rikitiki

Konečně seriál, který neukazuje normalizaci jako cukrkandlové mámení, kde se normálním lidem žilo dobře a jen trochu to znepříjemňovali komunisti. Standa Pekárek je zlý hajzl, který dokáže lidem kolem sebe zavařit. Až na to, že je tupý jak podštok a často to ani nedělá záměrně. Je to chlápek s nulovou empatií, inteligencí trabantu a rozhledem jednooké žížaly. Nemá téměř žádné vlastnosti kromě toho, že se chce mít co nejlíp, jezdit autem se slavnými lidmi, souložit se vším, co se hne a sem tam zajít na fotbal. Jeho tupost je tak ohromující, že on nejenže nechápe, ale ani nevnímá svět kolem sebe. Nejde mu o žádné vznešené, ale ani o zavrženíhodné cíle, on prostě chce žít v poklidu s co možná nejvíce výdobytky, které se nabízejí (lhostejno zda legální či nelegální cestou). ____  Nedochází mu do důsledků, co to znamená donášet Stb (i když ji sem tam využije pro svou osobní ubohou pomstychtivost). Často ale někoho práskne nevědomky, protože nechápe, o co jde. Takový člověk by podobně přežíval v každém režimu a zjevně by mu bylo úplně jedno, jaký ten režim zrovna je, jen když by mohl mít své výhodičky. Výmluvná je v tomhle směru závěrečná scéna se zvoněním klíči v listopadu 89, kdy se Standa tak nějak přidá a opět mu nedochází, co se děje a jak ironické je, že zrovna on stojí pod balkonem Melantrichu a cinká klíči.  _____  Seriál je na české poměry neobvyklý počin, nebojí se ukázat, co je nepříjemné a mnohým proti srsti, protože tuhle dobu pamatují a možná nechtějí vzpomínat, jak se tehdy sami chovali. Připomíná dobu normalizační marnosti i šedou atmosféru, kde se dalo unikat povětšinou jen v soukromí (chlast, divoké večírky, sex, koníčky), ale jinak, pokud se člověk nechtěl nebo nedokázal zcela vzepřít (disidenti), musel sklopit hlavu a krok (šílené schůze ROH o ničem). Mizérie společnosti, která pronikla i do jejích zdánlivě nedůležitých členů. …. Perfektně se vyvedlo využití archivních záběrů a jejich efektní zapojení do děje. Skvělou práci odvedli rekvizitáři, kdy sehnal naprosto odpovídající dobové oblečení, nábytek, zařízení, plakáty. … prostě všechno. _______LEHKÉ SPOILERY: Kryštof Hádek jako řidič Standa je ukázkově tupý a často i slizký, ze začátku trochu klukovský, ale pak už jen odporný namustrovaný tupoun a misogyn. Takový hloupý Honza v reálu. Ostatní herci předvádějí sice jednoduché charakteristiky svých postav (ostatně, tak už byly napsané –  zkratka vzhledem k množství postav), ale vystihnou je na malé ploše bravúrně (vrcholem je štěk Evy Holubové coby otrávené šičky). Skvělá byla i chytrá, ale odměřená a někdy nepříjemná režisérka Geislerové, jemný režisér Bohumila Klepla, který se nejdřív snaží trochu vzepřít, ale pak už jen poslouchá, rázná až agresivní servírka Kláry Melíškové, kterou věk a nemoc postupně zklidňuje, nebo – vlastně nenápadně hlavní postava seriálu – produkční Tomáše Jeřábka, což je zjevně slušný člověk, který není bez chyby, chápe svoji situaci zbabělce, nemá odvahu (z jednoznačně pochopitelných důvodů) vystoupit veřejně proti, tak dělá jen sem tam malé disidentské činy a vykupuje je malými ústupky – aby mu tahle dvoukolejná strategie v závěru dvojím způsobem podrazila nohy. Zatímco Standa Pekárek se rychle přizpůsobí a zůstává v ČT, v instituci, jejíž sílu a význam nikdy nepochopil, jako její strážce. Drsně ironický konec. SHRNUTÍ: Už jsme dospělí, tak teď mi popravdě vyprávěj, jaké to tenkrát bylo.

Převládlo ve mně nadšení a úžas, včetně toho, jak jsem mohla úplně přehlédnout, že vznikl tak fantastický film. Je okouzlující, dětský – ale ne dětinský, vtipný, chytrý, nápaditý a chvilkama i docela temný. Putování malé myšky má různě zabarvené emoční zastávky a já se na nich vezla jak na zvonkové dráze. A i to povinné ponaučení, které ve vyprávěních pro děti bývá, bylo pravdivé a podáno naprosto jedle. SHRNUTÍ: Jak tě obyčejná myška může provést nebem.

Ze začátku mi připadalo, že Francouzi látku pojali až příliš frivolně. Ale postupně do sebe vše zapadlo: zajímavá fakta ze spisovatelova života, okolnosti vzniku a vydání knihy, její odraz v kultuře i dohrávané scény. Vše utvořilo perfektní obrázek díla, které natolik rezonuje v /pop/kultuře, až je mnohdy jeho skutečný význam přehlušený. A, jak strašlivě špatně je většinou Lolita čtena a chápána (viz japonské lolitkovské dívčiny – sexuální fantazie nemohoucích zamindrákovaných chlapů). Jak se spisovatel, marně, bránil tomu, jak má být Lolita zobrazována. Převálcovalo ho to. ….  Když jsem Lolitu četla jako puberťačka, připadalo mi, že román je o odporném slizoidním hovadu, které po všech možných stránkách zmermomocňuje dívku/dítě, která se nemůže nijak bránit. A přála jsem mu co možná nejhorší konec. Trochu mě překvapilo, že dokument pro něj měl i jistá slova omluvy, ale naštěstí spíš vysvětlující jeho chování, než že by ho omlouvala. …..  Tenhle dokument je skvělý, dává dohromady fakta i různé souvislosti a přiměje tak diváka k zamyšlení. SHRNUTÍ: Lolita není pikantní čtení, je to čtení o bolesti.

K čemu ti je, že celý život prosedíš nad svatými knihami, když v nich nakonec stejně jen hledáš ospravedlnění pro své hříšné jednání? To mě napadlo při zhlédnutí série o kruté vraždě z nenávisti spáchané na nevinné oběti. Seriál dobře odráží kaleidoskopickou židovskou společnost od zcela sekuálrních až po hluboce věřící židy. Každý k ohavnému činu přistupuje jinak, ale stejně je nakonec nejvíc určuje jejich povaha. Takže i velezbožný rabín může najednou schvalovat vraždu, když se obvinění z jejího spáchání vznáší nad jeho vlastní rodinou. ____ Série má pořádnou sílu a emoční náboj, vtáhne tě do děje o to víc, že poměrně přesně zachycuje, co se doopravdy stalo. Mně bylo většiny z nich líto, že žijou v tak vyhroceném světě poznamenaném netolerancí a nenávistí. Seriál zcela záměrně nechává na poli zpustošených vztahů a nezahojitelných jizev jediného morálního vítěze – vyšetřovatele Šin bet, kterého ale za zrádce považují i jeho vlastní lidé.

Kdyby Pat a Mat byli intelektuály, místo nástrojů používali kameru a žili v New Yorku, mohlo by jim vyjít něco podobného. John Wilson se vydává po cestičkách nepravděpodobných úvah, zdánlivě slepými uličkami přemýšlení dospívá k nečekaným koncům. A vše doprovází vtipně ladícími či naopak neladícími záběry točenými subjektivní kamerou. Je to vtipné, je to k zamyšlení, je to osvěžující. A newyorská asociace fotbalových rozhodčích by od českého Státního fondu kinematografie měla dostat aspoň diplom. Protože, i když to američtí sudí nejspíš netušili, neúmyslně sehráli na svém zasedání dokonale věrnou nápodobu hasičského plesu z Hoří, má panenko. A to včetně rozkradené tomboly! 2. řada

Snachu si asi táta s babičkou představovali jinak. Ale když se nad tím v klidu zamysleli, muselo jim dojít, že líp vlastně dopadnout nemohli. Vnoučat ani pravnoučat se sice nedočkají (ale to není jisté nikdy), zato získají na farmu mladýho kluka, který je silný, chytrý, práce ho baví, rozumí jí, je trpělivý a oddaný. Nádavkem je ještě milý a hezký a ke všemu má doopravdy rád i to jejich ušaté hovado a dokáže s ním vyjít. _______  Romance mezi dvěma farmáři je málomluvná, ale oplývá citem. Vedení herců je na výbornou, z náznaků, kradmých pohledů i letmých dotyků se dá pochopit víc než z nějakého mnohoslovného dialogu. Opravdu se mi líbí, jak film pracuje s detaily, třeba záchrana jehněte je nenápadnou, přesto jednoznačnou ukázkou, jak je Gheorghe trpělivý a vytrvalý, což se mu v následujícím vztahu bude hodit. Protože John je přesně takové ztracené jehně, nejspíš se vidí jako oběť pro kterou už život bude mít jen nekonečnou samotu a dřinu na farmě a on dopadne jako jeho otec: udřený a sám. A když si otec nedokázal na farmu sehnat manželku, jak by on mohl doufat, že někoho k sobě najde, když je na kluky? Proto ty výbuchy vzteku, proto opíjení se do němoty, aby tohle všechno aspoň na chvíli zapomněl. Protože koho by napadlo, že nově najatá síla může nejen pomoct s prací na farmě, ale taky dodat vzpruhu a odhodlání k jednomu velmi neokázalému coming outu. _____  Je to nádherná romance, z krásného a drsného prostředí, u které se nemusíte bát, že by byla sladká, zato se dokáže dotknout srdce. SHRNUTÍ: Kterak vlídnost rumunského pomocníka v zemědělství dokázala zklidnit jednoho neusazeného britského farmáře.

Po dlouhé době dokument, který se vymyká. Zatímco zprvu se to jevilo jako obvyklá přehlídka mluvících hlav (byť v překrásných interiérech), které chválí slavného návrháře, už za chvíli bylo jasné, že tvůrci kreativně pracují s výtvarnou stránkou, dělí vyprávění na kapitoly podle přehlídek, využívají archivní profi i amatérské záběry, dávají dohromady skládanku, kdy se nízké mísí s vysokým, přehlídková mola se zákulisím a oficiální rozhovory se soukromými. Perfektně vytipovali postavy, které McQueena ovlivnily nebo které naopak ovlivnil on. A když se po čase přidaly hodně soukromé vzpomínky z dětství, získal tento portrét i psychologický rozměr a možná i vysvětlení cesty, kterou se návrhářův život ubíral. Měl talent na šaty, ať už nositelné nebo inspirující, a i na show, jak je prezentovat. Dechberoucí, opulentní, oslňující a jedinečné! SHRNUTÍ: Vizuální hold výjimečnému návrháři.

Skvělý dokument vybavený perfektním a početným obrazovým doprovodem, zajímavými fakty, nečekanými souvislostmi dějin a džín a množstvím odborníků na různá témata, kteří zasazují výrobu džín do různých kontextů: džíny a bohatství, otrokářství, boj za ženská práva, kovbojský mýtus, hippie, divoký západ, pěstování indiga, módní evergreen atd…  Je opravdu překvapující, jak džíny zasáhly do historie a – samozřejmě – jak historie ovlivnila džíny. Ani tak ne jejich vzhled, protože ten základní se nemění, ale status či pocit, který džíny vyvolávají. A že se to teda, sakra, v průběhu let měnilo. Autoři si zjevně dali dost práci a obrazová stránka dokumentu až ohromí, jakou důkladnou rešerši museli dělat v archivech. … Mimochodem, uživatel Monyfik se nedíval příliš pozorně, protože informace o tom, že džínovina se vyráběla v Evropě ( i v Indii) v dokumentu zazní několikrát a je i doprovázena obrázky. SHRNUTÍ: Věci, které jsou s námi dlouho, hodně pamatují.

Dokument mě zaujal, a to přestože se s jeho tvůrci zásadně neshodnu. Zatímco oni si myslí, že Jim Carrey je lakmusový papírek, na kterém se dá předvést filmový i politický vývoj od 90tek výše, já si myslím, že je to trapný chlápek s gumovým ksichtem, který se šklebí většinou v příšerně podbízivých pitomostech. Nicméně, i přes tento názorový nesoulad, tvůrci předkládají zajímavá srovnání toho, co a proč zrovna na plátně letělo a publikum to hltalo, a jak na to reagoval – buď zazářil nebo přicházel o slávu – Jim Carrey. Byť mi přijde myšlenka, že Carry je zásadní umělec ztvárňující odvrácenou tvář Ameriky a její sociální problémy poněkud legrační, tak některé souvislosti opravdu smysl dávají a je dobré se nad tím zamyslet. Bacha, já neříkám, že Carrey neumí hrát, párkrát to i předvedl, ale většinou si vystačí s pitvořením. SHRNUTÍ: Jim Carrey – portrét zasazený v čase. Pro ty, kteří ho mají rádi, i pro ty, kteří ho nesnášejí.

Perfektní ukázka popularizačního a varujícího dokumentu. Vědecká část příčin a působení závislosti je podaná takovou formou, aby ji pochopil i běžný divák. Vysvětlování principů závislosti navíc doplňuje výstižná animace dění v lidském mozku. Pro konkrétní představu dopadu závislosti jsou tu pak jednotlivé minipříběhy, o lidech, kteří třeba i nevědomky propadli drogám (tady jde převážně o léky na předpis) a jak je pak systém odkopl. Je to děsivé a alarmující. Profit farmaceutických firem, neexistence zdravotního pojištění a zároveň chudoba opravdu mnohým nedává jinou cestu než prášky. Zvlášť, když nevědí, do čeho můžou spadnout. A jak by taky mohli, když jim je předepíše doktor. Nebo vy se snad svého doktora pokaždé ptáte, jestli vám nehrozí závislost? Ne, tohle je převážně vina systému, nikoliv těch lidí. Dokument to zobrazuje srozumitelně, dokáže svému poselství dát celospolečenský rozměr, ukáže problém v mnoha souvislostech. Fakt dobrá práce. A fakt děsná situace.