Lanark

Mundruczó podobenství je bohužel tak trochu pro kočku. Na jednu stranu mu patří veškerý obdiv za to, že tenhle psinec dokázal ukočírovat, ale bohužel za to zaplatil vysokou cenu, jelikož všechny ostatní linie strádají a plácají sebou na mělčině povrchnosti. Což by nevadilo, kdyby Bílý Bůh byl další neuvěřitelnou cestou po stopách Bílého tesáka a veškeré to kňučení, štěkání a olizování mělo navodit jen pocity roztomilosti a soucitu. Jenže Mundruczó se místo toho pustil do kritického kometáře lidí, bez toho, aby své postavy jako živé lidi vykreslil. Téměř všechny lidské postavy jsou pouhé šablony, do kterých se jednoduše strefuje, protože jsou statické a předvídatelné (jediná výjimka je hlavní představitelka třináctileté Lili, u které je to ale zásluha spíše jejího osobního talentu). V takové chvíli se nemohu ubránit pocitu, že jsem citově vydírán a měl bych přijmout kolektivní vinu, protože...smutné psí oči. A já tyhle hry na první dobrou hrozně nemám rád.

Cirkusové představení s klauny převlečenými za britské agenty a sovětské generály. Musím se dodatečně omluvit Hamiltonovi, kterého jsem považoval na neskutečného břídila, který Bonda posílá do hlubin tragikomedie. Glen je o výstřel z děla dál. Hahaha. Vůbec NIC! tu nedává smysl, ale to v cirkusu vlastně nikdy nevadilo.

Skoro se zdá, jako by Vinterberg vyprávěl svůj milostný příběh k anglickému venkovu 19. století. Ten totiž dostává neúměrně větší prostor, jak ústřední lidské postavy. Jakoby se Vinterberg snažil držet co nejdále od hlučícího davu milenců. Tak jako Kubrick kdysi nechal poletovat lidi vesmírem, tak aby jejich životy a problémy vypadali komicky až pateticky, tak i Vinterberg nechává krajinu klidně plynout naprosto lhostejně k jejím dočasným obyvatelům.

Žádné podlé ždímání emocí, žádné hysterické přehrávání a pouze jeden přepjatý monolog. Tvůrci chytře hrají na notu umocněných kontrastů, které ale zůstávají v přijatelném rozsahu. Divák je tak stále držen na okraji propasti, která opticky působí hlouběji než ve skutečnosti je. Pro koho bude ztráta vědomostí horší, než pro vzdělaného člověka? Kdo bude trpět víc ztrátou vzpomínek a životních zkušeností než matka, která se je snaží předat svým potomkům? Chytrá hra s faktem, že pád z vyšší výšky mnohem více bolí a člověk má více času si svůj pád uvědomit. Snad jen se zkratkovitou rychlostí postupu samotné nemoci, se tvůrci trochu moc uspěchali a místy tak hrají neférovou hru. Budiž jim to ale, pro všechny ostatní klady, odpuštěno.

Co si současní francouzští důchodci v posledních desetiletí uvařili, to si teď taky snědí. Nicméně kulinářský um, navzdory výraznému obohacení chutí z celého světa, jde trochu z kopce a tak se nedivím, že sáhli po lehce nelegálních, nicméně chuť podporujících, ingrediencích. I tak je výsledek poněkud nemastný-neslaný a Jérome měl svého otce v kuchyni sledovat ještě trochu pečlivěji.

Kolumbijský režisér, žijící v Los Angeles natočil sociální drama o ženách v Irsku. Ano a stejně tak podivný a iracionální je Albert Nobbs. Myslím, že k pochopení tohoto snímku pomůže citát, který je uvedený i zde v profilu režiséra: „Konverzácie pri stole boli skvelé, ale nikdy intelektuálne. Otec nedôveroval inteligentným myšlienkam a analýzam. Mal rád rozprávanie príbehov, vynikajúcich rozprávačov a vtipné ľudské príbehy. To bol svet, v ktorom sme s bratom vyrastali.“ Albert Nobbs je prostý příběh o prosté ženě, která má prostý sen, za kterým si jde velmi podivným způsobem. Proto si zaslouží prosté tři hvězdy.

Syrové po všech směrech. Norgaard se nebojí zatlačit na pilu, když je to nutné a tak každá udělená nebo obdržená rána vám zarezonuje ve vašich kostech. Bohužel zápletka knižní předlohy podráží filmovým Zabijákům nohy. Některé důležité detaily jsou zmíněny jen na okraj a některé dějové zvraty proběhnou tak rychle, že je divák nemá pořádně šanci vstřebat. Nicméně vizuál je uhrančivý, atmosféra napjatá a mezi postavami to pěkně jiskří. Jsem zvědavý na další Q.

Škoda, JQr tentokrát zůstal na půl cesty. Možná by pro inspiraci bylo lepší zvolit nějakého futuristu, než hyperrealistického Pištěka. Je to přesně tak, jak říká Starosta v dokumentu. Nejdřív musíš zajistit, aby to zatáčelo, brzdilo a vůbec jezdilo a pak do toho teprve dáš nějakej pořádnej motor. JQr už bohužel v téhle stopáži nestihl namontovat ten motor.

Staré, otřepané, ale stále platné přísloví: Když dva dělají totéž, není to totéž. U Rainbow, Tetování i Skinheads byly zpomalené či dlouhé záběry dokreslením atmosféry dění, popřípadě zdůrazňovaly důležitý detail. Měly pro svou existenci důvod, který se neskrýval v jejich délce, ale v jejich náplni. Hátle možná namítne, že přeci Pavla Kladivová říká, že výživa dělá 80% úspěchu, nicméně tím asi myslí něco trochu jiného, než abychom sledovali koše plné vajíček a krabičky s kašičkama. Hátle má přesně opačný problém než měly první díly Kmenů. Umí si vybrat dobré lidi, ale neumí je dostat do filmu. Bohužel.

Černý kafe a černý nebe. Černý myšlenky a nevinný vzpomínky. Kodaň jako předobraz pekla, které už Lucifer zhnuseně opustil a nechal hříšníky, ať si zvolí svůj trest sami. Vinterberg tak už jen prochází s kamerou a nakukuje do každého plesnivého rohu a s nadšením jásá, pokud se mu podaří najít ještě divočejší skrytá tajemství. Vše je dovoleno a Bůh je mrtvý. Nadčlověk se ale nekoná. I když dvoumetrový napravený jednoruký Jakob k němu má hodně blízko... Varování! Pouštět pouze za slunečných dnů, jinak hrozí silná deprese hraničící s masochismem.