FIBO

Prvních dvacet minut tvoří solidní základ (zajímavá synopse, skutečná událost, pověrčivost, hloupý nápad). Zbytek filmu jde pomalu ale jistě z kopce. Každá další desetiminutovka degraduje film na nižší a ještě nižší úroveň. Nelze si nevšimnout značné podobnosti s Grave Encounters (stejná kamera, stejné ozvučení, totožné scare a free&run momenty. Narozdíl od Grave Encounters zde ale nic nefunguje, na mě jedině zapůsobily první momenty nočního divadla (chodby, stíny, chabé osvětlení nouzových světel, ozvěny táhnoucí se nočními a temnými chodbami). Vše ostatní je jasně vyumělkované, divák na začátku filmu okamžitě pozná, že na tom či onom místě se dříve nebo později něco stane (pozor na ta lana tady, mohou být velmi nebezpečná...). Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří FF zatracují, naopak. Pokud takový film dosáhne průměru nebo dokonce lehkého nadprůměru, pak ho mohu považovat za "ne hloupý". Některé FF filmy dojíždějí na nesmyslnosti, nelogičnosti nebo totálně podělaném konci, v tomto případě se film vyplatí sledovat pouze prvních pětadvacet minut a pak ho vypnout. Už samotné zamyšlení, jak by to mohlo být dál, bude větším zážitkem než dosledování filmu do konce.

Herecký koncert Michaela Caina a Omara Sharifa, od kterého člověk neodtrhne od první minuty oči. Přestože nejsem příznivec tohoto historického období, přesto mě film svým zpracováním pohltil. Aneb jak přežít ve zbídačené době ve skupině lidí, která se mezi sebou vzájemně nenávidí. Výpravný příběh doprovázený hudbou Johna Barryho korunuje ona zmíněná dvojice herců.

Přestože jsem měl o tomto filmu povědomí z knih a filmové literatury, dlouhou dobu jsem se mu vyhýbal. Už předem mě odrazovaly superlativy a nálepky typu "filmy, které musíte vidět před smrtí". K tomu lze přičíst velmi dlouhou stopáž, která si už sama říká o to, aby jste se na něj vykašlali anebo si kvůli němu vzali dovolenou. K filmu samotnému: přestože jsem od něj navzdory všem ohlasům a oceněním neměl prakticky žádná očekávání, už od začátku si mě svým způsobem získal hlavním protaginistou. Pokud člověk viděl stovky a stovky filmů, málokdy se stane, že ho nějaký film překvapí. Nemám na mysli synopsi, příběh nebo vývoj událostí. Mám na mysli pravou poctivou filmařinu, kde neexistovaly vizuální efekty a veškerá invence tvůrců byla odkázána pouze na základní prostředky, kde platilo jednoduché pravidlo - co před kamerou, to na filmovém pásu. Doslova a bez výjimky. Přiznám se, že po dobu sledování Lawrence jsem měl několikrát husí kůži a moje subjektivní filmová kritika dostala pořádně za vyučenou. Přistihl jsem se opakovaně s otevřenými ústy a nevěřícným výjevem při pohledu na výpravu, pro kterou nenalézám slov. Výprava a kamera, tohle byla dvě slova, která jsem si častokrát opakoval, aby o pár minut později dostala moje všeznalost znovu na zadek. Několikrát jsem si vracel záběry, na nichž se bez jediného speciálního efektu pohybují stovky herců a komparzistů a dělají svou práci před širokým otevřeným záběrem, kdy každý jediný filmový snímek by mohl sloužit jako předloha pro plakát. Zas a znovu, kamera a výprava, hudba Maurice Jarreho a zejména výkony Petera O'Toole, Omara Sharifa a Anthony Quinna. Nemám rád dlouhé filmy a o to spíš platí pravidlo, že jakmile jednou ztratím stoprocentní pozornost, těžko ji dostávám zpátky na původní úroveň. V tomto případě jsem si několikrát po dobu sledování sám pro sebe řekl větu: je tohle vůbec možné? Byl by v dnešní době ochoten někdo zaplatit a natočit film, kde by použil tisíc komparzistů v karavaně, která brázdí pouštní duny a končí v dáli v nedohlednu? Záběr, kde každý pohyb, každý závan prachu a písku je skutečný bez jediného speciálního efektu? Lawrence z Arábie, film, kterému jsem se tak dlouho záměrně vyhýbal ve mě pokořil další pomyslný strop, který u mě dosud představovala výprava a kamera. S trochou ironie se usmívám nad tím, proč hledat filmové zázraky v současné tvorbě, kterou produkují studia v honbě za penězi, když tu máme tolik starších filmů, které mají větší tendenci člověku vytřít zrak, než dnešní přeCGIovaná doba, kde se bez zeleného pozadí neobejde ani reklama na dětskou přesnídávku. Lawrence z Arábie ať se nazývá jakkoliv a ať o něm kdo chce, píše co chce, tak v mém žebříčku filmových kvalit zamíchal kartami tak, že aspekty jako kamera a výprava by mohly být referenčními vůči ostatním filmům. To celé nehledě na skutečnost, že se tu sešla sestava herců, jejichž jména jsou v kinematografii pojmem.

Po vizuální stránce pastva pro oči v kombinaci s nezlomnou přírodou a lidskou tvrdohlavostí. Není to film, který by nějak oslnil, i tak navzdory svému rezervovanému postoji k filmům s tématikou - člověk, příroda, zvíře - mě svým způsobem oslovil. Někdo v tom může vidět klišé nebo nějaký předem vykonstruovaný nature sluníčkarismus, ale záleží na každém, jak to kdo pojme. Vizuální stránka, precizní práce se zvířaty a nádherná Hornerova hudba dělají to, co dělá z obyčejného filmu ten lepší.

Stylová dětskodospělácká jízda, která jako jedna z mála naplňuje představu o filmu, který si získá diváka bez ohledu na jeho věk. V tom filmu je všechno - atmosféra, naivní dětská zábava i vážné psychologično. Film servíruje divákovi širokou škálu tužeb a trablí, které se týkají jak malých tak i velkých. To vše podáno s uhlazenou noblesou bez tendencí si na něco hrát. Je škoda, že takový film je v našich končinách takřka neznámý (neexistuje ani jeho český distribuční název). Ještě jsem neviděl film, který by byl zároveň dětský a který by obsahoval takovou dávku psychologie, která složí i dospělého. Film obsahuje řadu vnitřních metafor a replik, které osloví jen toho, kdo je najde. Jinými slovy, film si pohrává se slovy a z jedné konkrétní věty si každý může vytáhnout úplně jiný smysl a to ten, který v něm právě vidí. Vidět tento snímek jako dítě, tak by si mě získal na celé čáře.

Někdy mám pocit, že jsem vůči hororům imunní. Nebo si nedokážu vysvětlil superb komentáře typu, že takový parádní horor lidi ještě neviděli. Orphan je až na jednu jedinou věc vcelku rutinní filmová záležitost, která v naprosté většině nepřekvapí a nijak nevybočuje z řady jeho podobných filmů. To celé až na jednu výjimku, která dost pravděpodobně způsobuje, že lidi tomu dávají větší hodnocení, než ostatním filmům podobného ražení. Já jsem dost dlouho váhal, jak se k tomuto filmu postavit a pak jsem se přiklonil k tomu, že film si více než tři hvězdičky zaslouží, navzdory tomu, že nijak zásadně mě nevytrhl. Orphan je, dalo by se říci, fůzí několika filmů (nápadů), které tu už dříve byly. Hodně mi to připomínalo Dobrého synka a před koncem první třetiny i starou dobrou Carrie. Svým způsobem tam jsou některé věci chvilkově v rozporu, což je dobře, protože divák tak jistou dobu neví, jestli ta postava je kladná, záporná nebo něco z obojího. Jsou tam zajímavé téměř neviditelné signály, kterým divák nevěnuje pozornost, nicméně na konci filmu nebo při opětovném puštění si je uvědomí (holka trvá na tom, aby se při sprchování v koupelně zamykala, o přirození staršího bratra referuje jako o něčem ubohém a sarkasticky dodává, že ještě neví, k čemu ho má a další a další na první moment nepostřehnuté detaily, které mají svou skrytou logiku. Hlavní postava tak nevědomky odkrývá divákovi své karty, ale ten je nevidí nebo si je neuvědomuje. V tomto bodě se mi film líbil. Co se mi nelíbilo, byla až vyhnaná nesmyslnost nebo nereálnost některých situací (scéna na JIPu). To, co bylo předvedeno v nemocniční scéně, tak to skutečně v reálu nemůže fungovat a ani nefunguje. Pokud se někdo rozhodne zabít člověka, který leží na jednotce intenzivní péče, tak ho bude čekat sakra těžký úkol, než snadné proplížení, obalamucení přístrojů, které hlídají životní funkce člověka,.. to není a nikdy nebude tak primitivně proveditelné, jak to může divák vidět ve filmu. Hlavní postava jako by chvílemi nevěděla, jestli jednat logicky, nelogicky nebo úplně primitivně a tím si sama situaci zhoršovala. To jsou více či méně scénáristické přešlapy, ale dají se přejít. Pořád vidím tento film spíše jako průměrný ničím nevybočující šedivý film až na jednu drobnost, kvůli které za to stojí film vidět. K dobru může posloužit to, že ona dosud neznámá "pověst" hlavní postavy nečerpá z běžných klišé a je tu pro diváka servírováno jedno možná nečekané překvapení.

An old time animák, který je určen pro hodně mladé publikum. Když píšu mladé, tak tím mám na mysli opravdu hodně mladé. Dnes si moc nedovedu představit, že by takový film někdo aktivně vyhledával pokud by k tomu neměl konkrétní důvod. Jako ukázka toho, jak se kdysi dělaly speciální efekty, to není špatné, ale celé vylíčení hlavní postavy je až přehnaně absurdní. Pagemaster je z dnešní perspektivy spíš takový muzejní kousek než film, který by měl někdo důvod si pouštět (natož dětem v dnešní době). Přestože film mnohdy hrozivě pokulhával (neříkejte, že tak primitivní chování filmové postavy nemůže způsobit u dětí demenci), tak v celém svém světle by se dal zhodnotit jako průměrný tehdejší film svého žánru. Verze v původním znění potěší tím, že uslyšíte Patricka Stewarta, Whoopi Goldberg či třeba Leonarda Nimoye. A v neposlední řadě potěší hudba Jamese Hornera, ktará tomu přidává ještě trošičku víc.

To, co se zdálo být jako tisíckrát omletý příběh, nemohlo zprvu nijak překvapit. Přesto překvapilo. Můžeme tisíckrát tvrdit, že se jedná o klišé a můžeme vést nikam nevedoucí debaty o tom, jak tento film s nulovou invencí nic nepřináší. Přesto všechno a přes kvičící kritiku si Southpaw své publikum našlo. Někdo může tvrdit, že tento film doslova a do písmene naplňuje vzorec fenoménu Karate Kid a může mít pravdu. A taky nemusí. Pokud nejste filmový žvanil, který všechno viděl a všechno zná a jdete do toho s naprosto otevřeným neočekáváním, pak se žádné zklamání dostavit nemusí, možná naopak. Od samotného začátku jsem ten film vnímal svým způsobem osobně, protože jsem věděl, že jde o předposlední projekt, na kterém James Horner spolupracoval. Southpaw budí rozporuplné ohlasy, asi více než kde jinde buď zaujme, nebo naopak propadne. Závěrem bych se chtěl symbolicky poklonit Jamesi Hornerovi a vzdát hold jeho celoživotnímu dílu, které je významnou a nedílnou součástí světové kinematografie. Bohužel si získal i onen sice čestný, ale nechvalně proslulý im memoriam titulek, který bude vždy připomínkou toho, že všechno má svůj konec. Za poslechu závěrečné instrumentální části ze Southpaw... Jamesi, díky za vše.

Sledováno v rámci doplnění Hornerovy skladatelské filmografie. /// Těžko říct, čím člověka tolik přitahují filmy o vesmíru. Jeden si jen namátkově vybaví několik z nich a naprostá většina má převážně vysoký ohlas. Vlastně ani nezáleží, jestli film je nebo není na základě skutečné události. V tomto případě je to kombinace všeho - tématika, herci, skutečná událost, brilantní zpracování a obrovský smysl pro detail. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mě to i přes své mnohé nej nechává víceméně chladným. Apollo 13 je bezesporu kvalitní a nákladný film, ale k jeho obdivování nebo škatulkování mezi klasiky mi stále něco schází. Mým hlavním motivem při sledování byla hlavně hudba a jak se říká: "to, pro co jsem si přišel, to jsem si z filmu i odnesl." Film 70%, hudba 80%

Málokdy se stává, že pokračování béčkového hororu stojí alespoň za zlomek pozornosti. Candyman 2 nemalou část filmu věnuje dokreslením toho, kdo, co a proč Candyman vlastně je, rozebírá motivaci a příběh jeho postavy (která do určité doby byla postavou veskrze kladnou). Nejde tak jen o nudnou vyvražďovačku, je tam nápaditost a originalita. Jednu hvězdu navíc si zaslouží za následující: 1) film ani v jeden moment nenudil, 2) závěrečná scéna, která objasňuje, proč vraždí, 3) hudba.