Recenze (1 442)
Anora (2024)
Čekat od Seana Bakera klasickou love story by bylo hodně mimo. Anora však nepřekvapí pouze žánrovým směřováním, ale i vývojem postav. Ani a Ivan nejsou párem, kterému bych to plně přál, ono také není co, jejich motivace jsou úplně jinde, čehož se svým způsobem oba drží. Ale ta nesnesitelnost funguje a společně s famózní vizuální a hudební stránkou táhne děj až do žánrové otočky a příjezdu "goril". S nimi očekávané problémy sice přijdou, ale takovým jiným způsobem... říkal jsem si, že tam chybí už pouze NoHo Hank. Děj tu nabere tempo a (ne)představí Igora, toho zprvu pocitově drsnějšího, později však smutného a pro Ani neviditelného oslavence, který možná doufá v něco víc. Právě on má ten nejzajímavější vývoj, závěrečné zvážnění tomu tak sedne. Žánrové přechody celkově nejsou nijak na sílu, přijedou ze šéfů a jejich syna vyděšené a tím poněkud nešikovné gorily a jedna z nich má i jiné motivace. Smysl to dává.
Nepřivolávej nic zlého (2022)
Prvně jsem viděl US verzi s velmi nezvládnutým závěrem, ale více u ní. Od originálu jsem si sliboval podstatně smysluplnější vyústění, což nepochybně má, ať mě chování dánského páru (a Bjørna především) jakkoliv iritovalo, do smyslu a poselství filmu zapadá. Zvláštně tak mohou působit oba páry, jeden rozehrává svoji hru, svoji cestu k výdělku a za další dovolenou. Druhý je neuvěřitelně pasivní a "slušný", protože cokoliv se dá schovat za kulturní rozdíly a jiný pohled na život. Christian Tafdrup s tímto výborně pracuje, do určité doby nenechá Holanďany udělat něco, aby byl nutný okamžitý odjezd. I když i tohle je samozřejmě otázka pohledu na věc. Každopádně dobrý nápad, skvělá práce s atmosférou, ten narůstající neklid a postupná rezignace jsou z toho cítit. A výborné finále, ve kterém raději nehledat logiku následků činu, jen si "užít" obrazy trestu. Tahle část ve spojení s hudbou působí jako od Larse von Triera. Ono "proč?" to říká vcelku jasně a Patrick svojí odpovědí ještě potvrzuje. Nakonec stačí zapřemýšlet nad originálním názvem.
Nepřivolávej nic zlého (2024)
Ve svém sdělení zbytečně doslovné, navíc se závěrem, který tohle sdělení úplně pohřbí. O tom že chtěl James Watkins filmem říct to stejné, co jim řekl Christian Tafdrup, není pochyb. Dokonce se mu to díky lepší práci s postavami a času na ně občas daří ještě lépe, než dánskému originálu. Není to však úplná kopie, Watkins přidá témata, která se snaží rozpracovat ve finále, čímž je na původní sdělení úplně zapomenuto. Máme tu ještě slabšího Bena, silnější Louise a týranou Ciaru. Pokud Watkins do té doby solidně buduje atmosféru, dokáže pracovat s psychologií postav, které tady i díky hereckým výkonům fungují velmi dobře, závěrem tuhle snahu podkope. Logické vyústění originálu v podobě trestu je nahrazeno cestou za dobrem. Tahle cesta navíc vede skrze redneck horor říznutý béčkovým akčňákem, což vzhledem k předchozímu ději zamrzí.
Jiný člověk (2024)
Je fyzická krása cestou k lepšímu životu? K pozitivnějšímu pohledu na něj? Dokáže změnit celkovou povahu, dát více chuti, optimismu? Na to všechno má Aaron Schimberg jasnou odpověď, aby k ní přidal ještě pohled takříkajíc zvenčí. Totiž to, jaký Edward skutečně je, je více vidět až po změně vzhledu. Před ní jsem se nedivil, že se do ničeho nemíchá, nemá příliš zájem o nějaké větší sbližování s okolím, je spokojený ve svém bytě, i s postupně se zvětšující skvrnou na stropě, protože co on s tím? Říkal jsem si, lidé jsou různí, kdoví co by při bližším kontaktu zažíval a tím ho vlastně chápal. Jenže po změně se ten pohled úplně mění, aby po nástupu Oswalda na scénu přišel zase další úhel pohledu, ono to totiž jde a šlo to i v úvodu, pokud by ten dotyčný změnu skutečně chtěl. Vzory jsou znát a v tomto případě to opravdu potěší, ale Aaron Schimberg má svůj originální přístup k tématu. Jiný člověk tak není hloubavým dramatem, ale spíše komediální sondou do života. Nechybí mu atmosféra klasických filmů, těm odpovídá i kamera, obojí famózní především v bytové části se skvrnou, tam nelze nezmínit Romana Polanského.
Substance (2024)
Bez kvalitního scénáře těžko vznikne povedená satyra. To nakonec platí i pro body horror, protože ono to jde často ruku v ruce, v tomto případě spíše tělo v tělu. Banalitu příběhu Coralie Fargeat nedokáže zakrýt ani vizuálem. Kamera je samozřejmě velmi dobrá, propojení s hudbou funguje na výbornou, ale jak už to tak u podobně klipovitých filmů bývá, brzy se to okouká, nepřekvapí. V tomto případě o to víc, protože pocit vykrádání na místo inspirace/pocty jsem prostě měl. A čím blíže závěru tím více, vše je totiž neúměrně natahováno, přeplácáno. Rozhodně nemůžu říct, že by mě Substance nebavila, obzvlášť první hodina to především svým stylem dokáže spolehlivě. Fargeat umí budovat hororovou atmosféru, což je to, co funguje i dál. Taková scéna vaření by mohla vyprávět, ale povedeně chladný, odcizený (a přitom velmi zajímavý) je i samotný byt. Jenže ve druhé polovině je natahována prakticky každá scéna a to včetně závěru... i tam byl Blade lepší. Nadsázka, i když možná i tady úmysl, těžko říct.
Něžný bar (2021)
Je to tak pohodové, že jsem se dlouho zbavoval pocitu přílišného tlačení té fajn atmosféry, čímž "trpí" první polovina. Několik dialogů, třeba i vážnějších a rychle hudba zahánějící všechny špatné myšlenky. Ty záblesky dnes již klasických amerických indie filmů však potěší a není jich málo. Retro atmosféra navíc funguje na výbornou a stejně tak velmi dobře napsané postavy kolem mladého JR, tedy Juniora. Ten sice nemá snadný život, spousta věcí v něm mu nevyjde, nebo v případě té osudové soustavně nevychází. Přesto by bez těch kolem byl jeho příběh jen jedním z mnoha, což je občas na škodu, protože právě oni jsou často zajímavější, než samotný JR. Obzvlášť pokud jde o strejdu Charlieho, věčného vzoru a "otce", jehož hraje Ben Affleck famózně. Tady bych se vůbec nezlobil za vlastní film, těch otázek kolem jeho života je spousta. A klidně by se mohl odehrávat z větší části v baru, protože i ten tady žije, se svými štamgasty je další postavou.
Pokud vím (2020)
Stačí jedna noc, jeden šílený moment, aby byla započata cesta k upevnění nefunkčního vztahu a adopci dítěte. Bohužel momenty, které dokáží změnit neodvratné, musí být opravdu zásadní a povětšinou negativního rázu, což tady přesně platí. Je to výborná hra s důvěrou, kdy jí v různých částech filmu má každý z páru, v jedné části snad i ten třetí, protože přijde moment, kdy není jisté nic. Dénes působí od začátku vlastně docela slabě, vyšvihne se však při sledování. Nóra jakoby si jeho podpory nevážila, navíc sama svoji nejistotou budí známky nedůvěry, vůbec po zveřejnění příspěvku. Jenže je to pohled především do její hlavy a tady vše zapadne, až je z toho stydno, tak výborně si to hraje s pocity a důvěrou diváka.
Monty Pythonův smysl života (1983)
Přestože "Every sperm is sacred", v hodinách sexuální výchovy se vyplatí dávat pozor (platí i pro katolíky). V opačném případě se totiž může stát, že je dětí nad finanční možnosti rodičů a v takovém případě je rozhodně lepší poslat je na pokusy, než se třeba zapsat jako dárce orgánů. Protože když se stanete dárcem orgánů, nepomůže vám ani přístroj, co dělá ping! To už je lepší příjemně asistovaná sebevražda pádem z útesu! Případně lze padnout i ve válce, což je možná více hrdinské, ale útes je útes. Jak už to tak u skečů bývá, kvalita není vyrovnaná, ale ty lepší jednoznačně převažují, navíc ten smysl života tomu samozřejmě nechybí.
Veselé stránky (2022)
Pocta kreslířům komiksů? Nebo snad film o vyrovnání se se ztrátou učitele a vzoru, kterou si možná Robert tak trochu vyčítá? Mám pocit že obojí a přitom ani jedno. Jako jakási pocta to ještě fungovat může, ale hledat v tom nějakou osobnější rovinu, souznění s hlavním hrdinou, to jde opravdu jen velmi ztěžka. Co postava to živá karikatura s vlastním vesmírem v hlavě, ten má i hlavní hrdina, i on reaguje v afektu, bez rozmyslu, často agresivně. Je to samozřejmě nadsázka, ale vyloženě to sedne až "brutálnímu" závěru. Funny Pages tak spíš zůstávají bizarním slepencem s kamerou která se vyžívá v detailních záběrech na tváře herců, což v tomto případě snad ani nemuselo být.
50 kroků k sebevraždě (2020)
Především Elisa působí ze začátku jako někdo, u něhož bych problémy a tím i následné plány na ukončení nečekal. Zdokonaluje se, dbá o sebe, vede relativně normální život, v němž by nemuselo být ani na nudu místo. Ale přesto... důvody přijdou, aby velmi brzy zase pominuly, ono se totiž ukáže hned několik pravd. Jorge Cuchi totiž výborně pracuje s postavami, oba hrdinové dokáží v některých chvílích působit sympaticky, vzbudit soucit a očekávání, že z té hry nakonec odejdou. Jenže potom přijde moment, ve kterém se plně projeví jejich odhodlání a chladnokrevnost. Cuchi se nebojí drsnějších scén, bohužel některým chybí následky, řešení, jakoby Elisa a Félix žili ve světě, ve kterém projde úplně všechno. Tohle je jediným mínusem filmu, velmi by pomohlo, kdyby se těsně před závěrečnou scénou objevil policista. Byla by to jen menší komplikace pro cestu do poslední scény, ta by mohla i tak zůstat. Přímo musela, dává další ze smyslů a to vždycky spolu. Což naznačí i výborná část, v níž díky rozdělenému obrazu sledujeme oba hlavní hrdiny.