařičkým snímkům, o nichž pojednává... Takže by to bylo k ničemu.

Film o tom, jak krásné je číst. Nasládlý závěr mi sice připomněl Toy Story 3, ale proto se na tohle létající čtivo zlobit rozhodně nebudu. http://www.youtube.com/watch?v=Adzywe9xeIU

Atmosféra jako z Hříšných lidí města pražského (dokonce Jaroslav Marvan si tu čtyři roky před legendárním seriálem střihl roli pana rady), Liškova (v první povídce obzvlášť) výtečná hudba, herecké veličiny v čele s Vladimírem Šmeralem, Jiřím Sovákem, Vlastimilem Brodským, Františkem Filipovským a Josefem Hlinomazem, typický čapkovský humor... Moc povedená věc. Abych ale pravdu řekl, kdyby v druhé povídce nehrál Jiří Sovák, tolik by se mi nejspíš nelíbila. Zatímco originální příběh o zapáleném sběrateli koberců, kterého neústupnost zarputilé vetešnice dožene až ke krádeži, jsem miloval už na papíře a tady byl neméně skvělý.