Arigato

Přátelé jsou stručně a jasně mým nejoblíbenějším seriálem. Jelikož jsem je už viděl tolikrát, znám je víceméně slovo od slova nazpaměť a do teď mě tahle partička neomrzela, nejspíš ani neexistuje díl, který by mě nebavil a navíc ani po letech nijak neztrácejí na kvalitě. Inspiraci k jednotlivým dílům tvůrci čerpali z vlastních zkušeností nebo z příhod svých známých, možná právě proto jsou Přátelé tak oblíbení. Každý se s nimi a s jejich problémy do jisté míry dokáže ztotožnit. Co ale na tomto seriálu zbožňuji je to, že jsou prostě kamarádi jak se patří. Sdílejí mezi sebou své strasti i radosti a udělali by jeden pro druhého cokoliv, zkrátka takové přátelé by chtěl každý.

Rok 1989 byl podle všeho úplně super. V Československu padl komunistický režim, nastoupili první poskytovatelé internetu, World Wide Web, Nintendo přišlo s prvním Game Boyem, NASA vypustila do vesmíru sondu Galileo, v kinech hráli takový pecky jako dvojka Smrtonosný zbraně nebo třeba Batman a v neposlední řadě se v Americe zrodil naprostý skvost zvaným Simpsonovi. Přes třicet let neúnavného glosování tamního stylu života, neutuchající přítomnost různých popkulturních odkazů na jinou slavnou tvorbu a účast celebrit – to vše mělo v seriálu velice podstatnou roli. Jelikož každá epizoda, až na krajní výjimky, končí vždy bezvýhradným statem quo, může seriál s takovým množstvím dílů na mnoho lidí působit stereotypně. Chování postav je tak silně zakořeněno, že je až nemyslitelné něco takového měnit. Nicméně právě to by mohl být v budoucnu největším problémem Simpsonů. Zpočátku to totiž byli oni, kdo jako nejvíc kritizoval stereotypizaci televizní zábavy a přitom oni sami se teď pomalu stávají největším, za to ale, minimálně pro mě, i nejpříjemnějším seriálovým stereotypem. V každém případě si i tak stále dovolím tvrdit, že jsou Simpsonovi unikátním fenoménem, jenž v tomto žánru stojí o nejednu třídu výše, tedy co do počtu epizod i jejich kvalit. Tahle žlutá rodinka pro mě zkrátka bude navždy srdcovkou, která mě doprovázela dětstvím, dospíváním i dospělostí.

Tento seriál mě hned chytil a už nepustil a označil bych ho jako ideální startovací shonen – tj. manga/anime, které jsou zpravidla akční, plné soubojů a se zaměřením na vývoj hlavního hrdiny, odehrávající se v mezích jakéhokoliv žánru či časového období. Pokud nejste vyloženě fanda anime, musím podotknout, že právě Attack on Titan (AoT, také Shingeki no kyojin – SnK) bylo jedno z mých prvních anime, které jsem sledoval, a to ještě v době, kdy jsem měl k tomuto odvětví spíše negativní postoj. Četl jsem mangu, ze které tento seriál samozřejmě vychází, a jak už to často (nejen v tomto žánru) bývá, následná televizní adaptace se dříve nebo později začne odchylovat od své předlohy. Naštěstí tohle není případ AoT a musím s radostí konstatovat, že se Wit Studio této adaptace zhostilo na jedničku. Hra s detaily a obecně celkové zpracování dělá tamní svět o něco zajímavější a na rozdíl třeba od kultovního Naruta nepřidávají do historického světa moderní technologie a udržují tak nějakou organickou logiku. Zkrátka vše dává smysl. Od společenské struktury, po politiku až po sofistikovaně představenou techniku. V každé epizodě nám jsou nabídnuty do sebemenšího detailu vypracované úryvky z veřejně dostupné literatury o aktuálním dění, monstrózních zdech obehnaných kolem města, o tamní politické situaci a náboženství či třeba o zbraních a výbavě nezbytných k boji. Ještě je tu další věc, která dělá z titánů přesvědčivou hrozbu. Tvůrci nastavili nějaká pravidla ztvrzené logikou skutečného světa. Dojde vám plyn ve vaší ODM výbavě – jste v háji. Plyn sice máte, ale nemáte kolem sebe žádný dostatečně vysoký objekt, kterého se lze zaháknout – jste v háji. Utrpíte sebemenší zranění omezující váš pohyb – jste v háji. Jednoduše tohle není logika ostatních anime, ve kterých se soupeřící teenageři prohodí třemi betonovými stěnami a vyváznou z toho s jediným malinkatým škrábancem. A to je přesně další důvod, proč se mi tento seriál líbí. Nelze opomenout také povedený soundtrack, jež dodává jednotlivým scénám určitou přidanou hodnotu a mnohonásobně zvyšuje emoční míru reakcí diváka. Velmi dobře se poslouchá a při každém dalším poslechu budete již při prvních tónech vědět, že ta scéna bude naprosto skvělá. Napětí a akce na sebe nenechaly dlouho čekat a hned první díly strhly mou pozornost a já se od toho nemohl odlepit. První sérii bych jednoduše popsal jako emocionální horskou dráhu, kde nadšení z akce rázem vystřídá napětí. Ke spoustě dílů se ale vždycky rád vrátím a podívám se na ně znovu a znovu, abych si alespoň připomněl, jak skvělé to bylo, když jsem to sledoval poprvé. Další série nabídla spoustu otázek, čímž divákovi poskytla další pádný důvod, proč pokračovat ve sledování. Dala také větší prostor vedlejším postavám, které se ukázaly jako velmi zajímavé a seriál již nebyl závislý na jediné postavě, aby ho táhla kupředu. První část třetí série posunula děj i postavy do úplně nových situací. Soupeření o moc, intriky, konspirace, od heroických bojů s titány k ne zrovna morálnímu vraždění lidí. Nicméně fungovalo to. Nepřítel už nebyl pouze bezduchou horou masa, ale smýšlející lidská bytost. Do popředí se začaly dostávat scény, které nepotřebovaly akci a spíše se točily kolem těžkých rozhodnutí. Druhá (a momentálně i nejnovější) část této série je de facto kombinací všeho, co předchozích série budovaly a dle mého je to vrchol celého seriálu. Nabízí nám z nepřeberného počtu akčních scén, odhaluje další části námi dosud neprobádaného světa, postavy čelí ještě těžším rozhodnutím a musí se vypořádat s následky každé své akce – a to v anime těžko pohledat. Zapínáte epizodu a nevíte, jestli se máte těšit nebo bát, protože opravdu nevíte, co se stane. Díváte se s vědomím, že ne všechny postavy se dožijí zaslíbeného konce. Nejde o to jestli, je to spíše kdo, kdy a bohužel i kolik. Vedlejší postavy již nepůsobí jako vedlejší, přeci jen se na obrazovce objevují už nějakou dobu a také za tu dobu prošly nějakým vývojem kupředu. Ohlédnu-li se zpět na všechny série, našel bych hned několik elementů, které jsem zprvu spíše odmítal, ale nyní jsem rád, že tam byly. Jsem rád, jakým vývojem si seriál prošel, protože je nyní mnohem rozmanitější, než bych kdy řekl a jako jeden z mála seriálů byl a stále je schopen plně využít celý svůj potenciál až do samého konce. Opravdu všem doporučuji shlédnout tento seriál, ať už jste nebo nejste fanoušky anime. Protože až Attack on Titan skončí a nějakým zázrakem to bude i nadále na takové úrovni, na jaké je to teď, je dost pravděpodobné, že právě toto anime bude to, které bude definovat tuto generaci.

Nikdy bych nevěřil, že mě bude bavit sportovní anime. Nicméně jakožto velký fanda basketbalu jsem si ke Kuroko no Basket našel cestičku velmi rychle. Příběh vypráví o tom, jak se legendární školní basketbalový tým z nižší střední známý jako "Zázračná generace" po ukončení školy rozpadl a každý ze členů šel na jinou školu. Do tohoto týmu patřil právě i Kuroko. Ten se začátkem roku zapíše do basketbalového týmu na své nové škole. Všichni jsou ale překvapeni ve chvíli, kdy uvidí mladíka hrát. Jeho výkony jsou podprůměrné a nikdo nechápe jak to, že právě on patřil do onoho neporazitelného týmu. Do týmu se také přidává Kagami. Ten, co se postavy i dovednostní týče, už připomíná špičkové hráče na úrovni americké NBA. Postupem seriálu se nicméně ukazuje, že Kuroko je nenahraditelnou součástí týmu, a hlavně díky němu se mužstvo dostává přes papírově silnější soupeře. Velký podíl na úspěších týmu má samozřejmě také Kagami, který společně s Kurokem tvoří nerozlučitelnou dvojici. Tým se účastní celostátních soutěží, kde mají příležitost utkat se nejen s čím dál silnějšími soupeři ze sousedních škol, ale také se členy Zázračné generace, kteří každým zápasem ukazují, že se jim takto přezdívalo z nějakého důvodu... Sledování tohoto seriálu jsem oddaloval, jak jen to šlo. Tou dobou jsem ještě sledoval anime, které měly maximálně 12 - 20 dílů a to, že se jednalo o sportovní anime, mi také moc nepřidalo. Myslel jsem si, že vše bude moc přehnané, ale opak byl pravdou. Musím uznat, že jsem velmi rád, že jsem tento seriál (včetně jednoho filmu) viděl. Ač byly díly místy maličko zdlouhavé, vždy mě bavily. Pokud máte rádi basketbal, shlédnutí tohoto anime je nutností! Mimochodem, zkuste si vyhledat „Kuroko no Basket in real life“ (např. toto video nebo třeba toto), možná to pro vás bude dalším lákadlem.

Jestli existuje stoprocentní cílovka, tak jsem to bezpochyby já. Stranger Things je totiž seriál, který jako by byl stvořen přímo mně na míru. Je to seriál, který mě už prvním dílem nadchl do tak značné míry, jako by mě vtáhl do jiné dimenze a nic jiného pro mě ten daný okamžik už neexistovalo. Je to seriál, kterému se dostalo takové pečlivosti, jelikož je vše dotaženo do posledního detailu a přitom je stále tak uvolněný. Scénář je zajímavý a přívětivě pohlcující, zároveň působí pořád dokonale mysteriózně, protože ústřední tajemství je divákovi poodhalováno přesně tak, jak by mělo. Je to seriál s úžasnou atmosférou, která velkou dávkou vděčí mimo jiné i zcela výstižnému výběru hudby. Osmdesátkový synthový soundtrack bude asi vždy nadčasový a spolu se zapadlým Hawkinsem působí maximálně esteticky, a není ani divu, že jsem třeba už jen intro ani jednou nepřeskočil. Je to seriál se zástupem neokoukaných a velmi sympatických postav, navíc překvapivě zcela smysluplně se vyvíjejících, které mi těch několik desítek hodin strávených u obrazovky dokázaly zpříjemnit ještě o něco víc. A v neposlední řadě je to seriál, který mě vždy dokázal maximálně zaujmout, mnohokrát pobavit a i několikrát dojmout.

Televizní útěky z vězení máme všichni rádi, obzvlášť když můžeme fandit sympatické postavě. Zpočátku excelentně zpracované epizody plné napětí se zajímavě napsanými postavami, které nenudily a naopak vhodně doplňovaly celou první sérii, která v mých očích neměla chybu. Přesunem z Fox River jsme se dočkali většího prostoru i co se scénáře týče, což přirozeně vedlo k novým situacím a stejně tak i k novým překážkám, a dá se tedy říct, že druhá série tu první skvěle doplňuje. Možná jen k její škodě je mnohdy akčnější víc než je třeba, ale to je asi čistě jen můj problém. Třetí sérii jsem kdysi míval hodně rád, nicméně s odstupem času dávám přednost těm přechozím. Naštěstí je velice svižná, nechybí napětí a celý ten nápad ohledně Sony mi přišel velice zajímavý. Oproti tomu čtvrtá série je naopak velice táhlá a obecně jsem se k ní nerad vracel. Byť nabízí pár skvělých momentů, jako celek působí extrémně překombinovaně a zbytečně dlouze. Samotný konec a později i začátek páté série mi přijde jako ultimátní finta scenáristů, ale budiž. Navzdory všem negativním názorům tvrdím, že poslední série vcelku jde. Je rozhodně lepší, než čtvrtá, ba dokonce než třetí. Zakončení je perfektní a můžeme jen doufat, že to tak zůstane i nadále a že nikoho z tvůrčího týmu nenapadne resuscitovat i napodruhé.

League of Legends nehraji, pro pochopení děje to však nijak nevadilo, maximálně mi uniklo pár detailů... A to je přesně ono. Tu hru s detaily naprosto zbožňuji. A v Arcane to uměli udělat sakra dobře! Spoustu věcí si člověk uvědomí až při opětovném shlédnutí a o to víc dokáži tento seriál ocenit. Z vizuální stránky se jedná o naprostý skvost, jakákoliv scéna je zkrátka umělecké dílo a výběr hudby seriálu dodal svěží nádech. Tvorba první série se vším všudy zabrala 6 let, druhá by měla vyjít za rok... Je neuvěřitelně těžké navazovat na něco tak úspěšného a stále si udržet krok. Jedno mé já pěvně věří, že se vše povede jak má, druhé zase skepticky vidí propad v příběhu i ve zpracování. Jsem ale rád optimista a ani zde se to nezmění. Shlédnutí rozhodně doporučuji všem, nehledě na to, jestli jste nebo nejste fandou této hry.

Dá se říct, že je vcelku komplikované zhodnotit Hru o trůny jako celek. Prvních šest sérií je naprosto skvělých. Promyšlené budování příběhu a celého světa, geniální dialogy, nečekané zvraty, morálku podkopávající intrikaření i nelítostné souboje. O to v GoT nikdy nebyla nouze. Pak přijde sedmá série a vy si sami začnete uvědomovat, že kvalita scénáře šla prudce dolů, stále ale všechny ty nevysvětlitelné a laciné nápady překousnete, jelikož je stále na co koukat a zkrátka se zabavíte, jen to není ono. Nakonec se ale dostaví série osmá a celá Hra o trůny se hroutí. Psaní se změnilo v amatérské pokusy, jež ani jakkoliv dobré produkční snažení prostě zachránit nemůže. Veškeré dosavadní budování se vytratilo v absolutním scenáristickém deliriu... Hru o trůny jsem hodnotil někdy u třetí nebo čtvrté série, což jsem považoval za úplný vrchol seriálu a ačkoliv je poslední sezóna naprostá blamáž, zavřu nad ní oči, jako kdyby ještě neměla vyjít, a 5 hvězd tu nechám. *(24. 8. 2022)

Myslím si, že spoustu lidí nyní zarazím, ale Comeback je poněkud nedoceněným unikátem. Bezpochyby se jedná o nejlepší český sitkom a odvážím se tvrdit, že se tu bavíme i o jednom z nejlepších českých seriálů vůbec. Televize Nova opravdu výjimečně překvapila a já se každoročně ptám proč sakra nikdo nepokračoval v dalším natáčení. No, nemá smysl tu lamentovat nad tím, co mohlo být. Comeback mám opravdu rád a viděl jsem ho už nesčetněkrát; troufám si říct, že ho znám již slovo od slova nazpaměť. Humor je velmi nenáročný a mnohdy předáván ve vcelku důvtipných výměnách. Potenciál některých dílů by se nicméně dal využít daleko lépe, kdyby se dotáhly do samého konce, ale myslím si, že tuto skutečnost vyvažuje velmi sympatický výkon Martina Dejdara v roli svérázného Ozzáka. V každém případě nevím, proč to zdejší kritici berou tak vážně, vždyť je to parodie hudební popkultury dřívějšího režimu! :) Což je už samo o sobě lehký bizár. Nejspíš vlastenecké a lehce subjektivní čtyři hvězdy.