marvan

Nesrovnávejte Warriora s Fighterem, ten první představuje čisté žánrové potěšení, ten druhý je sociální drama. Pochopitelně, že pro většinu uživatelů bude přístupnější Warrior, protože je přímočarý, u Fightera je potřeba vynaložit určitou námahu. Pokud někdo tvrdí, že je to horší film, pouze tím klasifikuje sám sebe, řekl bych. Tím nechci nijak ubírat kvality Warriorovi, ale pokud mám použít sportovní terminologii, tak srovnáváte dva borce v různých váhových kategoriích.

Atmosférou mi to připomnělo existenciální westerny Cormacka McCarthyho. Další adaptaci jeho románu by mohli svěřit Mateo Gilovi. Věřím, že by byl lepší než Coenovi nebo Hillcoat, o Thorntonovi ani nemluvě.

Milliusův stejnojmenný film posloužil svému autorovi k prezentaci fašistických názorů zahalených pseudopohanským oparem. Jinými slovy, rád jsem se podíval na Conana, který nepodsouvá žadnou pseudofilosofii a je celkem nezakrytě hloupý. Oproti rakouskému bulteriérovi je Momoa přece jen přijatelnější barbar a na rozdíl od Arnieho se netváří celou dobu jako retard.

Hodně divný film. Zpracováním a obsazením odpovídá nenáročnému béčku, ale pohybuje se daleko za hranicemi žánrové jednoznačnosti. Film byl natočený podle skutečného příběhu. Z jakého důvodu to McKendry pojal jako béčkový film nechápu. U tak reálného příběhu nesmyslný casting i nedůslednost pojetí: vesnická holka sklízí seno a má na sobě make-up, který ji pravděpodobně trval déle než ta sklizeň.

Snad se Bollainová opět vrátí ke komorním ženským snímkům jako je tento, jde jí to mnohem lépe než hloubání nad problémy třetího světa v Even the Rain.

Filmové zpracování románu Lovci hlav nepřináší oproti knižní předloze žádnou další přidanou hodnotu. Suverénní filmové řemeslo, na jaké jsme z této provenience standardně zvyklí, pouze využívá možnosti obrazové zkratky a vyprávění posouvá do polohy černé grotesky. Jo Nesbø se dočkal své první filmové adaptace a dá se říct, že důstojné. Ostudu mu rozhodně neudělá a zřejmě mu získá řadu nových čtenářů. To Larssonova trilogie dopadla v nedávném filmovém zpracování o poznání hůře. Více na: http://www.moviescreen.cz/recenze/759/hodejegerne

Příběh je poameričtěný do té míry, že ztráci vztah k izraelským reáliím a ocitá se v žánrovém bezčasí. Berlín je sešlý natolik hyperrealistickým způsobem, že připomíná kulisy z hororu Wese Cravena. Tři agenti Mossadu se chovají a vypadají jako typičtí američtí gójové a nacistický zločinec má rozhodně blíž k Hanibalu Lecterovi, než ke zločinci Eichmannova typu. Původní izraelský film by se dal označit jako psychologický thriller, měl jednoduchou dějovou linku a věcně načrtnuté charaktery postav. Problém Maddonovy verze vidím v tom, že se pokusila původní verzi vylepšit, aniž by uchopila podstatu předlohy. Ve snaze vyrobit atraktivní podívanou bylo přidáno několik nových scén. Celkem nesmyslně se tu předvádí bojový systém krav maga a přibyla jedna přestřelka. V důsledku to vede k nesmyslům: poté, co hrdinka předvede brilantní krav maga s fyzicky nadupaným kolegou třicátníkem, podlehne v souboji s šedesátiletým německým důchodcem. Více na: http://www.moviescreen.cz/recenze/761/the-debt

Půlnoc v Paříži se vrací k tomu nejlepšímu z filmů, které získaly Woodymu Allenovi pověst vynikajícího komediografa. Autor si tentokrát utahuje především z romantické nostalgie po starých dobrých časech, z naivních představ o kulturních velikánech a z milostných zmatků, které jako obvykle tvoří páteř celého vyprávění. Woody zesměšňuje nikoli samotné umělce, ale naše představy, které jsme si o nich časem vytvořili. Především tím, že je nechá pronášet jejich nejznámější výroky, z nichž se staly díky neustálým citacím otřepané fráze. Nechává tak naplno vyniknout stupiditě obecně sdílených kulturních klišé. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/750/midnight-in-paris

Už to bylo napsáno na více místech, že tenhle film je především trefnou paralelou k současné podobě kapitalismu a už teď se nemůžu se dočkat, až ho důkladně rozpitvá lacanovský marxista Žižek. Jediné, s čím se nemůžu smířit, je obsazení hlavních rolí Timberlakem a Seyfriedovou. Z Timberlake přímo vyzařuje hvězdná sebestřednost a uvěřit mu dělnický původ je zhola nemožné, Seyfriedová je na tom obdobně. Není divu, že chemie mezi takovými egomaniaky je téměř nulová.

Margin Call pokračuje tematicky tam, kde skončil dokument Inside Job. Ten rozkryl systémový mechanismus vzniku ekonomické krize, Margin Call rozkrývá mechanismus lidského faktoru, který to umožnil. Celovečerní debut Chandora vyniká skvělým vedením herců: Spacey, Bettany, Irons i Moorová projednou odložili svůj hvězdný status a podávají výkony, jaké jsem u nich už dlouho neviděl.