FIBO

Nedělní Praha. Ocelově šedá obloha. Tak nějak by se dalo vystihnout pochmurné prostředí pražské kotliny krátce po poledni. Shlukující se postavy ve společenském oblečení dávaly znát, že se člověk blíží k místu určení, což bylo v tomto případě pražské Rudolfinum. Nálada je relativně smíšená. Těším se na koncert, ale zároveň já a moji společníci víme, že tento koncert má pachuť tragické události, která se stala pár měsíců zpátky. Ostatně, tento koncert by se z logiky věci neuskutečnil, nebýt tragické smrti Jamese Hornera. Několikrát si vzpomenu na citát, který měl údajně Horner prohlásit. Dokud budete na mě myslet, budu tu stále. Něco na ten způsob. V tom případě by tady dnes měl být s námi, napadne mě.

Sál se rychle zaplňuje a těžko by člověk hledal neobsazené místo. Asi by se nějaké našlo, ale účast byla alespoň opticky skoro stoprocentní. Orchestřiště se začíná zaplňovat hudebníky a balkón za nimi posléze obsadí množství dětských postav. V jednu chvíli tam jen tak všichni postávají, zatímco pod nimi se ozve klasická zvuková kulisa ladících se hudebních nástrojů. Za relativně chladného potlesku vstupuje dirigent, který se hluboce uklání směrem do hlediště. Sedíme na levém balkóně prakticky napasování v úrovni orchestřiště, toto nám naskýtá slušný výhled na celé dění v orchestřišti. Přímo pode mnou sedí dvě harfistky, blízko k nim křídlo houslistů, následuje pozice dirigenta a za ním další křídlo houslistů. Za jejich zády je řada hudebníků s žesťovými nástroji a ještě za nimi ještě větší řada hráčů s perkusními nástroji. Sál potemní a osvětlené zůstává pouze orchestřiště. Soubor otočných diodových reflektorů porůznu osvětluje balkónovou část s chlapeckým sborem.

Představení začíná epilogem ze Star Treku II. Jde o moji srdcovou záležitost, tak jen hypnotizuju dění pode mnou a poslouchám živě něco, co doteď znám zpaměti jen z oficiálního score. Moje dosud šedé a nevyhraněné očekávání okamžitě mizí návalem náhlé pozornosti s nastraženým sluchem před tím, co tu před námi vzniká. Hlasitost toho všeho podle mého subjektivního vnímání postupně narůstá a já se chvílemi přistihnu, že přestávám sledovat orchestr a konkrétní hudebníky a jenom poslouchám. Nevím, jak to vyjádřit, protože takový pocit se dost dobře nedá slovy vyjádřit. Cítím jakési vnitřní naplnění a uspokojení, které podporuje preciznost a čistota melodie, která obklopuje sál. Melodie tolik známé a přesto hodně osobní, kterou má člověk v sobě spojenou s určitými událostmi ve svém životě. Na chvíli si uvědomím, že bych si přál, aby tenhle moment nikdy neskončil, přesto podvědomě vím, že tahle událost, tihle lidi, tento sbor a tato sešlost je unikátní a už se nebude opakovat.

Následují další čísla, která nejsou pro mě tak osobní jako úvod, přesto mají mou maximální pozornost. Znovu tápu pohledem z jednoho tělesa v orchestru k druhému. Vnímám ty lidi a selektuju si jednotlivé nástroje při poslechu toho, co znám zpaměti. V jeden moment sotva postřehnutelným způsobem začne doplňovat orchestr sbor. Chlapecký sbor, který stojí v lajně na balkóně za orchestřištěm. Hudba dostává nový rozměr, všechno je perfektně vyvážené, ani jedna složka nepřehlušuje druhou. Můj optický průzkum orchestru opět ustrne a opět se soustředím pouze a jenom na hudbu. Ta hudba je tady a zarývá se člověku pod kůži, doslova jako injekce. Sám ztrácím kontrolu nad tím, kam vlastně směřuju svůj pohled. O minuty později posloucháme suitu z Vetřelců. Skladba začíná motivem Main Titles. Nastoupí smyčce, není jich moc a nejsou moc hlasité, o to ale svým způsobem vynikají. Až na ony smyčce je tu naprosté ticho, že by člověk slyšel cokoli, co sem nepatří. 

Opět se dostavují pocity nirvány. Main Titles je zvláštně propojené s akčnější skladbou, kdy se přidávají ostatní členové orchestru, ozývá se dunění, bubnování, každý z členů orchestru je zapojen, doslova každý. Pod sakem cítím, jak dostávám husí kůži. Ta hudba rezonuje okolím, je hlasitá a obsahuje podíl práce každého z těch lidí tam dole pod námi.

O přestávce sedíme na svých místech, přestože mnoho lidí svá místa dočasně opouští. Diskutujeme o hudbě, o Hornerovi. Myslím, že za dnešek už asi nezažiju ten pocit, kterým jsem tu zažil v několika relativně krátkých, ale o to intenzivních momentech. Čas běží, dirigent občas mezi čísly odbíhá, sem tam mezi skladbami stroze promluví do mikrofonu organizátor s krátkým formálním komentářem a pomalu se blíží finální část - suita z Avataru.

Opět balkón zaplňuje chlapecký sbor a hráči se ujímají poslední části programu. Melodii, která by se dala popsat jako cizokrajná a exotická, tak tu v určité části doplní sbor v tuhle chvíli osvětlených kluků na balkóně. A zase, přichází ten mrazivý pocit. Orchestr zapojuje veškeré svoje kapacity. Nastává pasáž v soundtracku pojmenovaná jako War. Tady už orchestr ždímá veškerou poslední kapku z potenciálu každého zde přítomného nástroje. Opět mám husí kůži. Tympány jedou, smyčce, žestě, bubny... absolutní vrchol této blaženosti doplňuje sbor chlapců, který zvedá zdejší už takto vystupňovanou akustiku na takovou úroveň, že mě napadá, jestli se neodrhne strop Rudolfina a neodletí kamsi v dál pod náporem té energie, která tu vzniká.

Akce končí, pocit nirvány střídá pocit smutku. Smutku, že tohle bylo neopakovatelné a že vystoupení na tomhle kusu božího pískoviště skočilo. Zapamatuj si to, zapamatuj si to dobře. Říkám sám sobě. Opouštím Prahu v náladě příjemného přemítání. Dnes už nebudu nic dělat, nechci tenhle zážitek nechat rozplynout v proudu jiných myšlenek a činností.