Ondrej_S.

Názorný tutoriál k přežití v pozdním kapitalismu pro celou rodinu.

Ta dynamika kamery, dialogů, gest a „tváří“ a vyprázdněnost života za tím vším. Zničující i po padesáti letech.

Tenhle film je takový předchůdce tvorby Jonase Mekase. Rychlé střihy zasahují diváka pomíjivými vjemy a mizí mnohdy dřív než je dokáže pořádně postřehnout.

Na počátku jen průjezd kamery ukrajinskou krajinou a městem, který však přejde ve snímání davu čekajícího na autobus. Trochu to připomínává Sorokinovo konceptuální dílo Fronta, v němž jsou čtenáři známé pouze útržky rozhovorů, bez kontextu (text má podobu literární hry bez instrukcí a přiřazení výpovědi k postavám), přičemž teprve postupně vyvstává motivace onoho nekonečného stání. Zde divák může pozorovat alespoň tváře lidí, všímat si jejich výrazů a spojovat je s výpovědí. Loznica volí také mnohem prostší vyústění – lidé se jednoduše dočkají autobusu a jejich tváře zmizí za míhajícími se okny. Ale je to všechno tak krásně pohlcující jako ostatní jeho dokumenty. Raný Loznica je básníkem obrazů bezčasí.

Óda na potenciální možnosti filmového média. S trochou představivosti v tom můžete vidět prapůvodní kořeny mnohých filmových přístupů od esejistických dokumentárních montáží (Pelešjan, Reggio) přes kontemplativní dokument (spící postavy na počátku mi okamžitě evokovali Loznicu) po avantgardu a strukturální film (překrývání záběrů, deformace obrazu, rytmický střih) a asi vždycky budete mít trochu pravdu. Filmové fanoušky, kteří si potrpí spíš na GoPro, než na pětatřicítku, může naopak zaujmout dřevní podoba akce v podobě průletu nad obrovským jezem s kamerou v lanovce, nebo řízení motorky jednou rukou, přičemž druhá otáčí kličkou kamery na jejích řídítkách. Vertov jednoduše ukázal, co všechno může být sděleno filmovou řečí a naznačil tak cestu mnohým dalším.