Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Krimi
  • Dobrodružný

Recenze (274)

plakát

Abstinent (2019) 

Už z traileru jsem měl strach a film tohle očekávání bohužel naplnil. Je hodně špatný, tak nějak nevěrohodný a hlavně zoufale didaktický, poučný. Samotný děj přitom není až tak ztracený. To, co ho sráží je jeho zpracování. Nejsem odborník ani na mládež ani na alkoholismus, ale nemohu se zbavit pocitu, že tu někdo míchá hrušky a jablka, že zaměňuje hodinky a holínky. Alkoholismus má různé fáze - stejně jako láska - od počátečního okouzlení až po fyzickou závislost. Autoři jakoby v tom měli zmatek, takže u svého hrdiny míchají příznaky jednotlivých fází jako barmanský zajíc jednotlivé alkoholy. Vznikají tak scény, nad kterými se divák může jenom pousmát - vysrkání basy piva vs. lití tvrdého jako vody; rozhodování "pít či nepít" na školním záchodku či později dokonce na stužkovacím (?) večírku - mimochodem jenom absolutní hňup na takový večírek s předpokládanou konzumací jede vlastním autem. Mimochodnost těchto scén ještě podtrhuje následující léčebna s hrdinovým tvrďáckým postojem "mám to pod kontrolou" a faktem, že v léčebně nemá naprosto žádné fyzické problémy provázející závislost (opět "vtipná" scéna se vzpomínkou na pití na záchodku). Léčebna je vůbec kapitola sama pro sebe - její potenciál (alkoholici) je zoufale promrhán (zúžen do scén dvou příjmů delírií) a nahrazen dlouhými nicneříkajícími pohledy do tváře hrdiny. A tady se dostávám k největší slabině filmu, a to je Josef Trojan. Jeho tvář rozhodně není okno do duše. Nedokáže odzrcadlit duševní pochody a nechává diváka, ať si sám myslí, co si myslí. A může to být cokoli. Místy mám pocit, jakoby Trojan i vypadl z role a do jeho výrazu se vloudil úšklebek nad tím, že sám neví, jak z těch rozpaků ven, a střihač to tam nechal... Mohl bych pokračovat výčtem dalších much, ale rozumnější bude spláchnout to všechno pořádným panákem...

plakát

Ad Astra (2019) 

Jako sci-fi hodně dietní, s prostoduchým dějem, bez nápadu. O jediné vzrušení se starají odbočky, které s dějem de facto vůbec nesouvisejí (ať už je to nesmyslná honička na Měsíci či záchranářská zastávka na norské lodi - kdo si v tu chvíli nevzpomene na Nostromo?). Řekl bych, že vesmír tu hraje jenom kulisu a všechny ty řeči o filosofování o lidstvu jsou jenom prázdné kecy. Stejně dobře to mohlo být moře nebo poušť. Jako psychothriller naivní. Povrchní. Doslova. Přesto, že ve filmu se několikrát opakuje monitoring psychického stavu hlavního hrdiny, o jeho vnitřních pochodech se dozvíme jen málo. Zvraty se projevují jen na chování a reakcích sledovaných zvnějšku. A když už se konečně objeví široký prostor (dvoutýdenní samota na cestě vesmírem), odbude se to sotva minutovým screeningem. Nebo mám věřit tomu, že emočně umrtvený chlápek, kterému v životě nestoupl tep nad 80, letí přes celou galaxii, aby svému domněle mrtvému otci řekl "mám tě rád, i když jsem si myslel, že tě nenávidím, protože jsi kvůli práci utekl ode mne a od maminky až na druhý konec vesmíru" a dokonce uronil slzu při mávání na jeho poslední cestu, a pak se vrátil na Zemi jako emoční opak svého dřívějšího já? Vivat happy end! A co si mám myslet o těch příšerných scénách, které mi cukaly bránicí a hlavou hnaly myšlenky, že James Bond se posunul do kosmu? Třeba šplh po startující raketě zakončený úspěšným vstupem na palubu, snahu posádky bez dýchacích přístrojů zlikvidovat chlápka ve skafandru vypuštěním smrtícího plynu nebo veleskok ledovou beztíží u Neptunu (včetně průletu meteoritovým pásem) z jedné kosmické lodi na druhou? Vážně to někdo může myslet vážně? (PS: nechápu, jak něco takového může v CINEMÉ dostat 100%)

plakát

A máme, co jsme chtěli (2023) 

Pominu-li naivní scénář a totálně nezvládnutou (de facto žádnou) psychologii postav (všichni jsou jen loutky, které si odříkají, co mají zadáno) (nepřehlédnutelný je především anděl smíření Jana Budaře), zbývá zásadní otázka: Proč to všechno zrovna na Silvestra? A proč zrovna Silvestra 92? Jak souvisí dělení republiky s rodinným účtováním s STB?

plakát

Amnestie (2019) 

Bezprostřední dojem z filmu je velmi silný. Děj je sice dlouho roztříštěný, takže divák musí dávat bedlivý pozor, aby se neztratil nebo neusnul, ale nakonec se všechno protne v jediném odhalení: mocipáni nového světa nejsou o nic lepší než mocipáni včerejší. To mne vede i k hlavnímu otazníku - a tím je samotný název filmu. On totiž onu historickou havlovu amnestii a následnou vzpouru vězňů v Leopoldově zase až tolik neřeší. Vlastně jsou to pro něho jenom takové kulisy, do kterých svůj spektákl zasazuje. Odvolání na skutečné události jakoby mu poskytovalo štít, kterým kryje svůj pohled na revoluční kvas (žádné oslavy, žádná idealizace, jenom sex, prachy a moc - v tom je blízký třeba 10 let starému snímku IrenyPavláskové ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED). K zamyšlení pak zůstává, zda název filmu neodkazuje na nějakou hlubší paralelu mezi děním před a za zdmi věznice. PS: 1) Není náhodou, že film jde do kin pár dní před oslavami 17.listopadu 2) Není nic děsnějšího, než Marek Vašut hovořící po slovensky

plakát

#annaismissing (2023) 

Občas byla missing nejen Anna, ale i já. Přiznávám dobrovolně, že držet krok s IT-story je pro "starou školu" trochu problém. Jenom tak tuším, že "mladé škole" občas skřípne pero (některé vyšetřovací postupy by zasloužily hlubší prozkoumání). Děj se ovšem žene vpřed a kdo chvíli stojí, již stojí opodál. Místy jsem měl pocit, že je to trochu povrchní - jakoby autoři měli potřebu dotknout se všeho - osobně bych si odpustil Robina - a tím pádem jim nezbyl čas na hlubší záběr a propracování. (Stejně povrchní - chcete-li "přelétavá" - mi přišla i pohřešovaná Anna, takže jsem si oddychl, když ji konečně našli.) Závěr tlačí na pilu zvratů, ale všechny zůstávají jaksi na vodě (spíš v úrovni možných než skutečných). Přesto všechno: v současné produkci jasně palec nahoru.

plakát

Aquaman (2018) 

Prostinký příběh až k uzoufání orientovaný na zábavu = akce (na můj vkus poněkud přefouklé bojové scény) + podívaná (podmořský svět - zvláště ve 3D je opravdu pompézní). Mozek odložit v šatně, nahradit kýblem popcornu, oči schovat za brýle (jinak by vám mohly vypadnout bulvy), bát se není oč (happy end zaručen) a stačí se nechat kolébat ve vlnách (pokud trpíte mořskou nemocí, poslouží vám kyblík od popcornu ještě jednou)… Tož pro dnešek příjemnou plavbu a do kina vyrazte někdy jindy.

plakát

Aristokratka ve varu (2024) 

Oproti "jedničce" žádný posun. A pokud, tak bohužel spíš k horšímu. Zápletky (instalatéři, hygienik) upadají, herci (ústřední šlechtická rodinka) nedokážou vystoupit z nastavených šablon, vtipy postavené na stereotypech s pointami avizovanými dlouho dlouho dlouuuuuuuuho dopředu (snad až před první narážkou). Místy mi to přišlo trapné, místy jsem se cítil jako v Kameňákově... PS: No, díky aspoň za ty psy.

plakát

Arvéd (2022) odpad!

Jako životopis naprosto nepoužitelné. Jako mystérium pouhá bublina, co praskne, ani nezasmrdí. Klopotné (totálně přepálená stopáž), plácání pátého přes deváté, aniž by to mělo hlavu či patu či nějaké jiné opodstatnění. Zahleděné až po uši samo do sebe. Hra na Kafku? Na schovávanou? (Málem jsem se už nenašel.) Zmatený jak laň na rozvodně VN doteď nevím, co jsem to vlastně zhlédl...

plakát

Atlas ptáků (2021) 

Film má zajímavý námět. Jeho zpracování je ale natolik uspěchané, že je výsledek zcela jalový. Kriminální linie končí v okamžiku, kdy je odhalen pachatel (asi třetina filmu) i jeho motiv. Dál už je to o ničem (přitom právě rozkrytí motivu by uneslo celý film). Podobně dopadá rodinné drama, kde se celé vykreslení pozadí vztahů smrskne do dvou vět "ty jsi na nás kašlal!" vs "rodina pro mne byla na prvním místě". Divák tak zůstává celou dobu nezúčastněně na břehu. Neosloven, nepolíben, nezasažen. Kdyby autoři vyškrtali nesmyslné natahovací scény (nekonečná čekání, prázdné přesuny a hlavně trapné ptačí pasáže - opravdu potřebují ptáky, aby za ně řekli to, co by měli říci slovy, obrazem, příběhem?) mohli mít dost prostoru pro zaplnění výše zmíněných mezer. V téhle kejdě se bohužel topí i herci, kteří mohou dělat cokoli, ale stejně nezakryjí plochost scénáře a jeho neschopnost vytvořit aspoň náznak napětí či překvapení (a že třeba postava Mihulové po tom přímo volala). Film stejně naivní jako jeho hlavní postava, která pořád neochvějně věří tomu, že ten, kdo mu peníze vzal, mu je taky musí vrátit.

plakát

Bábovky (2020) 

Takový český pokus o LÁSKU NEBESKOU, jen s tím, že tady jde o vícero lásek než jen o tu partnerskou. Také jednotlivé příběhy jsou postaveny tak, aby se jednou protnuly (zcela překvapivě v době vánoční)... Přijde mi, že na to, jak se herci snaží být střídmí, aby film udrželi v uvěřitelné rovině, je právě to protnutí zbytečně vyhrocené. Asi by to šlo méně efektně. Druhým rušivým momentem je časová diskontinuita v závěrečné fázi. Ale jinak stavěné z víceméně všednodenních scén, těch opravdu okázalých je minimum (Thajsko, pracovní pohovor...). Podtrženo-sečteno: prvoplánově a pocitově film naplňuje svůj záměr/slouží svému poselství, jen tu a tam to chtělo netlačit tolik na pilu. A hlavně: pro diváka platí nezačít přemýšlet o jednotlivých postavách a jejich vazbách (nejcitelnější to je u postav Pauhofové a Plodkové) až moc do hloubky - tedy pokud si nechce emoční dojem z filmu rozbít - a to je i ten nejpodstatnější rozdíl oproti na začátku zmiňované LÁSCE NEBESKÉ).