Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Krimi
  • Dobrodružný

Recenze (271)

plakát

Bod obnovy (2023) 

Ústřední nápad s obnovou považuji za velmi dobrý. Spolu se záběry z traileru a dalšími avízy to slibovalo zajímavou podívanou. Bohužel film samotný zůstává očekávání hodně dlužen. Osciluje kolem něčeho důvěrně známého (snad Minority Report), ale v takovém odstupu, že ten středobod ani nepoznáte. Detektivní zápletka v podstatě není a to, co je za ni vydáváno, je plné klišé, bez nápadu, bez překvapení (zvraty ? - vlastně ani nezaregistrujete...) Čím déle o filmu přemýšlím, tím větší je můj pocit NEDODĚLANOSTI. Neustále se totiž rozšiřuje počet věcí, které mi přijdou vymyšlené jen k prvnímu rohu (na konec záběru). Za ním se ovšem naprosto ztrácí a tápou ve tmě (v lepším případě). Je to o to překvapivější, že na předpremiérové debatě se pan režisér nechal slyšet, že film se připravoval dvakrát tak dlouho, než tomu normálně bývá. Škoda, že si za tu dobu autoři nenašli čas, aby trochu popilovali scénář a svět, ve kterém se odehrává... Mimochodem: kdesi v baru se tam mihne "ruská ruleta". Hrajeme si na to, že oživí každého, kdo zemře nepřirozenou smrtí - je tohle ten případ, když de facto zemřu dobrovolně a chtěně? Prostě ráno skočím z mrakodrapu, abych si v poledne "obnovený" došel na oběd a odpoledne skočil pod auto zkoušeje, jak řidič zareaguje? Na druhou stranu, pokud na tuhle hru přistoupím, a lidi ztratí strach ze smrti, jaký smysl potom dává hrát "ruskou ruletu"?

plakát

Dvě slova jako klíč (2023) 

Ukoptěná snůška nejbanálnějších pravd a prázdného tlachání/mlčení schovávající se do mlhy mystična. Tváří se to bůhvíjak hluboce filosoficky a přitom to neumí říct ani "Dobrý den!" tak, abyste neměli pocit, že je to jen póza. Navíc mizerné (toporné) výkony obou hlavních mužských postav (zejména Švehlík působí rozpačitým dojmem) - nejviditelnější je to na postavě spisovatele, který "musí" jet hledat až kamsi do Indonésie, ale přitom je ve vlastní rodině naprosto chladným=cizím elementem před i po...

plakát

Nikdy neříkej nikdy (2023) 

Přeslazená růžová knihovna. A možná spíš něco jako morální výchovná lekce v americkém tričku. Brrr! Ještě teď mi trnou zuby...

plakát

Oppenheimer (2023) 

Opulentní hostina. Bohužel čím opulentnější, tím povrchnější. Jakoby nebyl čas (ani chuť) se čímkoli zabývat do hloubky - řada věcí/postav se tak mění v prapodivné figurky (manželka) až komickou ilustraci (kvantové vize). Škoda, mohlo to být velké drama o odpovědnosti... PS: Nebo je to celé jen předehra k nové konspirační teorii (démonický mstitel) atentátu na J.F.K.?

plakát

#annaismissing (2023) 

Občas byla missing nejen Anna, ale i já. Přiznávám dobrovolně, že držet krok s IT-story je pro "starou školu" trochu problém. Jenom tak tuším, že "mladé škole" občas skřípne pero (některé vyšetřovací postupy by zasloužily hlubší prozkoumání). Děj se ovšem žene vpřed a kdo chvíli stojí, již stojí opodál. Místy jsem měl pocit, že je to trochu povrchní - jakoby autoři měli potřebu dotknout se všeho - osobně bych si odpustil Robina - a tím pádem jim nezbyl čas na hlubší záběr a propracování. (Stejně povrchní - chcete-li "přelétavá" - mi přišla i pohřešovaná Anna, takže jsem si oddychl, když ji konečně našli.) Závěr tlačí na pilu zvratů, ale všechny zůstávají jaksi na vodě (spíš v úrovni možných než skutečných). Přesto všechno: v současné produkci jasně palec nahoru.

plakát

ONEMANSHOW: The Movie (2023) 

Je to film? Nebo... Nebo co? Toť otázka... Dokumentární fabulace, parodie velkého světa i malého človíčka, výsměch všem a všemu (včetně sebe samého), vážnost nakopaná do zadku, prázdná bublina smíchu, která nepraskne a přece vás zamatlá jako nechutně lepkavá nejlevnější žvýkačka. Takový malý český Podraz všech, protože jim naslibuje všechno a nedá nic, a napálený divák jenom zoufale tleská anebo plive. Kazmovi ke cti: ať už je to jakékoli, není to hloupé. Místo chytré bych ale řekl VYCHYTRALÉ... Stavět to do stejné linie s "troškovinami" je zavádějící - všechna ta primitivnost a sláma z bot tady neslouží bratření s divákem, ale jsou krutými ťafkami jeho egu. Jako by jim Kazmitch na zlatém (no, pozlaceném) podnose (jo, to zlato je kočičí) servíroval "podívejte se, na jaké nudli jsem schopen (a nejen já) vás utáhnout..."

plakát

Můžem i s mužem (2023) 

Dokonalý doklad toho, že prkna, jež znamenají svět, a stříbrné plátno nejsou totéž. To, co může fungovat naživo v sále, může z plátna vyznít jako zasmrádlá mršina... (pozoruhodným je tu jediné: jak v dnešní době moderních samostatných soběstačných žen tahle hra jejich moderní samostatnost a soběstačnost nemilosrdně podkopává)

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Dá se po čtyřech dílech přijít ještě s něčím novým? Dlouho to vypadá, že ne. Snad jen tempo je zběsilejší - ale to nemusí znamenat plus. V marockém Tangeru už vás tlačí zadek a máte pocit deja vu. A taky prosakují první pochybnosti o logické stavbě příběhu - ach, ty ženy! Jasnou novinkou jsou potápěčské scény - tam Indy fakt ještě nebyl. Na druhou stranu, bez klobouku a biče to nějak není ono. Lepší časy přijdou až v Dionýsově jeskyni - bohužel taky nejvíc nahrávek "nevěřícím Tomášům" - a skončí ve válčících Syrakusách s Archimédem v čele. Starého archeologa takové setkání potěší a divák si stejně pobaveně položí otázku "Jakpak se tvůrci z téhle šlamastyky vyhrabou?" Ranou pěstí? Ou, to muselo bolet... takže po hollywoodsku pofoukat až vyhrknou slzičky a šup na kutě. Adios, Indy. Klidný důchod. Anebo snad...

plakát

O malých věcech (2023) 

Stručně řečeno: 12 divných povídek. Tak nějak tím jsou vymezena i všechna pozitiva. Pak už je to horší. Překvapivé pointy se nekonají, spíš to vypadá na tichá (spolklý klíček) až bezradná (partnerská terapie) vyšumění do ztracena (snad s výjimkou manželova zaskočení), případně je samotný děj natolik bizarní, že pointu ani nepotřebuje (vzájemná náprava spolubydlících). V zásadě to vlastně nevadí, protože divák to v tom počtu příběhů ani nepostřehne. Horší je to s křečovitými dialogy (odposlech) či dokonce herci (přejetá kočka). Většina povídek (i přes krátkou stopáž) působí užvaněně a prospělo by jim zkrácení (nejcitelněji závěrečné narozeniny). Nejsilnější zůstává hned první povídka (básníci), ostatní za ní jen více či méně pokulhávají. Výsledným dojmem tak je, víc než cokoli jiného, jen školní cvičení - jakoby autor natočil několik kousků na stejné téma a teď si z nich sám nedokázal vybrat ten jeden reprezentativní...

Ovládací panel
1 bod