Durix

Toei opět dokazuje, že je Gear 5 nejgeniálnější power up v historii šónenu. Neexistuje anime, v němž by se na ploše bezmála 20 minut mohlo střetnout tolik individuální tvůrčích stylů, aniž by se to ve výsledku podepsalo na soudržnosti vizuálu. Animátoři se ale díky povaze Luffyho transofrmace mohou doslova urvat ze řetězu a kompletně svoje scény přizpůsobit vlastním tvůrčím představám. Rukopisy jednotlivých tvůrců nikdy nebyly výraznější: v jednu chvíli machruje Vincent Charsard, v jinou se zase sprostě předvádí Akihiro Ota. Udivuje mě, že je Oda i po tolika letech schopný posouvat kreativní možnosti žánru, který kdysi dávno pomohl vybudovat.

Magie.

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše.