Mikah

První díl byl dobrou a poměrně věrnou adaptací předlohy. Během čtení druhého dílu jsem se u některých scén těšila na to, jak je asi zobrazili ve filmu. No, nijak. Film se od knihy odlišuje tak moc, že jsem většinu času nevěděla, jestli se dívám na správný díl. Kniha je pomalu plynoucí příběh o putování a mytologii, film je akční příběh o válce. Vymazali spoustu scén, aby je nahradili scénami, které zabraly stejné množství prostoru, a změnili, co se jen dalo. Z Faramira je záporná postava, Frodo není hrdina, Eowyn, ktera se v knize sotva mihne, má divnou romanci s Aragornem, pasáž s enty změnili úplně, a co tam dělali vrrci a Arwen? Škoda. Další film už si asi nepustím.

Pán prstenů mě vždycky míjel. První film jsem viděla ještě v dětských letech a tehdy mě nudil. Trvalo mi dalších dvacet let, než jsem si k němu našla cestu. Chtěla jsem se s Pánem prstenů seznámit, a tak jsem si přečetla první díl a ihned po něm následoval film, rovnou čtyřhodinová rozšířená verze. Jelikož jsem měla předlohu v hlavě, celou dobu jsem s ní film porovnávala. Jako největší změna mi připadá to, že zatímco v knize sledujeme pouze Froda a jeho družinu, ve filmu je zobrazeno i dění kolem, což neberu jako minus. Co je podle mě ale škoda, že ve filmu osekali putování horami a vymazali některé postavy a důraz je kladen spíš na různé jednotlivé potyčky. Z jedné věty, kde Frodovi něco chňapne po noze, udělali několikaminutový souboj, a boj v Morii je nekonečný. Docela zbytečně přidali laškování s hobitkami a Aragornovo zamilování (v knize není ani náznak milostných vztahů), stejně tak Frodova vidění. Naopak se mi líbilo, že vložili humor a povedlo se i obsazení hlavních postav, až na to, že Aragorn a Boromir jsou si k nerozeznání podobní. Mé výhrady způsobilo porovnávání s předlohou, kterou považuju za tu „správnou“, ale filmová verze je určitě působivá a zábavná a jako dílo samo o sobě funguje skvěle.

Večer s tímto filmem jsem si celkem užila, bavil mě, ale rozhodně se k němu už nebudu vracet. Škoda, že jsem už dlouho neviděla novou pohádku, ze které by se mohl stát kult, na který se díváme každý rok. Líbí se mi samotný nápad postavit pohádku na mýtické postavě z pověstí. Nejvíc mě ale zklamalo, že se Krakonošovi zalíbila Liduška, protože si myslím, že Krakonoš by měl být aromantik povznesený nad tyhle záležitosti, a dokonce Lidušku ještě věznil, čímž se ze strážce spravedlnosti stala záporná postava a incel. Naopak se povedl národopisec Jiráček, který byl až do konce takový, jaký měl být, a ve kterém jsem se docela viděla.

Nejde o předělávku původního seriálu, ale o vyprávění o generaci dětí původních postav, které chodily na stejnou školu. A pro mě je to jeden z nejlepších současných seriálů. Je to skvělé moderní zobrazení dospívání generace Z, kdy mladí lidé trpí na střední škole, zatímco objevují sami sebe, a největší důraz je kladen na přátelství. Postavy jsou dobře propracované a různorodé, najdeme zde nebinární, asexuální nebo autistickou reprezentaci, většinou ztváněnou herci a herečkami, které takové jsou i ve skutečnosti. Jsou zde zobrazeny různé společenské problémy, jako je misogynie, ableismus, generation gap, duševní onemocnění nebo policejní násilí na původních obyvatelích. Dozvíme se i něco z australské kultury a slangu.

Jestli to někdo hodnotí jako pohádku pro děti, nevidím se tomu nízkému průměru, protože to opravdu není film pro děti. Je to totiž regulérní horor. Příběh samotný není moc zvláštní, ale zpracování se svými psychedelickými, uměleckými a fakt děsivými scénami a s klasickou hudbou stojí za to. Strhávám hvězdičku za ty trapné šišlavé čarodějnice, které tam asi byly jen proto, aby se film přiblížil dětem, a vůbec se tam nehodily.

Co byste udělali, kdyby k vám v noci oknem přišel úplně cizí člověk a chtěl vaši sestru za manželku? Jistě byste ho dovedli do její ložnice a řekli mu, aby si ji bezvědomou odnesl neznámo kam. Už vidím, jak poddaný (šenkýř) okrade pána a bude ho týrat. Taky mi nikdy nedávalo smysl, proč prince na cestě pronásledovali ti tři entitled bratři nebo proč měl zakázáno se ohlédnout. Tento film ode mě dostal šanci mnohokrát, protože je tak zbožňovaný, ale nikdy mě nebavil, byť se najde něco, co se mi na něm líbí, např. celková atmosféra nebo sem tam humor.

Na vše se díváme ne očima druhých, ale stáváme se přímo starým mužem, jehož dny tvoří nesouvislé vzpomínky, mezi kterými probleskují útržky reality. Ve výsledku sami nevíme, co je skutečné a kde jsme, zažíváme zoufalství a cítíme se jako malý kluk, který chce prostě domov a bezpečí. Tohle by neměl zažívat nikdo. Hodně silný film.

Chápu, že mnoha lidem lidem tento seriál připadá zábavný, ale není možné na něj spoléhat jako na dobrou autistickou reprezentaci. Cílem totiž není šíření povědomí o autismu ani nabídnout lidem ve spektru něco, s čím by se ztotožnili, cílem je, aby se co nejširší publikum pobavilo nad lidmi, kteří jsou v něčem jiní. Je to seriál, který vytvořili neurotypici pro neurotypiky. Tvůrci se radili s psychology a rodiči autistických dětí, ale samotní lidé na spektru se na něm prakticky nepodíleli a dokonce i hlavní postavu hraje neurotypik. Sam spíše než jako člověk působí jen jako slepenec stereotypů. Bylo by třeba tyto stereotypy spíš bořit, než se k nim neustále vracet. Někteří lidé se shodují, že věrnější zobrazení autismu vidí spíš v Casey a Else. Seriál neukazuje Samův svět, jeho prožívání a jeho těžkosti, ale spíše to, jaké problémy přináší Samův autismus lidem kolem něj.

Tvůrci některých seriálů se rozhodli aroace postavy vymazat (Jughead!), protože o čem by seriál bez romantiky asi byl, že, ale tady z toho udělali hlavní téma. A povedlo se jim to skvěle. Hezky s těmito identitami publikum seznamují, podávají základní informace a ukazují, jak se takoví lidé můžou cítit a jakým problémům čelí. Tvůrci si dali opravdu záležet a museli si udělat dobrý průzkum. Najdeme tam hodně moudrosti a úvah nad tím, jak funguje společnost, rodina a vztahy. Na japonský seriál je tento hodně open-minded a mám z něj hroznou radost.

Komiksová předloha se mi moc líbila a lepší seriálové zpracování si asi nedokážu představit. Srdcerváči jsou jako pohlazení, které si můžu dávat pořád dokola. Je to opravdu hezký, milý a barevný seriál s božími postavami (mám novou oblíbenou fiktivní partu) a já se hrozně těším na další řadu.