Manesma

Stanislav Motl tento film, jako mnohé své další dokumenty, promítá především na přednáškách, na různých místech po celé republice. Měla jsem jedinečnou možnost zůčastnit se slavnostní premiéry filmu vloni v květnu v Novém Boru. V místech odkud pocházela jedna z aktérek filmů, antinacistka Emma Jebautzká. A kde se odehrávalo mnoho jiného v době napjatých časů před podzimem 1938 a poté, kdy pohraničí bylo nacisty obsazeno. Na tvářích místních obyvatel a také studentů škol, kterým byl film také později promítán, jsem viděla mnohdy překvapení, zděšení, dokonce i slzy. Na to všechno se úplně zapomnělo a Stanislav Motl to znovu oživil a vynesl na světlo. Ti kteří tehdy trpěli, bojovali, či zaplatili životem si to určitě zaslouží.

Film, který mému příteli na vozíku, připadá jako sen. A to od scény, kdy Jake "má nohy", v těle Avatara zase chodí, hlavně běhá, opojně se řítí bez ohledu na okolní svět ve výcvikovém kempu avatarů stále vpřed. A takových momentů je ve velkovýpravném akčním slaďáku, dnes už kultovním, nepřeberné množství. Nelze filmu upřít vizionářství. Něco nám říká, někde uvnitř, že takové světy jsou - anebo byly? A my jsme v nich žili? Uměli se napojit na centrální zdroj, propojit se se všemi bytostmi do živé sítě. Děláme to vlastně asi pořád, jen si to neuvědomujeme. Film udělá sondu do hlubin našeho podvědomí - kde cítíme dobro, instikty, co nás vedou k životu, záchraně i ty, co patří boji, válce, bez kompromisů. Herci - na obou stranách dobra i zla - výteční. Triky, animace, jazyk domorodců, vše dovedeno k filmové dokonalosti dnešních dnů. Sláva, že za dveřmi už máme č.2, jaké asi bude?

Film, ve kterém dle mého pocitu Jane Campion vyjádřila esenci ženství, v její přirozenosti i rozporech. Hlavní hrdinka, němá Ada, působí absolutně křehce. Je uzavřená, ale přitom vnímá okolní svět mnohem lehčeji a pravdivěji, než lidé kolem ní. Film její okolí ukazuje svázané konvencemi, uzavřné v malosti koloniálních zvyků. Oni naopak vidí Adu a její malou dceru, která za ni často promlouvá, někdy po svém, jako nepřirozenou, nevyrovnanou, ne-li psychicky narušenou. Adu to příblíží více k domorodcům Nového Zélandu, kam byla provdána, než k místním "civilizovaným" Angličanům, mezi něž patří i její novomanžel. Drama vrcholí odhalením její nevěry, lásky zrozené v hudbě, v hraní na její milovaný klavír, její snad nejdražší klenot života. Násilí na ní páchané manželem, je zobrazením násilí páchaným po věky mužem na ženě. Prožitek silný, nevyslovitelný - závěrem je její osvobození, propuštění. Návrat do života, do světa. Přes velkou touhu zemřít, odejít do hlubin oceánu s milovaným nástrojem, klavírem. Ada však našla v životě něco dražšiho.