Slepejsek

Běžný den policejní hlídky na přistěhovaleckém předměstí je jenom malou syrovou sondou zasunutou do břicha společnosti. Zatímco na povrchu vypadá všechno skoro jako idylka, uvnitř to bublá a vře. Zákon dávno nestačí, pravidla určují predátoři. Vypadá to sice jako sídliště, ale funguje to jako džungle. Za každým rohem číhá doutnák, který může bezvýznamný problém odpálit do ničivé laviny. A když tím proplujete a máte pocit, že požár byl zažehnán, připraví vám režisér děsivé finále. Skutečně mrazit vás ale začne teprve v okamžiku, kdy si uvědomíte, že přistěhovalecké prostředí tady je jenom katalyzátorem nikoli nezbytnou podmínkou.

Tak tohle budu rozdýchávat hodně dlouho... Dost drsný/nemilosrdný pohled na rodinu - nebo spíš rodičovství - v dnešní době. Svou beznadějností a marností místy připomene POUPATA, ale drama je tentokrát střídmější, intimnější. Velmi dobré herecké výkony (zvláště babička Marty Vančurové). Příběh dcery poněkud schematický (skoro až proflákle - jakoby se nedalo vymyslet nic jiného?), je tady tak trochu jako vzdálená kulisa. Příběhu syna nepomáhá ani nenahrává, spíš naopak. Přesto mezi letošními českými filmy zatím jasná jednička.

Stačí 3 slova: pastva pro oči.

Velmi dobře namíchaný koktejl smíchu a slzí, jehož postavy stojí oběma nohama pevně na zemi. Autoři se s tím prostě nemažou, stejně jako se s námi nemaže život. Prostě jde a kdo chvíli stál, už hází moudra opodál. Frances McDormand je skoro kožená tvář, ale přesto přesně víte, co jí táhne hlavou. Svěže překvapující muzika. PS: doporučil bych jako povinnou četbu politikům: Jednodušší, než vyřešit problém, je zlikvidovat toho, kdo ho připomíná. Anebo není?

Když si chlap vybere špatnou ženskou...Film těží ze síly skutečného příběhu, o který se opírá. Bohužel mu nedokázal přidat nic navíc. Je to tak trochu ukázka promrhaného potenciálu. Řada věcí, o kterých se kolem filmu mluví totiž nevychází ze samotného filmu, ale z reálného příběhu. Film je buď neumí prodat nebo si s nimi neumí poradit. Že prý to není krimi, ale psychologický příběh. Ani tohle tvrzení však úplně neobstojjí - tím jak se film orientuje na ústřední dvojici a naprosto pomíjí linii policejního vyšetřování se zároveň připravuje o možnost mnohem lépe vykreslit právě psychologické portréty protagonistů, jejich přemýšlení, motivace. Cítit je to především na postavě Dany, která je tak stejně nečitelná a uzavřená jako před časem jiná filmem zpodobněná lady vamp (Olga Hepnarová). A Žáčková může dělat, co chce, stejně tak nějak mizí do ztracena. V domácím kontextu přesto všechno pořád slušné.

Trvá relativně dlouho, než se v postavách a prostředí zorientujete. A když se vám to konečně podaří, přijde zlom a najednou je všechno zase jinak. Vlk, který až doposud bez skrupulí vyl se smečkou, se najednou stává samotářem, který toho má dost a chce tomu udělat přítrž. To, co dosud bylo neotřesitelné, se najednou začíná třást ve svých základech a ocitá se na okraji zkázy, protože vlk je natolik naštvaný, že je schopen celému systému nakopat prdel nejen v ringu (podle pravidel) ale i mimo něj (bez nich)... (jenom kdesi v šerém pozadí přešlapují dvě neodbytné myšlenky: 1. Vážně to nešlo dřív? 2. Je takový svět jenom na plátně nebo v něm i žijem?)

Sláma vždycky patřil k těm, jejichž filmy o něčem byly. Tentokrát se v tom ale plácá i on. Řekl bych, že nakousal víc krajíců než by se na talíř vešlo... Téma je tak široké, že některé úhly pohledu jen kloužou po povrchu ("zelení" aktivisté), některá se ubíjejí navzájem (zemědělství vs. rakovina). Místo aby si autor vybral jedno z nich a šel v něm na dřeň, honí oba zajíce a tak mu i oba svorně utečou... Jakoby to symbolizoval už nešťastně zvolený název - SUCHO. Ve filmu se vůbec nepodařilo vykreslit žhavou atmosféru - kromě opakovaných záběrů na černé slunečnice a jedné scény, kdy z kohoutku přestane téci, tu naprosto nic neukazuje na vyprahlou zemi (ani žádné zemědělské aktivity, ani dění u "pechlátů" - nikde se nezalévá, nežízní, dokonce si střihnete i hasičské měření sil, kde voda stříká jak o závod...). Účinkem se tak naprosto míjí finální scéna očistného deště. A protože stejně podepřený (nebo možná spíš nepodepřený) je i přerod obou hlavních mužských postav, stéká s deštěm po ornici i celý film, aniž by diváka svlažil...

Poněkud nevyrovnaná autorka komiksů odjíždí na rodinný sraz na venkov k rodičům, kteří se chtějí v klidu dohodnut, který z potomků převezme rodinný les a tradici. S sebou si k tomu veze pytel vlastních problémů (tvůrčích, pracovních, vztahových), tak trochu (hodně) neví, co sama se sebou (takže les by i brala, zvlášť když se k němu nabízí fešný pomocník) a s neustále doplňovanou hladinkou prochází vším jako slon v porcelánu... Krom toho má ještě bratra a sestru, kteří sice nechtějí opouštět své zajeté životy, ale zároveň cítí, že les je příliš velký majetek, než aby jej jen tak nechali někomu druhému (natožpak vlastní sestře). Zbývá přimíchat nějaké to rodinné tajemství nebo trauma, zapíchnout brčko, citrónek a chápavé objetí na závěr. A koktejl je doma. Na rodinu!

Ač těžké a smutné téma (sebevrahové), film má příjemně hladivou atmosferu a je plný pozitivní energie a chuti do života. Snad je to tím, že velké pravdy halasně nevnucuje, ale nechává každého změnit jeho úhel pohledu tak, aby se v něm znovu objevila radost a chuť k ní dojít. V tom oparu pozitivna autorům i leccos odpustíte...

Scénář říká právě to, co je pro příběh podstatné, dialogy sedí jak prdel na hrnci, herci si hrají...a k tomu ten sladký bonbónek francouzštiny! Všechno je na svém místě. A přece tu něco nehraje... Není to nuda, ale vleče se to. Jako by divák byl pořád o krok napřed...